ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.767.2002.1
sp. zn. 29 Odo 767/2002-102
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdenka Krčmáře v právní věci žalobkyně S., s.r.o., zast. Mgr. L. T., advokátem, proti žalovaným 1. Č. o. b., a.s., zast. Mgr. M. H., advokátem, 2. I. b., a.s., o určení neúčinnosti a neplatnosti smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 213/2000, o dovolání žalobce, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2002, č.j. 1 Cmo 388/2001-76, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2002, č.j. 1 Cmo 388/2001-76 a rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 22. března 2001, č.j. 27 Cm 213/2000-42, se ve výrocích, kterými oba soudy rozhodly o žalobě na určení neplatnosti smlouvy a ve výrocích o nákladech řízení, zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 22.3.2001, č.j. 27 Cm 213/2000-42, kterým tento soud zamítl žalobu na určení, že smlouva o prodeji podniku I. a P. b., a.s. uzavřená dne 19.6.2000 mezi žalovanými (dále též jen „smlouva“) je vůči žalobci neúčinná a že je neplatná.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že „nejprve je třeba věnovat pozornost první části předmětu řízení, vymezené ve vlastní žalobě“.
V §479 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) se stanoví, že zhorší-li se nepochybně prodejem podniku dobytnost pohledávky věřitele, může se věřitel domáhat podáním odporu u soudu do šedesáti dnů ode dne, kdy se dověděl o prodeji podniku, aby soud určil, že vůči němu je převod závazku prodávajícího na kupujícího neúčinný.
„Závazky, vznikající ze vztahů mezi společníkem a společností, v zásadě při prodeji podniku nemohou přecházet na nabyvatele. Je to zřejmé již z povahy věci. V tomto sporu je tedy evidentní, že i přes realizovaný prodej podniku zůstala žalobkyně akcionářem I. a p. b., a.s. (nynější obchodní firma I. b., a.s.), resp. v důsledku prodeje podniku se nemohla stát akcionářem Č. o. b.“.
Z dikce poslední části ustanovení §478 odst. 1 obch. zák. je přitom zřejmé, že toto ustanovení dopadá pouze na případy, týkající se závazků přecházejících na kupujícího. U případných jiných závazků, jež prodejem podniku na kupujícího nepřecházejí, by bylo bezpředmětné vyslovovat neúčinnost takového převodu.
Již z uvedeného vyplývá, že žalobkyně nebyla věcně aktivně legitimována k podání odporu podle §478 odst. 1 obch. zák.
Pro úplnost je třeba dodat, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že má žalobkyně vůči druhé žalované nějakou splatnou a konkrétně vyjádřitelnou pohledávku a žalobkyně to ani netvrdila.
Dále odvolací soud uvedl, že podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) lze, mimo jiné, návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
„Určovací žaloba je prostředkem preventivní procesněprávní ochrany, jejímž smyslem je umožnit poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, nežli bylo jeho právní postavení porušeno. (Pojem „právní postavení“ je přitom používán jako zkratka vyjadřující existenci či neexistenci nároku rovněž v rámci rozhodování každého sporu o plnění, neboť je podmínkou, bez níž nelze rozhodnout). To vyplývá nejen z účelu tohoto institutu, ale z výslovné podmíněnosti určovací žaloby právním zájmem na určení. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť mu vzniklo právo na plnění (konkrétní nárok na reparaci porušeného práva). Proto je nárok na určení již meritorně nepřípustný.
Je nesporné - též ve smyslu §120 odst. 4 o. s. ř. - že smlouva z 19.6.2000 nabyla účinnosti, práva a povinnosti, vzniklé uzavřením tohoto kontraktu, byly a jsou realizovány. Jde ostatně o skutečnost obecně známou (§121 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu již nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti smlouvy o prodeji podniku z 19.6.2000. Takové určení již nemůže za dané situace vytvořit komplexní právní základ pro další vztahy účastníků, k nimž došlo údajným porušením práv žalobce jakožto akcionáře druhé žalované a v důsledku výkonu nucené správy. Tytéž problémy - s většími či menšími obměnami - by totiž musely být řešeny v řízeních o žalobách na plnění“.
„Již první ze standardně uváděných podmínek přípustnosti určovací žaloby tedy není splněna. Nezbývá proto, než potvrdit zamítavý výrok přijatý městským soudem, aniž by se odvolací soud v tomto řízení musel podrobněji zabývat argumenty odvolatele: tedy např. tím, zda je smlouva z 19.6.2000 platným či neplatným právním úkonem (nebo dokonce tím, zda postupy, zvolené - v součinnosti s Č. n. b. - nuceným správcem byly adekvátní)“.
Odvolací soud dále uvedl, že právní posouzení věci vytváří rámec pro rozsah skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí ve věci. Důkazy, které tento přesahují, nemusí být v řízení prováděny. Tak tomu bylo i v této věci. K návrhu na provedení důkazu výslechem účastníků řízení odvolací soud ještě uvedl, že v důsledku platné dikce ustanovení §131 o. s. ř. bude provádění tohoto důkazu zejména v obchodních věcech málo frekventované.
Jako vadu řízení však odvolací soud posoudil to, že soud prvního stupně neumožnil jednateli žalobkyně, advokátovi působícímu ve stejné advokátní kanceláři jako její zástupce, přednést závěrečný návrh. Tímto postupem však podle odvolacího soudu nebyla odňata možnost jednat před soudem, neboť závěrečný návrh přednesl jeho zástupce a jednatel žalobce měl otevřenou možnost přednesů v řízení před odvolacím soudem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř., co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je stiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V dovolání uvedla, že odvolací soud odůvodňuje svůj závěr o tom, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována k podání odporu podle §478 obch. zák., tím že toto ustanovení se týká pouze závazků, přecházejících na kupujícího. Tento závěr odůvodňuje odvolací soud tak, že žalobkyně i přes uskutečněný prodej podniku zůstala akcionářem prodávajícího. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s její argumentací obsaženou v odvolání, že obchodní zákoník takto úzce pohledávky, na které se vztahuje jeho §478 nevymezuje. Podle názoru žalobkyně se uvedené ustanovení týká také pohledávek, které na kupujícího při prodeji podniku nepřešly. Dovolatelka konstatuje, že „pokud by soudy dospěly k závěru, že tomu tak v daném případě nemůže být, došlo by ke zcela bezprecedentnímu návodu jak obcházet zákonem chráněná práva věřitelů“.
Dále pak dovolatelka uzavírá, že pokud odvolací soud pro úplnost dodává, že v průběhu řízení nebylo prokázána „konkrétně vyjádřitelná pohledávka žalobkyně vůči druhé žalované,“ je tomu tak proto, že oba soudy neprovedly důkazy, které navrhla.
K nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení dovolatelka uvádí, že sám odvolací soud dovodil, že smlouva ze dne 19.6.2000 nabyla účinnosti a práva a povinnosti z ní byly a jsou realizovány. Odvolací soud však zcela pominul, jakým způsobem jsou tato práva a povinnosti realizovány, a to zejména ve vztahu k žalobkyni. Aby bylo možno zhodnotit otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně, musel by se odvolací soud podrobně zabývat obsahem této smlouvy, zejména ve vztahu k žalobkyni a nespokojit se pouze konstatováním, že, jak je obecně známo, byla uzavřena.
Argumentaci odvolacího soudu pak dovolatelka označila za zcela tendenční a stranící silným ekonomickým subjektům. Tato tendence je podle dovolatelky dokreslena jeho závěrem, že právní hodnocení věci vytváří rámec skutkových zjištění, potřebných pro rozhodnutí, a proto nemusejí být prováděny a hodnoceny další důkazy. Tento závěr je podle dovolatelky flagrantním porušením práva na spravedlivý proces, neboť soudy by podle něho nemusely de facto provádět žádné dokazování.
Závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně sice pochybil, když nedovolil jednateli žalobkyně přednést závěrečný návrh, ale že nešlo o takové pochybení, které by bylo možno považovat za odnětí možnosti jednat před soudem, dovolatelka nepovažuje za správný, neboť soud podle ustanovení „§212a odst. 5 o. s. ř. je povinen vždy přihlédnout k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, 2 a), b) a 3 o. s. ř., pouze v případě ostatních vad k nim odvolací soud přihlíží, pokud by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V daném případě se nepochybně jednalo o vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř.“
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) především v řešení otázky, zda se ustanovení §478 odst. 1 obch. zák. vztahuje i na závazky, které nepřecházejí prodejem podniku na kupujícího a rovněž pro řešení otázky, zda je v případě uzavření smlouvy o prodeji podniku či jeho části dán naléhavý právní zájem akcionáře společnosti na určení platnosti smlouvy.
V ustanovení §478 odst. 1 obch. zák. se určuje, že zhorší-li se nepochybně prodejem podniku dobytnost pohledávky věřitele, může se věřitel domáhat podáním odporu u soudu do 60 dnů ode dne, kdy se dověděl o prodeji podniku, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy byl prodej zapsán do obchodního rejstříku, aby soud určil, že vůči němu je převod závazku prodávajícího na kupujícího neúčinný. Zákon tedy určuje výslovně, že se citované ustanovení vztahuje pouze na závazky převáděné s podnikem, nikoli na závazky převodce, které takto převedeny nebyly. Tomu pak odpovídá i postup pro případ úspěšného uplatnění práva podle ustanovení §478 odst. 1 obch. zák. upravený v §478 odst. 3 obch. zák., podle kterého je prodávající vůči úspěšnému věřiteli povinen splnit závazek v době splatnosti a je oprávněn požadovat od kupujícího poskytnuté plnění s příslušenstvím - takový postup by totiž byl zcela nelogický v případě pohledávek, které prodejem podniku nepřešly, neboť kupující není dlužníkem z těchto pohledávek, a není tedy povinen je v důsledku koupě podniku zaplatit.
Pokud jde o prokazování existence takové pohledávky, lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že vzhledem k tomu, že se ustanovení §478 odst. 1 obch. zák. vztahuje pouze na pohledávky, které přešly na kupujícího smlouvou, bylo by zkoumání existence tvrzené pohledávky žalobkyně nadbytečné.
Soudy obou stupňů založily své rozhodnutí též na tom, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Naléhavý právní zájem na určení je proto dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez požadovaného určení stalo jeho právní postavení nejistým.
Proto není určovací žaloba zpravidla opodstatněna tam, kde již byly právní vztah nebo právo porušeny a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění. I v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může však být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že je nesporné, že napadaná smlouva „nabyla účinnosti a práva a povinnosti vzniklé uzavřením tohoto kontraktu již byly realizovány“, jinými slovy dovodil, že smlouva byla platně uzavřena, neboť jinak by nemohla nabýt účinnosti. Na základě toho dospěl k závěru, že již nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti této smlouvy. Takové určení již nemůže podle odvolacího soudu za dané situace vytvořit komplexní právní základ pro další vztahy účastníků, k nimž došlo údajným porušením práv žalobkyně, jakožto akcionáře prvé žalované a v důsledku výkonu nucené správy. Tytéž problémy by totiž musely být řešeny v řízeních o žalobách na plnění.
K tomu Nejvyšší soud uzavřel, že předmětem požadovaného přezkoumání je právě to, zda napadaná smlouva byla platně uzavřena a pokud se odvolací soud odmítl tímto zkoumáním zabývat z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu, nemůže své odůvodnění toho, že naléhavý právní zájem není dán, postavit právě na závěru o účinnosti (a tedy i platnosti) napadané smlouvy, který odmítá vyslovit.
Kromě toho se žalobkyně nemůže domáhat svého práva žalobou na plnění, neboť jí z napadané smlouvy nevznikají žádná práva ani povinnosti, nemůže se tedy žalobou na plnění z této smlouvy domáhat ničeho. Nemůže se domáhat ani žádného jiného plnění souvisejícího s napadanou smlouvou, a to až do vzniku nároku na výplatu podílu na likvidačním zůstatku. Přitom uzavření smlouvy o prodeji části podniku může mít významný vliv na právní poměry společnosti, jejímž je akcionářem, a tedy zprostředkovaně i na jejího právní poměry, např. právě (vazbě na obsah smlouvy) na výši jejího podílu na likvidačním zůstatku.
Odvolací soud se přitom v projednávané věci vůbec nezabýval tím, zda by se bez požadovaného určení stalo právní postavení žalobkyně nejistým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek 1972 pod č. 17) a pominul tak jednu z otázek, kterou, jak vyplývá z uvedeného judikátu, bylo nezbytné zkoumat.
Pokud pak jde o námitku žalobkyně, že odvolací soud nepřihlédl k namítané vadě podle §229 odst. 3 o. s. ř. není důvodná. Odvolací soud k námitce žalobkyně ohledně této vady přihlédl a zhodnotil ji jako nedůvodnou, když uzavřel, že postupem soudu prvního stupně nebyla žalobkyni odňata možnost jednat před soudem. Závěrečný návrh žalobkyně totiž přednesl namísto jejího jednatele její zástupce. S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožnil.
Protože právní posouzení věci co do řešení jedné z otázek, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, resp. úplné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 1, části věty za středníkem a odstavec 2, věty druhé, o. s. ř. v rozsahu, ve kterém je dotčen nesprávným právním posouzením, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první, o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu (ohledně požadovaného určení neúčinnosti smlouvy) pak dovolání zamítl.
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 7. května 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu