ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.71.2001.1
sp. zn. 29 Odo 71/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. A.H., o neplatnost usnesení valné hromady H.p.h. a.s., v likvidaci, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze (nyní Městského soudu v Praze) pod sp. zn. 54 Cm 186/99, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2000, čj. 7 Cmo 486/2000-54, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2000, čj. 7 Cmo 486/2000-54 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2.3.2000, č.j. 54 Cm 186/99-29, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady H.p.h., a.s., v likvidaci, konané dne 26.8.1999.
Soud prvního stupně uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že navrhovatel je akcionářem H.p.h., a.s., v likvidaci (dále jen „společnost\") a je tedy aktivně legitimován k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady této společnosti. Navrhovatel tvrdí, že oznámení o konání valné hromady mělo být uveřejněno ve dvou celostátně distribuovaných denících, podle stanov společnosti, které mají podle ustanovení §184 odst. 4 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.\") přednost před zákonem, se skutečnosti, jejichž uveřejnění vyžadují právní předpisy nebo stanovy, uveřejňují v deníku s celostátní působností a v Obchodním věstníku. Vzhledem k tomu, že společnost uveřejnila oznámení o konání valné hromady v Obchodním věstníku a v H. novinách, tedy v souladu se stanovami, nelze přisvědčit tvrzení navrhovatele, že valná hromada byla svolána v rozporu se zákonem.
Jako nedůvodnou je třeba odmítnout i námitku navrhovatele, že práva akcionářů byla na valné hromadě omezena tím, že v bodu 7 jednacího a volebního řádu bylo zakotveno, že akcionáři mohou podávat návrhy a činit dotazy pouze písemnou formou. a že na dotazy, u kterých to vyžaduje rozsah odpovědi, bude odpovězeno do třiceti dnů od skončení valné hromady. Podle §180 odst. 1 obch. zák. je právem akcionářů na valné hromadě dostat vysvětlení záležitostí týkajících společnosti, které jsou předmětem jednání valné hromady. Třebaže zákon nestanoví formu, jakou se tak děje, je nepochybné, že akcionářům by mělo být vždy umožněno činit tyto dotazy jak ústní, tak písemnou formou. Znění bodu 7 jednacího a volebního řádu v tom směru tedy není zcela v souladu se zákonem a stejně není v souladu se zákonem ustanovení o možnosti odpovídat na dotazy ve 30 denní lhůtě.
V řízení však bylo prokázáno, že v daném případě k porušení práv akcionářů nedošlo, neboť valná hromady podle bodu 7 jednacího a volebního řádu nepostupovala. Jak vyplývá ze zápisu o konání valné hromady, akcionáři měli během valné hromady možnost činit své návrhy dotazy a připomínky nejen písemně, ale i ústně, neboť v zápisu je celá řada takových příspěvků a dotazů uvedena a veškeré dotazy byly zodpovězeny na valné hromadě. Akcionáři tedy na valné hromadě ve svých právech omezeni nebyli. Žádný jiný akcionář také platnost valné hromady nenapadl. Proto již soud nepřistoupil k navrženému důkazu výslechem účastníků valné hromady, neboť má skutkový děj z listinných důkazů za dostatečně objasněný. Pro úplnost pak soud prvního stupně uvedl, že prohlášení usnesení valné hromady za neplatné brání to, že jde o nepodstatné porušení jeho práv ve smyslu ustanovení §183 odst. 2 písm. a) obch. zák. Případné vyloučení možnosti činit návrhy připomínky a dotazy ústní formou by totiž neznamenalo vyloučení práv akcionářů garantovaných v ustanovení §180 odst. 1 obch. zák., ale pouhé jejich omezení, navíc omezení nikoli zásadní povahy. Pokud navrhovatel v této otázce poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.11.1997, sp. zn. 1 Odon 74/96, je třeba zdůraznit, že toto rozhodnutí vychází z právní úpravy účinné do 30.6.1996, kterou bylo ustanovení §183 obch. zák. novelizováno tak, že možnost vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady byla velmi výrazně omezena.
K navrhovatelem namítanému schválení nezákonné účetní závěrky za rok 1998 soud prvního stupně uvedl, že vyslovit neplatnost usnesení valné hromady lze pouze v případech, že takové usnesení bylo přijato v rozporu se zákonem nebo stanovami. Pokud valná hromada schválila účetní závěrku, učinila tak v souladu s ustanovením §187 odst. 1 písm. e) obch. zák., dle kterého patří schvalování účetní závěrky do její působnosti. Nezákonnost schválené účetní závěrky přitom shledána nebyla, neboť auditor ohledně ní vyslovil výrok, že v podstatných aspektech věrně zobrazuje majetek, závazky, vlastní jmění a finanční situaci žalovaného k datu 31.12.1998. To, že se auditor nevyjádřil k pohledávce ve výši 9.880,104.000,- Kč, samo o sobě neznamená, že účetní závěrka je v rozporu se zákonem. Kromě toho je uvedená pohledávka dostatečně konkretizována v bodu IV.1 a 2 přílohy k účetní závěrce.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že navrhovatel dovozuje neplatnost usnesení valné hromady ze tří důvodů - protiprávního způsobu jejího svolání, připuštění (dle jednacího řádu) jen písemných příspěvků akcionářů a schválení nezákonné účetní závěrky. V odvolacím řízení již žalobce první důvod nenamítá.
Jako nedůvodnou odmítl odvolací soud námitku navrhovatele, že práva akcionářů byla na napadané valné hromadě omezena bodem 7 jednacího a volebního řádu valné hromady.
Soud prvního stupně zjistil z notářského zápisu osvědčujícího průběh valné hromady, že již na začátku valné hromady bylo akcionářům sděleno, že pro dotazy, připomínky, žádosti o vysvětlení a případné protesty bude dostatek prostoru a veškeré dotazy, které se budou valné hromady týkat, budou zodpovězeny namístě. Ze zápisu z valné hromady pak zjistil, že v jejím průběhu bylo reagováno i na ústní dotazy akcionářů.
Odvolací soud dále uvedl, že navrhovatel v odvolacím řízení připustil, že zmíněný slib na valné hromadě zazněl a že v některých případech byly povoleny ústní přednesy akcionářů. Nedostalo se však na všechny. Závažný právní následek tohoto omezení akcionářských práv spatřuje navrhovatel v tom, že při možnosti ústně se na valné hromadě vyjádřit byl schopen svými argumenty ovlivnit její průběh. Navrhovatel též v návrhu namítá, že v průběhu valné hromady bylo podáno mnoho žádostí o vysvětlení, zdaleka ne všechny však byly řádným způsobem odpovězeny. Jako příklad uvádí svoji žádost o vysvětlení týkající se významných skutečností související s případným vymáháním směnečných pohledávek, které tvoří téměř 100 % majetku žalované. Z odpovědi není zřejmé, zda likvidátor skutečně ví tak základní informaci, u kterých soudů by společnost případně musela žalovat směnečného dlužníka a avalisty, přičemž tato situace může nastat za několik málo měsíců. Ve vyjádření ke stanovisku společnosti navrhovatel tvrdí, že byl nucen upustit od podání několika rozvinutějších žádostí o vysvětlení týkajících se schvalované účetní závěrky a změny v orgánech společnosti, neboť nebylo v jeho silách překřikovat šum v sále i předsedajícího valné hromady.
69
Z uvedeného podle odvolacího soudu vyplývá, že na sporné valné hromadě byly připuštěny i ústní příspěvky akcionářů. I kdyby se na všechny akcionáře v tomto směru nedostalo, měli možnost dle jednacího řádu podat příspěvek písemně. To se týká i navrhovatele, jehož jeden ústní příspěvek byl zodpovězen. Pokud případně (také) pro hluk v sále nemohl další dotazy vznést ústně, měl možnost podat je písemně. Odvolací soud též dovodil, že i kdyby byl v souvislosti s bodem 7 jednacího a volebního řádu učiněn závěr o omezení práv navrhovatele, bránilo by prohlášení usnesení valné hromady za neplatné to, že toto porušení nemělo závažné právní následky ve smyslu ustanovení §183 odst. 2 písm. a) obch. zák. Tyto následky měly podle navrhovatele spočívat v tom, že by svým vystoupením ovlivnil průběh valné hromady. Jde však o pouhý dohad, nikoli o skutečnost.
S tvrzením, že usnesení sporné valné hromady, jímž byla schválena účetní závěrka za rok 1998, která neobsahovala předepsané náležitosti, je neplatné, přichází navrhovatel až při jednání před soudem prvního stupně dne 28.2.2000. V té době tvrzené právo na vyslovení neplatnosti valné hromady (konané 26.9.1999) z tohoto (nového) skutkového důvodu již neexistovalo, neboť zaniklo prekluzí podle §183 odst. 1, §131 odst. 1 obch. zák. ještě v roce 1999. I kdyby žalobce právo uplatnil včas, neměl by se žalobou úspěch. Usnesení valné hromady o schválení účetní závěrky za rok 1998 není protiprávní. Účetní závěrka byla v souladu s §39 odst. 1 obch. zák. ověřena auditorem. „Navíc, pokud žalobce se závěrkou nesouhlasil, měl možnost hlasovat proti jejímu schválení.\"
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Žádosti navrhovatele o připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, když měl za to, že v předkládaných otázkách není jeho rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §239 odst. 2, co do důvodů na ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\").
K závěrům odvolacího soudu dovolatel uvedl, že ve skutečnosti ústní příspěvky na valné hromadě povoleny nebyly, resp. nebylo možno je řádně uplatňovat. Těm, kteří se o slovo hlásili, nebylo vůbec udělováno. Je pravda, že předsedající valné hromady na několik ústních příspěvků akcionářů reagoval, ale tyto příspěvky se akcionářům podařilo prosadit pouze tak, že je zvýšeným hlasem až křikem přednesli v mezerách mezi řečí předsedajícího valné hromady a donutili ho tak na ně reagovat. Za těchto podmínek nemohla být řada ústních příspěvků vůbec přednesena, neboť za poměrů, které v sále panovaly, nebylo prakticky možno složité otázky srozumitelně prezentovat. Výše uvedená tvrzení žalobce uváděl před soudy obou stupňů a k jejich prokázání navrhoval výslech svědka J.S., který se valné hromady zúčastnil, jakož i audio a video záznam, který společnost na valné hromadě pořídila. V tom směru tedy rozhodnutí soudů obou stupňů vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Listinné důkazy, ze kterých soudy vycházely zachycují, že na valné hromadě dotazy padly a že na některé z nich bylo odpovězeno. Vůbec však nepostihují výše popsané chaotické okolnosti skutečného průběhu valné hromady. Navrhovanými důkazy by bylo možno prokázat ty okolnosti provázející valnou hromadu, které nebylo možno zjistit ze zápisu z valné hromady. V tom, že soudy neprovedly navrhované důkazy, spatřuje navrhovatel vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle názoru navrhovatele nelze souhlasit ani se závěrem, že práva akcionářů podle §180 odst. 1 obch. zák. nebyla porušena přesto, že neměli možnost podávat ústní příspěvky, když mohli příspěvky podávat písemně. Navrhovatel nesouhlasí ani s tím, že i kdyby takovým postupem k omezení práv akcionáře došlo, nemělo by toto porušení závažné právní následky, protože možnost, že by navrhovatel, popřípadě další akcionáři mohli průběh valné hromady ovlivnit svými ústními příspěvky, je pouhým dohadem. O těchto otázkách již Nejvyšší soud rozhodl odchylně v usnesení ze dne 5.11.1997, sp. zn. 1 Odon 74/94. V této souvislosti navrhovatel připomíná, že akcionář, který poskytl společnosti své finanční prostředky, má jedinou zákonnou možnost, jak přímo kontrolovat a ovlivňovat hospodaření společnosti a činnost jejích orgánů, kterou je právě účast na valné hromadě a výkon práv upravených v §180 obch. zák. Proto je omezení možnosti podávat návrhy a požadovat vysvětlení jen na písemná podání akcionářů závažným zásahem do práv akcionářů, se závažnými právními následky. Během valné hromady, kde se v průběhu velmi omezeného časového rámce řeší závažné otázky související s obrovskými finančními částkami, není totiž možné zároveň odpovědně sledovat dění na valné hromadě a připravovat písemné podání, které může být i dosti složité, pokud právě za účelem přípravy písemných podání nejsou vyhlašovány časté přestávky, což se v tomto případě nestalo. V tomto směru tedy právní posouzení soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K usnesení, jímž byla schválena účetní závěrka společnosti, odvolací soud uvedl, že s tvrzením, že toto usnesení je neplatné proto, že účetní závěrka neobsahovala předepsané náležitosti, vystoupil navrhovatel až při jednání před soudem prvního stupně po uplynutí lhůty k podání žaloby na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, takže jeho právo domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení zaniklo prekluzí. Tento názor odvolacího soudu je podle názoru dovolatele zcela neudržitelný a navrhovatel k tomu uvádí, že prekluzí zaniká právo, nikoli důvod již uplatněného práva. Přitom navrhovatel v žalobě na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady napadl všechna usnesení valné hromady, tedy i usnesení o schválení účetní závěrky. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem, že když byla účetní závěrka ověřena auditorem, není její schválení protiprávní a žalobce měl možnost hlasovat proti jejímu schválení. Auditor totiž účetní závěrku schválil pouze s výhradou, že se nevyjadřuje k ocenění pohledávky ve výši 9.880,104.000,- Kč, neboť nemá dostatečné informace, aby mohl posoudit míru rizika souvisejícího s úhradou této pohledávky co do výše předpokládané úhrady i reálnosti stanoveného termínu splatnosti. S ohledem na to, že uvedená pohledávka je prakticky jediným majetkem společnosti, považuje navrhovatel výhradu auditora za velmi vážnou. Ostatně dozorčí rada valné hromadě doporučila z tohoto důvodu účetní závěrku neschválit. Dále pak dovolatel uvádí důvody, pro které považuje účetní závěrku za sestavenou v rozporu se zákonem. Soud se měl podle názoru dovolatele zabývat právními argumenty dovolatele a přezkoumat soulad účetní závěrky s právními předpisy a neomezit se pouze na závěr, že účetní závěrka, ověřená auditorem, je v souladu se zákonem.
70
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vydáním potvrzujícího usnesení, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže odvolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) především v řešení otázky, do jaké doby může navrhovatel doplňovat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o nová skutková tvrzení (z nichž má vyplynout závěr o tom, že je usnesení valné hromady neplatné). Tato otázka dosud v judikatuře vyšších soudů zodpovězena nebyla. K právnímu názoru odvolacího soudu o tom, že navrhovatel musí uplatnit všechny důvody, pro které se domáhá prohlášení usnesení valné hromady za neplatné, ve lhůtě pro podání návrhu a že po uplynutí této lhůty nelze tyto důvody měnit ani doplňovat, Nejvyšší soud uzavřel, že je nesprávný.
Z obchodního zákoníku ani z občanského soudního řádu nevyplývá, že by navrhovatel poté, co uplynula lhůta pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, nemohl měnit či doplňovat důvody, ze kterých tento návrh podává. Z ustanovení §183 odst. 1 ve vazbě na ustanovení §131 odst. 1 obch. zák. vyplývá pouze to, že po uplynutí stanovené tříměsíční lhůty již nelze podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ani, pokud nebyla napadena všechna usnesení valné hromady, rozšířit okruh usnesení, ohledně kterých se navrhovatel vyslovení neplatnosti domáhá. V žádném případě však z těchto ustanovení nelze dovodit, že by navrhovatel nemohl rozšířit či změnit okruh důvodů, ze kterých se domáhá vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Přitom nemožnost uplatnit po uplynutí zákonem stanovené lhůty další důvody, na kterých zakládá účastník řízení své právo anebo ze kterých popírá právo jiného účastníka, musí být právním předpisem stanovena výslovně, jak je tomu např. v ustanovení §175 odst. 4 o. s. ř. pro námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (zásada koncentrace řízení). Jak se uvádí shora, pro změnu důvodů návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady se zásada koncentrace řízení neuplatní, proto lze až do právní moci rozhodnutí v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady důvody, pro které se navrhovatel domáhá jejího vyslovení, měnit. V projednávané věci navrhovatel napadl všechna usnesení valné hromady společnosti konané dne 26.8.1999, uplatněním dalšího důvodu neplatnosti nad rámec důvodů uvedených v návrhu tedy nerozšířil okruh napadených usnesení.
Podání, jímž navrhovatel doplní žalobu o nové rozhodující skutečnosti (v daném případě podání, kterým zástupce navrhovatele do protokolu při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 28.2.2000 rozšířil důvody neplatnosti usnesení valné hromady o tvrzení, z nichž usuzoval na nezákonnost schválení účetní závěrky) a požaduje tak sice totéž rozhodnutí, ale na základě jiného (doplněného) skutkového stavu, je změnou návrhu ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř. Soudům obou stupňů tak lze vytknout, že o této změně nerozhodly postupem podle §95 o. s. ř., tato vada řízení však nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí, protože je zřejmé, že soudy žalobu ve změněném rozsahu projednaly.
Protože odvolací soud vedle toho, že učinil skutkové zjištění, že na napadené valné hromady bylo akcionářům umožněno podávat návrhy a požadovat vysvětlení i ústně, zaujal právní názor i k tomu, zda omezení práva akcionáře vznášet na valné hromadě dotazy a činit návrhy jen na písemnou formu těchto podání není zásahem do práv akcionáře, a to v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, měl Nejvyšší soud dovolání za přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř. i v tomto rozsahu. Dovolání je tu i důvodné. Jedním ze základních práv akcionáře je jeho právo podílet se na řízení společnosti (viz §155 odst. 1 obch. zák.). Práva akcionáře upravena v §180 odst. 1 obch. zák. ve znění před novelou provedenou s účinností od 1.1.2001 zákonem č. 370/2000 Sb., směřují k realizaci tohoto práva akcionáře, neboť, jak správně uvedl dovolatel, akcionář nemá jinou možnost jak se podílet na řízení společnosti, než právě uplatňováním návrhů a požadováním vysvětlení a samozřejmě též hlasováním na valné hromadě. Jestliže tedy společnost uvedená práva jakýmkoli způsobem omezí či dokonce vyloučí, jde nepochybně o podstatné porušení práv akcionáře.
Závěr, že požadavek jednacího a volebního řádu valné hromady, aby akcionáři předkládali své návrhy, protesty a žádosti pouze písemně, je nepřípustným omezením práv akcionáře ve smyslu ustanovení §180 obch. zák., formuloval a odůvodnil Nejvyšší soud již ve výše zmiňovaném rozsudku sp. zn. 1 Odon 74/96 (uveřejněném pod číslem 43/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na použitelnost tohoto závěru přitom nemá vliv okolnost, že publikovaným rozhodnutím Nejvyšší soud vyložil ustanovení §180 obch. zák. ve znění účinném do 31.5.1996, tj. před novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. Z úpravy provedené touto novelou lze pouze dovodit, že pokud takové podstatné porušení práva akcionáře nemá závažné právní následky, nebude z toho důvodu možno prohlásit usnesení valné hromady za neplatné; úvaha soudu, proč posuzované porušení práv akcionáře nemá závažné právní následky však musí být přesvědčivě odůvodněna. Jestliže tedy akcionář namítá, že byla porušena práva akcionářů podle §180 odst. 1 obch. zák., je soud povinen zkoumat, zda k takovému porušení skutečně došlo. Nejvyšší soud uzavřel, že odejmutí či omezení možnosti podávat dotazy a požadovat vysvětlení ústně omezením uvedeného práva akcionáře nepochybně být může (to platí bez ohledu na to, zda některé ústní dotazy připuštěny byly, zatímco jiné nikoli, anebo zda nebyly připuštěny žádné ústní dotazy), přičemž posouzení, zda k takovému omezení na napadené valné hromadě došlo, musí soud učinit podle konkrétních okolností této valné hromady.
V této souvislosti však je třeba uvést, že právo akcionáře požadovat na valné hromadě vysvětlení a klást na ní dotazy není neomezené. I pro toto právo se uplatní ustanovení §265 obch. zák. a pokud by chování akcionáře v souvislosti s kladením dotazů bylo možno hodnotit jako šikanózní výkon práva, neposkytne mu soud ochranu. Rovněž je třeba uvést, že akcionář má právo požadovat odpovědi pouze na takové dotazy, které je společnost (resp. její představenstvo či zaměstnanci ) povinna znát. Jestliže tedy např. akcionář požaduje odpověď na otázku, která se netýká běžného provozu společnosti a vyžaduje kvalifikované posouzení (právnické vzdělání), jak je tomu u dotazu, na jehož nedostatečné zodpovězení si dovolatel stěžuje v odvolání, není povinností představenstva znát na tuto otázku odpověď, musí však v dostatečném předstihu zajistit kvalifikovanou právní pomoc při jejím řešení, tj. v dané věci při vymáhání směnečné pohledávky.
Odvolacímu soudu je též třeba vytknout, že dovodil, že dostatečnou obranou akcionáře, který má za to, že rozhodnutí valné hromady je nezákonné, je možnost hlasovat proti takovému rozhodnutí. Při takovém závěru by vlastně žádný akcionář přítomný nebo zastoupený na valné hromadě (a koneckonců i akcionář nepřítomný bez vážného důvodu) nemohl napadat nezákonnost usnesení této valné hromady, když měl možnost hlasovat proti němu - institut žaloby na neplatnost usnesení valné hromady by pak byl prakticky zbytečný, když by byl využitelný vlastně jen při odůvodněné nepřítomnosti na valné hromadě.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle §243b odst. 1, části věty za středníkem a odst. 2, věty prvé, o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).
71
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. srpna 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu