ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.78.2001.1
sp. zn. 29 Odo 78/2001-105
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Z.V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D.V. K., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 126.134,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 137/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 1999, čj. 24 Co 306/99-73, takto:
I. Dovolání do výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 1999, čj. 24 Co 306/99-73 se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.875,- Kč, k rukám jeho právní zástupkyně.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 23.2.1999, čj. 9 C 137/98-45, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 126.134,- Kč s příslušenstvím, ve výroku ve věci samé, ve výroku o nákladech řízení jej změnil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a připustil dovolání.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a též i se závěrem, že smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení o převodu „kmenového jmění“ ze dne 23.9.1991 na částku 98.157,- Kč a ze dne 26.11.1991 na částku 27.977,- Kč jsou neplatné.
Odvolací soud uzavřel, že výše uvedené smlouvy uzavřené s odkazem na personifikační projekt je třeba pokládat za absolutně neplatné, neboť odporují ustanovení §5 odst. 1 zák. č. 176/1990 Sb., který říká, že majetek družstva může být družstvu odňat pouze v případech a za podmínek stanovených zákonem. Dále odvolací soud uvedl, že považuje za neplatné i stanovy žalovaného družstva přijaté na členské schůzi dne 12.3.1991, pokud jde o čl. 19, kterým bylo svěřeno členské schůzi rozhodnutí o způsobu transformace kolektivního vlastnictví majetku družstva na spolupodílové vlastnictví (personifikaci). Tento článek je v rozporu s §5 odst. 1 zák. č. 176/1990 Sb. Odvolací soud shledal personifikační projekt neplatným též pro rozpor s ustanoveními §13 a §14 zák. č. 176/1990 Sb., který upravoval zásady pro likvidaci družstva, jež by nebylo při splnění závazků vyplývajících pro žalované družstvo z personifikačního projektu možné dodržet. Kromě toho odvolací soud uzavřel, že smlouvy o převodu kmenového jmění jsou absolutně neplatné pro neurčitost, neboť při formulaci, že družstvo převádí do vlastnictví člena část kmenového jmění, vyjádřenou finanční částkou, není zřejmé o podíl jakého konkrétního majetku se mělo jednat. Jednotlivé převáděné věci a podíly na nich by musely být ve smlouvách určitě, konkrétně a nepochybně označeny, aby smlouvy splňovaly požadavek určitosti.
Odvolací soud uvedl, že zásadní právní význam má celé rozhodnutí, neboť řeší právní otázky dosud neřešené jednotně v rozhodovací praxi soudů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce zastoupený advokátem včas dovolání s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, a jsou tedy dány dovolací důvody dle §241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř.
Konkrétně namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil platnost stanov žalovaného (čl. 19), neboť dle dovolatele je zcela na vůli družstevníků, jaká práva a povinnosti (za předpokladu naplnění rámce právních předpisů) si na své členské schůzi prostřednictvím stanov uloží. Dále dovolatel považuje za nesprávný výklad §5 odst. 1 zák. č. 176/1990 Sb., konkrétně pojmu „odňat”. Dle jeho názoru z dikce tohoto ustanovení „je jasně patrno, že se tento případ vztahuje na úkony třetí osoby, nikoli na úkon, jenž není ničím jiným, než rozhodnutím spoluvlastníků (družstevníků) o nakládání s předmětem jejich družstevního vlastnictví”. Proto se domnívá, že jak stanovy žalovaného, tak i personifikační projekt řádně schválený na členské schůzi a následně i smlouva o převodu kmenového jmění, kterou považuje dovolatel za platně uzavřenou, jsou zcela v souladu s tehdy platnými předpisy. Zákon č. 176/1990 Sb. ani jakýkoliv jiný právní předpis transformaci majetku družstva nezakazoval, „pročež je zapotřebí ohledně možnosti takového kroku aplikovat ústavní zásadu smluvní volnosti” (každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá).
Závěr odvolacího soudu, že postupem podle personifikačního projektu by družstvo rozdělilo veškerý majetek, je nesprávný, neboť z důkazu provedeného delimitačním protokolem plyne, že družstvo nabývá majetek v hodnotě 9,395.050,- Kč a dále pak závazek Kovodružstva Slaný uhradit v dohodnutých termínech částku ve výši 3,358.243,64 Kč a to v hotových penězích.
Dále dovolatel uvádí, že podle jeho názoru byl odňat zákonnému soudci, neboť v této věci měl v prvním stupni rozhodovat dle ustanovení §9 odst. 3 písm. c) bod aa) o. s. ř. krajský obchodní soud.
Dovolatel také napadá výroky o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť dle jeho názoru okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, zakládají (v případě zamítavého rozhodnutí) důvod k postupu dle §150 o. s. ř. a výroku, „že každá ze stran ponese vlastní náklady”.
Na základě výše uvedených skutečností dovolatel navrhuje, aby byla rozhodnutí obou soudů zrušena a věc byla přikázána k novému projednání Krajskému obchodnímu soudu v Praze (nyní Městskému soudu v Praze) k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání odkazuje na všechna svá písemná vyjádření i ústní přednesy v této věci, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Cdon 1171/96, (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998 pod číslem 82), ve kterém Nejvyšší soud vyslovil názor, že předmětem vypořádání s bývalým členem družstva mohou být pouze ty hodnoty, které tento člen do družstva vložil (žalobce vnesl do družstva jako svůj vklad 500,- Kč) a navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.
106
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího sodu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Dovolání je přípustné dle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §32 odst. 1 zákona č. 176/1990 Sb. (dále též jen „zákon”), dojde-li k zániku členství, provede družstvo vyúčtování vzájemných práv a závazků z členství nejpozději do jednoho měsíce po schválení závěrky za kalendářní rok, v němž členství zaniklo, nejdéle do 30. června následujícího kalendářního roku. Podrobnosti o vyúčtování a vypořádání určí stanovy [§4 odst. 1 písm. e) zákona]. Jestliže ustanovení §32 odst. 1 zákona odkazuje ohledně vypořádání při zániku členství na §4 odst. 1 písm. e) zákona, může se takové vypořádání týkat pouze členského podílu, popřípadě základního členského vkladu nebo jiné majetkové účasti, tedy majetku, který člen do družstva vložil. Ustanovení §4 odst. 1 písm. e) zákona se totiž v souvislosti s vypořádáním při zániku členství zcela zjevně týká pouze této části majetku družstva, když určuje, že stanovy družstva musí obsahovat „ustanovení o výši či způsobu určení výše členského podílu, případně základního členského vkladu nebo jiné majetkové účasti......a jejich vypořádání při zániku členství” a nikoli majetku z výsledků činnosti družstva (§5 odst. 2 zákona), když nejde o majetek, který člen do družstva vložil. Žádné jiné „vypořádání” mezi družstvem a členem družstva, jehož členství zaniklo, než vypořádání vloženého majetku, ustanovení §32 zákona neumožňuje Shodně srovnej též cit. rozsudek Nejvyššího soudu, od jehož závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v této věci).
Uvedenému závěru odpovídá i ustanovení §14 citovaného zákona, které výslovně stanovilo, že dokonce i pokud dojde k likvidaci družstva, rozdělí se likvidační přebytek postupně tak, že se každému členovi uhradí částka do výše jeho členského podílu a dalšího majetkového vkladu, popřípadě částka, o kterou ručební povinnost člena přesahuje členský podíl. Prostředky zbylé po tomto vypořádání měl převést likvidátor u družstev nově vzniklých založením po 1. 7. 1988 mezi členy družstva, a to podle stanov, u ostatních družstev na rozvoj obcí, v nichž družstvo vyvíjelo činnost. Z uvedeného vyplývá, že zákon č. 176/1990 Sb. Nepřipouštěl u družstva vzniklého před 1. 7. 1988 (a žalované družstvo je třeba za takové družstvo považovat, když vzniklo vyčleněním z K.S. v.d. vzniklého 15. 5. 1956), rozdělení majetku z hospodaření družstva mezi jeho členy.
Obdobný přístup zvolil ostatně i zákon č. 42/1992 Sb., který sice umožnil stanovit majetkový podíl členů na čistém jmění družstva a určil kritéria pro jeho stanovení, současně však pro výrobní a spotřební družstva určil, že je družstvo povinno odečíst od čistého jmění určeného k transformaci družstva částku ve výši 75 % čistého jmění a převést ji do nedělitelného fondu družstva. Tato částka pak nesmí být rozdělena na majetkové podíly členů. V případě zániku družstva do 10 let, se částka převedená při transformaci do nedělitelného fondu družstva uloží do fondu národního majetku a bude použita na podporu družstevního podnikání (§18 odst. 2 a 3 cit. zákona). Z uvedeného je zřejmé, že nejen před transformací družstva, ale ani po jeho transformaci nemohla družstva rozdělovat mezi své členy veškerý svůj majetek. Pokud tedy stanovy žalovaného o možnosti takového rozdělení rozhodly, byla jejich ustanovení, týkající se rozdělení majetku družstva mezi členy, neplatná pro rozpor se zákonem.
Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že „smlouvy o převodu kmenového jmění” ze dne 23.9.1991 a ze dne 26.11.1991 uzavřené mezi účastníky, jsou absolutně neplatné. Stejně tak je nutné považovat za neplatný čl. 19 stanov žalovaného přijatých na členské schůzi dne 1.4.1991, na základě kterých byl vypracován „Personifikační projekt”, schválený na členské schůzi žalovaného dne 29.8.1991. Jestliže totiž družstvo ve stanovách rozhodlo o rozdělení hospodářského výsledku družstva mezi členy, postupovalo v rozporu se zákonem, který takové rozdělení, natož výplatu takto určeného podílu na majetku družstva jednotlivým členům, nepřipouštěl. Proto nemohla členská schůze o personifikaci majetku vůbec rozhodovat.
Dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která dle dovolatele spočívá v tom, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, dán není. Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 28.1.1998, čj. 47 Cm 199/97-27, vyslovil svoji věcnou nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Kladně. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, které následně vzal zpět. Vrchní soud v Praze proto usnesením ze dne 28.7.1998, čj. 7 Cmo 430/98-36, odvolací řízení proti usnesení Krajského obchodního soudu zastavil. Právní mocí usnesení Krajského obchodního soudu tak byla otázka věcné příslušnosti definitivně vyřešena a není možné se k ní vracet. Pravomocným usnesením, jímž bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti, jsou totiž soudy v dalším řízení vázány (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 24/2001 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Dalšími námitkami dovolatele se pak již Nejvyšší soud nezabýval, neboť vzhledem k závěru o tom, že družstvo nesmělo rozdělit procesem „personifikace“ majetek mezi své členy, by jejich posouzení bylo nadbytečné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože Nejvyšší soud nezjistil, (a ani dovolatel netvrdil), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. a tento rozsudek netrpí ani jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání do výroku I. napadeného rozsudku podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem o. s. ř., zamítl. Protože do výroků o nákladech řízení není dovolání přípustné (§238a odst. 1 o. s. ř), dovolací soud je v tomto rozsahu odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud nerozhodl, neboť k tomu neshledal důvody.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst.1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Protože žalovaný měl v dovolání úspěch, vzniklo mu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 5.800,- Kč a jedné náhrady paušálních výdajů po 75,- Kč, celkem tedy 5.875,- Kč.
Tarifní hodnotu, z níž Nejvyšší soud vyšel při určení výše odměny za vyjádření dovolání, které bylo sepsáno dne 4.6.2000, tvoří nejen žalované peněžité plnění, ale i jeho příslušenství (úroky z prodlení ve výši 18 % p.a. z žalované částky za období od 26.11.1996 do 4.6.2000) v době započetí právního úkonu. Tarifní hodnotou je pak částka 210.096,40 Kč jíž odpovídá sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon ve výši 5.800,- Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodoval Nejvyšší soud v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. podle vyhlášky 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. září 2001
107
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu