ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.850.2001.1
sp. zn. 29 Odo 850/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobkyně Ing. J. F., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně I. C, a. s. v likvidaci, zastoupené, advokátem, proti žalované B., s. n. s. r. o., zastoupené, advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 132/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. srpna 2001, č. j. 17 Co 257/2001 - 339, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.075,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u soudu 30 června 2000, se obchodní společnost I. C., a. s. v likvidaci (dále též jen „úpadkyně“) domáhala určení, že je vlastníkem stavební parcely č. 1978/1, o výměře 839 m2, průmyslového objektu na stavební parcele č. 1978/1, stavební parcely č. 1978/2, o výměře 839 m2, průmyslového objektu na stavební parcele č. 1978/2, a pozemkové parcely č. 549/15 - ostatní plocha, o výměře 2174 m2, vše zapsané v katastru nemovitosti vedeném Katastrálním úřadem v N. pro v obec a katastrální území N. M. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdce převedl nemovitosti kupní smlouvou ze dne 30. června 1999 na společnost K. I., spol. s r.o., která ovšem neuhradila kupní cenu nemovitostí. Společnost K. I., spol. s r.o. pak dne 19. července 1999 uzavřela se žalovanou smlouvu o postoupení práv a převzetí závazků, na jejímž základě katastrální úřad zapsal žalovanou jako vlastnici nemovitostí. Žalovaná takto nemovitosti nikdy platně nenabyla.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 14. února 2001, č. j. 10 C 132/2000 - 310, určil, že vlastníkem nemovitostí je úpadkyně. S přihlédnutím k tomu, že na majetek původní žalobkyně byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. září 2000, č. j. 42 K 30/2000-40, prohlášen konkurs, a že ustanovená správkyně konkursní podstaty Ing. J. F. podala dne 19. října 2000 návrh na pokračování v řízení, soud již pokládal za žalobkyni označenou správkyni konkursní podstaty. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně nepochybně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť pomocí tohoto rozsudku dosáhne změny zápisu v katastru nemovitostí ve smyslu jeho uvedení do souladu se skutečným právním stavem. Navíc jím bude zjednána jistota ohledně zařazení nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně. K věci samé pak uzavřel, že úpadkyně je vlastnicí nemovitostí, jelikož ty na ni přešly z její právní předchůdkyně a smlouva ze dne 19. července 1999, kterou měla nemovitosti nabýt do vlastnictví žalovaná, je absolutně neplatná.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. srpna 2001, č. j. 17 Co 257/2001 - 339, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, uzavíraje, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Titulem pro nakládání s majetkem úpadce je soupis majetku konkursní podstaty, který je i podkladem pro zápis vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí. Správce konkursní podstaty nemá proto naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, jelikož pro nakládání s majetkem v konkursní podstatě nemusí být úpadce zapsán jako jeho vlastník v katastru nemovitostí, a ani pochybnosti o vlastnictví úpadce k sepsanému majetku nebrání jeho zařazení do podstaty. Rozhodnutí o určení vlastnického práva není ani takovou skutečností, jež by měla sama o sobě za následek vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty. Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví úpadkyně, jejž žalobkyně spatřovala v dosažení zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí pro úpadkyni, a v odstranění nejasností o tom, zda věci náleží do majetku konkursní podstaty, tudíž dán není. K novým skutečnostem, jež žalobkyně na podporu závěru o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení uplatnila v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud při svých úvahách nepřihlédl, zdůrazňuje, že žalobkyni se dostalo řádného poučení dle §119a odst. 1 o. s. ř. a proto již nemá možnost uplatňovat nova v odvolacím řízení (potud odkázal na ustanovení §205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Podle přesvědčení dovolatelky závěr, že správce konkursní podstaty nikdy nemůže mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví úpadce k nemovitosti, neplatí bezvýjimečně, a souzená věc je toho dokladem. Ve věci nejde o to, aby úpadkyně byla zapsána v katastru nemovitostí nebo o odstranění nejasností, zda nemovitosti náleží do konkursní podstaty úpadkyně, když dovolatelka je si vědoma toho, že pro nakládání s věcí vskutku postačuje zápis věci do majetku konkursní podstaty. Zařazením věci do majetku konkursní podstaty není řešena otázka vlastnického práva, správce může toliko věci sepsané do konkursní podstaty zpeněžit, pokud nebyla podána vylučovací žaloba. V souzené věci je důležité, aby o vlastnickém právu úpadkyně bylo rozhodnuto nikoli proto, aby mohla s věcí nakládat, nýbrž pro zcela jiné důvody, uváděné v řízení před soudy obou stupňů. Jde zejména o to, že nemovitosti byly před i po prohlášení konkursu pronajímány, opravovány, byly za ně placeny daně apod. K vyjasnění těchto otázek, to jest především k vyjasnění toho, kdo má platit daň z nemovitosti, kdo je povinen hradit nájem, komu vzniklo bezdůvodné obohacení apod. a zejména, zda některý z nároků náleží i dovolatelce, a od kterého data, je nezbytné otázku vlastnictví vyřešit.
Odvolacím soudem uváděný zákaz uplatňování nových skutečností v odvolacím řízení má dovolatelka za nepřípadný, namítajíc, že před odvolacím soudem neuváděla žádné nové skutečnosti nebo důkazy. Šlo výlučně o právní hodnocení již tvrzené skutečnosti o tom, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Nová, pozměněná či jiná právní argumentace ke stejným skutkovým tvrzením nebo důkazům rozhodně není novou skutečností nebo důkazem, který nebyl uplatněn před soudem prvního stupně. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření má rozhodnutí odvolacího soudu za správné, upozorňujíc, že v současné době probíhá u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 89/2001 řízení o tzv. vylučovací žalobě ve smyslu ustanovení §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZKV“). Po skončení výše uvedeného řízení bude možno dovodit, komu vzniklo bezdůvodné obohacení v souvislosti s užíváním nemovitostí. Proto žalovaná požaduje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu; Nejvyšší soud se proto v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000, č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Ustanovení §18 ZKV určuje, že soupis je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (§6 odst. 3), ale mají být zpeněženy; jejich zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu úřadu. Na žádost osoby, která uplatňuje svá práva k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě, vydá správce osvědčení o tom, zda konkrétní věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla nebo nebyla zapsána do soupisu podstaty (odstavec 2). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (odstavec 3).
Podle ustanovení §19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2). Do plynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou hodnotu zpeněžit, ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby (odstavec 3).
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v závěru, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b/ o. s. ř. (shodně srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Určovací žaloba podle §80 písm. c/ o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobci domáhají (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Z výše cit. ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání vyplývá, že pro zajištění majetku úpadce za účelem jeho budoucího zpeněžení není třeba, aby u nemovitostí, o nichž je správce přesvědčen, že náleží do podstaty, byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník úpadce. Titulem pro nakládání s majetkem úpadce, včetně nemovitostí, je soupis majetku. Je?li určitá nemovitost sepsána v soupisu majetku, pak při zpeněžení majetku je dostatečným podkladem pro zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí na další subjekt právě soupis majetku.
Na tomto základě tedy lze uzavřít, že správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem určité věci je úpadce; shodný závěr byl formulován a odůvodněn např. v rozhodnutí uveřejněné pod číslem 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2002, pod číslem 143. Od těchto rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, nevidí Nejvyšší soud důvodu odchýlit se ani v této věci.
Závěru, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví úpadce k věcem pojatým do soupisu majetku konkursní podstaty není dán, je-li odůvodněn tím, aby úpadce byl zapsán v katastru nemovitostí, nebo mají-li být tímto určením odstraněny pochybnosti o tom, za věci náleží do konkursní podstaty úpadce, v dovolání přitaká i dovolatelka. Její tvrzení, že těmito skutečnostmi sama existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neodůvodňovala, je ovšem v rozporu s obsahem spisu. Po prohlášení konkursu na majetek původní žalobkyně se dovolatelka vyjádřila k předpokladům, za nichž lze ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. přistoupit k určení vlastnictví úpadkyně, při jednání u okresního soudu dne 1. prosince 2000. Tam výslovně ústy svého zástupce prohlásila, že navrhovaným určovacím výrokem chce předejít tomu, aby se třetí osoby v případě zpeněžení věci následně domáhaly náhrady nějakých domnělých škod, a že navrhovaným určovacím výrokem bude podle jejího přesvědčení otázka „aktuálního vlastnického práva“ pro účely konkursního řízení postavena najisto. Jiná tvrzení až do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně v uvedeném směru neuplatnila. V odvolacím řízení pak ve vyjádření ze dne 13. července 2001 (srov. č.l. 331 až 333) dovolatelka znovu výslovně potvrzuje, že v řízení před prvním stupněm existenci naléhavého právního zájmu na určení, jehož se domáhá, odůvodňovala nesprávností zápisu v katastru nemovitostí a potřebou objasnit vlastnické poměry k nemovitostem pro potřeby probíhajícího konkursního řízení. Nadto v označeném podání ohlašuje, že považuje za potřebné „dále rozvést“, v čem tvrzený naléhavý právní zájem spatřuje a na tomto základě pak uplatňuje tvrzení, jimiž argumentuje v dovolání.
Podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a. Ustanovení §118b, 118c a §175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.
Dle ustanovení §118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2).
Z ustanovení §211a o. s. ř. pak plyne, že jiní účastníci řízení než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v §205a nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle §205a odst. 1.
Dovolatelka se mýlí, tvrdí-li, že skutečnosti, které v odvolacím řízení dále (nově) uplatnila na podporu závěru o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, jsou toliko právním hodnocením již tvrzené skutečnosti o tom, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Závěr, že je dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř., je závěrem právním, k němuž lze dospět jen na základě konkrétních tvrzení, z nichž - jsou-li pravdivá - lze tento závěr odvodit. Jelikož šlo vskutku o tvrzení nová, zapovídalo dovolatelce (jíž se dostalo řádného poučení dle §119a odst. 1 o. s. ř.) jejich uplatnění ustanovení §211a o. s. ř. (výjimky dle §205a o. s. ř. dány nebyly) a jestliže je přesto uplatnila, odvolací soud k nim nesměl (v souladu s ustanovením §213 odst. 3 o. s. ř.) přihlédnout.
Odvolací soud ovšem přehlédl, že jeho závěr, že tvrzení, jimiž dovolatelka před soudem prvního stupně odůvodnila existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, k závěru o splnění předpokladu dle §80 písm. c/ o. s. ř. nevedou, a že úvaha soudu prvního stupně potud správná nebyla, nutně vede k závěru, že soud prvního stupně neposkytl dovolatelce poučení dle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. Zde formulovaná poučovací povinnost je totiž vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. Sám odvolací soud byl v systému neúplné apelace výrazně omezen v možnosti zjednat nápravu v uvedeném směru jinak než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně - ať již tím, že by příslušné poučení (o tom, že vzhledem k možnému odlišnému právnímu názoru na řešení otázky, zda stávající žalobní tvrzení odůvodňují existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je zapotřebí, aby žalobkyně v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností) poskytl žalobkyni sám, nebo tím, že by přihlédl k novým žalobním tvrzením, jež žalobkyně v uvedeném směru sama uplatnila v odvolacím řízení - právě v důsledku úpravy obsažené v §213 odst. 3 o. s. ř. (shodně srov. v právní teorii např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 962-963).
Nicméně, tvrzení, jež dovolatelka snesla nově na podporu závěru o existenci naléhavého zájmu na určení vlastnického práva úpadkyně k nemovitostem, by - objektivně vzato - nebyla způsobilá ani v případě, že by byla prověřena a prokázána, přivodit jiný výsledek řízení než ten, k němuž dospěl odvolací soud. Oprávnění nakládat s majetkem sepsaným do konkursní podstaty zakládá správci konkursní podstaty, případně osobám, jimž k tomu správce dal souhlas (srov. §18 odst. 3 ZKV), již vlastní soupis tohoto majetku; následné určení, že úpadce je vlastníkem dříve sepsaného majetku, se již z hlediska budoucích vztahů k tomuto majetku v úpadcových poměrech po dobu trvání konkursu příznivěji projevit nemůže. Skutečnost, že takto formulovaná určovací žaloba je z pohledu ochrany zájmů, jež je správce konkursní podstaty povolán chránit, bez reálného významu, lze dokumentovat i tím, že ani její zamítnutí se v průběhu konkursu ve vztazích založených soupisem majetku, jehož se určení týkalo, nepříznivě neprojeví.
Nato lze doplnit, že závěr, že správce konkursní podstaty úpadce je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v rozsudku uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, takže pro vyjasnění této otázky není určení vlastnického práva úpadkyně zapotřebí. Ohledně nároků z období předcházejícího soupisu nemovitostí do majetku konkursní podstaty úpadkyně pak má správkyně konkursní podstaty k dispozici žaloby o splnění povinností ve smyslu ustanovení §80 písm. b/ o. s. ř., jež účinněji přispívají k naplnění účelu a cíle konkursu a v jejichž rámci lze otázku vlastnictví řešit jako předběžnou (k tomu srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nedůvodného. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem žalované v dovolacím řízení. Podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, tvoří náklady žalované částku 5.075,- Kč, představující (s přihlédnutím k tomu, že zástupce žalované ve věci učinil toliko jediný úkon právní služby - vyjádření k dovolání) paušální sazbu odměny jejího advokáta za dovolací řízení ve výši 5.000,- Kč (§5 písm. b/ a §18 odst. 1 vyhlášky) a paušální náhradu ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Soud tedy tuto částku žalované k tíži dovolatelky přiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. srpna 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu