ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.667.2002.1
sp. zn. 29 Odo 667/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce R. P., zastoupeného, advokátem, proti žalované A. a. s., o zaplacení částky 233.841,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 384/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002, č.j. 2 Cmo 99/2001-78, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002, č. j. 2 Cmo 99/2001-78 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2001 č. j. 15 Cm 384/98-48 ve znění opravného usnesení ze dne 9. června (správně 9. března) 2001 č. j. 15 Cm 384/98-53 tak, že „žaloba se zamítá“ (rozuměj žaloba na zaplacení částky 233.841,49 Kč s 18 % úrokem z prodlení ode dne 17. října 1997 do zaplacení), žalobci uložil zaplatit žalované na nákladech řízení částku 66.465,- Kč a dále náklady odvolacího řízení v částce 35.157,60 Kč k rukám jejího právního zástupce.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně o neexistenci důvodů pro odstoupení od leasingové smlouvy dle čl. 9.2., písm. a) Všeobecných smluvních podmínek leasingu, když dle tohoto smluvního ujednání mohla žalovaná od smlouvy odstoupit v případě, že žalobce podstatným způsobem leasingovou smlouvu porušil, zejména, byl-li v prodlení z úhradou kterékoli splátky po dobu delší než 30 dnů, přičemž žalobce se do prodlení splacením leasingových splátek v tomto rozsahu nedostal. Vzhledem k tomu, že v řízení dle odvolacího soudu nebyly prokázány důvody pro odstoupení žalované od leasingové smlouvy uvedené v této smlouvě a „ani zákonné důvody“, zabýval se dále řešením otázky, zda nedošlo ke zrušení leasingové smlouvy dohodou v důsledku úkonu žalované z 16. října 1997. V tomto směru odvolací soud uzavřel, že předmětná listina neobsahuje projev vůle účastníků řízení ke zrušení smlouvy dohodou, když se jedná o jednostranný úkon žalované, který není žalobcem potvrzen a při nutnosti dodržení písemné formy, nelze faktické jednání účastníků řízení za dohodu o zrušení smlouvy považovat. Zastávaje právní názor, že v daném případě nedošlo k zániku leasingové smlouvy, a to ani odstoupením žalované, ani dohodou účastníků, neshledal odvolací soud nárok žalobce na vrácení peněžitého plnění poskytnutého dle této leasingové smlouvy, požadovaný ve vazbě na odstoupení od smlouvy, důvodným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce zastoupený advokátem podáním učiněným na poště 10. července 2002 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ust. §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“). Namítal, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), přičemž zpochybňoval zejména závěr odvolacího soudu o tom, že odstoupení od smlouvy je „neplatným úkonem“. S poukazem na ust. §344 a §345 odst. 1, 2 obchodního zákoníku zdůrazňoval, že tento závěr neodpovídá výsledkům provedeného dokazování, když ani mezi účastníky nebylo nejmenších pochybností o tom, že odstoupení od smlouvy je důvodné a porušení povinností ze strany žalobce podstatné.
Napadený rozsudek odvolacího soudu žalobce považoval za tzv. překvapivý, když bez toho, že by na to byli účastníci dostatečným způsobem upozorněni, odvolací soud se podstatným způsobem odchýlil od právního hodnocení zjištěných skutečností soudem prvního stupně, a to v situaci, kdy v odvolacím řízení již není prostor pro doplnění skutkových tvrzení a předložení nových důkazů. V neposlední řadě poukazoval na „jiný pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze“, v němž byla otázka platnosti odstoupení od leasingové smlouvy (jako otázka předběžná) vyřešena kladně s tím, že odvolací soud zaujal názor opačný, aniž by se s touto okolností vypořádal.
Dovolatel požadoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
V souladu s body 1., 15. a 17. hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1, písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Důvod uplatněný v podaném dovolání akcentující nesprávné posouzení zániku leasingové smlouvy, uzavřené mezi účastníky, v důsledku odstoupení ze strany žalovaného, je dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobcem namítaná tzv. překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, který se podstatným způsobem odchýlil od právního hodnocení zjištěných skutečností, pokud jde o zánik leasingové smlouvy odstoupením, a to v situaci, kdy v odvolacím řízení „nebylo možno doplnit skutková tvrzení a předložit nové důkazy“, pak nelze než považovat za dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, nejde-li o zmatečnosti uvedené v §229 o. s. ř. a jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci se jedná zejména tehdy, jestliže při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, popř. nebylo postupováno v souladu s ust. §120 o. s. ř., účastníkům nebyla poskytnuta poučení podle §118a o. s. ř. o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti nebo navrhovat důkazy, vše při současném splnění předpokladu, že tyto vady mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V daném případě odvolací soud po doplnění dokazování „protokolem o odstoupení od leasingové smlouvy č. 835/97“ z 16. října 1997 (správně zopakování dokazování touto listinou) dospěl od soudu prvního stupně k odlišnému závěru, pokud jde o právní účinky tohoto úkonu, totiž, že v důsledku tohoto právního úkonu nedošlo k zániku leasingové smlouvy s tím, že v řízení nebyla prokázána existence smluvních ani zákonných důvodů pro odstoupení žalované od smlouvy a právní úkon učiněný žalovanou 16. října 1997 (odstoupení od smlouvy) nelze považovat za dohodu o zrušení smlouvy.
Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (§9 odst. 1 o. s. ř.), popř. stanoví-li to zákon soudy krajské (§9 odst. 2, 3 o. s. ř.) a o odvoláních proti jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§10 odst. 1 o. s. ř.), popř. vrchní soudy (§10 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud pak přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (§212a o. s. ř.). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§219 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav, nebo jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout (§220 odst. 1, 2 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí, soud je zruší (§221 odst. 1 věta prvá o. s. ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ust. §221 odst. 1. písm. a) – e) o. s. ř. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení [§221 odst. 2, písm. a) o. s. ř.].
Odvolací řízení je dále ovládáno zásadou tzv. neúplné apelace a skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2 o. s. ř. (u těchto věcí omezení neplatí), pouze v případech taxativně vymezených v ust. §205a odst. 1 písm. a) – e) o. s. ř. Východiskem této zásady tak je, že všechny účastníky navrhované důkazy potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových tvrzení mají být zásadně provedeny v řízení před soudem prvního stupně, přičemž zákon ukládá účastníkům povinnost tvrdit všechny pro věc právně významné skutečnosti, které existovaly v době řízení před soudem prvního stupně a označit dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání (§79 odst. 1, §101 odst. 1, §120 odst. 1 o. s. ř.). O této povinnosti musí být účastník poučen podle potřeby v průběhu celého řízení (§5, §101 a §118a o. s. ř.) a před rozhodnutím ve věci samé (§119a odst. 1 o. s. ř.).
Poučovací povinnost soudu ve smyslu ust. §118a o. s. ř. se uplatní v případech, kdy se v průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně (odst. 1), má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, pročež je nutné v potřebném rozsahu doplnění vylíčení rozhodných skutečností (odst. 2), a zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení (odst. 3). Poučovací povinnost dle §118a o. s. ř. je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení tohoto zákonného ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou, bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení spočívající v porušení §118a o. s. ř. je pak dána i tehdy, splní-li účastníci z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje k jinému právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta, doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, když odvolací soud nemůže sám postupovat podle ust. §118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti uplatnění nových skutečností nebo důkazů.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce nebyl v prodlení s úhradou jednotlivých leasingových splátek po dobu delší než 30 dní (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nezpochybňoval) a neshledal existenci důvodů dle čl. 9.2. písm. a) Všeobecných smluvních podmínek leasingu pro odstoupení od smlouvy žalovanou. Oproti soudu prvního stupně, který přesto považoval smlouvu za zrušenou „od jejího počátku“ (aniž tento závěr jakkoli odůvodnil), odvolací soud s odkazem na ust. §344 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších změn a doplnění, uzavřel, že „důvody pro odstoupení žalované uvedené v leasingové smlouvě ani zákonné důvody nebyly v řízení prokázány“ a k zániku leasingové smlouvy v důsledku odstoupení žalované nedošlo.
Jestliže odvolací soud podrobil odvolacímu přezkumu ničím neodůvodněný závěr soudu prvního stupně o „zrušení smlouvy“ úkonem žalované z 16. října 1997 namísto, aby rozsudek soudu prvního stupně založený na tomto závěru jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§221 odst. 1, písm. c), odst. 2, písm. a) o. s. ř.), porušil tímto svým postupem zásadu dvouinstančnosti řízení zaručující účastníkům řízení možnost domáhat se za použití řádných opravných prostředků – odvolání (§201 a násl. o. s. ř.) přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím.
Odlišný právní názor odvolacího soudu, založený na neunesení důkazního břemene žalobcem o existenci důvodů, pro něž mohla žalovaná od smlouvy odstoupit, který vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak ve svém důsledku rovněž způsobuje nesplnění poučovací povinnosti soudem dle ust. §118a o. s. ř. ve vztahu k žalobci a tím i zbavení žalobce možnosti doplnit skutková tvrzení a předložit důkazy ke splnění podmínek (smluvních či zákonných) pro odstoupení od smlouvy (§344 a násl. obchodního zákoníku), když otázka případného zániku leasingové smlouvy bude mít nepochybně pro rozhodnutí ve věci zásadní význam.
Protože shora uvedené vady řízení jsou vadami, které, a to i samostatně, mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ust. §243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3, odst. 5 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. prosince 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu