ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.805.2001.1
sp. zn. 29 Odo 805/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobkyně S. spol.s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované V. z. p. Č. r., o zaplacení 2,500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 81/95, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2001, č.j. 22 Co 166/2001-213, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2001, č.j. 22 Co 166/2001-213, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem ve znění usnesení ze dne 24. května 2001, č.j. 22 Co 166/2001-218, rozhodl tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. října 2000, č.j. 17 C 81/95-191, v jeho výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 2,500.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 23. září 1993 do zaplacení a v jeho výroku III. o nákladech řízení státu, potvrdil a změnil ho v jeho výroku II. ve výši nákladů řízení mezi účastníky navzájem. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání proti svému rozsudku.
Odvolací soud z podnětu odvolání podaného žalovanou přezkoumal v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo vyhověno v plném rozsahu žalobě na vydání požadovaného bezdůvodného obohacení ve výší 2,500.000,- Kč s příslušenstvím odůvodněného tím, že žalovaná žalobkyni nezaplatila zprostředkovatelskou činnost, kterou pro ni žalobkyně vykonala a kterou žalovaná přijala, a to včetně řízení, které předcházelo jeho vyhlášení. Odvolání neshledal důvodným, neboť dospěl k závěru, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil vyčerpávající a správná skutková zjištění, zjištěné skutečnosti zákonem stanoveným způsobem hodnotil a věc správně posoudil i po právní stránce.
Odvolací soud vzal [ve svém předchozím usnesení ze dne 19. října 1999, č.j. 55 Co 419/99-160, kterým v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno pouze do částky 175.000,- Kč s příslušenstvím při určení výše bezdůvodného obohacení podle §136 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) za použití znaleckého posudku, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení] za prokázané, že žalovaná přijímala od žalobkyně bez platně uzavřené písemné zprostředkovatelské smlouvy její činnost, jakoby zprostředkovatelská smlouva uzavřena byla. Soudu prvního stupně však vytkl, že nevyzval žalovanou, aby se vyjádřila k přibližné kvantifikaci úkonů předložené žalobkyní, v důsledku čehož nebylo postaveno najisto, jaký rozsah zprostředkovatelské činnosti žalobkyně pro žalovanou ve skutečnosti provedla. O zjištění výše bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo přijímáním činnosti žalobkyně, vyjádřil názor, že tato se musí odvíjet od výše odměny uvedené v návrzích zprostředkovatelských smluv, ke kterým se žalovaná průběžně vyjadřovala a nikdy nezpochybňovala výši zprostředkovatelské odměny (provize). Protože však žalobkyně vykonala pro žalovanou jen část zprostředkovatelské činnosti, odvolací soud uložil soudu prvního stupně postavit najisto, jaký objem zprostředkovatelské činnosti přijala žalovaná od žalobkyně jako bezdůvodné obohacení z celkové žalobkyní prováděné zprostředkovatelské činnosti završené uzavřením kupní smlouvy. K těmto svým právním závěrům připojil odvolací soud i způsob výpočtu objemu zprostředkovatelské činnosti ve vztahu k žalované částce, a to tak, že pokud bude zjištěno, že žalobkyně ve prospěch žalované vykonala více než 27,75 % celkové zprostředkovatelské činnosti, bude žalobkyni náležet vydání bezdůvodného obohacení v plné žalované výši, neboť žalovaná částka odpovídá právě 27,75 % celkové předpokládané zprostředkovatelské odměny vypočtené 2,8 % z projednávané kupní ceny 320,000.000,- Kč.
Soud prvního stupně se proto v dalším řízení, v intencích usnesení odvolacího soudu ze dne 19. října 1999, č.j. 55 Co 419/99-160, jehož právními názory je podle §226 o. s. ř. vázán, zaměřil na prokázání a posouzení výše bezdůvodného obohacení na straně žalované. Svá skutková zjištění doplnil vyjádřením žalované ze dne 15. června 2000 k přibližné kvantifikaci úkonů žalobkyně podle svého usnesení ze dne 28. srpna 1997, č.j. 17 C 81/95-84, čímž napravil své opomenutí v předchozím řízení, a dále doplnil dokazování korespondencí mezi účastníky řízení, a to dopisy ze dne 4. února 1993, 11. května 2000 a 18. května 2000. Po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že žalobkyně pro žalovanou vyhledala vhodný objekt dle jejich požadavků, který také žalovaná následně od jeho vlastníka koupila, zajistila prohlídky vyhledávané nemovitosti, předala žalované dokumentaci nemovitosti, sdělila jí její kupní cenu, čímž jí nabídla ke koupi a v důsledku činnosti žalobkyně došlo ke kontaktu žalované s vlastníkem vyhledané nemovitosti, se kterým kupní smlouvu žalovaná bez účasti žalobkyně uzavřela, když tuto neúčast žalobkyně při uzavření kupní smlouvy nelze přičítat k její tíži. Nalézací soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k přesvědčení, že žalobkyně, ač nelze přesně stanovit, jakou procentuální část zprostředkovatelské činnosti představuje ten který její úkon či fáze, vykonala rozhodně pro žalovanou více než 27,75 % z celkové zprostředkovatelské činnosti, když v důsledku její činnosti pro žalovanou došlo i k uzavření kupní smlouvy.
Po právní stránce posoudil soud prvního stupně tento případ, tak jako ve svém v pořadí druhém rozsudku, podle skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, za aplikace ust. §451 odst. 1 a 2 a §458 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.), když však již nyní nevycházel při určení jeho výše z hodnoty jednotlivých úkonů, které provedla žalobkyně pro žalovanou při zprostředkovatelské činnosti, ale z výše odměny uvedené v návrzích zprostředkovatelských smluv, která činila 2,8 % z kupní ceny 320,000.000,- Kč. Dospěl k závěru, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, když od žalobkyně přijala plnění spočívající v úkonech činěných v její prospěch. Majetkovým prospěchem žalované je v posuzovaném případě to, o co se její dosavadní majetek nezmenšil, k čemuž by nedošlo, kdyby přijaté výkony žalobkyni zaplatila. A protože plnění žalobkyně pro žalovanou spočívalo v nehmotných výkonech žalobkyně pro žalovanou, nemůže zde dojít k tzv. naturální restituci, tedy k faktickému vydání plnění žalobkyni žalovanou, ale poskytnuté plnění musí být vydáno formou adekvátní náhrady v penězích. Vycházeje ze skutkového zjištění, že žalobkyně nevykonala pro žalovanou celou zprostředkovatelskou činnost a vzhledem k tomu, že žalobkyně se po žalované soudním řízením domáhala zaplacení pouze částky ve výši 2,500.000,- Kč (a nikoliv celé částky, která by byla soudem zvoleným výpočtem získána v případě celé zprostředkovatelské činnosti), dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný, a proto její žalobě včetně požadovaného příslušenství, jehož výši shledal v souladu s ust. §369 odst. 1 a §502 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), vyhověl.
Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku plně ztotožnil se základem nároku, který soud prvního stupně vyřešil kladně v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu, jakož i s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně týkajícím se výše uplatněného nároku. Poukázal na to, že žalovaná ve svém odvolání nenamítla ničeho, s čím by se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku náležitě nevypořádal. Nepřisvědčil ani tvrzení odvolatelky, že se soud prvního stupně důsledně neřídil ust. §458 odst. 1 obč. zák. a že přiznal žalobkyni provizi, na kterou jí však nárok ve smyslu §647 odst. 1 věta druhá obch. zák. nevznikl, neboť soud prvního stupně principy bezdůvodného obohacení uvedené v §458 odst. 1 obč. zák., jimiž se při svém rozhodnutí řídil, řádně vyložil a §647 odst. 1 věta druhá obch. zák. vůbec ve svém rozhodnutí neaplikoval. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé a v akcesorickém výroku o nákladech řízení státu jako věcně správný potvrdil.
Proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalovaná dovolání opírajíc jeho přípustnost o ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c), a d) o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Namítla, že v celém řízení nebylo objasněno, zda měla žalobkyně oprávnění k činnosti realitní kanceláře, a to s poukazem na to, že tuto činnost ve výpisu z obchodního rejstříku jako předmět podnikání zapsánu neměla. Neobjasnění této otázky jako jedné ze základní podmínky aktivní legitimity žalobkyně vedlo oba soudy k rozporuplnému závěru, že sice konkrétní smlouva o zprostředkování mezi účastníky uzavřena nebyla, ale žalobkyně jako údajný zprostředkovatel má právo na plnění z titulu bezdůvodného obohacení, které představuje část pomyslné provize a nikoliv skutečně vynaložené náklady spojené s činností žalobkyně. Neobjasněno rovněž zůstalo, zda údajné bezdůvodné obohacení žalované vzniklo faktickým poskytováním zprostředkovatelských služeb v oblasti obchodu s nemovitostmi nebo faktickým poskytováním důležitých informací na trhu s realitami, které by mohlo mít charakter mandátní či jiné obdobné činnosti. Na posouzení základní otázky, zda činnost žalobkyně měla charakter zprostředkovatelské činnosti, pak závisí, zda případná úplata za tuto činnost měla mít formu provize. Podle názoru dovolatelky činnost žalobkyně neměla zprostředkovatelský charakter, a to jednak z důvodu, že k takové činnosti neměla oprávnění a jednak i z věcného hlediska, neboť smlouva o koupi nemovitosti byla uzavřena bez její součinnosti. Odvolacímu soudu vytkla, že změnou svého právního názoru u výkladu ust. §458 odst. 1 obč. zák., které upravuje rozsah bezdůvodného obohacení, učinil rovnítko mezi bezdůvodným obohacením a podnikatelským ziskem, jehož charakter provize má. Odvolací soud dále podle ní pochybil i v tom, když sejmul důkazní břemeno ze žalobkyně, která měla prokázat, jaké skutečné náklady s činností ve prospěch žalované měla. Z procesního hlediska pak došlo v průběhu řízení zřejmě k pochybení i v tom, že soud poté, co byla žaloba zamítnuta z titulu neexistence smluvního vztahu mezi účastníky řízení a žalobkyně nenavrhla změnu žalobního petitu, řízení nezastavil. S ohledem na důvody dovolání a výši peněžité částky žalovaná navrhla, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně a aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření označila dovolání žalované za naprosto nedůvodné a obsahující tvrzení, která jsou v rozporu s výsledky dokazování, a zcela nesprávné právní názory. Dovolatelka podle ní nijak blíže nespecifikovala své vyjádření, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění nemajících oporu v provedeném dokazování, jakož i své tvrzení, že odvolací soud z provedeného řízení učinil nesprávné právní posouzení věci. Podle ní se žalovaná zcela účelově soustředila na novou námitku stran neexistence příslušného podnikatelského oprávnění. K tomu uvedla, že zprostředkování koupě objektu, o které v posuzovaném případě šlo, provedla ve smyslu kontinuity svých podnikatelských oprávnění, která ve svém vyjádření k dovolání konkretizovala a která zahrnují i živnostenský list ze dne 9. listopadu 1992 na předmět podnikání realitní činnost. Uvedenou námitku žalované označila za účelovou i z obecného pohledu. Za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně realitní činnost pro žalovanou provedla, náleželo by jí příslušné plnění, v řízení specifikované jako vydání bezdůvodného obohacení, i kdyby žalobkyně příslušné podnikatelské oprávnění neměla; opačný výklad by byl podle ní porušením ust. §451 a násl. obč. zák. Právní názor dovolatelky, že v nalézacím řízení mělo být z hlediska bezdůvodného obohacení zjišťováno, jaké skutečné náklady žalobkyně ve prospěch žalované měla, neboť tyto náklady žalovaná považuje za základ pro zjištění bezdůvodného obohacení, označila za naprosto nesprávný s poukazem na to, že odvolací soud podrobně vysvětlil, proč jej za správný považovat nelze. Dále zdůraznila, že v nalézacím řízení bylo zcela bezpečně prokázáno, že to byla dovolatelka, která záměrně žalobkyni vyřadila z konečné fáze, tj. z uzavření samotné kupní smlouvy. Vyjádření dovolatelky, že tato si nepřála příslušnou obchodní smlouvu se žalobkyní uzavřít, označila za nepravdivé, což podle ní vyplynulo i z provedeného dokazování. Podle ní nemůže obstát ani další námitka, že žalobkyně nenavrhla změnu žalobního petitu, neboť příslušný návrh je založen ve spisu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud podané dovolání, které označila za účelové v celém jeho rozsahu, zamítl. Ve svém samostatném podání pak navrhla, aby dovolací soud rovněž nevyhověl návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je v této věci přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a je i důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda předcházející řízení v dané věci netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž podle §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady řízení vymezené v §237 odst. 1 o. s. ř. ze spisu nevyplývají a dovolatelka je ani netvrdila. Řízení před odvolacím soudem je však postiženo jinou vadou podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§95 odst. 1 věta první, o. s. ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení (§95 odst. 2 o. s. ř. ). Změnit žalobu může žalobce za podmínek uvedených v §95 o. s. ř. také za odvolacího řízení (srov. §211 o. s. ř.). O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.
V posuzovaném případě se žalobkyně žalobou domáhala zaplacení odměny sjednané ve zprostředkovatelské smlouvě, neboť podle svého tvrzení splnila veškerá ujednání uzavřené smlouvy o zprostředkování tím, že nalezla vhodný objekt, předala žalované podklady potřebné pro jeho rozhodnutí i pro uzavření smlouvy a spojila žalovanou s prodávajícími. Na základě takto vymezeného skutkového základu věci (předmětu řízení) soud prvního stupně o žalobě v pořadí prvním rozsudkem rozhodl. V odvolání proti tomuto rozsudku (srov. č.l. 61) však žalobkyně pro případ, že by soud dospěl k závěru o neexistenci tvrzené zprostředkovatelské smlouvy, požadovala vymáhanou částku z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž v podáních ze dne 12. května 1997 a 7. října 1997 (srov. č. l. 77 a č.l. 87) uvedla nová tvrzení o rozsahu a obsahu úkonů a činností, v důsledku nichž mělo dojít k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobkyně. Žalobkyně tím nezměnila jen právní posouzení v žalobě uplatněného nároku (což samo o sobě ještě není změnou žaloby), ale ve skutečnosti uplatnila nárok nový, založený na jiném než původně tvrzeném skutkovém stavu, který za řízení před soudem prvního stupně nepožadovala. I když nadále trvala na zaplacení stejné částky, představoval tento její úkon změnu žaloby, uplatněnou v odvolacím řízení, která je zásadně přípustná. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalobkyně v odvolání výslovně neuvedla, že také mění žalobu, neboť soud je povinen posuzovat každý úkon účastníka řízení podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně (v tomto případě nesprávně proto, že neúplně) označen (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.).
Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že projednal žalobkyní změněnou žalobu a rozhodl o ní, aniž by podle ustanovení §211 a §95 o. s. ř. svým usnesením změnu žaloby připustil. (Shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 123 v časopise Soudní judikatura, č. 10/2001), čímž zatížil řízení vadou uvedenou v §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
I když zjištění takové vady řízení je samo o sobě dostatečným důvodem pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud je přesto přezkoumal též z důvodů uplatněných dovolatelkou včetně toho, jak je obsahově vymezila (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), neboť považuje pro účely dalšího řízení za potřebné vyslovit k těmto otázkám svůj právní názor.
Dovolacímu přezkumu tak Nejvyšší soud podrobil otázku oprávnění žalobkyně k činnosti realitní kanceláře s dopadem na předmět sporu a její aktivní legitimaci, jakož i otázku výše peněžité náhrady podle §458 odst. 1 obč. zák. Dovolací námitky lze v obou případech podřadit dovolacímu důvodu uvedenému v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že v těchto otázkách spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy již na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutečnost, zda žalobkyně při své výše uvedené činnosti konané pro žalovanou překročila či nepřekročila rozsah svého podnikatelského oprávnění, je pro posouzení jejího nároku z bezdůvodného obohacení nerozhodná. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané na úkor jiného (§451 odst. 1 obč. zák.) totiž zákon ani v případě plnění bez právního důvodu neváže na podmínku, že tímto plněním nesmí být překročen rozsah podnikatelského oprávnění. Nemá-li překročení (či nedostatek) oprávnění k podnikání vliv na žalobkyní uplatněný nárok, nemůže zpochybňovat ani aktivní věcnou legitimaci účastníka řízení (nikoliv „legitimitu“, jak nesprávně uvádí dovolatelka). Proto v této otázce není uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. naplněn.
Důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. však dovolatelka uplatnila právem v otázce výše peněžité náhrady podle §458 odst. 1 obč. zák., podle něhož musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Občanský zákoník v citovaném ustanovení určuje způsob i rozsah povinnosti toho, kdo nesprávně získal majetkový prospěch, a to tak, že musí vydat vše, co bylo neoprávněně získáno, to znamená, že má dojít k navrácení do předešlého stavu, např. že se má vrátit, co bylo přijato, odcizeno, nebo jinak nabyto. Pokud tato restituce není dobře možná, je třeba poskytnout peněžitou náhradu, která znamená ekonomickou protihodnotu toho, co nebylo možno vrátit in natura. Povinnost vydat vše, co bylo neoprávněně získáno, je tedy třeba splnit tak, aby se buď obnovil původní stav nebo aby vznikl stav, který je ekonomicky rovnocennou náhradou původního stavu (shodně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 1/79 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výše peněžité náhrady ve smyslu §458 obč. zák. v posuzovaném případě proto nepředstavuje ani náklady vynaložené na zprostředkovatelkou činnost (jak se mylně domnívala dovolatelka – shodně srov. stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 26/75 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ovšem ani procentní sazbu z kupní ceny nemovitosti, o níž jako o odměně strany jednaly (jak nesprávně dovozoval odvolací soud).
Za peněžitou náhradu v daném případě je třeba považovat pouze tu částku, která by odpovídala odměně obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase (srov. mutatis mutandis rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože napadené rozhodnutí není správné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 1, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil podle §243b odst. 2 věty první o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu