ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.626.2001.1
sp. zn. 29 Odo 626/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně C. a. s., zastoupené, advokátkou, proti žalované M. I. spol. s r. o., o 812.211,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 231/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2001, č. j. 4 Cmo 108/2001 - 65, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3. dubna 2001, č. j. 40 Cm 231/200052, odmítl - cituje ustanovení §174 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - odpor ze dne 12. října 2000, podaný proti platebnímu rozkazu téhož soudu ze dne 25. září 2000, č. j. 2 Ro 1654/2000 - 39, jako podaný osobou neoprávněnou. Soud prvního stupně poukázal na to, že odpor podal jménem žalované advokát J. S., který přes výzvu nepředložil řádnou plnou moc k zastupování žalované.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. června 2001, č. j. 4 Cmo 108/2001 - 65, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud uzavřel, že v situaci, kdy žalovaná řádnou plnou moc pro J. S. předložila s podaným odvoláním, je zřejmé, že jmenovaný byl zmocněn k podání odporu, který tudíž podala osoba oprávněná.
Žalobkyně podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). V dovolání snáší podrobné argumenty na podporu závěru o existenci uplatněných dovolacích důvodů a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Podle bodu 1., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Pro závěr, že ustanovení občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb. se uplatní i pro řízení zahájená před 1. lednem 2001, není podstatné, jak dlouhou dobu před tímto datem řízení probíhalo a kolik procesních úkonů soud učinil v době od 1. ledna 2001 (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Platební rozkaz byl sice vydán před 1. lednem 2001, avšak v bodech 2. až 29. hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. není o situaci, kdy soud odpor proti platebnímu rozkazu vydanému před 1. lednem 2001 (ať již podaný před nebo po tomto datu) odmítne po 1. lednu 2001, uvedeno ničeho (o případ dle bodu 13., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. nejde). Odtud plyne, že - ve shodě s výše cit. bodem 1. přechodných ustanovení - pro odvolací i dovolací řízení je nutno užít občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odporu, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Dle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Napadené usnesení po obsahové stránce s definitivní platností řeší - v porovnání s rozhodnutím soudu prvního stupně jinak - otázku účinnosti (přípustnosti) podaného odporu. Jde tedy o měnící usnesení (srov. mutatis mutandis též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 2324/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 40). Všem třem případům přípustnosti dovolání vypočteným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je však společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení o odmítnutí odporu je sice usnesením, jímž se řízení končí, usnesením „ve věci samé“ však není (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 2059/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 89).
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. pak nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.),
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. srpna 2002
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v.r .
předseda senátu