ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.530.2001.1
sp. zn. 29 Odo 530/2001- 75
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně M.J., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Z.d.D. – K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 214.335,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň- sever pod sp. zn. 5 C 187/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 2001, čj. 14 Co 122/2001 – 61, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 2001, čj. 14 Co 122/2001 – 61 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – sever rozsudkem ze dne 13. listopadu 2000, čj. 5 C 187/2000 – 39 zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 214.335,- Kč s příslušenstvím a částku 26.201,- Kč na náhradu nákladů řízení, přičemž řízení v rozsahu části požadovaného příslušenství zastavil. Po zjištění, že žalobkyni jako oprávněné osobě podle §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) vznikl podle §13 odst. 3 zákona nárok na dosud nevypořádanou část majetkového podílu v hodnotě 214.335,- Kč, se splatností 25. října 1999, a že mezi účastníky nedošlo k dohodě o způsobu jeho vypořádání, dospěl soud prvního stupně, vycházeje z universality peněžního plnění, k závěru o existenci nároku žalobkyně na vypořádání majetkového podílu v penězích. Současně odmítl argumenty žalovaného dovozující jeho právo volby způsobu vypořádání podle ustanovení §561 odst. 1 občanského zákoníku v případě neuzavření dohody o způsobu vypořádání majetkového podílu.
Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl ke zcela opačnému právnímu závěru o způsobu vypořádání majetkového podílu. Protože forma vypořádání v penězích ze zákona přímo nevyplývá, je třeba způsob vypořádání odvodit od samotného vytvoření majetkových podílů, které vznikly rozdělením čistého jmění družstva, představujícího věcné a nikoliv peněžité plnění. Proto v případě, že se družstvo s oprávněnou osobou nedohodne na vypořádání majetkového podílu v penězích, nemůže mu být tato povinnost uložena soudem, a to též s přihlédnutím k novele zákona provedené zákonem č. 144/1999 Sb., která termín „vydán“ uvedený v §13 odst. 2 a 3 zákona nahradila termínem „vypořádán“. Protože učiněním výzvy k vydání majetkového podílu dochází podle odvolacího soudu k přeměně právního režimu majetkového podílu na pohledávku a tím k založení závazkového vztahu, je třeba za použití analogie podle §853 občanského zákoníku aplikovat na způsob vypořádání majetkového podílu ustanovení §561 odst. 1 občanského zákoníku. Jelikož mezi účastníky nedošlo k jiné dohodě, měl právo volby způsobu vypořádání žalovaný jako dlužník, nikoli žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v naplnění podmínek ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“). Za dovolací důvod označila důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasila s jeho právními závěry o tom, že nevyplývá-li právo na peněžité vypořádání z dohody účastníků, nemůže být soudem přiznáno, o právu volby dlužníka v důsledku aplikace §561 odst. 1 občanského zákoníku a o významu nahrazení slova „vydání“ slovem „vypořádání“. Proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a je i důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, a nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z ustálené judikatury vztahující se k ustanovení §13 odst. 2 zákona (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 65/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyplývá, že ve všech případech, kdy se o způsobu vypořádání majetkového podílu z transformace účastníci nedohodli, je nutné vycházet z universality vypořádání nároku v penězích, jak správně dovodil soud prvního stupně. Nejvyšší soud již uzavřel, že tuto judikaturu lze vztáhnout i na způsob vypořádání podle §13 odst. 3 zákona. Protože dikce obou těchto odstavců ukládají shodně povinné osobě „vypořádat“ (před novelou provedenou zákonem č. 144/1999 Sb. „vydat“) majetkový podíl oprávněné osobě, není logického důvodu vykládat použitý pojem odchylně. Dopad shora uvedené změny pojmů řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 134/2001, kde se zabýval důsledky novely zákona č. 42/1992 Sb., provedené zákonem č. 144/1999 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 3/2000 Sb. na danou problematiku a dospěl k závěru, že uvedená změna pojmu na dosavadní judikatuře nic nemění.
Rovněž v otázce aplikace ustanovení §561 odst. 1 občanského zákoníku na daný případ nelze s právním názorem odvolacího soudu souhlasit. Dlužníku by příslušelo právo volby podle tohoto ustanovení pouze v případě možnosti splnit závazek více konkrétně určenými způsoby, ať již by vyplývaly z dohody účastníků nebo přímo z právního předpisu. Protože k takové dohodě, která by určila více způsobů plnění žalovaného na majetkový podíl žalobkyně, nedošlo a konkrétní alternativní závazky žalovaného nevymezuje ani zákon č. 42/1992 Sb., nelze na tuto věc §561 odst. 1 občanského zákoníku vztáhnout, a to ani za použití analogie podle §853 občanského zákoníku.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod uplatněný dovolatelkou podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je naplněn, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( §243b odst. 1, věta za středníkem a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2001
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu