ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.727.2006.1
sp. zn. 29 Odo 727/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně S. M. L., zastoupené JUDr. P. V., advokátem proti žalovaným 1) J.S., zastoupenému JUDr. J. V., advokátem a 2) H. S., o zaplacení 5,000.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 207/99, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. září 2005, č. j. 4 Cmo 358/2004 - 184, ve znění opravného usnesení ze dne 11. ledna 2006, č. j. 4 Cmo 358/2004-202, takto:
I. Dovolání druhé žalované se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Olomouci ve vztahu ke druhé žalované (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 13. prosince 2001, č. j. 4 Cmo 565/2001 – 17 zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. července 2004, č. j. 29 Odo 1033/2003 - 164) rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 20. října 1999, č. j. 5 Cm 207/99 – 30, kterým tento soud ponechal v platnosti vůči oběma žalovaným směnečný platební rozkaz ze dne 29. července 1999, č. j. 5 Sm 363/99 – 16 (výrok I.) a uložil druhé žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího a odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud z obsahu spisu mimo jiné zjistil, že dne 26. května 1999 žalobkyně (její právní předchůdkyně A., a. s. v likvidaci“ – dále jen „A., a. s.“) podala u Krajského obchodního soudu v Brně návrh na vydání směnečného platebního rozkazu v němž tvrdila, že první žalovaný akceptoval a druhá žalovaná avalovala směnku ze dne 24. října 1995 splatnou 25. prosince 1998 na řad žalobkyně na směnečnou sumu 5,000.000,- Kč (dále jen „směnka“). Jelikož žalobkyně směnku v originále doložila, vydal soud prvního stupně směnečný platební rozkaz, jímž uložil oběma žalovaným společně a nerozdílně žalovanou částku zaplatit.
Jelikož v průběhu řízení o odvolání došlo na straně dosavadní žalobkyně k procesnímu nástupnictví a druhá žalovaná v odvolacím řízení tvrdila, že indosament nebyl za původní žalobkyni řádně podepsán, doplnil odvolací soud dokazování a zjistil, že na rubu směnky se nachází nedatovaný indosament „za nás na řad S.M.L., bez závazku“, opatřený razítkem A. a. s. a podpisem, který dle úředního záznamu ve spise učinil pověřený pracovník A., a. s. Ing. L. S.
Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek je ve vztahu ke druhé žalované věcně správný. Nadto uvedl, že i pokud by byla druhá žalovaná k podpisu předmětné směnky vedena ekonomickým zájmem, potřebou úvěru, který ji původní žalobkyně bez podpisu směnky nechtěla poskytnout, pak by ani taková skutečnost rozhodně nezakládala neplatnost směnečného závazku. Existence ekonomické tísně by nemohla ovlivnit vůli druhé žalované směnku podepsat a ke svému podpisu nebyla nucena vzbuzením důvodné bázně ze strany žalobkyně. I kdyby žalobkyně podmiňovala podpisem směnky poskytnutí dalšího úvěru a druhá žalovaná to chápala jako výhrůžku, že žalobkyně jinak další úvěr neposkytne, nemohlo by se jednat o výhrůžku bezprávnou, neboť žalované nic nenutilo žádat nový další úvěr právě u tohoto peněžního ústavu a z ničeho též neplynula povinnost původní žalobkyně žalovaným další úvěr poskytnout.
Odvolací soud dále uvedl, že nesdílí názor druhé žalované zpochybňující aktivní legitimaci nynější žalobkyně tvrzeným nedostatkem podpisu indosatáře a přitakal soudu prvního stupně v závěru, že nedostatky podpisu jedné osoby na směnce nemají zásadně vliv na platnost závazků ostatních osob na směnce podepsaných. Nadto odvolací soud akcentoval, že se vstupem původní žalobkyně do likvidace došlo k zásadní změně jednatelských oprávnění za společnost. Indosament obsahuje formálně platný podpis původní majitelky směnky a ta se také tímto jednáním svého pracovníka cítila vázána, o čemž svědčí její návrh na procesní nástupnictví v tomto řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání dovolatelka upozorňuje na skutečnost, že odvolací soud projednal její odvolání v rozporu s bodem 17, hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. když je projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. lednu 2001, ačkoli jej měl projednat a rozhodnout o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. ledna 2001.
Dovolatelka dále namítá, že směnku považuje za neplatnou a rozsudek „opírající se“ o ni za nesprávný.
Argumentuje tím, že podle ustanovení §1 bodu 8 zákona č. 191/1950 Sb., je podstatnou náležitostí cizí směnky podpis výstavce. Na směnce, kterou jako směnečný rukojmí akceptovala, je v pravém dolním rohu uvedeno, že výstavcem této směnky je F. B. a A. A. Dovolatelka zastává názor, že podpisy umístěné v pravém dolním rohu směnky nejsou podpisem výstavce směnky, kterým měla být A., a. s. Je si vědoma, že není nezbytné, aby směnka obsahovala údaj o výstavci, pokud ho však obsahuje, musí splňovat požadavky kladené na údaje identifikující ostatní účastníky základního směnečného vztahu. Ze směnky není zřejmé, kdo ji vystavil, tj. zda jejím výstavcem je „F. B.“ nebo „A. A.“. V obou případech jde o neexistující subjekty práva, kdy jejich označení z hlediska identifikace neodpovídá označení ostatních účastníků základního směnečného vztahu.
Dovolatelka dále uvádí, že žalobkyně není v řízení aktivně legitimována, neboť indosament směnky, ke kterému mělo dojít 9. července 2003, je neplatný. Z výpisu z obchodního rejstříku A., a. s. v likvidaci ze dne 9. července 2003, kdy měl být indosament uskutečněn, vyplývá, že „zákonným zástupcem“ byla společnost H. P., spol. s r. o., která byla jediná oprávněna indosament směnky v zastoupení společnosti A., a. s. v likvidaci uskutečnit. Společnost H.P., spol. s r. o. mohla uskutečnit indosament směnky prostřednictvím další osoby pouze na základě písemné plné moci.
Indosament směnky ze dne 9. července 2003 - pokračuje dovolatelka – podepsal za A., a. s. v likvidaci pan K. (správně „S.“), který k otištěnému údaji A., a. s. v likvidaci připojil svůj podpis. Pan S. nebyl ke dni 9. července 2003 statutárním orgánem ani osobou ze zákona oprávněnou jednat za společnost H. P., spol. s r. o., která byla osobou oprávněnou ze zákona zastupovat společnost A., a. s. v likvidaci. Dovolatelka zastává názor, že za této situace je „identifikace osoby provádějící indosaci na směnce“ neurčitá, způsobující neplatnost tohoto indosamentu. Dovolatelka namítá, že z plných mocí založených ve spisu vyplývá, že pan S., který směnku indosoval k tomu byl zmocněn písemnou plnou mocí a nikoli jako zákonný zástupce A., a. s. Neplatnost indosamentu shledává v tom, že jmenovaný neuvedl do indosamentu, že tak činí jako zástupce společnosti H. P., spol. s r. o., a to na základě plné moci, která mu za tímto účelem byla udělena.
Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že osoba, která udělila panu S. písemnou plnou moc k indosaci směnky, nebyla v den, kdy plnou moc udělila, oprávněna za A., a. s. v likvidaci jednat (viz „časově omezené zmocnění, které je uvedeno v plné moci této osoby“).
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na jejímž právním posouzení odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Dovolatelka založila dovolání především na tom, že ze směnky není zřejmé, kdo ji vystavil, zda „F. B.“ nebo „A. A.“, když jsou na směnce umístěna razítka obsahující obě uvedená označení, přičemž tvrdí, že jde o neexistující subjekty práva.
Touto námitkou se však dovolací soud zabývat nemohl, neboť ji dovolatelka neuvedla v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, a proto na jejím řešení soud prvního stupně ani soud odvolací svá rozhodnutí nezaložily. V námitkách dovolatelka tvrdila pouze, „že osoby podepsané na směnce nejsou oprávněny k podepisování, resp. vystavení směnky za žalobkyni“ a s touto námitkou se soudy obou stupňů vypořádaly.
Dále dovolatelka namítla, že indosament směnky je neplatný, neboť pan S., který směnku indosoval, nebyl statutárním orgánem ani osobou ze zákona oprávněnou jednat za H. P., spol. s r. o. a neuvedl do indosamentu, že jej podepisuje jako zástupce společnosti H. P., spol. s r. o., a to na základě plné moci, která mu za tímto účelem byla udělena.
K tomu dovolací soud uzavřel, že dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o platnost indosamentu na směnce, postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Z tohoto důvodu proto nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že již v usnesení ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 495/2005, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „ustanovení §16 odst. 1 směnečného zákona určuje, že o tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů, a to i tehdy, je-li poslední z nich blankoindosamentem. Ustanovení §40 odst. 3 směnečného zákona pak stanoví, že kdo platí při splatnosti, zprošťuje se svého závazku, nejedná-li podvodně nebo nelze-li mu přičíst hrubou nedbalost. Je povinen zkoumat správnost řady indosamentů, nikoli však podpisy indosantů. Z uvedeného nelze než dovodit, že právní závěr odvolacího soudu o tom, že materiální vadu podpisu může namítat pouze ten, za koho byl podpis učiněn a dlužníkovi ze směnky náleží pouze zkoumat, zda je na směnce vyznačena nepřetržitá řada indosamentů, je správný. Námitka, že osoby jednající za indosanta – právnickou osobu – nebyly zmocněny k indosanci směnky, dlužníku nepřísluší.“ Pro úplnost je přitom třeba dodat, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že pan S. neindosoval směnku jako zástupce i A., s. s. na základě plné moci, jak tvrdí dovolatelka, ale jako její pověřený pracovník.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
K námitce dovolatele, že odvolací soud projednal odvolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001, ač tak postupovat neměl, Nejvyšší soud uzavřel, že tento postup odvolacího soudu neměl vliv na posouzení dovolání jako nepřípustného, neboť podmínky přípustnosti dovolání upravené v ustanovení §237 až 239 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2001, Nejvyšší soud neshledal.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu