ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.724.2004.1
sp. zn. 29 Odo 724/2004-781
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v konkursní věci dlužnice O., akciové společnosti, o návrhu věřitelů a) M. B., b) I. K., a. s., c) Z., d) P. Š., e) P. a f) K. b., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 K 1/2002, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2004, č.j. 2 Ko 69/2003-640, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2004, č.j. 2 Ko 69/2003-640, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. listopadu 2002, č.j. 43 K 1/2002-458, prohlásil konkurs na majetek dlužnice OPES, akciové společnosti, identifikační číslo 00 48 53 49 (dále jen „dlužnice“) a správcem její konkursní podstaty ustavil JUDr. P. B.
Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání.
V průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 10. ledna 2003, došlým soudu prvního stupně 27. ledna 2003, navrhující konkursní věřitelka K. b. (dále jen „navrhující věřitelka“) - odkazujíc na ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - navrhla, aby na její místo vstoupila I. (dále jen „společnost“). Navrhující věřitelka „sdělila“, že pohledávka ze smlouvy o úvěru reg. č. 061097200115 uzavřené dne 16. prosince 1998 mezi K. b. a Z. , zajištěná avalem dlužnice na směnce vystavené Z., přešla dnem 28. listopadu 2002, kdy společnost (postupník) uhradila poslední splátku úplaty dle smlouvy o postoupení pohledávek reg. č. 951302360122 ze dne 25. září 2002 (uzavřené mezi navrhující věřitelkou a společností) na společnost. Současně doložila, že společnost se vstupem do řízení na její místo souhlasí.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. března 2004, č.j. 2 Ko 69/2003-640, návrhu konkursní věřitelky, aby na její místo do řízení vstoupila společnost, vyhověl, s tím, že „v řízení bude nadále pokračováno“ se společností.
V odůvodnění usnesení zejména uvedl, že v dané věci jsou splněny podmínky vyžadované ustanovením §107a o. s. ř., když smlouvou o postoupení pohledávky bylo osvědčeno postoupení pohledávky konkursní věřitelky vůči Z., od které „odvozuje“ navrhující věřitelka svou aktivní legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice „z důvodu směnečného rukojemství“, z navrhující věřitelky na společnost. Vzhledem k souhlasu společnosti se vstupem do řízení odvolací soud návrhu vyhověl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právního posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňuje, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 25. září 2002 (vzhledem k rozporným údajům v záhlaví a k „vypuštění“ údajů o výši, době a způsobu úhrady úplaty za postoupenou pohledávku) „nemohla vést“ k převodu práv navrhující věřitelky na společnost. Dále považuje za podstatné, že touto smlouvou „měla být“ postoupena pohledávka navrhující věřitelky za Z. a nikoli pohledávka za dlužnicí.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud především uvádí, že i pro konkursní řízení platí přiměřeně (§66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) ustanovení §107a o. s. ř.; zákon o konkursu a vyrovnání totiž samostatně problematiku procesního nástupnictví v průběhu konkursního řízení neupravuje (shodně srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. II. ÚS 179/01). Přitom v té fázi konkursního řízení, v níž jde o osvědčení dlužníkova úpadku (v řízení o návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka), svědčí legitimace k podání návrhu podle §107a o. s. ř. dosavadnímu navrhujícímu věřiteli (k tomu srov. dále rozhodnutí uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesení vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
Nejvyšší soud již v usneseních uveřejněných pod čísly 31/2004 a 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo (§107a o. s. ř.), soud ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod práva, zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod práva. Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popř. zda podle označené právní skutečnosti toto právo přešlo na jiného, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé. Z týž důvodů se nezabývá ani otázkou, zda smlouva o postoupení pohledávky je platným právním úkonem.
Protože od výše uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, shledává právně nevýznamnými výhrady dovolatelky, že smlouva o postoupení pohledávky je „neurčitá, nesrozumitelná a ve svých důsledcích neplatná“.
Přesto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí.
Již v usnesení ze dne 30. července 2002, sp. zn. 29 Odo 252/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2002, pod číslem 158, Nejvyšší soud uzavřel, že postoupí-li žalobce ve sporu o plnění ze zajišťovací směnky zajištěnou pohledávku jiné osobě, ale zajišťovací směnku na tuto osobu nepřevede, nemůže se postupník stát účastníkem řízení o plnění ze směnky na místo postupitele. V rozhodnutí ze dne 14. září 2005, sp. zn. 29 Odo 1114/2004, uveřejněném v tamže časopise č. 1, ročník 2006, pod číslem 10, dále Nejvyšší soud dovodil, že směnku na řad nelze převést smlouvou o postoupení pohledávky.
Jelikož se odvolací soud otázkou, zda navrhující věřitelka převedla zajišťovací směnku na společnost, nezabýval a za právní skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod práva, považoval samotné uzavření smlouvy o postoupení pohledávky (touto směnkou zajištěné), je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. března 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu