ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.640.2001.1
sp. zn. 29 Odo 640/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. R., proti žalovanému M. J., o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 13 C 53/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2001, 22 Co 465/2000-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27.3.2000, čj. 13 C 53/99-66, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč spolu s 26% úrokem z prodlení ročně, od 28.5.1998 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nevyhověl žádosti o připuštění dovolání. Soud prvního stupně v této věci rozhodl stejně již dříve, a to rozsudkem pro zmeškání, který však odvolací soud zrušil.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání s tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném posouzení věci, a jsou tedy dány dovolací důvody dle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Pokud jde o přípustnost dovolání odkazuje žalobce na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí má zásadní právní význam. Konkrétně namítá že závěr odvolacího soudu o tom, že „…dohoda ze dne 23.4.1998 je dohodou o úplatě za souhrn práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, který má majetkovou hodnotu, a výši této úplaty si účastníci dohodli smluvně, ale včetně možnosti užívání nebytového prostoru o velikosti 13 m2…“ nemá oporu v provedeném dokazování, stejně tak jako závěr, že si účastníci sjednali cenu za možnost užívání výše uvedeného nebytového prostoru částkou 100.000,- Kč a závěr, že žalovaný sliboval žalobkyni připojení nebytového prostoru k bytu; ten ji pouze upozornil na možnost tohoto připojení. Dále dovolatel napadá to, jak odvolací soud posoudil otázku platnosti a povahy jeho prohlášení o zajištění připojení nebytového prostoru k bytu ve vztahu k tísnivým okolnostem, za nichž bylo na něm toto prohlášení vymoženo a otázku pasivní legitimace jeho manželky v tomto sporu. Za otázku zásadního právního významu, pro jejíž posouzení navrhl připuštění dovolání, dovolatel považuje otázku, kdy nastává účinnost smlouvy o převodu členských práv v bytovém družstvu. Na základě uvedených skutečností navrhuje žalovaný, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení. Zároveň požádal i o odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání není přípustné.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci - jak se podává z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 31.10.200 /čl. 88/ a ze dne 12.6.2001 /čl.97/ - naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Odvolací soud založil svůj závěr o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni výše uvedenou částku na posouzení konkrétních právních úkonů učiněných účastníky. Na posouzení otázky, pro niž dovolatel navrhl připuštění dovolání, rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Přípustnost dovolání tak o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nelze opřít.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání neplyne ani z jiných ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že soud dovolání odmítl, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. května 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu