ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.834.2001.1
sp. zn. 29 Odo 834/2001-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci dlužníka F. K., zastoupeného JUDr. G. S., advokátem, o návrhu věřitelky I. b., a. s., na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 44 K 235/98, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2001, č. j. 1 Ko 263/2001163, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. dubna 2001, č. j. 44 K 235/98  140 (poté, co jeho předchozí zamítavé usnesení ze dne 16. prosince 1999, č. j. 44 K 235/98  84, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. července 2000, č. j. 1 Ko 203/2000 - 98, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení), prohlásil konkurs na majetek dlužníka, uzavíraje na základě předložených listin, že navrhující věřitelka ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) doložila splatné pohledávky za dlužníkem z úvěrových smluv v celkové výši 41.611.123,68 Kč, a že dlužník je v úpadku, jelikož v intencích §1 odst. 2 ZKV má více věřitelů, kterým neplní po delší dobu splatné závazky. Vedle navrhující věřitelky přitom za dalšího věřitele dlužníka pokládal Okresní správu sociálního zabezpečení v Litoměřicích (dále též jen „okresní správa“), s pohledávkou ve výši 78.055,- Kč.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. srpna 2001, č. j. 1 Ko 263/2001  163, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když přisvědčil závěru soudu prvního stupně. K pohledávce okresní správy doplnil, že podle sdělení této věřitelky dlužník nedodržel 16. března 2000 sjednaný splátkový režim k úhradě pojistného a penále, který byl proto 14. srpna 2000 zrušen. K námitce dlužníka, že bylo povinností navrhující věřitelky využít k uspokojení pohledávky poskytnuté bankovní záruky, odvolací soud dodal, že je věcí věřitele, zda využije některého ze zajišťovacích institutů (má-li je vůbec k dispozici). Zřízením zajištění dluh splněn není.
Dlužník podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel z nepodložených skutečností. Konkrétně dovolatel uvádí, že vůči okresní správě pokračuje toliko ve splátkách penále, neboť dávky sociálního pojištění byly v plné míře uhrazeny. Pohledávka P. č. B., s. r. o. (dále též jen „společnost“) pak byla smlouvou ze dne 31. května 2000 za úplatu postoupena T. K., takže za dlužníka (správně za věřitele) nelze pokládat tuto společnost. Závěrem, že je toliko na věřiteli, aby zvolil zákonem dovolený instrument k uspokojení své pohledávky, pak odvolací soud podle dovolatele zpochybnil zásady českého právního systému, zejména systému záruk. Je tím totiž porušena zásada platnosti smluv, v tomto případě úvěrové smlouvy, ve které je jasně dohodnuto, že v případě dovolatelovy platební neschopnosti přejde jeho povinnost uhradit poskytnutý úvěr na ručitele, kterým je Č. z. a r. b., a. s. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Dovolatel se v dovolání výslovně nepřihlašuje k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z obsahového hlediska však co do námitek ke skutkovým zjištěním zjevně uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a co do nesouhlasu se závěrem o zajišťovacích institutech pak dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu; Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné dovolatelem. V hranicích právních otázek formulovaných dovoláním pak zkoumal především správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §313 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, platí, že bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině.
Bankovní záruka je právní teorií i soudní praxí chápána jako zvláštní druh ručení (zvláštní zejména potud, že jde typově o ručení za úplatu a že ručitelem může být jen banka), jde však – jak se podává i z dikce citovaného ustanovení – pouze o prostředek zajištění závazku dlužníka. Bez zřetele k tomu, že věřitel má možnost domáhat se uspokojení své splatné pohledávky za dlužníkem i po ručiteli (zde po ručiteli, jímž je v mezích institutu bankovní záruky banka), a že tak může činit i po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. §27 odst. 5 poslední větu ZKV), není tímto zajištěním dotčena odpovědnost dlužníka za jeho závazky. Jinak řečeno, není-li dlužník sám (z vlastních prostředků) schopen splnit svůj závazek, pak bez zřetele k tomu, že jde o závazek zajištěný (ať již zástavním právem, ručením nebo – jako zde – bankovní zárukou), je plně opodstatněné k němu přihlédnout při úvaze o splnění předpokladů dlužníkova úpadku ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 ZKV (tedy při posouzení, zda dlužník má více věřitelů se splatnými závazky, které není schopen po delší dobu plnit). Právní posouzení věci odvolací soudem bylo tedy v řešení této otázky správné a dovolateli se v mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo.
Nejvyšší soud pak neshledal dovolání opodstatněným ani z pohledu dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. Na skutkovém zjištění o existenci pohledávky společnosti vůči dlužníku totiž odvolací soud své úvahy nevybudoval (uváděje, že k osvědčení úpadku postačuje zjištění existence dvou věřitelů, za něž měl navrhující věřitelku a okresní správu) a pro závěr, že zde je další splatná pohledávka za dlužníkem ve výši 78.055,- Kč není významné, zda jde jen o pohledávku na penále nebo i o pohledávku na dlužném pojistném na sociálním zabezpečení.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné usnesením zamítl (§243b odst. 2 a 6 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. srpna 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu