ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.522.2001.1
sp. zn. 29 Odo 522/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně šk P., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované S. A M. P., a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení 70.242,- Kč a 27.052,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 36 Cm 89/98, 36 Cm 90/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2001, čj. 8 Cmo 415/2000-126, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2001, čj. 8 Cmo 415/2000-126 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 2000, čj. 36 Cm 89/98, 36 Cm 90/98-93, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částky 70.242,- Kč a 27.052,- Kč s úroky z prodlení a částku 46.799,25 Kč na náhradě nákladů řízení. Oprávněnost obou žalobních nároků žalobkyně na zaplacení ceny dodaného zboží podle §447 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dovozoval ze závazkového vztahu mezi žalobkyní jako prodávající a žalovanou jako kupující podle §409 obch. zák. a z uznání závazků podle §323 obch. zák., učiněných žalovanou v odporech proti platebním rozkazům.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloby zamítl a vyslovil, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupě o tom, že odpory ze dne 27. února 1998 mají náležitosti uznání závazku, neboť z jejich obsahu je zřejmé, že předpokládají následnou dohodu účastníků. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval odvolací soud za právní důvod uplatněného nároku kupní smlouvu, neboť objednávky žalobkyně neobsahovaly údaj o ceně a proto kupní smlouva nemohla vzniknout ani postupem podle §275 odst. 4 obch. zák. Konečně z důkazů provedených soudem prvního stupně neměl odvolací soud za prokázané ani tvrzené dodání zboží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání. Ačkoliv sdělila, že uplatňuje všechny důvody uvedené v §241 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), svými námitkami obsahově vymezila pouze důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., jejíž prostřednictvím namítala, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písm. c)) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. d)). Naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. spatřovala v neprovedení jí navržených důkazů, aniž je blíže označila, existenci zmatečnostních vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., které by mohly zakládat dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., dovolatelka netvrdila vůbec. Své věcné námitky soustředila proti závěrům odvolacího soudu o neprokázání vzniku kupní smlouvy a dodání zboží a rovněž nesouhlasila s jeho právním posouzením obsahu odporu žalované. Proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil jej odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná snesla argumenty na podporu skutkových i právních závěrů odvolacího soudu a požadovala, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám zmínil v důvodech svého rozsudku.
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu z důvodu uplatněných v dovolání včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 1 a §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou posouzení obsahu odporů žalované ze dne 27. února 1998, ve které dovolatelka, odkazujíc na dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., nesouhlasila s právním posouzením věci odvolacím soudem. Z obsahu spisu se podává, že v uvedených odporech proti platebním rozkazům žalovaná pouze uvedla (po označení platebních rozkazů a sdělení, že proti nim podává odpor), že ve snaze vyřešit spory mimosoudní cestou zašle žalobkyni návrh splátkového kalendáře s termínem úhrady dluhů nejpozději do konce dubna resp. června 1998, přičemž v odporu proti platebnímu rozkazu znějícímu na částku 70.242,- Kč ještě poukázala na svou platební situaci.
Podle §153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou upatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle §41 odst. 1 o. s. ř. účastníci mohou provádět své úkony jakoukoli formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu. Podle §41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Uznáním nároku podle §153a o. s. ř. se rozumí procesní úkon žalovaného (tedy úkon adresovaný soudu), který může být učiněn v jakékoli přípustné formě (srov. §42 odst. 1 o. s. ř.) a z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný žalobní nárok zcela, z části, nebo v jeho základu uznává. Není přitom rozhodující, zda a jak je takový procesní úkon označen a zda uznání nároků je vyjádřeno právě tímto slovním spojením. Procesní úkon, jímž žalovaný nepochybně projevuje nejen vědomost o svém dluhu, vyplývajícím ze žalobního nároku, ale i vůli (ochotu) nárok nepodmíněně uspokojit, je třeba vždy považovat za uznání nároku s účinky podle §153a o. s. ř. Tak tomu bylo i v tomto případě a proto procesní úkony žalované obsažené v jejich odporech proti platebním rozkazům je třeba posoudit jako uznání nároku ve smyslu §153a o. s. ř. Pro úplnost je třeba dodat, že předmětem uznávacího prohlášení může být jen nárok samotný, nikoli též lhůta k jeho plnění (splatnost), jíž ostatně žalovaná svá uznání nároků nepodmiňovala. Skutečnost, že podle odvolacího soudu odpory žalované předpokládají následnou dohodu účastníků o době splatnosti, je v této souvislosti bez významu.
K tomuto závěru však oba soudy nedospěly, neboť tyto úkony žalované ustanovením §153a o. s. ř. nepoměřovaly, když se zabývaly jejich právním posouzením pouze z hlediska hmotněprávních náležitostí uznání závazků podle §323 obch. zák. Došlo-li ze strany žalované k uznání nároku za podmínek §153a o. s. ř., je z hlediska vydání rozsudku podle takového uznání nerozhodné, zda uznávací prohlášení má též náležitosti a účinky uznání závazku podle §323 obch. zák. (ve spojení s §41 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod uplatněný dovolatelkou podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je naplněn, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v této otázce spočívá na nesprávném právním posouzením věci.
Jsou-li dány podmínky stanovené v §153a o. s. ř., rozhoduje soud o žalobě rozsudkem podle uznání žalovaného, nikoli na základě skutečností zjištěných z provedeného dokazování. Z tohoto hlediska jsou námitky dovolatelky o tom, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, bezpředmětné a Nejvyšší soud proto napadený rozsudek z toho dovolacího důvodu ( §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. ) nepřezkoumával.
Totéž platí i o námitce, že nebyly provedeny dovolatelkou navržené důkazy, kterou uplatňovala dovolací důvod stanovený v §241 odst. 3 písm b) o. s. ř.
Jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i vady vymezené v §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž přihlíží odvolací soud z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), dovolatelka netvrdila a z obsahu spisu nevyplývají.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 1, části věty za středníkem o. s. ř., zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( §243d, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. dubna 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu