ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.655.2001.1
sp. zn. 29 Odo 655/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. V., o neplatnost usnesení valné hromady R. i. f. Č. r., a.s., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 50/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2001, čj. 7 Cmo 399/2001-58, takto:
I. Dovolání směřující proti výroku II. usnesení odvolacího soudu se zamítá.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.4.2001, čj. 15 Cm 50/2000-48, výrokem I. zastavil řízení, výrokem II. rozhodl, že bývalému právnímu zástupci žalované se vrací soudní poplatek a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce proti všem výrokům výše uvedeného usnesení soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze toto usnesení ve výrocích I. a III. potvrdil a odvolání do výroku II. odmítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení a nevyhověl žádosti na připuštění dovolání.
Žalobce podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Důvodnost dovolání opírá o ustanovení §241 odst. 3 písm. a) až d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Co do přípustnosti dovolání odkazuje na ustanovení §237odst. 1 písm. f), §238a odst. 1 písm. c) a e) a §239 odst. 2 o. s. ř. Předně napadá usnesení odvolacího soudu pro jeho nedostatečné odůvodnění. Dále napadá výrok, kterým soud odmítl odvolání proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně o vrácení soudního poplatku bývalému právnímu zástupci žalované. Namítá také, že odvolací soud pochybil, když poté, co zjistil, že došlo k zániku žalované, bez toho, že by zjišťoval, zda existují konkrétní osoby – procesní nástupci, kteří automaticky mají vstoupit do práv a povinností žalované, rozhodnutí prvoinstančního soudu o zastavení řízení, kterým bylo žalobci znemožněno hájit v procesním řízení svá práva a bránit se důsledkům postupů žalované, potvrdil. Dle názoru žalobce došlo v tomto případě k univerzální sukcesi, kdy majetek i závazky žalované přešly na jeho akcionáře, resp. podílníky, kteří drželi ve svém majetku akcie žalované k datu jeho výmazu z obchodního rejstříku. To se týká i nároku na vrácení soudního poplatku. Nakonec žalobce napadá závěr odvolacího soudu, že žalobce není účastníkem řízení o výmazu žalované z obchodního rejstříku. Dle názoru žalobce je závěr, že ten, na něhož v důsledku výmazu i. f. z obchodního rejstříku přechází majetek a existující závazky, není účasten takového řízení přes evidentní dopad do jeho postavení, hrubým porušením práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Tento svůj názor opírá žalobce o argumentaci, že soud dostatečně nevzal v úvahu a nerozlišil jeho postavení jednak jako akcionáře žalované společnosti a po jejím zániku jako podílníka a právního nástupce žalované společnosti.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání proti výroku II. odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání proti výroku II. soudu prvního stupně, je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., není však důvodné.
Dle ustanovení §201 o. s. ř. může účastník napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.
Žalobce je sice účastníkem řízení ve věci samé, avšak není již účastníkem řízení pokud jde o soudní poplatek, jež sám nezaplatil. Výrok II. soudu prvního stupně se týká soudního poplatku ve výši 7.500,- Kč, o jehož zaplacení jsou ve spisu založeny doklady na čl. 10 a 20. Tento soudní poplatek neplatil žalobce a ani nikdy netvrdil opak. Doklad o zaplacení poplatku žalobcem je na čl. 21. Přitom právní závěr žalobce, že akcionář i. f. je po jeho přeměně na podílový fond právním nástupcem i. f., již Nejvyšší soud vyvrátil v usnesení ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 536/2001. Vzhledem k tomu, že výše uvedený poplatek neplatil žalobce, postupoval odvolací soud správně, když odvolání v tomto rozsahu jako subjektivně nepřípustné, podle ustanovení podle §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř., odmítl.
Protože výrok II. usnesení odvolacího soudu je správný, Nejvyšší soud dovolání žalovaného v této části, podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem o. s. ř., zamítl.
Ve zbytku dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti usnesení odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238a o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné, protože odvolací soud usnesení soudu prvního stupně nezměnil, ale potvrdil. Ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení nemá usnesení odvolacího soudu rovněž povahu měnícího usnesení. Napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc také nesplňuje, neboť odvolací soud nerozhodoval ve věci samé.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nímž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, jsou sice v prvním odstavci dovolání zmiňovány, konkrétně vada dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., avšak v odůvodnění není nikde konkretizováno, kterak byla žalobci nespráným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem v průběhu řízení.
Pokud dovolatel namítá, že mu bylo znemožněno „hájit v procesním řízení svá práva a bránit se“ tím, že soud prvního stupně zastavil řízení bez zjištění osob, na které majetek a nevypořádané závazky žalované přešly, nejde v tomto případě o postup soudu „v průběhu řízení“. Jak již Nejvyšší soud mnohokrát konstatoval, hodnotící úsudek soudu, projevený v rozhodnutí, není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“ (např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., usnesením odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. dubna 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu