ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.609.2002.1
sp. zn. 29 Odo 609/2002-232
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce B. B., podnikatele, zastoupeného JUDr. V. S., advokátem, proti žalovanému J. V., podnikateli, zastoupenému JUDr. D. Ř., advokátkou, o zaplacení částky 721.788,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 17 C 209/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2002, č.j. 29 Co 679/2001-209, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2002, č.j. 29 Co 679/2001-209 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. července 2001, č.j. 17 C 209/98-187, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil mezitímní rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. července 2001, č.j. 17 C 209/98-187, kterým bylo rozhodnuto tak, že „základ žalobního nároku žalobce, uplatněného v daném řízení proti žalovanému, je opodstatněný“ (výrok I.) a že „o výši nároku, o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu bude rozhodováno soudem až v konečném rozsudku“ (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že mezi žalobcem jako objednatelem (a investorem stavby) a žalovaným jako dodavatelem projektu stavby „Sklad sena a slámy M.“ vznikl obchodně závazkový vztah založený smlouvou o dílo. Žalovaný předmět díla žalobci předal a tento dle převzaté projektové dokumentace stavbu realizoval. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že předmět díla vymezený v uzavřené smlouvě jako „projekt stavby“ neumožňuje jiný výklad, než že se žalovaný zavázal k dodávce projektu dopracovaného do fáze, která umožňovala realizaci stavby, a to s odkazem na vyhlášku č. 43/1990 Sb., o projektové přípravě staveb, jež definuje projekt stavby jako technické, architektonické, ekonomické, ekologické a výtvarné řešení stavby včetně nároků a podmínek na provádění stavby. Předáním projektu stavby žalobci žalovaný tomuto umožnil nakládat „s předmětným dílem“ a současně musel vědět, že projekt byl určen jednak ke schválení stavebním úřadem a jednak, že v případě jeho schválení ve stavebním řízení bude podle projektu stavba realizována Tato vědomost žalovaného byla dle odvolacího soudu nepochybná, když žalovaný obdržel rozhodnutí o stavebním povolení.
Dále odvolací soud odkazoval na závěry vyslovené v předchozím rozhodnutí ze dne 18. ledna 2001, č.j. 29 Co 26/2001-138, kterým byl zrušen předchozí mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. září 2000, č.j. 17 C 205/98-125, a v této souvislosti opětovně zdůrazňoval, že z provedeného dokazování – zejména ze znaleckého posudku doc. Ing. M. V., CSc. (znalecký posudek s datem 8. května 2000) je nepochybná příčina hroucení konstrukce stavby, kterou je vadný projekt stavby (rozuměj projekt zpracovaný žalovaným pro žalobce dle uzavřené smlouvy o dílo). Současně měl za prokázáno, že úplnému zhroucení stavby bylo zabráněno zajištěním dřevěné konstrukce stavby ocelovou konstrukcí, jakož i to, že k nutnosti „namontování ocelové konstrukce v objektu došlo v příčinné souvislosti s provedením stavby dle dodaného vadného projektu žalovaného“.
Maje za prokázáno splnění obecných předpokladů pro uplatnění odpovědnosti za škodu, která „v této fázi řízení nemusí být určena prokazatelnou konkrétní výší“, shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně správným, s tím, že konečné rozhodnutí ve věci samé bude odvislé od průběhu a výsledku dokazování o výši škody vzniklé žalobci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, a to z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2, písm. a) a písm. b) a §241a odst. 3 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „o. s. ř.“).
Namítal, že v odůvodnění napadaného rozsudku odvolacího soudu je uvedeno (na straně 2), že soud vycházel při definování projektu stavby z vyhlášky č. 43/1990 Sb., o projektové přípravě staveb, a to pro účely posouzení projektové dokumentace zpracované žalovaným pro „subjekt označený ve smlouvě jako B. a B.“ ze dne 15. března 1996. Odvolací soud tedy posuzoval obsah a charakter díla vzniklého na základě zmíněné smlouvy dle vyhlášky č. 43/1990 Sb., přičemž nevzal v úvahu skutečnost, že zmíněný právní předpis byl zrušen zákonem č. 262/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 103/1990 Sb., a to k 1. červenci 1992. V aplikaci neplatného právního předpisu dovolatel spatřoval vadu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2, písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dále dovolatel brojil proti závěru odvolacího soudu, dle kterého mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo a akcentoval (stejně jako v řízení před soudy obou stupňů) označení objednatele „B. a B.“, jakož i neuvedení data na této smlouvě. Za další sporný moment dovolatel považoval skutečnost, že jako předmět plnění dle této smlouvy bylo uvedeno „stavba Sklad sena a slámy – M. a druh prací – projekt stavby – projektová a inženýrská činnost“, a oproti tomu ve stavebním povolení byla uvedena stavba „přístřešek pro krmení dobytka v pastevním areálu“. Zmíněný rozpor dle dovolatele znamenal, že nebylo objasněno, na základě čeho smlouva o dílo vznikla a co bylo jejím předmětem.
Z pohledu shora uvedených námitek dovolatel napadal rozhodnutí odvolacího soudu za použití dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tedy argumentem, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Pokud by závěr odvolacího soudu vyslovený v odůvodnění napadeného rozhodnutí o vzniku závazkového vztahu mezi účastníky na základě smlouvy o dílo, posoudil dovolací soud jako správný, dovolatel dále poukazoval na ujednání týkající se přechodu vlastnického práva k předmětu plnění na žalobce až v okamžiku proplacení faktur a v tomto směru, s ohledem na nezaplacení ceny díla, konstatoval, že k přechodu vlastnického práva k předmětu díla nedošlo a žalobce proto „nebyl oprávněn dílem jakkoli disponovat, ani je tedy předkládat Městskému úřadu, stavebnímu úřadu v B. jako podklad k vydání stavebního povolení a použít jej k realizaci stavby“. Současně dovolatel zpochybňoval správnost stavebního povolení vydaného Městským úřadem v B., stavebním úřadem ze dne 17. března 1997, č.j. Výst. 332.7/170/97, v rámci kterého byl uveden jako osoba pověřená prováděním odborného dozoru nad prováděním stavby, s tím, že realizace odborného dozoru žalovaným nebyla smluvně dohodnuta a on sám k provádění této činnosti nemá odbornou způsobilost. Ve vztahu k rozsahu předmětu díla dovolatel s odkazem na „ustanovení §7 a §22 vyhlášky č. 378/1992 Sb.“ a „sazebník UNIKA 95“ zdůrazňoval, že projekt sloužil pro územní řízení a stavební povolení stavby „Skladu píce a steliva“, a nešlo tedy o projekt pro účely vlastního provádění stavby. K dopracování projektu pak bylo zapotřebí znát budoucího dodavatele stavby nebo její části a jeho potřeby, možnosti a požadavky. Dodavatel stavební části, včetně dodavatele tesařské konstrukce, bez dopracovaného projektu (statistických výpočtů návrhů styků, spojů a tvarů) neměl začít stavět, navíc bez vydání územního a stavebního povolení.
Další výhrady dovolatel vznášel vůči postupu stavebního úřadu v řízení, jež předcházelo vydání stavebního povolení, a v této souvislosti rovněž upozorňoval, že stavební povolení bylo vydáno celkem třem osobám, přičemž je otázkou, „kdo je aktivně legitimován k podání žaloby a v jakém rozsahu“, kteroužto otázkou se odvolací soud zabýval nedostatečně. Z tohoto důvodu žalovaný rovněž setrval na námitce nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce v řízení. V neposlední řadě dovolatel namítal, že odvolací soud vycházel jako z rozhodujícího důkazu ze znaleckého posudku doc. Ing. M. V., CSc., který v úvodu svého posudku jako použité podklady mimo jiné uváděl příslušné „ČSN“ a dovozoval, „kdy žalovaný tato ustanovení porušil“, aniž vzal v úvahu, že závaznost těchto norem skončila dnem 31. prosince 1994.
Vycházeje z toho, že žalobce prováděl svépomocně stavbu bez stavebního povolení, bez asistence odpovídajícího odborného vedení stavby, bez dopracovaného projektu, a používal nevhodný materiál – nedostatečně proschlé dřevo (tento faktor mohl významně působit na prohnutí trámů), a odkazuje na shora uvedené námitky, dovolatel požadoval, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k podanému dovolání poukazoval na nemožnost podat dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. a na to, že nebyly naplněny dovolací důvody dle ustanovení §241a odst. 2, písm. a) a b) o. s. ř. Dle žalobce nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Tato podmínka ale v případě „aplikace“ vyhlášky č. 43/1990 Sb. takovým rozhodujícím posouzením není, když z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nepochybně vyplývá, že tento založil své rozhodnutí na „jiných podstatných důvodech“, než na aplikaci tohoto předpisu a odkazem na zmíněný předpis pouze „doplnil“ svoji argumentaci. Požadoval proto, aby dovolání bylo zamítnuto.
V souladu s body 1., 15. 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolací soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné .
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem soudu prvního stupně, potvrzeným dovoláním napadeným rozsudkem soudu odvolacího, nebylo rozhodnuto jinak, než v dřívějším rozsudku.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost nezakládají.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu řeší v rozporu s hmotným právem otázku existence předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu dle §373 obch. zák., a to pokud jde o porušení povinnosti ze závazkového vztahu žalovaným.
Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je přípustnost dovolání odvozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze napadnout jen prostřednictvím dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 o. s. ř. Kvalitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu pak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., dle kterého rozhodnutí odvolacího soudu je možno přezkoumat pouze z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Právní posouzení věci odvolacím soudem v nikoli nevýznamném rozsahu spočívá, pokud jde o vymezení předmětu díla (a od toho se odvíjejícího závěru o porušení povinnosti žalovaným), v aplikaci a výkladu vyhlášky č. 43/1990 Sb., o projektové přípravě staveb.
Jelikož tento právní předpis byl k 1. červenci 1992 zrušen zákonem č. 262/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze než uzavřít, že odvolací soud použil jiný předpis, než který správně použít měl, v důsledku čehož je naplněn dovolací důvod dle §241 a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Řízení je navíc postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Odvolací soud totiž rozhodl o věci v rozporu se zásadou vyjádřenou v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř.
Podle zmíněného ustanovení odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To má odvolacímu soudu umožnit, aby na základě doplněného dokazování (srov. §213 odst. 2 o. s. ř.) mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu věci. Přitom však musí odvolací soud dbát zásady, že nemá soud prvního stupně nahrazovat a zbavovat účastníka možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů. Proto tam, kde je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť tento soud nerespektoval principy uvedené v ustanovení §157 a §132 o. s. ř., nezbývá, než takové rozhodnutí v intencích ustanovení §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zrušit.
Z obsahu spisu je patrno, že soud prvního stupně sice ve věci provedl obsáhlé dokazování, nicméně v písemném vyhotovení rozsudku nepostupoval ve shodě s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., podle něhož v odůvodnění rozsudku soud uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce (k tomu srov. dále ustanovení §132 o. s. ř. ukládající soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci).
Soud prvního stupně zjevně přehlédl, že poté, co byl jeho první rozsudek ze dne 25. září 2000, č.j. 17 C 209/98-125 odklizen kasačním usnesením odvolacího soudu ze dne 18. ledna 2001, č.j. 29 Co 26/2001-138, již v další fázi řízení nebylo možné vycházet ze skutkových zjištění a skutkových a právních závěrů v něm formulovaných. V rozsudku ze dne 12. července 2001 se spokojil pouze s výčtem důkazů, jimiž dokazování po zrušení původního rozsudku doplnil, přičemž neučinil ani to, že by se ke skutkovým zjištěním formulovaným v předchozím svém rozsudku jakkoli přihlásil. Posléze soud prvního stupně nepřípustně formuloval tzv. souhrnné zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž by uvedl, na základě kterých důkazů konkrétní skutková zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi.
Odvolací soud proto pochybil, jestliže rozsudek soudu prvního stupně dle §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřezkoumatelný nezrušil (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99 uveřejněný pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že možnost rozhodnout nejdříve o základu projednávané věci tzv. mezitímním rozsudkem je dána ustanovením §152 odst. 2 o. s. ř. Rozhodnutí o základu věci je pak v prvé řadě rozhodnutím o skutkovém základu sporu (skutkovém ději), kterým je uplatněný nárok charakterizován a z něhož se odvíjí právní posouzení základu věci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 1061/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 17, ročník 1998, pod číslem 121). Současně tímto rozhodnutím nelze řešit pouze dílčí spornou právní otázku, týkající se uplatněného žalobního návrhu, ani otázku, která má pro rozhodnutí ve věci samé povahu otázky předběžné. Základem věci je nutno rozumět posouzení všech otázek vyplývajících z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku. Při vydání mezitimního rozsudku je proto třeba se vypořádat např. s promlčením či prekluzí nároku, se spoluzaviněním poškozeného na vzniku škody (§441 občanského zákoníku), s případným vyloučením náhrady škody (§376 obchodního zákoníku) či existencí důvodů vyloučení odpovědnosti (§374 obchodního zákoníku).
Odvolací soud (ani soud prvního stupně) se v rozporu se shora uvedenými závěry nevypořádal zejména s žalovaným uplatněnou námitkou, dle které možnou příčinou „prohnutí trámů“ bylo použití nevhodného materiálu (nedostatečně proschlého dřeva), a současně zcela pomlčel o tom, zda a jaký vliv na rozsah případného nároku žalobce na náhradu škody, má skutečnost, že žalobce není výlučným vlastníkem věci, na které mělo v důsledku porušení povinnosti žalovaného dojít ke vzniku škody.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil, a protože důvody, po které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, v převážné části dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř. ).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. března 2003
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu