ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.583.2004.1
sp. zn. 29 Odo 583/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. s., a. s., proti žalovaným 1) A. Š., 2) P. K., 3) M. B., a 4) E. D., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 62.076,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 245/97, o dovolání druhého žalovaného P. K. a čtvrté žalované E. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2003, č.j. 6 Cmo 275/2002-50, takto:
I. Řízení o dovolání druhého žalovaného P. K. se zastavuje.
II. Dovolání čtvrté žalované E. D. se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 2002, č.j. 31 Cm 245/97-29 (původně č.j. 31 Cm 245/97-26), uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni 62,076,40 Kč s 19% úrokem z částky 48.453,10 Kč od 1. listopadu 1995 do zaplacení a na nákladech řízení 2.484,- Kč (výrok I.), řízení ve vztahu ke třetímu žalovanému M. B. (vzhledem k zpětvzetí žaloby a úmrtí tohoto žalovaného po podání žaloby) zastavil (výrok II.), žalobu proti druhému žalovanému P. K. a čtvrté žalované E. D. zamítl (výrok III.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že mezi žalobkyní a prvním žalovaným byla 9. srpna 1993 uzavřena smlouva o úvěru č. … (dále jen „smlouva o úvěru“) podle ustanovení §497 a následujících obchodního zákoníku, a to „na částku 50.000,- Kč“. Žalovaní P. K., M. B. a E. D. ve smyslu ustanovení §303 obchodního zákoníku „převzali za závazek prvního žalovaného ručení“. Protože první žalovaný svůj závazek z úvěru, jenž mu byl ve sjednané výši poskytnut, nesplnil, zavázal jej soud k úhradě „dlužného zůstatku na účtu“ v celkové výši 62.076,40 Kč s příslušenstvím.
Žalobní požadavek vůči žalovaným P. K. a E. D. shledal soud prvního stupně nedůvodným, když „v daném případě“ nebylo prokázáno, že by v době podání žaloby byly splněny předpoklady pro uplatnění dluhu vůči ručitelům ve smyslu ustanovení §306 odst. 1 obchodního zákoníku, tj. nebylo prokázáno, že by žalobkyně prvního žalovaného k úhradě dluhu písemně vyzvala (a tuto výzvu mu doručila).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2003, č.j. 6 Cmo 275/2002-50, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že druhému žalovanému a čtvrté žalované uložil zaplatit žalobkyni 62.076,40 Kč s 19% úrokem z částky 48.453,10 Kč od 1. listopadu 1995 do zaplacení, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných (tj. A. Š., P. K. a E. D.) zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost ostatních žalovaných. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud cituje ustanovení §306 odst. 1 obchodního zákoníku, na rozdíl od soudu prvního stupně, zdůraznil, že na písemnou výzvu k zaplacení neklade zákon ve shora uvedeném ustanovení žádné „další formální náležitosti“, přičemž po obsahové stránce postačuje dostatečná identifikace dluhu. Za splnění písemné výzvy dlužníku k zaplacení považoval „doručení žaloby“, k němuž v daném případě došlo - dle připojené poštovní doručenky - dne 10. dubna 1996. Jelikož první žalovaný závazek ke splacení úvěru podle uzavřené úvěrové smlouvy ani poté nesplnil, mohla se - podle přesvědčení odvolacího soudu - žalobkyně domáhat uspokojení svého práva vůči ručitelům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali druhý žalovaný a čtvrtá žalovaná dovolání.
Protože druhý žalovaný nebyl při podání dovolání zastoupen advokátem, ani nedoložil, že má právnické vzdělání, soud prvního stupně ho usnesením ze dne 4. února 2004, č.j. 31 Cm 245/97-66, vyzval, aby nedostatek povinného zastoupení ve lhůtě deseti dní od doručení usnesení odstranil tak, že předloží dovolání sepsané advokátem nebo notářem ve smyslu ustanovení §241 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a současně ho poučil, že nebude-li výzvě vyhověno, soud „podání odmítne“. Zásilka obsahující shora uvedenou výzvu byla druhému žalovanému doručena 10. února 2004 (srov. doručenku u č.l. 67), přičemž druhý žalovaný na ni nereagoval.
Protože povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je - s výjimkami zakotvenými v ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř. - podmínkou týkající se účastníka řízení, bez jejíhož splnění nelze vydat - s výjimkou usnesení, jímž se dovolací řízení pro tento nedostatek zastavuje - rozhodnutí, kterým se řízení končí, a protože ke zhojení tohoto nedostatku přes výzvu nedošlo, Nejvyšší soud řízení o dovolání druhého žalovaného podle ustanovení §104 odst. 2 a §243c o. s. ř. zastavil.
Čtvrtá žalovaná, dovolávajíc se přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelka zejména akcentuje, že ve smyslu ustanovení §306 odst. 1 obchodního zákoníku může věřitel úspěšně uplatnit právo proti ručiteli jen za předpokladu, že předtím písemně vyzval dlužníka, aby v přiměřené lhůtě dluh uhradil, s tím, že týká-li se upomínka jen části dluhu, může se domáhat nejvýše částky, která upomínce odpovídá. Odvolacímu soudu pak vytýká, že nevzal v úvahu skutečnost, že žaloba směřující proti dlužníkovi byla podána současně i proti ručitelům, tj. že nebyl splněn „další“ předpoklad spočívající v „uplynutí přiměřené lhůty k úhradě dluhu dlužníkem“.
V důsledku takto zúženého výkladu ustanovení §306 odst. 1 obchodního zákoníku dochází - podle názoru dovolatelky - k oslabení postavení ručitelů, když je zpochybněna povaha a smysl ručitelského závazku, jenž je svou povahou akcesorický, a ručitel se „ve světle tohoto výkladu“ dostává do postavení spoludlužníka.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání čtvrté žalované je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je naplněn dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, tj. v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním přezkoumal správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §303 obchodního zákoníku, kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem.
Ustanovení §306 odst. 1 obchodního zákoníku dále určuje, že věřitel je oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkursu.
Závěr, podle kterého může být hmotněprávní úkon učiněn jako součást žaloby (návrhu na zahájení řízení), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1997, pod číslem 55, v rozsudku ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněném v témže časopise č. 2 ročník 2002, pod číslem 26 a v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ve vztahu k výpovědi z nájmu podle ustanovení §710 a násl. občanského zákoníku), jakož i v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 607/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1997, pod číslem 26 (ve vztahu k výzvě na vydání věci podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Shora uvedený závěr se pak uplatní i při řešení dovolatelkou vymezené otázky, zda písemná výzva dlužníku ke splnění splatného závazku, jež je ve smyslu ustanovení §306 odst. 1 věty první obchodního zákoníku předpokladem pro vymáhání plnění závazku na ručiteli (s výjimkami zakotvenými v ustanovení §306 odst. 1 věty druhé obchodního zákoníku), může být obsažena v žalobě, jíž se věřitel domáhá proti dlužníku zaplacení dlužné částky.
Skutečnost, že se žalobkyně stejnou žalobou domáhala současně plnění i po čtvrté žalované (z titulu ručení), je nutno - z pohledu důvodnosti žaloby proti ručiteli - hodnotit s respektováním ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, přičemž vzhledem k délce trvání soudního řízení nelze pochybovat o tom, že k datu vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu (zásada vyjádřená v ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. se ve smyslu ustanovení §211 o. s. ř. uplatní i pro odvolací řízení) již „přiměřená doba“ pro splnění závazku dlužníkem uplynula.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), její dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá se ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, respektive §146 odst. 2 věty první o. s. ř., když dovolání čtvrté žalované bylo zamítnuto a řízení o dovolání druhého žalovaného bylo zastaveno a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. ledna 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu