ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.758.2001.1
sp. zn. 29 Odo 758/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobce M. K. V., proti žalovanému Ing. R. P., zastoupenému , advokátkou, o zaplacení 752.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 225/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. srpna 2001, č.j. 15 Co 396/2001-209, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. srpna 2001, č.j. 15 Co 396/2001-209 a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. března 2001, č.j. 8 C 225/95-182 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. března 2001, č.j. 8 C 225/95-182, v jeho výrocích I. a III., kterými bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 752.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 13.2.1995 do zaplacení a náklady řízení ve výši 83.280,- Kč tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba v nároku žalobce na zaplacení úroku z prodlení z částky 752.000,- Kč ve výši 1 % od 13.2.1995 do zaplacení zamítnuta, nebyl odvoláním žalovaného napaden, a proto ho odvolací soud nepřezkoumával.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o dílo, od které žalobce platně odstoupil z důvodu neplnění podmínek smlouvy žalovaným. Proto pokud se žalobce po žalovaném domáhal vrácení vyplacené zálohy v částce 752.000,- Kč a žalovaný byl ve své námitce započtení vznesené v rámci obrany proti žalobě neúspěšný, soud prvního stupně svým v pořadí třetím rozsudkem žalobě na zaplacení uvedené částky vyhověl, a to včetně zákonného úroku z prodlení, neboť se žalovaný ocitl v prodlení s vrácením žalované částky žalobci.
Odvolací soud vyšel při přezkoumání odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu jeho výroků I. a III. z jeho skutkových zjištění, která podle něj tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci. Zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o dílo ze dne 12. prosince 1994 (dále jen „smlouva o dílo“) je platným právním úkonem, neboť žádný z žalobcem uplatňovaných důvodů absolutní neplatnosti neshledal. S námitkou žalobce, že smlouvu uzavřel Úřad města K., který nemá právní subjektivitu, se již odvolací soud vypořádal v usnesení ze dne 21. května 1999, č.j. 24 Co 108/97-51 a soud prvního stupně se s ní rovněž v intencích právního názoru odvolacího soudu, kterým je vázán, vypořádal. Taktéž dalšímu závěru soudu prvního stupně, který shledal námitku žalobce, že smlouvu uzavřela neoprávněná osoba, za nedůvodnou a správně použil ustanovení §20 odst. 2 obč. zák., odvolací soud žádné pochybení nevytkl. Pro úplnost připomenul obecně platnou zásadu, že neplatnosti právního úkonu se úspěšně nemůže dovolat ten, kdo tuto neplatnost sám způsobil.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro odstoupení od smlouvy, které si účastníci v bodě 7.1. smlouvy sjednali, nebyly splněny. Z terminologie tohoto smluvního ujednání a z výkladu jeho obsahu dovodil, že možnost objednatele odstoupit od smlouvy byla sjednána pouze pro případ nezahájení stavebních prací (demontáž stávajícího zařízení a montáž plynové kotelny) uvedených pod body 2.2.3. a 2.2.4. smlouvy, přičemž pokud se jedná o příslušné stavební povolení, není podle odvolacího soudu pochyb o tom, že ho měl zajistit žalobce. Takový postup označil za obvyklý, přičemž toto své zjištění dále opřel o obsah smlouvy, v níž nebyla povinnost žalovaného zajistit stavební povolení sjednána a o výpověď svědka Ing. A. A., který za žalobce smlouvu uzavíral a ve své výpovědi zřetelně objasnil vůli žalobce jako objednatele. Podle odvolacího soudu lze tak mít za prokázané, že žalobce vydání stavebního povolení nezajistil. Nesplněním této povinnosti se žalobce ocitl v prodlení s plněním smlouvy a z tohoto důvodu se v prodlení nemohl ocitnout žalovaný. V důsledku toho tak odvolací soud dospěl k závěru, že odstoupení od smlouvy nelze považovat za platné, smlouva o dílo mezi účastníky dosud platí, účastníci jsou povinni se podle ní chovat a vzájemně si podle ní plnit, takže žaloba na vrácení poskytnuté zálohy byla podána předčasně. Za této situace odvolací soud svým v pořadí třetím rozsudkem napadený rozsudek ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, změnil tak, že žalobu zamítl; za těchto okolností se již námitkou započtení uplatněnou žalovaným nezbýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a jako důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatele soudy obou stupňů spolehlivě zjistily skutkový stav, ale věc nesprávně právně posoudily. Ve svém podání setrval na námitkách, které uplatnil v dosavadním řízení, pro které je podle něj třeba považovat smlouvu o dílo za absolutně neplatný právní úkon a jím žalovanou částku posoudit jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, přičemž snesl podrobně argumenty na podporu svých tvrzení.
Podle dovolatele odvolací soud pochybil v právním hodnocení jeho námitek, pro které je třeba považovat předmětnou smlouvu o dílo za absolutně neplatnou, a to pro rozpor s §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), v souvislosti s ustanoveními zák. č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů.
Konkrétně namítl, že stranou této smlouvy byl na straně zhotovitele „non-subjekt“ označený jako Úřad města K., který nemá právní subjektivitu. Tu má pouze Město K. jako jednotka územní samosprávy, přičemž Úřad města K. je výkonným orgánem města. Dále poukázal na to, že u uvedené smlouvy „absentuje splnění obligatorní podmínky platnosti právního úkonu obce, a to předchozí souhlas příslušného orgánu Města K. (rady města), kterým tento vytváří rozhodování o právních úkonech. Dále podle dovolatele nebylo“ u Ing. A. A., bývalého vedoucího bytového odboru Úřadu města K., prokázáno jeho oprávnění jednat a podepisovat za Město K. smluvní dokumenty posuzovaného charakteru, tj. provádění vlastních právních úkonů obce. V souvislosti s poslední námitkou poukázal dovolatel na podpisový řád obce a na kompetenční náplně bytového odboru a odboru správy majetku města a investic, z nichž je zřejmé, že kompetentním ke sjednávání a uzavírání předmětné smlouvy o dílo byl odbor správy majetku města a investic a k jejímu podepisování vedoucí tohoto odboru, a nikoliv bytový odbor s jeho vedoucím Ing. A. A. Jmenovaný tak nebyl oprávněn za žalobce jednat dle vnitřních právních předpisů ve smyslu ust. §20 odst. 2 obč. zák., přičemž takové jeho oprávnění nebylo ani ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení obvyklé. Tomuto závěru podle dovolatele svědčí i svědecká výpověď B. R..
Na rozdíl od žalovaného má žalobce za to, že žalovaný v posuzovaném případě vědět mohl, že Ing. A. A. není za žalobce oprávněn jednat. Výraz „mohl vědět“ je podle něj třeba vykládat objektivně vzhledem ke všem skutečnostem případu, a nikoli subjektivně, jak předmětné ustanovení interpretoval soud. Podle dovolatele žalovaný nepřistupoval k posuzované věci při uzavírání smlouvy, i s ohledem na výši finančních závazků z ní potenciálně plynoucích, s dostatečnou odbornou péčí, když si před podpisem smlouvy nezkontroloval oprávnění Ing. A. A. jednat a podepisovat za Město K., čímž vyloučil svou možnost zjistit, že takové oprávnění jmenovanému nesvědčí. Tím jednal vědomě ke své škodě a nelze mu jakkoli přičítat ku prospěchu, že svou vědomost o oprávnění konkrétní osoby jednat za protistranu vědomě vyloučil. Postoj a vědomost žalovaného k posuzování oprávněnosti Ing. A. A. za žalobce pak podle dovolatele potvrdila i právní zástupkyně žalovaného ve svém písemném vyjádření k dosavadnímu průběhu řízení ze dne 29. července 1999 konstatováním, že „je pravdou, že žalovaný pouze předpokládal, že vedoucí odboru bytového hospodářství byl zmocněn jak k podepisování příslušných smluv, tak i k dalším jednáním za žalobce ….“. Z toho dovolatel dovozuje, že žalovaný v předmětném případě nepředpokládal jednání Ing. A. A. ani na základě jeho postavení „statutárního zástupce“ Města K., ani jako osoby s oprávněním jednat, vyplývajícím z vnitřních předpisů či osoby, u které je takové jednání vzhledem k pracovnímu zařazení obvyklé, ale uvažoval o jednání na základě plné moci či jiné formy pověření, čímž i věděl, že Ing. A. A. své oprávnění jednat za žalobce překračuje. Takovou plnou moc, ani jinou formu pověření však žalovaný po Ing. A. A. nežádal a v případě, že by ji po něm vyžadoval, ji ani nemohl dostat k dispozici, neboť žádná neexistovala, což jmenovaný potvrdil i ve své svědecké výpovědi. Vzhledem k tomu, že žádná taková plná moc neexistovala, lze podle dovolatele dospět k právnímu závěru, že Ing. A. A. nemohl platně jednat za žalobce a na jeho účet. S ohledem na neexistenci platné plné moci pak i dovozuje, že z právního úkonu smlouvy o dílo, pokud by tato byla platná, by byl ve smyslu §33 odst. 2 obč. zák. zavázaný Ing. A. A. jako fyzická osoba smlouvu sjednavší, když žalobce právní úkon smlouvy o dílo nikdy neschválil. Ohledně osoby jmenovaného dále uvedl, že s ním byl ze strany žalobce rozvázán pracovní poměr, a to mimo jiné s ohledem na skutečnost, že v řadě případů překračoval své oprávnění jednat za žalobce, čímž mu způsobil značné problémy.
Tvrzení žalovaného, že podobné smlouvy s ním Ing. A. A. uzavíral v počtu několika smluv měsíčně, nemůže podle dovolatele obstát, když jako důkaz byla žalovaným předložena pouze jedna smlouva o dílo a více takových smluv uzavřeno nebylo, což dokládá i předávací zápis o předání funkce jmenovaného.
Dále dovolatel uvedl, že plnění z neplatné smlouvy samo o sobě nemůže představovat konvalidaci neplatnosti smlouvy, ale zakládá bezdůvodné obohacení obou smluvních stran a s tím spojený nárok na jeho vydání.
V další části dovolání se žalobce podrobně vyjadřuje k námitce započtení, kterou vznesl dle §388 odst. 2 obch. zák. v průběhu předchozího řízení žalovaný, poukazujíc na skutečnosti, pro které započtení v posuzovaném případě není možné. I když se jedná v obou případech o pohledávky z bezdůvodného obohacení, nejedná se o práva vztahující se k téže smlouvě či více souvisejícím smlouvám, neboť žádná platná smlouva neexistovala. Dále namítl, že ani další zákonná podmínka pro možnost započtení, tj. setkání vzájemných pohledávek, není splněna, neboť splatnost pohledávky žalovaného nastala až později.
Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o dílo je platným právním úkonem, snesl dovolatel argumenty na podporu svého názoru, že od uvedené smlouvy platně odstoupil, čímž předmětná smlouva o dílo s účinky ex nunc zanikla. Na rozdíl od odvolacího soudu zastává názor, že možnost odstoupení od smlouvy se vztahuje k porušení lhůty plnění u veškerých částí díla specifikovaných v článku 2.2. smlouvy o dílo pod body 2.2.1. až 2.2.4, a tedy nikoliv jen k provedení částí díla dle bodů 2.2.3. až 2.2.4., jak uvedl odvolací soud. Tuto skutečnost dovolatel dovozuje z obsahu smlouvy o dílo, z dikce jejíhož ustanovení článku 7.1. je zřejmé, že smluvní strany sledovaly možnost odstoupit od smlouvy o dílo vždy v případě, že žalovaný jako zhotovitel díla nezahájí plnění prací na provedení jednotlivých částí díla dle článku 2.2. smlouvy pod body 2.2.1. až 2.2.4 řádně a včas, a to aniž by žalobce jako objednatel musel poskytnout žalovanému jako zhotoviteli náhradní lhůtu k plnění. A protože bylo provedení části díla dle článku 2.2.1. co do lhůty k plnění provedeno jako závazek na viděnou, aplikoval žalobce možnost odstoupení až u plnění ve formě zahájení technického dozoru investora, u kterého byl dle článku 3.1.1. stanoven pevně počátek doby plnění, tj. 15. prosinec 1994.
Vzhledem ke všem skutečnostem uvedeným v dovolání žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný setrval na stanovisku jím prezentovaném po celou dobu řízení, tedy že předmětná smlouva o dílo je platná a žalobce od ní neplatně neodstoupil.
Námitku žalobce na jeho nepřesné označení v předmětné smlouvě podle žalovaného odvolací soud vyřešil již v předchozím rozhodnutí a rovněž tak soud prvního stupně se s touto skutečností v dalším řízení vypořádal. V této věci žalovaný rovněž poukázal na to, že se tak žalobce označil sám, nicméně uvedené identifikační číslo je identifikačním číslem Města K. a lze proto tento subjekt dostatečně určit.
K námitce žalobce, že za něj podepsala smlouvu osoba, která k tomu nebyla oprávněna, žalovaný uvedl, že vycházel ze svých předchozích zkušeností, když stejné smlouvy o dílo uzavíral vždy s vedoucím odboru žalobce a pokud šlo o záležitosti týkající se bytového fondu, tak s vedoucím bytového odboru. Názor žalobce, že si žalovaný měl předem ověřit, zda smlouvu podepisuje osoba oprávněná, označil za absurdní a účelový, když v otázce jednání za žalobce má za to, že je třeba aplikovat obecnou právní úpravu jednání právnických osob uvedenou v §20 odst. 2 obč. zák. Ze žalobcem předloženého organizačního řádu je podle žalovaného zřejmé, že do působnosti bytového odboru spadají nepochybně i smlouvy týkající se údržby a oprav bytového fondu.
K žalobcem namítané neexistenci předchozího souhlasu příslušného orgánu obce k právnímu úkonu má žalovaný za to, že předchozí rozhodnutí obecní rady není výhradní, bezvyjímečnou podmínkou vzniku právních úkonů ve věcech uvedených v §45 písm. p) zákona o obcích a tedy třetí osoby, které vstupují s obcí do právních vztahů, nemohou vědět, kdo je orgánem oprávněným o takovém právním úkonu rozhodnout.
K samotnému odstoupení od smlouvy uvedl, že toto je neplatné, neboť žalobce neposkytl žalovanému přes jeho urgence součinnost, tedy zejména nezajistil stavební povolení, takže žalovaný nemohl v plnění smlouvy pokračovat. V důsledku toho se tak žalovaný nemohl dostat s plněním smlouvy do prodlení a nebyly tak naplněny podmínky pro odstoupení od smlouvy dle jejího bodu 7.1.
Podle názoru žalovaného odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval platné a správné právní předpisy a celou věc správně právně posoudil, a proto navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a je i důvodné.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustnosti dovolání dovolací soud z úřední povinnosti, v dovolání uplatněny nebyly a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta první, o. s. ř.) včetně toho, jak je dovolatel vymezil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V otázce posouzení platnosti smlouvy, jakož i v otázce, zda smlouva byla za žalobce uzavřena oprávněnou osobou, se odvolací soud ztotožnil s odůvodněním rozsudku ze dne 21. května 1999, v němž soud prvního stupně dospěl k závěru o platnosti uzavřené smlouvy o dílo, neboť i když je v písemném znění smlouvy označen jako objednatel „ÚM K.“, tedy orgán obce bez právní subjektivity, věděl žalovaný již z výběrového řízení, ve kterém zvítězil, že smlouvu uzavírá s městem K., přičemž sama skutečnost, že objednatel je ve smlouvě nesprávně označen, nemůže být důvodem neplatnosti smlouvy.
Toto posouzení nepovažuje Nejvyšší soud za úplné a tím i správné.
Nepřesné označení osoby, která je účastníkem smlouvy, sice nezpůsobuje samo o sobě neplatnost této smlouvy, ovšem pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/1996, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6/1998). Pro závěr, že účastníkem smlouvy byl žalobce, nepostačuje pouhé přesvědčení soudu o tom, že z výběrového řízení žalovaný věděl, že smlouvu má uzavřít s městem K. nýbrž je pro něj nezbytné vyložit projev vůle v souladu s ustanoveními §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a §266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), popřípadě též potřebným výslechem jednajících osob (shodně srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 220/98). To však žádný z obou soudů neučinil.
V otázce oprávnění vedoucího odboru bytového hospodářství podepsat smlouvu za město K., vyšel soud prvního stupně z toho, že Ing. A. již podobné smlouvy uzavíral a podepisoval, a dále z podpisového řádu Úřadu města K., dle něhož vedoucí odboru podepisují smlouvy, které jsou v působnosti odboru. Ze záměru výběrového řízení, z obsahu smlouvy a z navazujících jednání účastníků, soud prvního stupně dovodil, že předmět smlouvy spadá pod odbor bytového hospodářství. V této souvislosti odkázal na §20 odst. 2 obč. zák. a uvedl, že i v případě, kdyby Ing. A. uzavřením smlouvy o dílo překročil své oprávnění za žalobce jednat, je zřejmé s přihlédnutím ke všem skutečnostem, že žalovaný o tom vědět nemohl. S těmito závěry se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil.
Rovněž takové posouzení oprávnění vedoucího odboru bytového hospodářství činí za žalobce uvedený právní úkon pokládá Nejvyšší soud za nedostatečné. Dovozovaly-li oba soudy toto oprávnění pouze z ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. (jiný důvod opravňující tuto osobu k právním úkonům nezmínily), neučinily jasný a zřetelný závěr, zda oprávnění vedoucího odboru bytového hospodářství uzavírat smlouvy právě na ten předmět a rozsah plnění vyplývá z vnitřních předpisů žalobce, nebo zda je to vzhledem k pracovnímu zařazení vedoucího odboru obvyklé. To platí obdobně i o závěru, že o případném překročení oprávnění této osoby nemohl žalovaný vědět, neboť tento závěr není odůvodněn žádnými konkrétními zjištěními soudu, nýbrž jen obecným odkazem na „všechny výše uvedené okolnosti“.
Navíc se žádný ze soudů nezabýval závažnou námitkou žalobce, že pro platnost právního úkonu obce je obligatorní podmínkou předchozí souhlas příslušného orgánu obce.
V otázce platnosti odstoupení žalobce od smlouvy, kterou posoudil rozdílně od soudu prvního stupně, vyšel odvolací soud ze zjištění, že se žalobce dostal do prodlení se zajištěním vydání stavebního povolení, přičemž pro jeho prodlení se nemohl dostat žalovaný do prodlení s plněním povinností, pro které hodlal žalobce od smlouvy odstoupit. Skutkové zjištění o prodlení žalobce se zajištěním stavebního povolení však soud prvního stupně neučinil a ani na něm své rozhodnutí nezaložil. Je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných, pro rozhodnutí zásadně významných skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale nezaložil na nich své rozhodnutí, nejsou splněny podmínky, při respektování zásady dvouinstačnosti řízení, ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože tak odvolací soud nepostupoval, odepřel žalobci možnost nechat správnost tohoto skutkového zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze úspěšně napadat jen takové právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž jeho rozhodnutí spočívá. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku výslovně uvedl, že s ohledem na své právní závěry se námitkou započtení uplatněnou žalovaným již nezabýval, a proto ani Nejvyšší soud se námitkami dovolatele vznesenými k této otázce nemohl zabývat jako důvodnými, v rámci uvedeného dovolacího důvodu.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí zčásti i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc podle §243b odst. 3 Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Právním názorem dovolacího soudu je soud prvního stupně (odvolací soud) vázán; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, §226 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. listopadu 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu