ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.788.2002.1
sp. zn. 29 Odo 788/2002-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně, K. E. P., spol. s r. o., zast. JUDr. J. C., advokátem, proti žalovaným 1. RH . „v likvidaci“, a 2. R. H. a.s., obě zast. prof. JUDr. Z. Č., advokátem, o zaplacení 1,850.000,- Kč s příslušenstvím, 2,524.572,- Kč s příslušenstvím a 2,421.557,- Kč s příslušenstvím, ze směnek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 67/99, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2002, čj. 4 Cmo 406/2000-87, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11.11.1999, čj. 30 Cm 67/99-50, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečné platební rozkazy ze dne 22.6.1999, čj. 3 Sm 123/99-8, 3 Sm 121/99-8 a 3 Sm 120/99-8.
Po zopakování důkazů odvolací soud konstatoval, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a rovněž s právními závěry, které z nich vyvodil.
K námitce prvé žalované, že její směnečné závazky vůči žalobkyni zanikly započtením, když na základě kupní smlouvy ze dne 3.11.1998 (dále též jen „posuzovaná smlouva“) vznikla druhé žalované pohledávka za žalobkyní ve výši 9,005.460,- Kč, druhá žalovaná tuto pohledávku postoupila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 29.3.1999 prvé žalované a ta ji dne 7.4.1999 započetla vůči pohledávce žalobkyně, odvolací soud uzavřel, že není důvodná.
Konstatoval, že jednou ze základních náležitostí nezbytných pro platnost právního úkonu týkajících se vůle a jejího projevu je, že právní úkon musí být učiněn určitě (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že obsah listiny, označené jako „kupní smlouva“ je neurčitý, neboť vůlí smluvních stran nebyl převod vlastnictví z prodávajícího na kupujícího, což je podstatou kupní smlouvy. V důsledku této vady projevu je uvedená smlouva absolutně neplatná, a proto z ní nikomu nevznikly práva a povinnosti. Posuzovaná smlouva nevyhovuje ani náležitostem jiného právního úkonu (§41a občanského zákoníku), neboť jestliže měla sloužit jako institut zajišťující pohledávky žalobkyně za druhou žalovanou (které nejsou v textu specifikovány), „pak rovněž takovýto právní úkon je nutno označit za neurčitý.“ Druhé žalované proto nevznikla pohledávka za žalobkyní, a proto nemohla být ani postoupena prvé žalované a touto následně započtena. Kromě toho žalované ani neprokázaly, že se jejich domnělá pohledávka stala splatnou.
Pokud pak v průběhu řízení druhá žalovaná tvrdila, že do textu směnek bylo zasahováno, případně, že směnky samy nejsou původními směnkami, uplatnila tyto námitky pozdě. Kdyby odvolací soud připustil, že původně vznesená námitka pokryje i námitku, že druhá žalovaná jako avalista podepsala směnku, aniž by na ní byl údaj „za směnečníka“ a tedy, že tento údaj byl na směnku dopsán dodatečně žalobkyní, nutně by dospěl k závěru, že druhá žalovaná ani takovou námitku neprokázala.
Za věrohodný důkaz o zásahu do textu směnky nemůže být považována jakákoli neověřená fotokopie směnky. Provádět důkaz výpovědí pracovnic Komerční banky, a.s., případně znaleckým posudkem písmoznalce, nepovažoval odvolací soud za účelné. Případné znalecké závěry o typu použitého písma by pak byly zcela bezcenné, neboť nejsou schopny vypovědět nic o pořadí, v jakém byly jednotlivé údaje na směnku vepsány.
Chtěla-li druhá žalovaná ručit za výstavce, měla možnost takový úmysl vyjádřit v textu směnky výslovným údajem. Jestliže tak neučinila, musela by jednoznačně prokázat, že údaj „za směnečníka“ v textu směnek v době jejich podpisu nebyl. To se jí však za situace, kdy nemá k dispozici ověřené fotokopie směnky a originály směnek jako stěžejní důkaz prokazují opak, nepodařilo.
Soud prvního stupně, na jehož skutková zjištění a právní závěry odvolací soud odkázal, k této námitce uzavřel, že tvrzení druhé žalované, že ručí ve smyslu ustanovení čl. I. §31 odst. 4 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), za samotnou žalobkyni, nebylo prokázáno. (I kdyby však prokázáno bylo, nemělo by v daném případě zvláštní význam.) Druhá žalovaná předložila k prokázání této skutečnosti pouze neověřené fotokopie předmětných směnek, předložené originály (s vyznačením osoby, za kterou se rukojemství přebírá), nezpochybnila, stejně jako žalobkyně, která provedení změn v textu směnky nepřipustila. Vzhledem k tomu, že nebyly označeny jiné způsobilé důkazy, soud prvního stupně uzavřel, že druhá žalovaná neunesla důkazní břemeno.
I v případě prokázání pozdějších (neoprávněných) změn textu směnek ohledně určení osoby, za kterou bylo směnečné rukojemství převzato, nemohl by být výsledek sporu jiný. Směnečný rukojmí je dlužníkem samostatným, nikoli akcesorickým a osoba avaláta (toho, za koho se ručení přebírá) jen určuje, jaká je kvalita jeho závazku, jaká je jeho výše a jaké je jeho postavení na směnce. Rozhoduje, zda rukojemství bylo převzato za dlužníka přímého; potom i avalista příjemce směnky cizí má stejné postavení, jako příjemce sám, či za dlužníka nepřímého, se všemi důsledky z toho vyplývajícími, především pokud jde o zachování práv prezentací směnky (čl. I. §53 směnečného zákona). Kdyby převzala druhá žalovaná rukojemství jen za výstavce směnky, byla by stále jedním ze solidárních dlužníků ze směnky, na kterého by se mohl majitel směnky podle ustanovení čl. I. §47 směnečného zákona obrátit se žádostí o zaplacení, ať již by byl majitelem směnky výstavce sám, či jiná osoba. Popsaný případ by se lišil od předchozího pouze v postavení avalisty coby dlužníka nepřímého. S ohledem na protestační doložku obsaženou v předložených směnkách (čl. I. §46 směnečného zákona), by však ani tato okolnost neměla na jeho povinnost ze směnky zaplatit, význam.
Ani námitka druhé žalované o vzdání se práv dohodou nemůže obstát, neboť z dikce kogentního ustanovení §574 odst. 2 občanského zákoníku jednoznačně vyplývá, že se nelze platně vzdát práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout.
K námitce litispendence, vznesené teprve v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud uzavřel, že z notářsky ověřených kopií listů spisu sp. zn. 2 Sm 103/99 je zřejmé, že žalobkyně dne 31.3.1999 podala osobně u soudu prvního stupně návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, kterým se proti žalovaným domáhala zaplacení směnečných pohledávek s příslušenstvím, které jsou rovněž předmětem tohoto řízení.
V projednávané věci bylo řízení zahájeno dne 9.4.1999, a tudíž zde v okamžiku zahájení řízení překážka litispendence byla. Usnesením ze dne 29.7.1999, č.j. 2 Sm 103/99-16 bylo dříve zahájené řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku a tím překážka litispendence odpadla. Jestliže okamžikem rozhodným pro posouzení existence překážky litispendence není stav v době zahájení řízení, ale v době vyhlášení rozhodnutí, pak soudu prvního stupně nic nebránilo ve věci rozhodnout, neboť v době jeho rozhodnutí již překážka litispendence téměř čtyři měsíce neexistovala.
O žádosti žalovaných o připuštění dovolání odvolací soud nerozhodl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalované dovolání. Prvá žalovaná odkázala co do jeho přípustnosti i důvodu na ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o.s.ř. Jako důvod dovolání dále uvedla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Druhá žalovaná odkázala co do jeho přípustnosti i důvodů na ustanovení §239 odst. 2 a na ustanovení §237 odst. 1 písm. d) a f), co do důvodů též na ustanovení §241 odst. 3 písm. a) až d) o.s.ř.
Prvá žalovaná namítá, že řízení je postiženo vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o.s.ř., což lze prokázat spisem soudu prvního stupně sp. zn. Sm 103/99.
Druhá žalovaná tvrdí, že již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu tvrdila, že převzala aval pouze za výstavce. Tato námitka sama o sobě zpochybňuje směnku samotnou, popřípadě její obsah. K jejímu prokázání dovolatelka navrhovala provést důkaz obsahem spisu soudu prvního stupně 2 Sm 103/99. Z tohoto spisu jednoznačně vyplývá, že žalobkyně již dříve uplatnila stejné směnky, které však neobsahovaly doložku „ZA SMĚNEČNÍKA“, resp. „ZA R.“ Tento důkaz však proveden nebyl. Dovolatelka uvádí, že své tvrzení rovněž prokazovala fotokopií původní směnky před jejím pozměněním a posléze dalšími důkazy, zejména sdělením Komerční banky a.s. ze dne 7.2.2000, která disponovala směnkou po jejím vystavení, přijetí i provedení avalu, neboť na ní byly posuzované směnky indosovány. Navrhla rovněž provedení dalších důkazů výslechem pracovníků Komerční banky a.s., písmoznaleckým posudkem a výslechem účastníků, kteří směnky podepisovali.
Dále tvrdí, že skutečnost, že do směnek bylo zasahováno a dopisováno nezjištěným pachatelem vyplývá rovněž z usnesení Policie České republiky - Správy severomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování čj. PSM-34/21-2002/PS, kterým navrhuje provést důkaz.
Za otázku zásadního právního významu druhá žalovaná považuje otázku, zda když soud neprovede účastníkem navržené vzájemně související důkazy, bez jejichž provedení nemůže účastník prokázat svá tvrzení, je tím účastníku v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
K překážce litispendence obě žalované uvedly, že žalobkyně podala dne 31.3.1999 soudu prvního stupně návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, kterým se domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit 9,746.129,- Kč s příslušenstvím. Současně předložila 4 směnky cizí vystavené na vlastní řad znějící na částky 2,254.557,- Kč, 2,254.572,- Kč, 1.850.000,- Kč a 2,950.000,- Kč. Na všech směnkách byla prvá žalovaná označena za směnečníka a druhá žalovaná za avaláta. Dne 7.4.1999 vzala žalobkyně svůj návrh dne 31.3.1999 na vydání směnečného platebního rozkazu zpět. Soud prvního stupně usnesením ze dne 29.7.1999 čj. 2 Sm 103/99-16 řízení zastavil. Usnesení nabylo právní moci dne 19.8.1999.
Ještě za trvání dříve zahájeného řízení podala žalobkyně dne 9.4.1999 soudu prvního stupně návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, ve kterém se domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit částku 2,950.000,- s příslušenstvím, tj. návrh v projednávané věci. Současně předložila směnku cizí vystavenou na vlastní řad výstavce, znějící na částku 2,950.000,- Kč. Žalovaná č. 1 byla na směnce označena jako směnečník, žalovaná č. 2 jako avalát.
Dovolatelky dovozují, že skutková tvrzení, na kterých jsou založeny oba shora uvedené návrhy, jsou totožné. Žalobkyně opírá tvrzené právo u obou návrhů o totožné směnky a rovněž účastníci řízení jsou totožní.
Dovolatelky dovozují, že překážku litispendence je nutné vztáhnout k okamžiku vydání posuzovaných platebních rozkazů, tedy k datu 22.6.1999, nikoli k datu vydání rozsudku soudu prvního stupně. „Překážka věci zahájené je podmínkou řízení ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. Kromě toho je tato podmínka řízení považována soudní judikaturou za obecně aplikovaný procesně právní princip ve všech právních odvětvích (rozsudek Vrchního soudu v Praze, č. 542/1999 Spr.p. ze dne 25.1.1999). Jedná se o podmínku řízení, ke které musí soud přihlédnout kdykoliv (§103 o.s.ř.).“ Jedná se tedy o neodstranitelnou vadu řízení. Jedinou obecně přijímanou výjimkou ve vztahu k tomuto pravidlu je možnost pokračovat v později zahájeném řízení v případě, že dříve zahájené řízení je zastaveno. Je ovšem nezbytné zdůraznit, uvádí dovolatelka, že v později zahájeném řízení nesmí před zastavením dříve zahájeného řízení soud vynést rozhodnutí ve věci samé. Jinými slovy, okamžikem rozhodným pro posouzení existence překážky litispendence je stav v době vyhlášení rozhodnutí ve věci samé.
V doplnění dovolání ze dne 21. 3. 2003 dovolatelky namítají, že jim nebylo doručeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení ve věci 2 Sm 103/99 pro nezaplacení soudního poplatku, a proto není toto usnesení v právní moci. Podle ustanovení §168 odst. 2 o. s. ř. doručí soud usnesení účastníkům vždy, je-li proti němu přípustné odvolání. Vzhledem k tomu, že proti usnesení o zastavení řízení je odvolání vždy přípustné, nenabylo toto usnesení dosud právní moci.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). O takový případ jde i v této věci, neboť odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm ve shodě s bodem 15. hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001.
Dovolání prvé dovolatelky není přípustné.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou litispendence a uzavřel, že tvrzení prvé dovolatelky, že v řízení ve věci, které se týkala námitka litispendence, lze pokračovat jen jestliže dosud nebylo vydáno rozhodnutí ve věci, není správné. Jestliže totiž kdykoli v průběhu řízení námitka litispendence odpadne dříve, než bylo řízení zastaveno či pravomocně rozhodnuto ve věci samé, nebrání odpadnuvší překážka pokračování v řízení, neboť v době rozhodování soudu ve věci samé tato překážka již neexistuje. To platí jak pro rozhodnutí soudu prvního stupně, tak pro rozhodnutí soudu odvolacího. Protože sama dovolatelka tvrdí, že překážka litispendence sice existovala v okamžiku, kdy bylo zahájeno řízení v této věci, po vydání směnečného platebního rozkazu, ale ještě před jeho právní mocí však odpadlo proto, že řízení ve věci, která tuto překážku vytvářela, bylo zastaveno (čemuž odpovídá i usnesení o zastavení řízení ve věci 2 Sm 103/99 na čl. 16 tohoto spisu), dovolací soud uzavřel, že námitka litispendence není důvodná. Pokud pak dovolatelka namítá, že jí nebylo doručeno usnesení o zastavení řízení ve věci sp. zn. 2 Sm 103/99 a toto rozhodnutí proto nenabylo právní moci, není její námitka důvodná. Usnesení o zastavení řízení o nezaplacení soudního poplatku se doručuje pouze žalobci, tj. osobě, která proti němu může podat odvolání. Vzhledem k tomu, že žalovaným není třeba – v souladu s ustanovením §168 odst. 2 o. s. ř. – toto usnesení doručovat (viz stanovisko Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 29. 9. 1988 sp. zn. Cpj 257/87 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/1989), nabývá usnesení marným uplynutím odvolací lhůty právní moci doručením žalovanému.
Prvá dovolatelka sice požádala o připuštění dovolání, v dovolání však přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. neuplatnila a nepředestřela ani žádnou právní otázku (kromě již řešené otázky litispendence) k posouzení. Proto Nejvyšší soud přípustnost jejího dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. neposuzoval.
Protože námitka litispendence uplatněná dovolatelkou jako důvod přípustnosti dovolání není důvodná a dovolací soud neshledal ani žádný jiný důvod přípustnosti dovolání uzavřel, že dovolání prvé žalované není přípustné a proto je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) odmítl.
Ani dovolání druhé dovolatelky není přípustné.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou druhé dovolatelky, že jí byla postupem obou soudů odňata možnost jednat před soudem, když soud neprovedl navržené vzájemně související důkazy, bez jejichž provedení nemohla prokázat svá tvrzení.
K tomu dovolací soud uzavřel, že z ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že je povinností účastníků označit důkazy k prokázání svých tvrzení. O tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede však rozhoduje soud. Jestliže tedy soud dospěl k závěru, že provedení navržených důkazů není ke zjištění skutkového stavu nutné, využil svého práva daného mu v citovaném ustanovení, a takový postup nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz nález Ústavního soudu II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 23 Cdo 75/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 20, ročník 1998, pod číslem 146, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedená otázka není ani otázkou zásadního právního významu, jak tvrdí dovolatelka, v rámci uplatněné přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. neboť, jak se uvádí shora, byla již řešena jak v judikatuře Nejvyššího soudu, tak v judikatuře Ústavního soudu.
O námitce litispendence platí to, co u prvé dovolatelky.
Ani dovolání druhé žalované tedy není přípustné, a proto je dovolací soud rovněž podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) odmítl.
Uplatněnými dovolacími důvody podle §241 odst. 3 písm. b) a c) (které ostatně dovolatelka blíže nespecifikovala) se dovolací soud poté, co neshledal dovolání přípustným, zabývat nemohl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první (per analogiam) o.s.ř. a nepřiznal žádnému účastníku jejich náhradu, když dovolatelky procesně zavinily, že soud dovolání odmítl a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. dubna 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu