ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.750.2001.1
sp. zn. 29 Odo 750/2001-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J.K., proti žalovanému Ing. M.Š., o splnění povinnosti správce konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 9/99, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2000, č. j. 4 Cmo 245/2000 - 55, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 23. října 2000, č. j. 4 Cmo 245/2000 - 55, Vrchní soud v Praze potvrdil (první výrok) usnesení ze dne 15. května 2000, č. j. 50 Cm 9/99 - 41, jímž Městský soud v Praze zamítl jednak žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů (bod I. výroku), jednak žalobcův návrh na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu (bod II. výroku). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že požadavek na ustanovení zástupce není důvodný. Dále odvolací soud zamítl i žalobcův návrh na připuštění dovolání (druhý výrok), přičemž stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že zde nejsou ani důvody k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a v němž především poukazuje na to, že odepření zastoupení dle §241 o. s. ř. může mít za následek odmítnutí odvolání a tím i faktické odepření zákonem stanoveného opravného prostředku, jímž je dovolání. Dále žalobce uvádí, že ve věci vedené nyní u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 2/2000 vede spor o ochranu osobnosti s Městským soudem v Praze, zahájený 10. září 1999. Zejména soudci Městského soudu v Praze jsou tedy druhou spornou stranou, takže proto lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti. Poměr soudců označeného soudu vůči žalobci může být ovlivněn i tím, že jeho stížnost na průtahy v řízení před Městským soudem v Praze shledal předseda onoho soudu zčásti oprávněnou. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro případ, že by Nejvyšší soud dopěl k závěru, že dovolání je nutno odmítnout, žádá dovolatel, aby Nejvyšší soud řízení přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu, protože v dovolacím řízení nemůže být nikoli vlastní vinou zastoupen.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolatel sice pro řízení o tomto dovolání není zastoupen advokátem a sám rovněž nemá právnické vzdělání (§241 odst. 1 o. s. ř.), povaha rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, však vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky povinného zastoupení považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí, kterým se dovolací řízení končí. Za situace, kdy předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů (§30 o. s. ř.), by trvání na podmínce povinného zastoupení vedlo k popření vlastního cíle, jejž účastník podáním žádosti sledoval, a k popření smyslu dovolacího řízení, ve kterém má být závěr, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá, teprve zkoumán (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, č. 10, pod číslem 80).
Dovolání v této věci není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc oproti očekávání dovolatele rovněž nesplňuje, jelikož usnesení, jímž soud rozhoduje o žádosti o ustanovení zástupce, není rozhodnutím ve věci samé.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Argumentem, že lze mít pochybnost o nepodjatosti všech soudců soudu prvního stupně, dovolatel uplatňuje existenci vady řízení dle ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné i tehdy, jestliže rozhodoval vyloučený soudce.
Podle §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský.
Skutečnost, že dovolatel vede spor o ochranu osobnosti se soudem u nějž působí soudkyně, která rozhodovala v této věci (JUDr. Z.S.), však sama o sobě důvod k vyloučení této soudkyně z projednávání a rozhodování věci nezakládá, stejně jako okolnost, že předseda tohoto soudu uznal jako zčásti důvodnou stížnost dovolatele na průtahy v řízení. Vzhledem k tomu, že jiné důvody pro vyloučení uvedené soudkyně dovolatel neuplatnil, lze uzavřít, že řízení vadou dle §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. postiženo není. Další vady řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se rovněž nepodávají.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Důvody k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu Nejvyšší soud neshledal, neboť všechna ve věci užitá ustanovení zákona má za souladná s ústavním pořádkem České republiky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2001
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu