ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.578.2004.1
sp. zn. 29 Odo 578/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně G. M.B., a. s., proti žalovaným 1) úpadkyni M. s. r. o. „v likvidaci“, 2) J. J., 3) R. M., 4) H.M., 5) D. Š., 6) J. T., 7) N. S. a 8) V.P. o zaplacení částky 3,534.340,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 Cm 348/96, o dovolání třetího, čtvrté a šesté žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. září 2003, č.j. 4 Cmo 619/2001-161, takto:
I. Dovolání se zamítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. srpna 2000, č.j. 6 Cm 348/96-60, uložil první žalované zaplatit žalobkyni (K.b., a. s.) 3,534.340,61 Kč spolu s 25% úrokem od 11. července 1995 do 31. prosince 1996 z částky 3,296.053,72 Kč a na nákladech řízení 144.268,- Kč (výrok I.), co do 25% úroku od 1. ledna 1997 do zaplacení z částky 3,296.053,72 Kč řízení zastavil (výrok II.), vůči ostatním žalovaným žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a těmito žalovanými (výroky IV. až VI.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování - odkazuje na ustanovení §497 a §502 obchodního zákoníku a na ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku - dovodil, že mezi žalobkyní a první žalovanou byla 12. října 1992 uzavřena smlouva o úvěru č. S1-1260/92 (dále jen „smlouva o úvěru“) na částku 4,500.000,- Kč. Splácení úvěru bylo dohodnuto formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 96.000,- Kč, počínaje listopadem 1992, s tím, že poslední splátka ve výši 84.000,- Kč měla být uhrazena k 25. září 1996. První žalovaná ve dnech 15., 16. a 26. října 1992 úvěr ve shora uvedeném rozsahu vyčerpala, přičemž jej dle sjednaného splátkového kalendáře neuhradila a nezaplaceno zůstalo 3,534.340,61 Kč „s příslušenstvím“.
K zajištění úvěru „měla“ žalobkyně uzavřít se žalovanými J.J., R. M., H.M. a V. P. a manžely V. a J. Š., zástavní smlouvu „ze dne 9. října 1992“ (dále jen „zástavní smlouva“), která byla registrována státním notářstvím v K. dne 13. října 1992. Žalované D. Š.,J. T. a N. S. se žalobkyní „úvěrovou smlouvu ani smlouvu zástavní“ neuzavřely, ale mají spoluvlastnické podíly na majetku, který je předmětem zástavy.
Jelikož zástavní smlouva - podle přesvědčení soudu prvního stupně - nezajišťuje „žádnou pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 12. října 1992, ale pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 9. října 1992“, a jelikož v zástavní smlouvě není uvedeno, že by „se zástavní právo zřizovalo“ k zajištění budoucí pohledávky, soud prvního stupně uzavřel, že vznikl-li hlavní závazek až 12. října 1992, nemohl akcesorický závazek vzniknout před tímto datem. Proto shledal žalobní požadavek ve vztahu k druhému až osmému žalovaným nedůvodným.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. září 2003, č.j. 4 Cmo 619/2001-161, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že druhému až osmému žalovaným uložil společně s první žalovanou zaplatit žalobkyni částku 3,534.340,61 Kč s 25% úrokem z částky 3,269.053,72 Kč od 11. července 1995 do 31. prosince 1996, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, přičemž žalobkyně se může uspokojit jen z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí (ve výroku specifikovaných), a že po dobu trvání konkursu se druhý až osmý žalovaní uložené povinnosti zprostí jen plněním do konkursní podstaty úpadkyně M., s. r. o., (první žalované).
Odvolací soud poté, co v průběhu odvolacího řízení usnesením ze dne 24. června 2003, č.j. 4 Cm 619/2001-110 (správně 4 Cmo 619/2001-110), připustil vstup G. C. B., a. s. do řízení na místo dosavadní žalobkyně K.b., a. s. (§107a občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“), a zopakoval dokazování smlouvou o úvěru a zástavní smlouvou, dospěl k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
Zdůraznil, že zástavní smlouva byla uzavřena k zajištění plnění závazků první žalované z úvěrové smlouvy S1-1260/92, tj. „vrácení poskytnutého úvěru ve výši 4,500.000,- Kč včetně příslušenství“. Přestože úvěrová smlouva byla první žalovanou podepsána 12. října 1992 a v zástavní smlouvě je uvedeno datum uzavření smlouvy o úvěru 9. října 1992, nelze podle odvolacího soudu souhlasit se soudem prvního stupně v jeho závěru, že zástavní smlouva nezajišťuje žádnou pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 12. října 1992, když zajišťovaná pohledávka je v zástavní smlouvě dostatečně určitě specifikována osobami věřitele i dlužníka, registračním číslem úvěrové smlouvy i částkou poskytnutého úvěru, a je v ní určen i předmět zástavního práva - zastavené nemovitosti jednotlivých zástavců. Přisvědčil tak argumentaci žalobkyně, že v daném případě došlo „k administrativnímu nedopatření při datování smluvních dokumentů“.
Maje za to, že zástavní smlouva obsahuje jak určení předmětu zástavního práva (zástavy), tak i pohledávky, kterou zabezpečuje (§151b odst. 4 občanského zákoníku), a to způsobem naplňujícím „požadavek určitosti“, posoudil odvolací soud výhrady žalovaných jako nedůvodné. V této souvislosti dále doplnil, že i kdyby „chybné datum ve smlouvě uvedeno nebylo, muselo být všem účastníkům smlouvy zcela zřejmé, že zajišťují budoucí pohledávku“, která vznikla až poskytnutím úvěrových prostředků, které měly být v souladu se smlouvou o úvěru čerpány v době od 12. října do 31. prosince 1992.
Neopodstatněnými odvolací soud shledal rovněž výhrady třetího a čtvrté žalovaných, podle nichž se v zástavní smlouvě nezavázali k zaplacení „částky“, pročež se žalobkyně vůči nim nemůže domáhat zaplacení částky vyplývající z nesplaceného úvěru. Právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy totiž může být - pokračoval odvolací soud - vyjádřeno v řízení jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky, popř. i jejího příslušenství, s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku „zástavy“. Požadavek žalobkyně vůči druhému až osmému žalovaným je tak v souladu s ustanovením §151a a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. srpna 1998, a žalobkyní formulovaný petit odpovídá „hmotnému i procesnímu právu“, neboť je jím ukládáno pouze tolik povinností, kolik jich tito žalovaní zástavní smlouvou převzali.
Protože v průběhu odvolacího řízení byl na majetek první žalované prohlášen konkurs a žalobkyně „doplnila“ žalobní petit o dodatek, že „uložené povinnosti se zástavní dlužníci po dobu prohlášení konkursu zprostí jen plněním do konkursní podstaty úpadce“, odvolací soud ve smyslu tohoto „doplnění“ shledal žalobu důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní R.M., H.M. a J. T. dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2001, a namítajíce, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Třetí a čtvrtá žalovaní odvolacímu soudu zejména vytýkají, že zástavní smlouva byla uzavřena 9. října 1992, a zástavní právo, které má akcesorický charakter, tak nemohlo vzniknout, jelikož smlouva o úvěru byla uzavřena až následně a v zástavní smlouvě nebylo uvedeno, že by zástavní právo bylo zřizováno k zajištění závazku, jenž vznikne v budoucnu. Současně polemizují se závěrem odvolacího soudu o administrativním pochybení při datování smlouvy a zdůrazňují, že v daném případě lze dovodit pouze jediný možný závěr, a to, že zástavní právo nevzniklo a zástavní smlouva je neurčitá a nesrozumitelná. Také šestá žalovaná, shodně s ostatními dovolateli, poukazuje na časové souvislosti, pokud jde o uzavření smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy, a zástavní smlouvu považuje za neplatnou pro neurčitost (§37 odst. 1 občanského zákoníku).
Poukazujíce na „správné“ závěry soudu prvního stupně, dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v projednávané věci, když odvolací soud ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., odvolání žalobkyně projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, což výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
K 17. lednu 2005 byla do obchodního rejstříku zapsána změna obchodní firmy žalobkyně na G.M.B., a. s. a v souladu s tím Nejvyšší soud označil žalobkyni i v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Dovolání jsou přípustná podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; nejsou však důvodná.
Jelikož vady řízení, k jejichž existenci přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláními - zejména správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Otázky platnosti zástavní smlouvy ze dne 9. října 1992 a vzniku zástavního práva na jejím základě je nutno posuzovat - s ohledem na dobu, kdy byla zástavní smlouva uzavřena a kdy podle ní mělo zástavní právo vzniknout - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., a č. 509/1991 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 1992.
Podle ustanovení §151a odst. 1 občanského zákoníku zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
Podle ustanovení §151b občanského zákoníku zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (odstavec 1). K účinnosti zástavní smlouvy, jíž se zastavuje nemovitost, je třeba její registrace státním notářstvím (odstavec 2). Ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Věc se musí označit tak, aby její zastavení bylo každému zjevné (odstavec 4). Zástavní právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky (odstavec 5). Jde-li o zástavu nemovitých věcí, vyznačí se vznik a zánik zástavního práva v evidenci nemovitostí (odstavec 6).
Z výše citovaných ustanovení zejména vyplývá, že zástavní právo může být zřízeno nejen k zajištění pohledávky, která již vznikla, ale také za účelem zabezpečení pohledávky, která má vzniknout teprve v budoucnu, nebo jejíž vznik je vázán na splnění podmínky podle ustanovení §36 odst. 2 věty první občanského zákoníku (odkládací podmínky). Pohledávkou, která vznikne v budoucnu, se rozumí pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy uzavřené na základě smlouvy budoucí, popř. podle jiného ujednání (dohody, smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit určitou pohledávku budoucnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2004, pod číslem 110).
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva je kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky (§151b odst. 4 věta první občanského zákoníku). Má-li být zástavním právem zajištěna pohledávka, která vznikne v budoucnu, je třeba ji v zástavní smlouvě označit nikoli (jen) podle titulu, na jehož základě bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj vznikne. Zákon k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva vyžaduje, aby byla určena zajišťovaná pohledávka, a nikoli také to, aby taková pohledávka ve skutečnosti vznikla. Platná je proto zástavní smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod.
Jelikož zástavní právo je právem akcesorickým, platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že taková smlouva je neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoli jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne (srov. též závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 76).
V projednávané věci byla v zástavní smlouvě uzavřené 9. října 1992 zajišťovaná pohledávka určena tak, že zástavní věřitel (právní předchůdkyně žalobkyně) uzavřel s M., s. r. o., (s první žalovanou) smlouvu o úvěru dne 9. října 1992 pod reg. č. S1-1260/92 znějící na částku 4,500.000,- Kč a příslušenství. Z tohoto označení zajišťované pohledávky nelze dovozovat, že by šlo o pohledávku již existující; je tomu tak proto, že k datu uzavření zástavní smlouvy nebylo známo, zda první žalovaná poskytnutý úvěr skutečně vyčerpá a v jaké výši. Jelikož při určení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě není nutno rozlišovat, zda jde o pohledávku již existující nebo budoucí, a protože zajišťovaná pohledávka byla - i podle přesvědčení Nejvyššího soudu - v zástavní smlouvě označena dostatečně určitě a srozumitelně, nemůže být zástavní smlouva z tohoto důvodu považována za neplatnou.
Na tomto závěru pak není způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že smlouva o úvěru byla smluvními stranami podepsána ve dnech 8. a 12. října 1992, když samotný „rozpor“ co do data uzavření smlouvy o úvěru ničeho nemění na závěru o řádné identifikaci zajišťované pohledávky ani na tom, že jde o pohledávku budoucí (k čerpání úvěru dle skutkových zjištění soudů obou stupňů došlo ve dnech 15., 16. a 26. října 1992).
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud jejich dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Nákladový výrok se opírá o ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání byla zamítnuta a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. května 2005
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu