ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.55.2004.1
sp. zn. 29 Odo 55/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. F. D., proti žalované D. M., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně T., s. r. o. v B., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované J. K., o vyloučení věcí z konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 Cm 2/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. května 2003, č. j. 6 Cmo 47/2001-246, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám, advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 20. prosince 2000, č. j. 13 Cm 2/2000-78, jímž Krajský obchodní soud v Ostravě zamítl návrh, aby se jako vlastnictví žalobce vyloučily z konkursní podstaty úpadkyně T., s. r. o., věci specifikované ve výroku tohoto rozsudku, a zamítl návrh na nařízení předběžného opatření (výrok I.). Dále odvolací soud odmítl odvolání žalobce proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž nebyla připuštěna změna návrhu z 10. května 2000 a 16. října 2000 (výrok II.) a ve výroku o nákladech řízení rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení (výrok III.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně se vypořádal s námitkami žalobce proti postupu správkyně konkursní podstaty, tento postup považoval za správný a v souladu se zákonem „o konkursu a vyrovnání“, kterýžto závěr sdílí i soud odvolací. Uzavřel, že správkyně konkursní podstaty zařadila do soupisu konkursní podstaty úpadkyně nemovitosti, které sloužily jako zástava za účelem zajištění závazku úpadkyně, v souladu s ustanovením §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Další věci (např. vzduchotechniku, chladící zařízení, a podobně) považoval s odkazem na ustanovení §120 občanského soudního řádu (správně „občanského zákoníku“) za součást nemovitostí a ve vztahu k ostatním movitým věcem uzavřel, že byly pořízeny z prostředků úpadkyně.
Pokud jde o požadavek žalobce na nařízení předběžného opatření, jímž měla být žalovaná omezena v nakládání „s předmětnými věcmi“, zdůraznil, že pro takové omezení nad rámec vyplývající ze zákona o konkursu a vyrovnání neshledal důvod.
Odmítnutí odvolání žalobce v části směřující proti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž nebyla připuštěna změna návrhu, odůvodnil odkazem na ustanovení §202 odst. 2 písm. f) ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu, s výjimkou výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 písm. f) [správně „237 odst.1 písm. f)] o. s. ř., a namítaje, že postupem soudu, který jednal bez jeho účasti, mu byla odňata řada procesních práv (dispozice s návrhem, návrh důkazů, vyjádření k důkazům a podobně), a že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zdůrazňuje, že k jednání soudu prvního stupně 14. prosince 2000 se pro náhlé vážné onemocnění omluvil a požádal o jeho odročení, přičemž soud prvního stupně věc v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. projednal, a porušil tak právo žalobce na spravedlivý proces. Současně dovolatel snáší argumenty na podporu uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., maje za to, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném (a v celém rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně) zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná považuje dovolání žalobce za nedůvodné, když se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu.
Vedlejší účastník na straně žalované navrhuje odmítnutí dovolání pro nepřípustnost a zdůrazňuje, že postup soudu prvního stupně odpovídal ustanovení §101 odst. 2 o. s. ř., a žalobce ani v rámci odvolacího řízení nebyl omezen „ve vznášení dalších důkazních návrhů a v uvádění dalších skutečností“, čehož plně využil.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání - ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozsudku) podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Přípustnost dovolání není založena ustanovením §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu potvrzený rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §239 o. s. ř., poněvadž odvolací soud ve výroku rozhodnutí nevyslovil, že dovolání je přípustné (odstavec 1), a dovolatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu nepodal (odstavec 2).
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené ustanovením §237 odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení ve smyslu tohoto ustanovení, jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci 2) každé rozhodnutí odvolacího soudu, je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož vady ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) až e) a písm. g) o. s. ř. dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se dovolací soud otázkou, zda řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., tj., zda žalobci byla (jak tvrdí) v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožní účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při rozhodování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak dále Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 26. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod číslem 123, na něž v podrobnostech odkazuje, zmatečnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není dána, jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem odňal soud prvního stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení. V takovém případě může jít pouze o jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke které ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží jen u přípustného dovolání. Obdobný závěr formuloval Nejvyšší soud též v usnesení uveřejněném pod číslem 53/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Od těchto závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v této věci.
Z obsahu spisu je zřejmé, že soud prvního stupně sice nevyhověl žádosti zástupce žalobce o odročení jednání odůvodněné nepříznivým zdravotním stavem žalobce (srov. č.l. 70, 74-75) a věc 14. prosince 2000 projednal v nepřítomnosti žalobce (jakož i v nepřítomnosti jeho zástupce, který byl k tomuto jednání řádně předvolán), nicméně možnost realizovat procesní práva, která účastníku občanský soudní řád přiznává, žalobci odňata nebyla. V systému tzv. úplné apelace totiž mohl uskutečnit jednání (činnost), které mu bylo upřeno soudem prvního stupně, v řízení odvolacím, a to jak v samotném odvolání, tak i v průběhu odvolacího řízení (až do rozhodnutí odvolacího soudu). Jak je zřejmé z odvolání (č.l. 85-86), jeho doplnění (č.l. 87, 101-106, 185-6, 206a), jakož i z listinných důkazů k těmto podáním připojených a z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 26. května 2003 (č.l. 239-241), žalobce uvedené možnosti (jsa spolu se svým zástupcem osobně přítomen) také využil.
Řízení proto dovolatelem namítanou zmatečnostní vadou netrpí a dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o předběžném opatření, rovněž přípustné není.
Uvedený výrok - ač součástí rozsudku - má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.) a přípustnost dovolání je tak nutno poměřovat ustanoveními §237, §238a a §239 o. s. ř.
Ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, když napadené rozhodnutí nelze podřadit pod žádné z usnesení v tomto ustanovení uvedených. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. vylučuje okolnost, že rozhodnutí odvolacího soudu v této části není rozhodnutím ve věci samé. Existenci zmatečnostních vad ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud již dříve vyloučil.
Ani ve zbývající části, tj. do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby, není v daném případě dovolání přípustné.
Jelikož rozhodnutí ve věci samé nabylo právní moci a dovolání proti němu nebylo shledáno přípustným, nemůže ani případné odklizení napadeného usnesení vést k jinému výsledku, než k tomu, že by odvolání žalobce muselo být opět odmítnuto (jako bezpředmětné). Je-li - ve výše uvedeném smyslu - dovolání v intencích §243b o. s. ř. bezpředmětné, má to ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí za následek rozhodnutí podle §218 odst. 1 o. s. ř., a to i přesto, že ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. obecně přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto, zakládá. V právní teorii srov. např. Handl, V. - Rubeš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. Panorama Praha 1985, II. díl, str. 83, jakož i Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 975. V soudní praxi pak týž závěr formuloval Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 21. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1223/99.
I v případě, že by dovolání žalobce bylo v daném rozsahu přípustné, je závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti odvolání v souladu s ustanovením §202 odst. 2 písm. f) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., když žalobce z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, a žalované podle obsahu spisu náklady nevznikly. Náklady vedlejšího účastníka sestávají z odměny za jeho zastupování advokátem v dovolacím řízení, stanovené - v souladu s bodem 10., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - podle §8 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., ve výši 1.550,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 14. dubna 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář , v.r.
předseda senátu