ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.525.2003.1
sp. zn. 29 Odo 525/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. P. P., jako správce konkursní podstaty úpadkyně R. 92, společnost s ručením omezeným, proti žalovanému Ing. R. M., jako správci konkursní podstaty úpadkyně R. S., s. r. o., o určení neúčinnosti právního úkonu a o vydání věci, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 176/98, o dovolání Mgr. P. M., advokáta, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2002, č. j. 13 Cmo 145/2002-224, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2002, č. j. 13 Cmo 145/2002 224, se v napadeném potvrzujícím výroku rozsudku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 6. března 2002, č. j. 39 Cm 176/98-191, Krajský soud v Hradci Králové určil, že kupní smlouva ze dne 22. října 1996, kterou úpadkyně (R. 92, společnost s ručením omezeným, - dále též jen „úpadkyně R“) přenechala - prodala „žalovanému“ dům č. p. 53 se stavební parcelou číslo 156/2, v obci a katastrálním území R. n. K., je vůči správci konkursní podstaty (této úpadkyně), tj. vůči žalobci Ing. P. P., právně neúčinná (bod I. výroku) a uložil žalovanému Mgr. P. M. (jako správci konkursní podstaty úpadkyně R. S., s. r. o., - dále též jen „úpadkyně RS“) vydat - vrátit tyto nemovitosti do konkursní podstaty „žalobce“, do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účel prodeje nemovitostí je „značně pochybný“ a že „potvrzuje přesvědčení žalobce o snaze poškodit největší věřitele - peněžní ústavy. Proto žalobu shledal důvodnou, odkazuje na ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a ustanovení §42a občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. prosince 2002, č. j. 13 Cmo 145/2002-224, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o neúčinnosti kupní smlouvy tak, že žalobu zamítl (první výrok). Ve výroku o vydání (vrácení) nemovitostí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok). Podle odvolacího soudu nemůže žalobce uspět se žalobou na určení neúčinnosti kupní smlouvy, neboť v době prohlášení konkursu na majetek úpadkyně R byly tyto nemovitosti stále ve vlastnictví úpadkyně R (k uvedenému dni katastrální úřad nerozhodl o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch pozdější úpadkyně RS). Potvrzující výrok rozsudku ve věci samé odůvodnil odvolací soud - cituje ustanovení §14a a §18 odst. 3 a 4 ZKV - tím, že bez ohledu na řízení o určení neúčinnosti kupní smlouvy byl žalovaný povinen nemovitosti žalobci poté, co je žalobce sepsal, vydat. Nesouhlasí-li žalovaný se zapsáním nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně R, může se domáhat jejich vyloučení žalobou podle §19 odst. 2 ZKV. K námitce žalovaného, že u nemovitostí není možné žalovat na vydání věci, ale pouze na jejich vyklizení, odvolací soud uzavřel, že žalobce v daném případě postupoval podle §18 odst. 4 ZKV, jež výslovně uvádí, že ten, kdo má věc náležející do konkursní podstaty, je povinen ji vydat.
Mgr. P. M. podal proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/). Dovolatel především poukazuje na to, že v době vyhlášení rozsudku již nemohl být účastníkem řízení a „trpěl tedy nedostatkem pasívní legitimace“ , jelikož již dne 19. července 2002 Městský soud v Praze rozhodl usnesením č. j. 97 K 71/98-178, že jej zprošťuje výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadkyně R. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 25. října 2002 a dovolatel se o této skutečnosti dozvěděl až v průběhu prosince 2002. Dále dovolatel namítá, že podle ustálené judikatury není možné u nemovitostí žalovat na vydání věcí, ale pouze na jejich vyklizení. Dovolatel opakuje i námitku, již nemá odvolacím soudem za vyvrácenu, a podle které oba rozsudky trpí nedostatkem odůvodnění, když z nich není patrno, jakými úvahami se soudy řídily; každý z těchto rozsudků nadto dospívá k jiným závěrům. Konečně dovolatel poukazuje i na to, že odvolací soud se nezabýval důkazními návrhy, jež uplatnil ve smyslu ustanovení §205 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud má dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam v řešení otázky, jak má znít rozsudečný výrok, je-li soudně uplatňováno právo na vydání věci, kterou je nemovitost.
Při dovolacím přezkumu se Nejvyšší soud – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - především zabýval tím, zda je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že závěr odvolacího soudu, podle kterého bylo možné v dané věci rozhodnout o „vydání“ („vrácení“) nemovitosti, je v rozporu s ustáleným výkladem podávaným k problematice vindikačních žalob soudní praxí.
Podle ustanovení §18 odst. 4 ZKV ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí, tj. ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb., kdo má věc náležející do podstaty, je povinen to oznámit správci, jakmile se dozví o prohlášení konkursu, a musí umožnit správci, aby věc mohl prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněžit; na výzvu správce je povinen věc i vydat; jinak odpovídá za škodu tím vzniklou.
Ustanovení §16 odst. 4 ZKV v témže znění pak určuje, že vše, o co byl odporovatelným právním úkonem dlužníkův majetek zkrácen, musí být vráceno do podstaty, a není-li to možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Je zjevné, že žalobní žádání, tzv. žalobní petit, jež obsahovalo formulaci, převzatou soudem prvního stupně do bodu II. výroku, tedy požadavek na „vydání“ – „vrácení“ nemovitostí (srov. podání žalobce z 20. prosince 2001, č. l. 153) je kombinací vzešlou z dikce §16 odst. 4 ZKV (pojednávajícím o „vrácení“ toho, oč byl odporovatelným právním úkonem dlužníkův majetek zkrácen, do konkursní podstaty) a §18 odst. 4 ZKV (jenž se zmiňuje o „vydání věci“ správci konkursní podstaty).
Odvolací soud v této souvislosti poukázal právě na dikci §18 odst. 4 ZKV.
Podle ustanovení §126 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Z ustanovení §130 odst. 2 obč. zák. se dále podává, že nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby.
Úprava obsažená v §18 odst. 4 ZKV má z hlediska své funkce stejný smysl jako úprava zmíněná v §126 obč. zák. V posledně zmíněném ustanovení jde o ochranu práv vlastníka, přičemž v právní teorii ani soudní praxi není pochyb o tom, že tato ochrana se – v intencích §130 odst. 2 obč. zák. – tam, kde nejde o střet s právem vlastnickým, uplatňuje i na oprávněného držitele věci (srov. k tomu v právní teorii např. Jehlička, O. – Švestka, J. – Škárová, M. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání, Praha, C. H. Beck 2004, str. 457). V §18 odst. 4 ZKV pak jde o realizaci oprávněn správce konkursní podstaty nakládat s věcí, která byla sepsána jako majetek konkursní podstaty.
Také „vrácení“ toho, oč byl odporovatelným právním úkonem dlužníkův majetek zkrácen, do konkursní podstaty (§16 odst. 4 ZKV) se v případě, že jde o „věc“ v držení třetí osoby, jež ji odmítá vydat správci konkursní podstaty, uskutečňuje žalobou vindikační (žalobou na vydání věci).
Soudní praxe je přitom ustálena v závěru, že právo na vydání věci se - jde-li o nemovitost - realizuje v soudním řízení, ve kterém není uplatňován nárok podle zvláštního („restitučního“) předpisu, žalobou o vyklizení nemovitosti (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 49/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr odvolacího soudu tedy v dotčeném ohledu správný není a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak byl uplatněn právem.
Dovolání je opodstatněné i v režimu dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Jak správně uvádí dovolatel a jak se podává i z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2002, č. j. 97 K 71/98-178, jež nabylo právní moci 25. října 2002, dovolatel jím byl zproštěn výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadkyně R a novým správcem konkursní podstaty byl ustanoven D. K.
Ke změně v osobě správce konkursní podstaty dochází ve sporech vyvolaných konkursem, jichž se správce konkursní podstaty účastní, automaticky (ze zákona), jakmile se rozhodnutí, jímž konkursní soud tuto změnu uskuteční, stane vykonatelným. Jestliže tedy odvolací soud v prosinci 2002 věc projednal a rozhodl o ní ve vztahu k dovolateli, tak, že jej ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zavázal poskytnout plnění (vydat vrátit nemovitost) žalobci, pak tím ve vztahu k dovolateli zatížil řízení vadou, která mohla mít (a v tomto případě i měla) za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.
Účastníkem řízení na straně žalované byl v době vydání napadeného rozhodnutí D. K. V průběhu dovolacího řízení však Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. března 2003, č. j. 97 K 71/98-200, jež nabylo právní moci 29. března 2003, opět rozhodl o změně v osobě správce konkursní podstaty, tak, že D. K. výkonu funkce zprostil a novým správcem ustanovil Ing. R. M. Nejvyšší soud proto jako se žalovaným (nikoli však jako s dovolatelem) v dovolacím řízení dále jednal s posledně jmenovaným.
Jelikož napadené rozhodnutí neobstálo v rovině právního posouzení věci ani z pohledu dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud je – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – v napadeném potvrzujícím výroku rozsudku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. S přihlédnutím k příčinám zrušení přitom pokládal za nadbytečné zabývat se dalšími námitkami dovolatele.
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 152). V daném případě pak není pochyb o tom, že uplatněním požadavku na „vydání – vrácení“ nemovitosti se žalobce z obsahového hlediska domáhá vyklizení nemovitostí.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu