ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.828.2003.1
sp. zn. 29 Odo 828/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Prof. Ing. M. T., CSc., zastoupeného, advokátkou, proti žalované 1. Č. o. b., a.s., zastoupené, advokátem, a 2. úpadkyni I. b., a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení 1,200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 36/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2003, č.j. 14 Cmo 322/2002-135, takto:
I. Dovolání se ve vztahu k první žalované odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.575, - Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení do rukou jejího advokáta.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13.6.2002, č.j. 53 Cm 36/2001-96, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 1,200.000,- Kč s příslušenstvím, ze smlouvy o podmínkách výkonu funkce člena dozorčí rady.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že podle ustanovení §1 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nesmí být výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy. Podle §265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku nepožívá právní ochrany.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tvrzený nárok nelze přisoudit, protože představuje výkon práva odporující dobrým mravům a zásadám poctivého obchodního styku.
Dovodil, že argumenty odvolatele neobstojí. Důvodem zavedení nucené správy druhé žalované byly dle zákona [§26 odst. 1 písm. d) a §30 zákona č. 21/1992 Sb.] závažné nedostatky v činnosti banky. Na jejich vzniku se nutně podílely představenstvo banky, které mj. činnost banky řídí a zabezpečuje její obchodní vedení (§191 odst. 1, §192 obch. zák., čl. 23 až 25 stanov společnosti) i dozorčí rada banky, která na výkon působnosti představenstva a uskutečňování podnikatelské činnosti dohlíží (§197 a 198 obch. zák., čl. 29 a 30 stanov) a schvaluje návrhy představenstva na jmenování a odvolání vrchních ředitelů, ředitelů oblastních poboček a může sama iniciovat jejich odvolání (čl. 29 bod 4 stanov).
Pro tento podíl dozorčí rady a tedy i žalobce, jako jejího člena, na stavu banky v době, kdy ji opouštěl, odporuje dobrým mravům i zásadám poctivého obchodního styku pokud si nárokuje odstupné. Nebylo-li působení žalobce (a dalších osob v představenstvu a dozorčí radě) v bance v posledním období pro ni přínosem, odporuje dobrým mravům, aby měl přínos od banky ve formě odstupného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odstavcem 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje nesprávné právní posouzení věci a dále pak to, že rozhodnutí spočívá na skutkovém zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Zásadní právní význam spatřuje dovolatel v tom, že právní otázka platnosti smlouvy o výkonu funkce člena představenstva uzavírané podle §66 odst. 2 a §269 obch. zák., ve znění platném v roce 2000, nebyla dosud dovolacím soudem řešena a dosud nebyla řešena ani v otázce použití §3 odst. 1 obč. zák. a §265 obch. zák.
Dovolatel tvrdí, že „základní podstatou celé žaloby je vyřešení předběžné otázky, zda je smlouva o podmínkách výkonu funkce člena dozorčí rady“, ze které žalobce uplatňuje svůj nárok, platná.
S touto otázkou se podle žalobce vypořádal soud prvního stupně, který vyslovil právní názor, že smlouva byla uzavřena platně. Tento názor podle žalobce jednoznačně vede k závěru, že na základě této smlouvy vznikl žalobci nárok požadovat z ní plnění. Vrchní soud se touto otázkou vůbec nezabýval a podle dovolatele z jeho rozsudku není patrno, zda se s tímto závěrem ztotožnil či nikoli.
Otázku použití §3 odst. 1 obč. zák. a §265 obch. zák. řešily podle dovolatele oba soudy nesprávně. Dovolatel dovozuje, že použití obou ustanovení je namístě tam, kde by tvrdost zákona nebo ujednání byla přílišná. O takový případ se ale v projednávané věci nejedná. Žalobce měl uzavřenou smlouvu podle obchodního zákoníku a pokud soud shledal, že smlouvy byla uzavřena platně, neměl být žalobci výkon práva odepřen. Dále pak žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 5/2001.
Dovolatel dále namítá, že soudy obou stupňů nemohly posuzovat míru žalobcova zavinění na nucené správě žalované, „neboť se jedná o velmi složitou a zejména politickou záležitost, která je dnes řešena na jiných úrovních a otázka oprávněnosti zavedení nucené správy na I., a.s. včetně jejího následného prodeje nemůže být přezkoumávána v rozsahu tohoto soudního sporu. Pokud Č. a.s. předkládala soudu závěry auditu za rok 1999 s vyčíslenými hospodářskými ztrátami, pak žalobce poukazoval na skutečnost, že za rok 1998 stejná auditorská firma vydala závěr auditu bez výhrad a navíc poukazoval na skutečnost, že v době, kdy byla vydána závěrečná zpráva auditora, již žalobce nebyl členem dozorčí rady. Za dobu žalobcova působení v dozorčí radě nebyl vydán negativní závěr auditora k hospodaření banky.“
Přes to oba soudy zcela paušálně uzavřely, že žalobce již proto, že byl členem dozorčí rady v předchozím období, nese vinu na zavedení nucené správy.
První žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že formulace důvodů, ze kterých se žalobce domáhá připuštění dovolání, je nejasná. Dále dovozuje, že nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání, neboť otázky předestřené k posouzení nejsou otázkami zásadního právního významu. Rovněž tvrdí, že dovolání není ani důvodné - oba soudy učinily správný závěr, že smlouva o výkonu funkce je platným právním úkonem. Tvrzení žalobce, že soudy nemohly posuzovat míru jeho zavinění na zavedení nucené správy druhé žalované není důvodné. V tom směru cituje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 69/96, kde bylo judikováno, že použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že takový výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy.
A konečně první žalovaná dovozuje, že nucená správa byla u druhé žalované zavedena v důsledku toho, že orgány banky, jejichž členem byl i žalobce, řádně neplnily své povinnosti a dokumentuje to na několika konkrétních případech.
Protože na druhou žalovanou byl dne 5.2.2004 prohlášen konkurs, bylo řízení vůči ní ze zákona přerušeno [§14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., v rozhodném znění] a nelze v něm pokračovat. Proto dovolací soud rozhodl o dovolání pouze ve vztahu k první žalované.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Dovolání tedy může tedy být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Dovolatel považuje za zásadní právní otázku to, zda mezi ním a druhou žalovanou byla platně uzavřena smlouva o výkonu funkce. Na řešení této otázky však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když uzavřel, že požadované plnění nelze žalobci přiznat pro rozpor s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Pokud by odvolací soud shledal, že je smlouva o výkonu funkce neplatná, postačilo by k zamítnutí žaloby samo zjištění neplatnosti smlouvy.
Dále pak dovolatel namítá nesprávnou aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a §265 obch. zák. v projednávané věci. Jak se uvádí shora, z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, jestliže je v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu - srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, II. díl. s. 1047). Posouzení správnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a §265 obch. zák. v projednávané věci je věcí konkrétního posouzení vnitřních poměrů druhé žalované a jednání žalobce při výkonu funkce a zodpovězení takové otázky již postrádá příslušný judikatorní přesah (je významné jen pro věc samu). Odtud se uzavírá, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Z obsahu spisu se podává, že dovolání není přípustné ani z jiných důvodů.
Namítaným nedostatkem skutkových zjištění soudů obou stupňů se Nejvyšší soud nemohl zabývat vzhledem k tomu, že posuzoval přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§241a odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal první žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6, §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 7.500,- Kč a paušální náhradu podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. května 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu