ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.579.2001.1
sp. zn. 29 Odo 579/2001-193
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Faldyny a soudců JUDr.Ing. Jana Huška a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně D. R. – U Z. A., zastoupené JUDr. K. Š., advokátem, proti žalované T. C. s.r.o., zastoupené JUDr. J. H., advokátem, o zaplacení 226.158,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 566/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2000, č.j. 4 Cmo 134/98 – 170, takto:
I. Dovolání směřující do výroku rozsudku ze dne 7. června 2000, č.j. 4 Cmo 134/98 – 170, jímž Vrchní soud v Praze uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 22.323,- Kč se 17 % úrokem od 1. ledna 1995 do zaplacení, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2000, č.j. 4 Cmo 134/98 – 170 ve zbývajícím rozsahu a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. ledna 1998, č.j. 12 Cm 566/96 – 146, v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o částce 203.835,- Kč se 17 % úrokem od 21. ledna 1995 do zaplacení a o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 16. ledna 1998, č.j. 12 Cm 566/96 – 146, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 222.233,- Kč se 17 % úrokem od 21. dubna 1995 do zaplacení a částku 75.868,- Kč na náhradu nákladů řízení, když ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 22.323,- Kč se 17% úrokem od 1. ledna 1995 do zaplacení, přičemž ve zbývající části (ohledně 203.835,- Kč) žalobu zamítl. Současně též změnil výrok o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalované a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že vymáhaná částka 226.158,- Kč představuje rozdíl mezi částkou zaplacenou žalobkyní za odebranou tepelnou energii na jejím odběrném zařízení v domech č. 10, 11 na nám. Svornosti v Českém Krumlově podle vyúčtování žalované a částkou, která měla být zaplacena za skutečně odebranou tepelnou energii v období od října 1993 do 20. ledna 1995 podle měřidla spotřeby tepla, které žalobkyně instalovala na svém topném systému. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který provedl všechny navržené důkazy, posuzoval odvolací soud žalobní nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „Obč. zák.“). Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vztah účastníků ohledně sporného odběru tepelné energie považoval za bezesmluvní, dospěl odvolací soud k závěru, že mezi nimi došlo k platnému uzavření kupní smlouvy podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“), a to dnem přijetí (7. prosince 1992) návrhu žalobkyně ze dne 14. září 1992, učiněného na listině označené jako „přihláška k odběru tepla – hospodářská smlouva“ ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 Obč. zák. Neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně o tom, že na této listině není uvedeno řádné obchodní jméno odběratele (jen jeho fantazijní dodatek), a že přijetí návrhu bylo učiněno opožděně až po uplynutí přiměřené akceptační lhůty stanovené v §43b odst. 1 písm. b) Obč. zák. Naopak ze skutečnosti, že návrh smlouvy byl podepsán žalobkyní, odvolací soud dovodil, že se jednalo o platný písemný projev vůle jednající osoby v souladu s ustanovením §40 odst. 3 Obč. zák. Vzhledem k tomu, že v návrhu žalobkyně nebyla určena lhůta pro jeho přijetí, považoval odvolací soud blíže nezdůvodněnou úvahu soudu prvního stupně o tom, že akceptační lhůta neměla být v daném případě delší než 10 dnů, za spekulativní. Obsah smlouvy dohodnutý účastníky pak zahrnuje podstatné části vyžadované v základním ustanovení pro kupní smlouvu v intencích §269 odst. 1 Obch. zák., včetně dohody o způsobu výpočtu výše ceny jako ceny věcně usměrňované v souladu se zák. č. 526/1990 Sb. o cenách. Odvolací soud poté uzavřel, že žalovaná sjednanou dodávku tepelné energie v uvedeném období splnila a její cenu v souladu se smlouvou vyúčtovala žalobkyni v celkové výši 415.839,- Kč. Protože úhradu této ceny přijala žalovaná po právu, nemohlo tím dojít k jejímu bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně. Žalobkyni náleží v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 186/1991 Sb. (což uznala i žalovaná) pouze sleva z ceny ve výši 10 %, tedy 22.323,- Kč s příslušným úrokem z prodlení. Konečně k námitce žalobkyně, že žalované vzniklo právo pouze na úhradu ceny tepelné energie zjištěné měřidlem na topném systému žalobkyně, poukázal odvolací soud na ustanovení §7 vyhl. č. 186/1991 Sb., podle kterého je provozovatel zdroje tepla povinen měřit dodávku tepla na výstupu ze zdroje do tepelné sítě, tedy nikoli na vstupu do každého odběrného místa. Takovou povinnost by měl dodavatel tepla v tom případě, jestliže by byla měřidla tepla nainstalována na všechna odběrná zařízení na uzavřeném okruhu (ust. §7 odst. 5 cit. vyhl.). Jak vyplývá ze znaleckého posudku soudního znalce, předmětný objekt je součástí uzavřeného tepelného okruhu, na kterém jsou dále napojeni další odběratelé tepelné energie, kteří nebyli těmito měřidly vybaveni. Z tohoto důvodu také nelze podle odvolacího soudu dovozovat z dodatku ke smlouvě ze dne 12. března 1993, ve kterém je dohodnut postup ohledně udržování technického stavu měřidla, že bude dodávka tepla účtována dle údajů tohoto měřidla.
Včasným dovoláním napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Přípustnost dovolání spatřovala v naplnění podmínek §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), dovolávajíc se důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce, zda mezi účastníky docházelo k plnění na základě platně uzavřené kupní smlouvy na dodávku energie a zda žalobkyně v souladu s §7 odst. 5 vyhl. č. 186/1991 Sb. v platném znění měla samostatné odběrné zařízení. Setrvávala na svém tvrzení, že tepelná výměníková stanice, která byla kupní smlouvou ze dne 4. března 1993 převedena do vlastnictví žalobkyně, tvoří samostatné odběrné zařízení. Z této předávací stanice je dodáváno teplo do několika samostatných objektů a ve smyslu vyhl. č. 186/1996 Sb. tvoří uzavřený tepelný okruh. Žalobkyně zdůraznila, že v průběhu řízení prokázala, že spotřebovala energii za uvedené období v ceně 193.606,- Kč, přičemž ve stejném období zaplatila žalované na zálohách částku 415.839,- Kč, a rozdíl činí 222.233,- Kč. Proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání souhlasila se závěry odvolacího soudu ohledně platného uzavření smlouvy a aplikace vyhl. č. 186/1991 Sb. a podtrhla, že podle znaleckého posudku odběrné zařízení žalobkyně je součástí uzavřeného tepelného okruhu, nikoli samostatným uzavřeným tepelným okruhem. Proto požadovala, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. ledna 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000).
Dovolání směřující do té části rozsudku, v niž odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 22.323,- Kč s příslušenstvím, není subjektivně přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněn jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Rozsudečným výrokem, jímž odvolací soud žalobě částečně vyhověl, nemohla být žalobkyni způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.
Dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu bylo tedy podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že ve zbývající části, to je 203.835,- Kč, se žaloba zamítá, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je v této části oprávněné, i když z jiného důvodu, než kterého se žalobkyně dovolávala.
Dostatečně zdůvodněný právní závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky došlo postupem podle §44 odst. 1 Obč. zák. k uzavření kupní smlouvy na dodávku tepelné energie s podstatnými náležitostmi stanovenými v §269 odst. 1 Obch. zák. ve spojení s §409 Obch. zák., který zahrnuje též argumentaci proti důvodům, pro něž podle názoru soudu prvního stupně smlouva nevznikla, je správný.
Nepřesné označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje samo o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6/1998). Dovodil-li odvolací soud, že účastnicí smlouvy na straně kupujícího byla žalobkyně, vycházeje z toho, že nárok smlouvy podepsala jako jednající osoba (§40 odst. 3 Obč. zák.), nelze takovému zjištění vytknout pochybení.
Odvolací soud rovněž důvodně odmítl názor o pozdním přijetí návrhu v důsledku uplynutí akceptační lhůty, za níž soud prvního stupně považoval bez bližšího odůvodnění dobu nepřesahující 10 dnů. Protože žalobkyně lhůtu pro přijetí v návrhu smlouvy neurčila, zanikl by její návrh podle §43b odst. 1 písm. b) Obč. zák. uplynutím přiměřené doby s přihlédnutím k povaze navrhované smlouvy a k rychlosti prostředku, které navrhovatel použil pro zaslání návrhu. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že povaha závazku v daném případě neodůvodňuje akceptační lhůtu kratší, než ve které došlo k účinnému přijetí návrhu, nelze ani takové posouzení včasnosti přijetí návrhu považovat za nesprávné.
Řízení u odvolacího soudu, který učinil správný závěr o tom, že kupní smlouva na dodávku tepelné energie mezi účastníky byla platně uzavřena, je však postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b), §242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení, přičemž odvolací soud přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (srov. §212 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Zásada úplné apelace, která ovládala odvolací řízení do účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., akcentuje potvrzující (§219 o. s. ř.) a měnící (§220 o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve tam, kde ani po doplnění důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či změnu napadeného rozhodnutí, má své místo zrušující (kasační) rozhodnutí odvolacího soudu (§221 o. s. ř.).
Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahu (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností. Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř. , ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem, pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Jestliže skutková zjištění, která uvedl soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, přestože pro ně byla – vzhledem k právnímu názoru zastávanému soudem prvního stupně – bezvýznamná, nabudou vzhledem k jinému právnímu názoru na věc, zaujatému odvolacím soudem, významu až v odvolacím řízení, nelze účastníku, v jehož neprospěch tato skutková zjištění vyznívají, upřít možnost nechat je přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolaní podaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Je třeba též vzít v úvahu, že nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992, jako součást ústavního pořádku České republiky a publikované pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou . V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. září 1998, uveřejněný v příloze časopisu Soudní rozhledy č. 12/1998, str. 29, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že „změna právního náhledu odvolacího soudu je … důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavně právního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní“.
Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě zaujal soud prvního stupně ve věci názor, že k uzavření kupní smlouvy na dodávku tepelné energie mezi účastníky nedošlo, a proto vyšel při zjišťování rozsahu skutečně odebrané tepelné energie z údajů odečtených z měřidla na odběrném zařízení žalobkyně a zachycených v diáři žalobkyně. Odvolací soud naproti tomu posoudil předmětnou smlouvu jako platný právní úkon, přičemž důvodnost žalovanou vyúčtované a žalobkyní zaplacené ceny dodávky tepelné energie v uvedeném období poměřoval sjednaným způsobem určení (výpočtu) ceny podle velikosti vytápěné plochy s přihlédnutím k zák. č. 526/1990 Sb. a k §7 vyhl. č. 186/1991 Sb.
V důsledku opačného právního názoru odvolacího soudu se tak stala skutková zjištění soudu prvního stupně, týkající se rozsahu odebrané tepelné energie, bezvýznamná a naopak, podstatnými učinil odvolací soud skutková zjištění, na nichž ovšem, vzhledem k nesprávnému právním názoru, soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil.
Za této situace nebyly dány - jak vyplývá z výše uvedeného – podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ust. §221 odst. 1, věty první o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem (§226 o. s. ř. ) na otázku platnosti kupní smlouvy. Pokud tak odvolací soud nepostupoval a namísto toho rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v rozsahu nároku na zaplacení částky 203.835,- Kč zamítl, přičemž své rozhodnutí opřel o skutkové zjištění, na němž soud prvního stupně svůj rozsudek nezaložil, odepřel žalobkyni možnost nechat správnost tohoto skutkového zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě jejího odvoláni proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud v této vadě odvolacího řízení ve smyslu ust. §242 odst. 3, věty druhé, přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej, aniž by se mohl zabývat dalšími námitkami dovolatelky, zrušil (§243 b odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243 d odst. 1, věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r
předseda senátu