ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.578.2001.1
sp. zn. 29 Odo 578/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně C. – E. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení 426.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně, pod sp. zn. 5 C 351/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2001, čj. 28 Co 473/98 – 111, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2001, čj. 28 Co 473/98-111 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. února 1998, čj. 5 C 351/95-77, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 420.000,- Kč s 1 % úrokem z prodlení za každý den prodlení od 6. července 1993 do zaplacení. Po zhodnocení provedených důkazů a po právním posouzení skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení vymáhané částky, představující neuhrazenou část kupní ceny lakovací a sušící kabiny, není důvodný. Součástí platně uzavřené kupní smlouvy ze dne 13. května 1993 podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) bylo též ujednání účastníků o tom, že lakovací a sušící kabina bude dodána v provedení nafta a v provedení pára, umožňujícím souběžné provozování a vzájemné přepojování obou médií, což dovodil soud prvního stupně z výpovědi žalovaného a svědků T. a G., které na rozdíl od výpovědi svědka S. považoval za věrohodné. Zařízení s takovými vlastnostmi však žalobkyně nedodala. Protože nárok na zaplacení zůstatku kupní ceny (po odpočtu zaplacených záloh) byl ve smlouvě vázán na uplynutí lhůty deseti dnů od uvedení lakovací a sušicí kabiny do provozu a sepsání předávacího protokolu, a protože v italském jazyce sepsanou a L. G. jako samostatným podnikatelem podepsanou „tabulku o kolaudaci (přejímce)“ ze dne 25. června 1993 za řádný předávací protokol považovat nelze, soud prvního stupně uzavřel, že žalovanému povinnost k zaplacení kupní ceny nevznikla.
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl, když zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni 426.000,- Kč s úrokem z prodlení v sazbě 1 % z této částky za každý den prodlení od 6. července 1993 do zaplacení. Současně změnil výrok o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalobkyně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vztah mezi účastníky založený smlouvou ze dne 13. května 1993, týkající se kabiny v provedení nafta, vyložil odvolací soud jako vztah ze smlouvy o dílo, neboť odpovídající závazek žalobkyně zahrnoval též montáž zboží (§410 odst. 2 obch. zák.). Dovodil, že požadavek na souběžné propojování a provozování zařízení oběma médii do smlouvy promítnut nebyl, vycházeje z odlišného hodnocení výpovědi žalovaného a již zmíněných svědků a rovněž z textu uzavřené smlouvy. Listinu ze dne 25. června 1993 sepsanou v italském jazyce posoudil jako předávací protokol, jehož sepsání účastníci sjednali v článku VII. smlouvy, a který pořídili po uvedení boxu do provozu. Námitku žalovaného, že L. G., vykonávající v provozovně žalovaného lakýrnické práce jako samostatný podnikatel, nebyl zaměstnancem žalovaného a nebyl tudíž oprávněn za něj předávací protokol podepsat, odmítl odvolací soud jako nedůvodnou, neboť jednání této osoby (jeho podpis na uvedené listině) zavazovalo žalovaného ve smyslu §16 obch. zák. Protože došlo k naplnění sjednaných i zákonných (§536 odst. 1 a 2, §548 odst. 1 obch. zák.) podmínek nároků žalobkyně na zaplacení zůstatku ceny díla (zařízení v provedení nafta) v částce 321.750,- Kč, odvolací soud uzavřel, že v tomto rozsahu je žaloba oprávněná.
I ve zbývajícím rozsahu v částce 104.250,- Kč (komponenty zařízení pro provoz pára) posoudil odvolací soud žalobní návrh jako důvodný, neboť dodání tohoto zboží žalovanému před montážní kabiny a jejího uvedení do provozu měl za prokázané z výpovědi svědků T. a G., když naopak žalovaný neprokázal, že by tyto komponenty pro provedení pára žalobkyni vrátil. Z toho dovodil, že dodací listy č. 13/93 ze dne 20. července 1993 a č. 14/93 ze dne 2. srpna 1993, vystavené na box S. E. v ceně 996.000,- a na zařízení pro vytápění parou byly vyhotoveny dodatečně a pouze potvrzovaly stav přede dnem 25. června 1993.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání. Ačkoliv neodkazoval výslovně na příslušná ustanovení občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“), obsahově vymezil všechny důvody uvedené v §241 odst. 3 o. s. ř., pro které lze dovolání podat. Ze skutečnosti, že nepřevzal žádnou z předvolánek založených ve spise na č. l. 96 a nemohl se tak účastnit jednání před odvolacím soudem, dovozoval zkrácení svých práv jako účastníka řízení [dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. a) ve spojení s §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §240 odst. 3 písm. b) o. s. ř.] spatřoval dovolatel v tom, že odvolací soud neprovedl opakování jakýchkoliv důkazů ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř., ačkoliv vycházel ze zcela opačného skutkového základu než soud prvního stupně.
Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu, že své závěry postavil na skutkových zjištěních, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod stanovený v §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.], když pominul rozhodné skutečnosti, které byly prokázány výpověďmi svědků T. a G. a výpovědí žalovaného, když vzal tvrzení účastníků v otázce dodání lakovací a sušící kabiny za shodná a když bez dalších opor v dokazování dospěl k hypotetickému závěru o tom, že dodací listy č. 13/93 a č. 14/93 byly vyhotoveny dodatečně a potvrzovaly stav před 25. červnem 1993.
Závěry odvolacího soudu o provedení díla, splatnosti ceny díla, oprávněnosti požadovaného příslušenství a zejména o tom, že listina sepsaná v italském jazyce je předávacím protokolem, spočívají podle dovolatele na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod vymezený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu rovněž vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou nepoctivého výkonu práva na zaplacení úroků z prodlení ve smyslu §265 obch. zák., jakož i otázkou absolutní neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu nemožnosti plnění, resp. omylu vyvolaného žalobkyní o skutečnostech rozhodných pro uzavření smlouvy. V této souvislosti dovolatel poukázal na své nedostatečné označení ve smlouvě a na skutečnost, že smlouvu za něj podepsal jeho otec, jak zjistil dodatečně.
V závěru dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, aby věc projednal podle §234b odst. 5 a §221 odst. 3 o. s. ř. jiný samosoudce. Současně požadoval odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí. V dalším podání předložil dovolatel jím objednaný znalecký posudek ze dne 20. června 2001 znalce V. K. o celkovém posouzení technického stavu lakovací a sušící kabiny.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zpochybnila argumenty, jimiž dovolatel odůvodňoval naplnění dovolacích důvodů a požadovala, aby odvolací soud jeho dovolání zamítl.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). Tak tomu bylo i v tomto případě, neboť odvolací soud ve shodě s bodem 15., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., věc projednal rovněž podle dosavadních právních předpisů, jak výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uplatněných v dovolání včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), přičemž nejprve zkoumal, zdali řízení trpí vadami uvedenými v §237 o. s. ř., nebo jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ( §242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Námitku dovolatele o zkrácení jeho práva účastnit se jednání před odvolacím soudem je třeba posoudit [z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř ., tedy zda žalovanému jako účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Z doručenek založených ve spise na č. l. 95 je zřejmé, že odvolací soud zaslal žalovanému předvolání na jednání konané dne 28. března 2001 jak na adresu jeho trvalého bydliště (převzala matka žalovaného), tak na adresu „L. S., S. M, a. s., tř. T. B. 132, Z.“, kterou sám žalovaný uvedl jako adresu pro doručování písemností soudu (srov. protokol z 2. července 1998 na č. l. 86). Na této doručence je převzetí předvolání na jednání stvrzeno razítkem uvedené akciové společnosti a podpisem její účetní.
Podle §46 odst. 1 o. s. ř. adresátu lze doručit písemnost v bytě, v sídle (místě podnikání), na pracovišti nebo kdekoli bude zastižen. Podle odstavce 2 téhož ustanovení občanského soudního řádu nebyl-li adresát zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě, bydlící v témže bytě nebo v témže domě anebo zaměstnané na témže pracovišti, je-li ochotna obstarat odevzdání písemnosti.
Žalovaný netvrdil (natož prokazoval), že se v místě doručení na adrese, kterou sdělil soudu, nezdržoval; v dovolání pouze uvedl, že žádnou z předvolánek na jednání nepřevzal. Z uvedeného vyplývá, že předvolání na jednání odvolacího soudu bylo žalovanému řádně doručeno, a že odvolací soud postupoval správně, když za podmínek v §101 odst. 2 ve spojení s §211 o. s. ř. věc projednal v nepřítomnosti žalovaného. Protože možnost jednat před soudem nebyla žalovanému odňata nesprávným postupem soudu, Nejvyšší soud uzavřel, že uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. není naplněn, když existenci jiných (dovolatelem neuplatněných) vad, uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., neshledal.
Námitka, jíž dovolatel vymezil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., totiž, že odvolací soud vycházel z opačného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž provedl opakování důkazů ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř., je důvodná. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem (srov. č. l. 102), opakoval odvolací soud pouze důkaz listinami, nikoli důkazy výpověďmi svědků a žalovaného (část těchto výpovědí učiněných před soudem prvního stupně odvolací soud pouze přečetl), přičemž závěr o tom, že součástí smlouvy nebyl požadavek na souběžné provozování a propojování zařízení oběma médii, postavil na odlišném skutkovém zjištění, vycházeje při tom z výpovědi svědka S., kterou soud prvního stupně nepovažoval za věrohodnou.
Podle §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle druhého odstavce téhož ustanovení občanského soudního řádu odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů.
Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně může doznat změn i v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně. Je však zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Má-li odvolací soud jiný názor než soud prvního stupně na věrohodnost výpovědi účastníka nebo svědka, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledku dokazování irelevantní), jestliže důkaz sám neopakoval (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto, chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů, bylo nutno, aby je sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (obdobně srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak vyplývá z obsahu protokolu o odvolacím jednání, Krajský soud v Brně tímto způsobem nepostupoval. Provedl sice dokazování čtením rozhodných listin, důkazy výslechem žalobce a svědků, z nichž soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu rovněž vycházel, však nezopakoval.
Řízení před odvolacím soudem tak trpí vadou podle ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu tohoto ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením §133 a 134 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Své skutkové zjištění o tom, že lakovací a sušící kabina včetně komponentů pro její provoz byla dodána přede dnem 25. června 1993, jímž byl datován předávací protokol, založil odvolací soud na skutečnostech vyplývajících z této listiny a z výpovědi svědků, přičemž o dodacích listech č. 13/93 ze dne 20. července 1993 a č. 14/93 ze dne 2. srpna 1993, opatřených podpisem žalovaného a zahrnujících box S. E. v ceně 996.000,- Kč a další zařízení pro tento box, usoudil, že byly vyhotoveny dodatečně a pouze potvrzovaly stav, který nastal přede dnem 25. června 1993. Takové skutkové zjištění ovšem nemá oporu v provedeném dokazování.
Především listina ze dne 25. června 1993, v překladu tlumočníka nadepsaná jako „Tabulka o kolaudaci (přejímce)“, neoznačuje předmětné zařízení jinak než výrazem „E.“. Nelze proto pouze z ní samé dovodit, že osvědčovala předání právě toho předmětu plnění a v tom rozsahu, jak jej účastníci vymezili v bodě IV. smlouvy. Z jakých jiných provedených důkazů odvolací soud vycházel z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá. Svůj skutkový závěr o dodání kabiny včetně komponentů dovodil ze zjištění, že tato skutečnost je mezi účastníky nesporná (aniž v tomto směru uvedl shodná tvrzení účastníků – srov. §120 odst. 4 o. s. ř.), a že je prokazována též uvedenými dodacími listy, přičemž závěr o jejich dodatečném vyhotovení neopřel o žádný z provedených důkazů. Odkazuje-li v této souvislosti odvolací soud na důkazy výpověďmi svědků, které neopakoval [a zatížil tak řízení i v tomto případě vadou podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. ve smyslu výše uvedených závěrů dovolacího soudu], neuvádí v odůvodnění svého rozsudku takové skutečnosti z těchto důkazů vyplývající, na základě nichž by bylo možno učinit jednoznačný logický a nerozporný závěr o tom, kdy, co a v jakém rozsahu bylo na plnění smlouvy dodáno, jakož i o tom, že předmětné dodací listy byly vyhotoveny dodatečně.
Z uvedeného plyne, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, čímž jsou naplněny podmínky dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
Předmětem dovolacího přezkumu byla dále námitka dovolatelky v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., že odvolací soud nesprávně posoudil listinu ze dne 25. června 1993 jako zápis osvědčující předání předmětu díla.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil případně nesprávně aplikoval.
V článku III. B) smlouvy č. 1/93/SAM z 13. května 1993 si účastníci sjednali, že zůstatek kupní ceny je odběratel povinen uhradit do 10 dnů po uvedení do provozu a sepsání předávacího protokolu, v článku VII. je mimo jiné uvedeno, že po uvedení boxu od provozu bude sepsán předávací protokol.
Odvolací soud, vycházeje ze správného posouzení této smlouvy v části, vztahující se k dodání a montáži lakovací a sušící kabiny v provedení nafta, jako smlouvy o dílo podle §536 a násl. obch. zák., opřel svůj závěr o tom, že předmětná listina z 25. června 1993 je předávacím protokolem, jehož sepsání účastníci dohodli ve smlouvě, pouze o argumentaci, že podpis L. G., který jako samostatný podnikatel vykonával pro žalovaného v jeho provozovně lakýrnické práce, na této listině je jednáním jiné osoby zavazujícím žalovaného podle §16 obch. zák. Aby bylo možno dospět k takovému závěru, bylo třeba posoudit všechny rozhodné náležitosti tohoto úkonu z hlediska dalších právních norem, nikoli pouze jednu z nich, jak učinil v této otázce odvolací soud. Proto jeho právní posouzení uvedené listiny je neúplné, a tedy i nesprávné.
Především (jak již bylo naznačeno výše) odvolací soud vůbec neposuzoval, na jaké zařízení a na jaký jeho rozsah a stav se „tabulka o kolaudaci“ vztahovala, neboť údaje v ní uvedené samy o sobě nepostačují k závěru, že se jednalo právě o ten předmět plnění, jaký strany vymezily v bodě IV. smlouvy. Při svém právním posouzení odvolací soud zcela pominul aplikaci interpretačních pravidel na právní úkon jednajících osob (§35 občanského zákoníku, §266 obch. zák.), jejíž nezbytnost vyplývala jak z výpovědi L. G. (srov. protokol o jednání na č. l. 74), tak z textu „tabulky o kolaudaci“, který neobsahuje prohlášení o předání díla, nýbrž pouze o spokojenosti s dodaným zařízením.
Se závěry odvolacího soudu nelze souhlasit ani v otázce nároku žalobkyně na zaplacení částky 104.250,- Kč, představující sjednanou cenu komponentů pro provoz pára. Především odvolací soud právní důvod tohoto závazku žalovaného vůbec nekvalifikoval, přičemž jeho oprávněnost vyvodil jen z toho, že žalovaný neprokázal, že tyto díly, dodané ještě před montáží kabiny a dosud nevybalené z krabic, žalobkyni vrátil, aniž uvádí, jaký právní předpis na zjištěný skutkový stav aplikoval.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu ve výše uvedených otázkách spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je dovolání důvodné i z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Tomuto závěru však nelze podřadit posouzení námitky dovolatele o nedostatečném označení účastníků ve smlouvě, v níž byla žalobkyně uvedena bez právní formy a žalovaný jako „ S. M. O.“. Nepřesné označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje samo o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6/1998). Tak je tomu i v tomto případě, neboť z údajů obsažených ve smlouvě (z identifikačního čísla žalobkyně, jakož i z rodného čísla a podpisu žalovaného) lze účastníky smlouvy nepochybně a nezaměnitelně identifikovat.
Aniž se musel zabývat ostatními námitkami (vznesenými dovolatelem pro případ, že by v přezkoumávaných otázkách nebylo shledáno pochybení odvolacího soudu), Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, a proto je podle §243b odst. 1, části věty za středníkem, o. s. ř., zrušil.
Pro úplnost lze uvést, že k námitkám dovolatele zahrnujícím nové skutečnosti a důkazy (podpis kupujícího ve smlouvě, prokazování tvrzených skutečností přiloženým znaleckým posudkem) nelze v dovolacím řízení přihlédnout (srov. §240 odst. 3, §242 odst. 3 věta první a §243 odst. 2 věta první o. s. ř.). Rovněž použití §221 odst. 3 v návaznosti na §243b odst. 5 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001 nepřichází v dané věci v úvahu, neboť dovolací soud (jak již výše odůvodnil) toto dovolání mohl projednat a rozhodnout o něm pouze podle dosavadních právních předpisů, účinných před 1. lednem 2001.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá a třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. dubna 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu