ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.870.2001.1
sp. zn. 29 Odo 870/2001-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v konkursní věci dlužnice V. k. z., v. o. s., o návrhu věřitelky Č. o. b., a. s., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 K 8/2001, o dovolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2001, č. j. 40 K 8/200166 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2001, č. j. 1 Ko 335/2001-123, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2001, č. j. 40 K 8/2001-66, se zastavuje.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2001, č. j. 1 Ko 335/2001-123, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. září 2001, č. j. 1 Ko 335/2001-123, potvrdil usnesení ze dne 22. května 2001, č. j. 40 K 8/2001-66, jímž Krajský soud v Hradci Králové prohlásil konkurs na majetek dlužnice. Odvolací soud - cituje ustanovení §1 odst. 2 a 3 a §12a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že dlužnice byla ke dni prohlášení konkursu v úpadku, neboť měla více věřitelů, jimž nebyla schopna pod delší dobu plnit své splatné závazky. V daném případě - uvedl odvolací soud - není pochyb o tom, že dlužnice po delší dobu neplní své splatné závazky vůči navrhující věřitelce a dalším (v usnesení soudu prvního stupně uvedeným) věřitelům.
Dlužnice podala proti usnesení odvolacího soudu a výslovné též proti usnesení soudu prvního stupně včas dovolání, namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že pomíjí v jejím odvolání zdůrazňovanou potřebu objektivního posouzení výkladu zákonné podmínky prohlášení konkursu (v §1 ZKV) ve výrazech „není schopen“ a „po delší dobu“ ve vztahu k době soudního a správního řešení jejích pohledávek vůči českému státu, s tím, že jí nešlo - jak se uvádí v usnesení odvolacího soudu - o „zkoumání příčin dlužníkovy insolvence“. Jsouli (podle dovolatelky) lhůty soudního a správního řízení (o jejích pohledávkách vůči státu) obecně považovány za dobu přiměřenou, nelze v řízení dle zákona o konkursu a vyrovnání považovat stejnou dobu za dobu „delší“. I když z dikce zákona o konkursu a vyrovnání plyne, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem (formou insolvence nebo předlužení), přičemž k prohlášení konkursu postačuje pouze jeden z těchto znaků, měl by zákon jednoznačně posuzovat insolventnost absolutní (v podstatě předlužení) a neschopnost dostát pouze některým (investičním) závazkům, eventuálně závazkům, jejichž neplnění je způsobeno třetí osobou, zcela mimo běžný obchodní styk. Z listinných důkazů pak vyplývá, že dovolatelka po deset let plní své běžné obchodní závazky, a že předmětem návrhu na prohlášení konkursu jsou pouze dva její nesporné závazky, s nimiž není schopna se v rámci běžného provozu vypořádat pro překážky na ní nezávislé. Z důkazů se též podává, že druhý znak úpadku není naplněn, a že dlužnice by byla schopna splnit své závazky vůči věřitelům pouze ze svých hmotných majetkových aktiv, bez uplatnění jejích pohledávek vůči státu, jestliže by tak chtěla učinit a svoji činnost ukončit. To však dlužnice nechce, neboť jejím záměrem je uspokojit věřitele v plné výši z pohledávek, v nichž jsou coby škoda uplatněny i její závazky k věřitelům. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil.
Dovolatelka výslovně dovoláním napadla i usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí krajského soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti usnesení soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 a 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části, ve které dovolání směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud nejprve zkoumal jeho přípustnost.
Podle ustanovení §238, §238a odst. 1 písm. b/ až g/ a §239 o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť nejde o žádný z případů tam vyjmenovaných.
Dle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné také proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání. Ustanovení §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. platí obdobně (§238a odst. 2 o. s. ř.).
Ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání, za shodných podmínek jako ty, jež jsou uvedeny v §237 odst. 1 o. s. ř., s tím, že omezení formulovaná v ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř. se neuplatní. Jinak řečeno, podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proti každému měnícímu či potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ve věci konkursu a vyrovnání; rozhodnutí odvolacího soudu musí - v návaznosti na ustanovení §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. - opět měnit nebo potvrzovat konkursní či vyrovnací rozhodnutí soudu prvního stupně „ve věci samé“ (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 58/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Mezi usnesení ve věci samé pak patří i usnesení o prohlášení konkursu (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 51/2003“/).
Přípustnost dovolání ve věci tudíž může založit jen úvaha dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné bez dalšího, přípustnost dovolání nezakládá; dovolateli však v jeho důsledku uběhla lhůta pro podání dovolání - ve shodě s ustanovením §240 odst. 3 o. s. ř. - až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (srov. opět R 51/2003).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
S přihlédnutím k tomu, že dosud nebyla beze zbytku vyřešena u dovolacího soudu, má Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu za právně významné (a dovolání za přípustné dle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.) v řešení právní otázky, jakým způsobem má být při úpadku dlužníka formou platební neschopnosti dlužníka posuzováno spojení „po delší dobu“ obsažené v ustanovení §1 odst. 2 ZKV. Dále přisuzuje zásadní význam i otázce schopnosti dlužnice platit své splatné závazky, jelikož potud je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud především poznamenává, že dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, zjevně není dán, neboť ten se dle dikce označeného ustanovení může prosadit jen je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.).
Zbývá prověřit – v mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. – správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Pro další úvahy Nejvyššího soud je přitom rozhodný výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb. č. 105/2000 Sb., č. 214/2000, č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §1 ZKV je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky (odstavec 2). Fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je v úpadku i tehdy, jestliže je předlužena. O předlužení jde tehdy, jestliže tato osoba má více věřitelů a jestliže její splatné závazky jsou vyšší než její majetek; do ocenění dlužníkova majetku se zahrne i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při pokračování podnikatelské činnosti důvodně předpokládat (odstavec 3).
Zákon o konkursu a vyrovnání rozeznává dvě formy úpadku, úpadek pro platební neschopnost dlužníka (§1 odst. 2 ZKV) a úpadek pro předlužení (§1 odst. 3 ZKV).
Předpokladem úpadku pro platební neschopnost dlužníka (§1 odst. 2 ZKV) je - jak Nejvyšší soud vysvětlil již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko“) - pluralita věřitelů se splatnými pohledávkami za dlužníkem. Dlužník tedy musí mít nejméně dva věřitele, z nichž každý má proti němu pohledávku po lhůtě splatnosti; o úpadek nepůjde například tehdy, má-li dlužník jen jediného věřitele s (více) pohledávkami po lhůtě splatnosti, avšak pohledávky dalších věřitelů dosud splatné nejsou (srov. bod XIII. stanoviska, str. 181 /357/). Dalším požadavkem zákona je, aby neschopnost plnit splatné závazky u dlužníka trvala „po delší dobu“, jinak řečeno, aby neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky nebyla jen přechodného rázu (jen krátkodobá). Věřitel přitom může návrh na prohlášení konkursu podat i pro splatnou pohledávku, o níž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto (shodně bod VIII. stanoviska, str. 176 /352/). Je-li předpokladem uplatnění pohledávky v soudním či jiném řízení její splatnost, pak vymezení pojmu „po delší dobu“ postihující dobu prodlení dlužníka s úhradou jeho splatných závazků, nemůže být logicky v žádném směru závislé na délce takového řízení, bez zřetele k tomu, zda jde o délku „přiměřenou“. Jinak řečeno, skutečnost, že dlužník sám má za svými dlužníky pohledávky po lhůtě splatnosti a že tyto pohledávky vymáhá - lhostejno jak dlouho - v soudním nebo jiném řízení, nemá na závěr zda dlužník je „po delší dobu“ v prodlení s placením svých závazků, žádného vlivu.
Aniž by tím jakkoli vylučoval možnost uzavřít, že neschopnost dlužníka „po delší dobu“ plnit své splatné závazky se obecně pojí i s kratší lhůtou - v právní teorii i soudní praxi se nejčastěji (ve spojení s úpravou ochranné lhůty - srov. §5a a §5c ZKV) zmiňuje lhůta tří měsíců (srov. např. Kotoučová, J. - Raban, P.: Konkurs a vyrovnání. 2 vydání. Praha, Orac s. r. o. 2001, str. 26-27, nebo Kozel, R.: Problémy konkursního řízení a jejich řešení. Linde Praha a. s. 2001, str. 25) - Nejvyšší soud uvádí, že jsou-li dlužníkovy závazky po lhůtě splatnosti po dobu nejméně šesti měsíců, pak zásadně platí, že tato podmínka úpadku dlužníka formou insolvence byla osvědčena.
Potud se tedy dovolatelce správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, jehož rozhodnutí z uvedených zásad vychází, zpochybnit nepodařilo.
Ustanovení §1 odst. 2 ZKV ovšem též předpokládá, že v úpadku je jen takový dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, tedy že u dlužníka objektivně nastala situace, která brání uspokojit pohledávky věřitelů ve stanovené (smluvené či jinak určené) době splatnosti, i kdyby chtěl. Jestliže dlužník disponuje prostředky, které mu umožňují bez zbytečného odkladu splatné pohledávky věřitelů uhradit, avšak není k tomu ochoten (např. proto, že tyto pohledávky neuznává, vede spor o jejich výši nebo proti nim uplatňuje pohledávky vlastní), nejsou splněny podmínky úpadku ve smyslu §1 odst. 2 věty první ZKV (srov. bod XIV. stanoviska, str. 181-182 /357-358/).
Jak se podává z obsahu spisu, dlužnice svou procesní obranu od počátku založila i na argumentu, že pohledávky, na jejichž základě byl prohlášen konkurs na její majetek, je schopna uhradit, avšak není k tomu ochotna (srov. její vyjádření z 10. května, č. l. 62, jakož i odvolání ze 4. června 2001, č. l. 73.). S touto obranou dlužnice se soud prvního stupně v usnesení o prohlášení konkursu nevypořádal a nápravu v dotčeném směru nezjednal v důvodech svého rozhodnutí ani odvolací soud (otázkou dlužnicí ohlašované schopnosti uvedené závazky uhradit se nezabýval). Potud je tudíž právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné (neboť se nezabývá zkoumáním jednoho z pojmových znaků úpadku formou insolvence) a tedy i nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
K požadavku dovolatelky, aby Nejvyšší soud věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení §1 odst. 2 ZKV, slov „i tehdy v §1 odst. 3 ZKV a slov „po vyjádření věřitelského výboru“ v §18a odst. 2 ZKV, Nejvyšší soud uvádí, že pro takový postup neshledal důvodu, neboť označená ustanovení má za souladná s ústavním pořádkem České republiky.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. září 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu