ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.761.2005.1
sp. zn. 29 Odo 761/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně E. Š., proti žalované R. s. r. o., o zaplacení částky 133.600,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 628/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2005, č.j. 27 Co 581/2004-64, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2005, č.j. 27 Co 581/2004-64 a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. září 2004, č.j. 3 C 628/2004-51, se ve výrocích, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 104.770,- Kč s úroky z prodlení, jakož i úroky z prodlení ve výši 26.639,- Kč a 20.796,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 23. září 2004, č.j. 3 C 628/2004-51, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 104.770,- Kč s úroky z prodlení, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 26.639,- Kč a 20.796,- Kč (výrok I.), zastavil řízení o zaplacení částky 28.830,- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na shodná tvrzení účastníků a výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně uvedl, že právní předchůdkyně žalobkyně M. K. a žalovaná uzavřely dne 28. dubna 1993 nájemní smlouvu a dohodu o postupném vypořádání majetkového podílu z transformace družstva, podle níž měla žalovaná vyplácet ročně 3 % hodnoty majetkového podílu, tj. částku 33.501,- Kč, vždy do 15. ledna následujícího roku pozadu. Celková výše majetkového podílu činila 640.661,- Kč. Žalobkyně je dědičkou M. K. a dědictvím nabyla polovinu majetkového podílu, náleží jí proto částka 16.700,- Kč ročně za dobu od roku 1996 do roku 2003. Žalovaná v průběhu řízení nárok žalobkyně na úhradu splátek majetkového podílu za rok 2001, 2002 a 2003 uznala a zaplatila částku 28.830,- Kč.
Námitku promlčení splátek za rok 1996 až 2000 vznesenou žalovanou nepovažoval soud prvního stupně za důvodnou s odkazem na ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „transformační zákon“), podle něhož se právo na vypořádání majetkového podílu promlčí po deseti letech od uplynutí sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu a je „zřejmé“, že tato lhůta dosud neuplynula.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. února 2005, č.j. 27 Co 581/2004-64, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 104.770,- Kč s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a akcentoval, že s ohledem na nespornou existenci nároku žalobkyně na vypořádání majetkového podílu podle ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona se zabýval pouze spornou výší splátek a námitkou promlčení vznesenou žalovanou. K výši splátek majetkového podílu odvolací soud uzavřel, že v dohodě ze dne 28. dubna 1993 byly splátky určeny částkou 33.501,- Kč z celkové výše 1,116.173,- Kč majetkového podílu a za života M. K. se tato výše nezměnila. Provedla-li žalovaná v roce 2002 přepočet majetkového podílu na částku 741.164,- Kč s tím, že 100.503,- Kč z této částky již vyrovnala a tuto skutečnost oznámila žalobkyni, nemá jednostranné snížení žádný vliv na dohodnutou výši ročních splátek. Žalobkyně má z titulu dědictví právo na zaplacení ½ dohodnutých ročních splátek.
Námitku promlčení splátek za rok 1996 až 2000 neshledal odvolací soud shodně se závěrem soudu prvního stupně důvodnou s tím, že transformační zákon upravuje vypořádání majetkového podílu, včetně úpravy promlčení v ustanovení §13 odst. 4. Tato speciální úprava má přednost před úpravou promlčení v občanskému zákoníku a promlčecí lhůta deseti let po uplynutí sedmi let od schválení transformačního projektu platí i v případě vypořádání majetkového podílu dohodou ve splátkách. Byl-li transformační projekt schválen v roce 1992, případně 1993, když žalovaná přesnou dobu neuvedla, začala promlčecí lhůta běžet nejdříve dnem 2. ledna 2002 a ke dni podání žaloby (21. dubna 2004) neuplynula. Promlčecí lhůta by však neuplynula, ani kdyby promlčení bylo posouzeno podle občanského zákoníku, neboť v dohodě o vypořádání majetkového podílu ve splátkách byl nárok předchůdkyně žalobkyně uznán co do důvodu a výše. Promlčecí lhůta by se tak řídila ustanovením §110 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a tato otázka nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, tedy, že je dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný právní názor, že podle ustanovení §13 odst. 4 transformačního zákona upravujícího promlčení práva na majetkový podíl, je nutno posoudit i námitku promlčení splátek majetkového podílu za rok 1996 až 2000 určených v dohodě o vypořádání. Účinnost ustanovení §13 odst. 4 transformačního zákona, uvádí dovolatelka, nastala dnem vyhlášení zákona č. 310/2002 Sb., tj. 13. června 2002 a právní vztahy vzniklé před účinností této novely je třeba posuzovat podle právních předpisů platných v době vzniku právního vztahu. Neobsahoval-li do té doby transformační zákon úpravu promlčení nároku, řídí se promlčení jednotlivých splátek ustanovením §110 odst. 3 obč. zák., podle něhož se jednotlivé splátky promlčují ve lhůtě tří let. Úprava promlčení zakotvená v transformačním zákoně se pak vztahuje pouze na promlčení nároku splatného ve lhůtě stanovené v §13 odst. 3 transformačního zákona, nikoliv nároku vyplývajícího z dohody o vypořádání majetkového podílu ve splátkách.
Za nesprávný považuje dovolatelka i závěr odvolacího soudu, že v dohodě o vypořádání majetkového podílu ze dne 28. dubna 1993 byl nárok předchůdkyně žalobkyně uznán, neboť dohoda o vypořádání není uznáním závazku podle ustanovení §558 obč. zák., ale dohodou uzavřenou podle ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona.
Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v této věci.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy, nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud spatřuje, a potud má dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné, v řešení otázky, zda úprava promlčení v ustanovení §13 odst. 4 transformačního zákona, účinná od 12. července 2002, se vztahuje i na promlčení práva na vypořádání majetkového podílu ve splátkách podle dohody uzavřené ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona.
Podle §13 transformačního zákona, pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a není podnikatelem ve smyslu odstavce 2, může jí být vypořádán majetkový podíl v plné výši po sedmi letech od schválení transformačního projektu, pokud se oprávněná osoba po schválení transformačního projektu nedohodne s družstvem nebo jeho právním nástupcem jinak (odstavec 3). Právo na vypořádání majetkového podílu se promlčí za deset let ode dne uplynutí sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu (odstavec 4).
Ustanovení §13 odst. 4 bylo do zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění zákona č. 297/1992 Sb., č. 496/1992 Sb., č. 72/1994 Sb., č. 144/1999 Sb. a č. 3/2000 Sb., doplněno zákonem č. 310/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, vyhlášeným 12. července 2002. Podle článku IX. části sedmé zákona č. 310/2002 Sb., nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Otázkou promlčení práva na vypořádání majetkového podílu se Nejvyšší soud již zabýval v rozhodnutí ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 28 Cdo 2518/2004, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že právo osoby oprávněné podle §13 odst. 2 transformačního zákona domáhat se vypořádání majetkového podílu je třeba časově omezit, toto omezení však nemůže znevýhodnit osoby oprávněné podle §13 odst. 2 transformačního zákona oproti osobám oprávněným podle §13 odst. 3 téhož zákona. Logickým časovým omezením je proto omezení vyplývající z ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona, ze kterého lze dovodit, že uplynutím sedmi let od schválení transformačního projektu začala plynout obecná promlčecí doba pro uplatnění nároku z transformace. Počínaje dnem účinnosti zákona č. 310/2002 Sb., který vložil do transformačního zákona ustanovení §13 odst. 4, tj. 12. červencem 2002, je promlčecí doba pro uplatnění nároků na vypořádání majetkových podílů z transformace výslovně stanovena na deset let po uplynutí sedmileté lhůty pro plnění a tato úprava má přednost před úpravou obecnou, obsaženou v občanském zákoníku. Je-li rozhodováno o právu oprávněné osoby po účinnosti zákona č. 310/2002 Sb., byť námitka promlčení byla vznesena před jeho účinností, musí být aplikována při posuzování délky promlčecí doby lhůta stanovená v době rozhodnutí platným ustanovením transformačního zákona.
Uvedené rozhodnutí a v něm obsažený závěr, stejně jako ustanovení §13 odst. 4 transformačního zákona se však týkají nároků splatných uplynutím zákonem stanovené lhůty sedmi let od schválení transformačního projektu zakotvené v ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona, nikoli promlčení nároků splatných v době určené dohodou účastníků o vypořádání majetkového podílu.
Ustanovení §13 odst. 4 transformačního zákona je speciálním ustanovením upravujícím pouze promlčení nároků splatných ve lhůtě určené §13 odst. 3 transformačního zákona, neboť počátek běhu promlčecí doby stanoví fixně uplynutím sedmi let od schválení transformačního projektu. Tato konstrukce splatnosti nároku na vypořádání majetkového podílu a na ni navazující určení počátku běhu promlčecí doby se nemůže uplatnit v případě, byla-li uzavřena dohoda účastníků o vypořádání majetkového podílu ve splátkách, v níž byla určena splatnost jednotlivých splátek.
Je-li tedy splatnost nároku na vypořádání majetkového podílu dohodnuta účastníky odlišně, než stanoví transformační zákon - a o takový případ jde i v dané věci - neuplatní se promlčecí doba určená v ustanovení §13 odst. 4 transformačního zákona.
Opačný názor by v daném případě, kdy se účastníci dohodli, že žalovaná bude ročně vyplácet minimálně 3 % hodnoty majetkového podílu, znamenal promlčení všech splátek splatných po uplynutí deseti let po sedmi letech od schválení transformačního projektu, tj. vedl by k závěru, podle něhož by tyto splátky byly promlčeny, ačkoli se ještě nestaly splatnými.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že promlčení nároků, splatných podle dohody účastníků o vypořádání majetkového podílu ve splátkách, se řídí ustanovením §101 a §103 obč. zák. Byla-li splatnost jednotlivých ročních splátek v daném případě stanovena ke dni 15. ledna následujícího roku pozadu, pak promlčecí doba každé splátky počíná plynout následujícího dne a tento den je rovněž počátkem prodlení s úhradou splátky ve výši stanovené v dohodě ze dne 28. dubna 1993.
Dospěly-li soudy obou stupňů k závěru, že právo žalobkyně se promlčuje ve lhůtě určené ustanovením §13 odst. 4 transformačního zákona, považuje dovolací soud tento závěr za nesprávný.
Posoudil-li odvolací soud dohodu o vypořádání majetkového podílu ve splátkách jako úkon obsahující uznání závazku, pak nelze souhlasit ani s tímto závěrem, neboť uznání dluhu podle §558 obč. zák. je jednostranný úkon dlužníka adresovaný věřiteli, mající písemnou formu a obsahující příslib zaplatit již vzniklý dluh s uvedením důvodu dluhu a jeho výše. Dohoda ze dne 28. dubna 1993 je však dvoustranný úkon, v němž se strany teprve dohodly na splatnosti majetkového podílu ve splátkách. Nejde tedy o jednostranný příslib žalované jako dlužníka zaplatit již vzniklý dluh, ale o dohodu účastníka oprávněného a povinného podle transformačního zákona o vypořádání nároku vyplývajícího z tohoto zákona.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. l, věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první o. s. ř. ).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu