ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.575.2005.1
sp. zn. 29 Odo 575/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, Csc. a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci návrhu České republiky – České národní banky, na zrušení společnosti C. I., a. s., investiční fond v likvidaci, za účasti Ing. P. F., o dovolání C. I., a. s. investiční fond v likvidaci, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2004, č. j. 14 Cmo 427/2003-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2003, č. j. 31 Cm 51/2003-16, kterým tento soud rozhodl o zrušení společnosti C. I., a. s., investiční fond (dále jen „Investiční fond“) s likvidací a jmenoval likvidátorem společnosti Ing. P. F.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že v řízení bylo postaveno najisto, že valná hromada Investičního fondu rozhodla (dne 12. dubna 2003) o jeho zrušení s likvidací. Dále konstatoval, že pro jeho rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Proto vyšel z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, č. j. 28 Cm 88/2003-18, jímž byla vyslovena neplatnost usnesení valné hromady Investičního fondu, konané dne 12. dubna 2003, které Vrchní soud v Praze potvrdil usnesením ze dne 19. října 2004, sp. zn. 14 Cmo 25/2004.
Návrh Komise pro cenné papíry, na jehož základě soud prvního stupně rozhodl o zrušení společnosti s likvidací, má podle odvolacího soudu oporu v §35 odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb., a likvidátor je jmenován podle §37m uvedeného zákona. Rozhodnutí soudu prvního stupně je proto správné a odvolací soud je potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal Investiční fond dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, řeší právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a je v rozporu s hmotným právem, a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle dovolatele Vrchní soud rozhodoval na základě usnesení ze stejného dne, které v době jeho rozhodnutí ještě nebylo pravomocné. Podle dovolatele šlo o předběžnou otázku a odvolací soud nevyčkal právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí, na základě něhož ve věci rozhodl. Protože usnesení Vrchního soudu v Praze o odvolání Investičního fondu bylo odvolateli doručeno později, než rozhodnutí v této věci, bylo nutné vyčkat právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí o platnosti či neplatnosti usnesení valné hromady z 12. dubna 2003.
Dovolatel navrhuje, aby odvolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení organizační složka navrhovatelky – Komise pro cenné papíry zanikla (k 1. dubnu 2006), a to na základě bodu 1., článku III. části druhé, zákona č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem. Dosavadní působnost Komise pro cenné papíry vyplývající ze zákonů a dalších právních předpisů přešla dnem nabytí účinnosti tohoto zákona na Českou národní banku. Podle bodu 3. článku III, části druhé zákona č. 57/2006 Sb. dokončí Česká národní banka řízení vedená Komisí pro cenné papíry a zahájená přede dnem 1. dubna 2006 podle obchodního zákoníku, podle dosavadní právní úpravy. Jak se podává z dikce bodu 8. článku III, části druhé zákona č. 57/2006 Sb., stává se ke stejnému datu Česká národní banka ze zákona namísto Komise pro cenné papíry nebo státu účastníkem řízení, ve kterých vystupuje jako účastník Komise pro cenné papíry nebo ve kterých vystupuje za stát, aniž by o tom bylo nutno vydávat jakékoli rozhodnutí (včetně rozhodnutí podle §107 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto nadále jednal jako s organizační složkou navrhovatelky s Českou národní bankou.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam v dané věci dovolací soud neshledal.
Otázkou, jaký vliv má na řízení skutečnost, že odvolací soud rozhodoval v řízení na základě jiného svého rozhodnutí, které dosud nenabylo právní moci, se Nejvyšší soud již dříve zabýval v usnesení ze dne 25. února 2000, sp. zn. 21 Cdo 1654/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2000, pod číslem 78. Tam na dané téma uzavřel, že takový postup sice není správný a způsobuje tak vadu řízení nikoli však vadu, která by sama o sobě mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ačkoli v citovaném usnesení šlo o vztah usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání pro opožděnost, k usnesení jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žádosti o prominutí lhůty k podání odvolání, uplatní se v něm formulované závěry – mutatis mutandis – i v projednávaní věci. Jinak řečeno, jestliže odvolací soud založil (mimo jiné) napadené rozhodnutí na tom, že v jiné věci stejného dne potvrdil usnesení soudu prvního stupně o neplatnosti usnesení valné hromady o zrušení Investičního fondu a jeho vstupu do likvidace, není napadené rozhodnutí nesprávné jen proto, že rozhodnutí, z nějž odvolací soud vyšel, nebylo v uvedené době v právní moci. Šlo sice – jak popsáno výše – o vadu řízení, nikoli však o takovou vadu, která (v situaci, kdy právní moc tohoto rozhodnutí posléze nastala, o čemž nepochybuje ani dovolatel, a kdy marně uplynula i lhůta k podání dovolání) by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ustanovení §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V průběhu dovolacího řízení vzal likvidátor Investičního fondu dovolání zpět. K jeho podání však dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť v řízení, ve kterém má být najisto postaveno, zda se stal likvidátorem dovolatelky, mu dispozice s dovoláním podaným právním zástupcem dovolatelky, která se rozhodnutí o vstupu do likvidace a jmenování likvidátora brání, nepřísluší.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a navrhovatelce žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu