ECLI:CZ:NS:2009:29.ODO.674.2006.1
sp. zn. 29 Odo 674/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně S. A P. a. s., zastoupené Mgr. M. P., advokátem, proti žalovaným 1/ Doc. Ing. E. T., jako správci konkursní podstaty úpadkyně I. P. a. s., zastoupenému JUDr. Z. M., advokátkou, 2/ S. I. A., organizační složce, 3/ N., spol. s r. o., zastoupené Mgr. M. N., advokátem, 4/ JUDr. J. J., jako správci konkursní podstaty úpadkyně I. P., spol. s r. o. v likvidaci, a 5/ W. – W., spol. s r. o., o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 54 CmI 93/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2005, č. j. 4 Cmo 188/2004-128, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2005, č. j. 4 Cmo 188/2004-128, se zrušuje v prvním měnícím výroku o věci samé, dále ve druhém potvrzujícím výroku v části, týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve třetím výroku o nákladech odvolacího řízení; věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. dubna 2004, č. j. 54 CmI 93/2003 - 79, Krajský soud v Praze ve sporu vedeném žalobkyní (S. A P.a. s.) vůči žalovaným 1/ správci konkursní podstaty úpadkyně I. P. a. s., 2/ S. I. A., organizační složce, 3/ N., spol. s r. o., 4/ I. P., spol. s r. o. v likvidaci a 5/ W. – W., spol. s r. o.zastavil řízení ohledně částky 147.123,30,-Kč (bod I. výroku), určil, že žalobkyně má za úpadkyní pohledávku z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a úpadkyní dne 12. května 2002 na projekt logistického areálu v L. ve výši 5 miliónů Kč (bod II. výroku) a ve zbytku žalobu zamítl (bod III. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (body IV. a V. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalobkyně jako objednatelka uzavřela dne 12. května 2002 s pozdější úpadkyní jako zhotovitelkou smlouvu o dílo, ve které se pozdější úpadkyně zavázala realizovat „projekt L.“, jehož hodnota byla vyčíslena částkou 185 miliónů Kč.
2/ Podle harmonogramu, jenž byl součástí smlouvy o dílo, se pozdější úpadkyně mimo jiné zavázala vypracovat do 31. prosince 2002 projektovou dokumentaci a zajistit si odborné posudky o vlivu stavby na životní prostředí (EIA).
3/ Pod bodem XII. smlouvy o dílo si strany sjednaly smluvní pokutu za podstatné porušení povinností podle této smlouvy ve výši 20 milionů Kč. Podstatné porušení povinností bylo definováno jako takové, které zakládá právo účastníků odstoupit od smlouvy o dílo.
4/ Podle bodu VIII. odst. 3 smlouvy o dílo měla objednatelka právo odstoupit od smlouvy o dílo také tehdy, jestliže zhotovitelka neplní dílčí termíny dohodnuté stranami v harmonogramu, při nesplnění jakéhokoli z těchto termínů ani v dodatečné lhůtě 30 dnů.
5/ Pod bodem XI. smlouvy o dílo se pozdější úpadkyně zavázala vystavit ve prospěch zhotovitelky k směnku k zajištění závazků ze smlouvy případně závazků vzešlých z porušení smlouvy, a to směnku vlastní, bez protestu, vystavenou co do směnečné sumy a data splatnosti jako bianco směnka.
6/ Podle směnky vystavené pozdější úpadkyní 12. května 2002 a doplněné žalobkyní (o směnečnou sumu a datum splatnosti) 3. února 2003 se pozdější úpadkyně zavázala zaplatit 3. února 2003 na řad žalobkyně částku 20 miliónů Kč.
7/ Usnesením ze dne 17. března 2003, č. j. 36 K 4/2003-73, prohlásil Krajský soud v Plzni konkurs na majetek úpadkyně a správcem její konkursní podstaty ustanovil prvního žalovaného.
8/ Žalobkyně přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně (přihláškou datovanou 16. dubna 2003, posléze doplňovanou) i částku 20.138.082,20 Kč z titulu dohody o smluvní pokutě ve smlouvě o dílo, případně z titulu závazku ze směnky.
9/ Druhý až pátý žalovali popřeli při přezkumném jednání konaném 22. července 2003 pravost pohledávky žalobkyně označené pod bodem 8/ pro nevýhodnost smlouvy o dílo. První žalovaný ji jako směnečný nárok uznal.
Na tomto základě soud především uzavřel, že 1/ žaloba je včasná, 2/ žaloba se opírá právní důvod uvedený v přihlášce a že 3/ popěrný úkon druhého až pátého žalovaných je dostatečně určitý.
Posléze soud uvedl, že žalovaní neprokázali neplatnost smlouvy o dílo ve smyslu §37 a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), konkrétně provedenými důkazy neprokázali, že jediným smyslem tohoto právního úkonu bylo vytvořit podmínky pro čerpání finančních prostředků žalobkyní nebo zajištění výhodného postavení žalobkyně v konkursu. Podle soud není právní úkon (smlouva o dílo) neplatný ani pro nedostatek vážnosti vůle (§37 odst. 1 obč. zák.) ani pro nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.) a není ani rozporný se zákonem dle §39 obč. zák.
U sjednané smluvní pokuty pak soud neshledal ani rozpor se zásadami poctivého obchodního styku (ve smyslu §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“), nicméně ji měl za nepřiměřeně vysokou v porovnání s významem zajišťované povinnosti (pouhé nedodání projektové dokumentace)
Podle soudu šlo o nesplnění jedné z dílčích povinností dle harmonogramu, která se na výsledném projektu podílí sotva čtvrtinou a byla snadno nahraditelnou a zajistitelnou jinými zdroji. Proto soud snížil smluvní pokutu (dle §301 obch. zák.) rovněž na jednu čtvrtinu, tedy na částku 5 miliónů Kč a (jen) potud žalobě o určení pravosti pohledávky vyhověl.
Dodal dále, že vyhovující výrok se neopírá o směnečný nárok, nýbrž o smlouvu o dílo, a že „důvodem pro toto rozhodnutí je spíše logická, nikoli právní, úvaha o tom, jaké plnění by mělo dostat přednost“, přičemž přednost by podle této úvahy mělo mít plnění zajištěné a nikoli plnění ze zajištění. I směnečný nárok by však bylo možné moderovat (stejně jako požadavek na úhradu smluvní pokuty podle smlouvy).
Zbývající část zamítavého výroku se vztahovala k určení pravosti další pohledávky žalobkyně vzešlé z „projektu K.“, kde podle soudu žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl.
K odvolání žalobkyně (proti všem výrokům s výjimkou výroku o zastavení řízení), třetí žalované N., spol. s r. o. a páté žalované W. – W., spol. s r. o. (proti vyhovujícímu výroku) Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku tak, že žaloba, jíž mělo být určeno, že pohledávka žalobkyně vůči úpadkyni I. P., a. s. ve výši 20 miliónů Kč z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o dílo na dodávku logistického areálu L. uzavřené mezi žalobkyní a úpadkyní dne 12. května 2002 přihlášená do konkursu vedeného na majetek úpadkyně je pohledávkou II. třídy, se zamítá (první výrok), dále tento rozsudek potvrdil v bodech III. až V. výroku a konstatoval, že v bodě I. výroku zůstal nedotčen (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
První výrok rozsudku (vztahující se k určení pravosti pohledávky vzešlé z „projektu L.“) odůvodnil odvolací soud odlišným názorem na platnost ujednání o smluvní pokutě, maje je za absolutně neplatné ve smyslu §37 obč. zák. pro neurčitost. Přitom poukázal na znění harmonogramu, jenž byl ke smlouvě o dílo připojen (a podepsán osobami jednajícími za smluvní strany) v následující podobě:
„Stavba L.
A/ Výstavba inženýrských sítí
1/ PD + EIA - 31.12. 2002
2/ Územní rozhodnutí - 30. 6. 2003
3/ Stavební povolení - 30. 7. 2003
4/ Zahájení stavby - 2. 1. 2004
5/ Dokončení díla - srpen 2004
6/ Předání díla - 10. 9. 2004“.
Odtud odvolací soud dovozuje, že nelze seznat, jakého plnění a jakého jeho rozsahu se týká sankcionovaný termín 31. prosince 2002 (zda jde o realizaci projektové dokumentace a o zajištění odborných posudků z hlediska životního prostředí /EIA/ pro celou výstavbu skladového areálu v L. u P. nebo pouze pro výstavbu inženýrských sítí). Součástí smlouvy o dílo není schválená studie určující alespoň rámcově požadované plnění. Smlouva o dílo tak podle odvolacího soudu neobsahuje dostatečné určení předmětu plnění a neurčuje ani způsob jeho dodatečného určení. Případným výkladem ujednání stran je podle soudu možné nalézat jejich vůli, byť nedostatečně vyjádřenou, nelze ji však tímto způsobem doplňovat.
Podle odvolacího soudu je vedle uvedeného též zřejmé, že zajištění odborných posudků z hlediska životního prostředí (EIA) je závislé na vůli jiných subjektů a orgánů než povinné osoby a nelze proto jejich nezískání v požadovaném termínu sankcionovat smluvní pokutou. Závazek k takovému plnění není možný a proto je ujednání neplatné i ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. Žalobkyni proto nárok na smluvní pokutu s ohledem na neplatnost uvedených ujednání nevznikl.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že jsou dány dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatelka konkrétně poukazuje na to, že její pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši 20 miliónů Kč popřeli druhý až pátý žalovaní (nikoli první žalovaný) jen co do pravosti. Soud prvního stupně, který konstatoval, že unesla důkazní břemeno ohledně existence (tedy pravosti) pohledávky, však bez jakéhokoli dalšího dokazování pohledávku moderoval na 5 miliónů Kč. V tom pochybil, když právo zabývat se výší pohledávky popřené jen co do pravosti neměl. Potud dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1726/98 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 76/2002“).
Odvolacímu soudu pak dovolatelka vytýká, že s nárokem, který jí plyne z uplatněné směnečné pohledávky, se vůbec nevypořádal a že důvod, pro který žalobu zamítl (neurčitost a tudíž - ve smyslu §37 obč. zák. - neplatnost ujednání o smluvní pokutě) nebyl namítán žádným z účastníků řízení (v tomto ohledu dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98). Z toho, že celé řízení mělo být vedeno jen ohledně prokázání existence (pravosti) její pohledávky (a tu měl za prokázánu soud prvního stupně), dovolatelka usuzuje (odkazujíc na §118a o. s. ř.), že rozhodnutím odvolacího soudu bylo nepředvídatelné., když jím přišla o možnost nabídnout potřebné důkazy a zaujmout potřebný procesní postoj.
Podle dovolatelky nebylo nutné v řízení doplňovat vůli stran, nýbrž ji nalézt, což ad hoc nelze bez provedeného dokazování. Odvolací soud tak podle jejího názoru neměl dostatečně prokázáno, že ujednání o smluvní pokutě je neurčité. Odvolací soud vyšel z písemného zachycení ujednání, jehož výkladem se důkladně nezabýval, čímž neoprávněně zasáhl do smluvní volnosti stran.
V rovině právního posouzení věci se dovolatelka neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu týkajícím se sankcionování povinnosti opatřit odborné posudky z hlediska životního prostředí (EIA). Má za to, že je pouze věcí smluvních stran, co učiní povinností sankcionovanou smluvní pokutou, zvláště v obchodních vztazích. Odvolací soud kritizuje dovolatelka za to, že se nezabýval podstatou a obsahem této smluvní povinnosti, ani tím, zda to nebyla právě úpadkyně, jako zhotovitelka, která dovolatelce nabídla obstarání takové dokumentace v uvedeném termínu a která se po akceptaci této nabídky zavázala dokumentaci pro dovolatelku obstarat pod hrozbou sankce i s rizikem, že je opatření této dokumentace vázáno částečně na vůli jiných orgánů.
První žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje s napadeným rozhodnutím.
Druhý žalovaný má ve vyjádření dovolání za účelové, navrhuje jeho zamítnutí. Přitom zdůrazňuje, že chybí důkazy dokládající, že k uzavření smlouvy o dílo skutečně došlo, že na jejím základě mělo být skutečně plněno a že tento úkon nesměřoval pouze ke zvýhodnění dovolatelky v konkursu vedeném na majetek úpadkyně.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy.
Dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tvrzenou vadou řízení (dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Argumentaci spočívající v tvrzení, že soud prvního stupně nemohl přikročit k moderaci smluvní pokuty, jelikož rozsah popření pohledávky (jen co do pravosti) mu to nedovoloval, vycházející z R 76/2002, shledává Nejvyšší soud pro výsledek dovolacího řízení bezcennou, jelikož na tomto závěru napadené rozhodnutí nespočívá (nepřevzalo jej a na rozdíl od soudu prvního stupně má ujednání o smluvní pokutě za neplatné pro neurčitost).
Opodstatněná není ani námitka údajné překvapivosti napadeného rozhodnutí v posouzení neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Námitku neurčitého projevu vůle ve smlouvě o dílo uplatnili třetí a pátý žalovaný v odvolacím řízení v mezích písemného vyjádření k odvolání dovolatelky (č. l. 103-104), takže dovolatelka neměla být překvapena tím, že se odvolací soud touto námitkou v napadeném rozhodnutí zabýval, když na tuto námitku měla a mohla reagovat.
V rovině právního posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl – vadným slovním nebo jiným zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právní úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit.
Pro případy, kdy o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, formuluje zákon (jde-li o občanskoprávní vztahy v ustanovení §35 obč. zák. a jde-li o obchodní závazkové vztahy především v ustanovení §266 obchodního zákoníku) ustanovení, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná).
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí je pak vůle, vtělená do smlouvy (zde do smlouvy o dílo, obsahující ujednání o smluvní pokutě) svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výše cit. judikatorní závěry pak vedou s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu věci Nejvyšší soud k závěru, že názor odvolacího soudu o neurčitosti ujednání o smluvní pokutě správný není.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu bylo plně možné odstranit případné výkladové nejasnosti zkoumaných ujednání smlouvy o dílo (s využitím interpretačních pravidel zakotvených především v §266 obch. zák.) zejména výslechem osob, jež za smluvní strany při podpisu smlouvy jednaly (P. S. a T.M.). Obsah harmonogramu připojeného ke smlouvě o dílo spolu s dalšími ujednáními obsaženými ve smlouvě o dílo podle přesvědčení Nejvyššího soudu uvedeným způsobem vyložitelný je a závěr odvolacího soudu o neurčitosti smlouvy byl v daném kontextu minimálně předčasný.
Je možné, že pochybnosti o tom, plnění jakých povinností pozdější úpadkyní smlouva (se zřetelem k podobě harmonogramu) sankcionovala smluvní pokutou, nebudou rozptýleny ani výslechem označených osob. V takovém případě se ovšem odvolacímu soudu stále nabízí interpretace příslušných ujednání v souladu s jejich jazykovým vyjádřením (srov. §35 odst. 2 obč. zák.), jež se v harmonogramu výslovně připíná k projektové dokumentaci a k zajištění odborných posudků z hlediska životního prostředí /EIA/ pro výstavbu inženýrských sítí.
Z písemného ujednání o smluvní pokutě přitom jednoznačně plyne, že se týká porušení těch povinností plynoucích ze smlouvy o dílo, pro které má účastník právo od smlouvy o dílo odstoupit. Odvolací soud v této souvislosti dostatečně nezohlednil ani to, že pro ujednání o smluvní pokutě je sice zákonem předepsána obligatorní písemná forma (srov. §544 odst. 2) obč. zák.), že však totéž neplatí pro obsah vlastní smlouvy o dílo.
Nejvyšší soud rovněž nesdílí názor odvolacího soudu, že závazek zajistit odborné posudky z hlediska životního prostředí (EIA) není možný (proto, že zajištění těchto posudků je závislé na vůli jiných subjektů a orgánů). Závazek pozdější úpadkyně ve smlouvě o dílo nelze ani s přihlédnutím k obsahu zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), závazek pokládat za právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné (§37 odst. 2 obč. zák.).
Právní posouzení věci odvolacím soudem v otázkách určitosti smlouvy o dílo a počáteční nemožnosti plnění tudíž správné není a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl proto uplatněn právem.
Nejvyšší soud tedy, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil v dovoláním napadeném prvním výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř. ).
Odvolacímu soudu je nutné také vytknout, že nevěnoval pozornost identifikaci druhé žalované. Nevypořádal se totiž s tím, že jako druhá žalovaná byla v řízení od počátku označena organizační složka zahraniční právnické osoby, ačkoli obchodní zákoník (v §7, v §21 ani jinde) organizační složce podniku právní subjektivitu nepřiznává (v rozhodovací praxi soudů srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 32 Odo 945/2002, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V další fázi řízení bude proto úkolem odvolacího soudu vyjasnit v součinnosti se žalobkyní (a to i v návaznosti na obsah konkursního spisu, z nějž tento spor vzešel), zda označení druhé žalované v žalobě (přebrané do rozhodnutí soudů nižších stupňů) je důsledkem žalobkyniny procesní nedbalosti při označování účastníků sporu (a tedy vadou žaloby zhojitelnou postupy dle §43 o. s. ř.), nebo zda tím žalobkyně vskutku projevila vůli žalovat organizační složku zahraniční právnické osoby (vedena zjevně nesprávným názorem, že organizační složka má způsobilost být účastnicí občanského soudního řízení) a vyvodit z toho ve smyslu §19 a §104 odst. 1 o. s. ř. odpovídající důsledky. Uvedené platí o to více, že podle údajů z obchodního rejstříku organizační složka byla zahraniční právnickou osobou zrušena k 6. únoru 2007 vymazána z obchodního rejstříku.
Odvolací soud se dopustil i té procesní chyby, že v říjnu 2005 věc rozhodoval stále vůči čtvrté žalované (I. P., spol. s r. o. v likvidaci), na jejíž majetek byl prohlášen konkurs den po rozhodnutí soudu prvního stupně (usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004 sp. zn. 92 K 5/2004). Spor vyvolaný konkursem se sice prohlášením konkursu na majetek této konkursní věřitelky nepřerušil (stejně jako se tím nemohlo přerušit samo konkursní řízení, jejž se třetí žalovaná účastnila jako konkursní věřitelka), od prohlášení konkursu se však řízení namísto této žalované měl účastnit (jako osoba, na kterou přešlo v intencích §14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, právo nakládat s majetkem konkursní podstaty) JUDr. J. J., coby soudem jmenovaný správce konkursní podstaty třetí žalované.
V další fázi řízení proto odvolací soud věc projedná a rozhodne jako se třetím žalovaným s označeným správcem konkursní podstaty původní třetí žalované.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. března 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu