ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.874.2003.1
sp. zn. 29 Odo 874/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce P., s. p. v likvidaci, zastoupeného, advokátem, proti žalovanému V. N., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 133.611,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 108/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. listopadu 2002, č.j. 10 Co 637/2002-179, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 15. ledna 2002, č.j. 12 C 108/94-140, uložil žalovanému zaplatit žalobci 48.001,91 Kč s tříprocentním úrokem z prodlení od 6. března 1992 do zaplacení a 85.598,54 Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 6. března 1992 do zaplacení (výroky I. a II.). Dále co do částky 10,55 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a povinnosti žalovaného zaplatit náklady řízení státu (výroky IV. a V.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 3. července 2002, č.j. 12 C 108/94-159, řízení o příslušenství z částky 6.810,- Kč zastavil a zamítl žalobu co do třináctiprocentního úroku z prodlení z částky 48.001,91 Kč (výrok I. 1. a 2.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku (výrok II.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování, respektuje závazný právní názor vyslovený Krajským soudem v Plzni v kasačním usnesení ze dne 25. dubna 2001, č.j. 10 Co 324/2001-73, a v jeho měnícím rozsudku ze dne 11. září 1998, č.j. 25 Co 82/95-35 (který byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 1493/99, zrušen), dospěl k závěru, že žaloba je, až na nepatrnou část, důvodná. Soud prvního stupně měl za prokázáno, že zboží, jehož zaplacení je předmětem řízení, dodal právní předchůdce žalobce na prodejnu vydraženou svědkem T. „do přímé dispozice žalovaného“, a to v období od 31. května do 5. srpna 1991, přičemž celková hodnota dodaného zboží činila 133.600,45 Kč. Dodávky byly realizované na základě hospodářské smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a svědkem T., kterou vyhodnotil jako neplatnou podle ustanovení §22 hospodářského zákoníku. Mezi svědkem T. a žalovaným totiž - pokračoval soud prvního stupně - neexistoval pracovněprávní ani jiný obdobný vztah a byla mezi nimi uzavřena pouze ústní dohoda, že žalovaný bude na vydražené prodejně hospodařit ve své režii, s tím, že navenek bude vystupovat jako zástupce svědka T., vše s ohledem na tehdejší členství žalovaného v okresní privatizační komisi a na to, že žalovaný neměl v té době ani příslušné podnikatelské oprávnění.
V situaci, kdy zboží dodané právním předchůdcem žalobce žalovaný odebral, „realizoval a utržené finanční hodnoty také pro sebe užil“, shledal soud prvního stupně žalobcem uplatněný nárok důvodným.
Jelikož žalovaný do 24. června 1991 nebyl osobou samostatně výdělečně činnou, nárok žalobce za období od 31. května do 24. června 1991 právně kvalifikoval jako nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu ve smyslu ustanovení §451 a následujících občanského zákoníku. Dodávky realizované v období od 24. června do 5. srpna 1991 vyhodnotil jako plnění z hospodářských smluv uzavřených podle ustanovení §153 odst. 2 písm. b) hospodářského zákoníku.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. listopadu 2002, č.j. 10 Co 637/2002-179, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích I., II., IV. a V., ve znění doplňujícího rozsudku, potvrdil (první výrok), odvolací řízení ve věci doplňujícího rozsudku zastavil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že k odvolání žalovaného přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, podle nichž J. T. na základě dohody se žalovaným vydražil 29. dubna 1991 prodejnu zeleniny v H., s tím, že žalovaný bude na vydražené prodejně samostatně podnikat. Důvodem k uzavření této dohody byla skutečnost, že žalovaný působil jako člen okresní privatizační komise a nemohl proto „pro svou osobu“ prodejnu vydražit, přičemž neměl ani příslušné oprávnění k podnikatelské činnosti (toto získal až k 24. červnu 1991). V této souvislosti svědek T. uzavřel s právním předchůdcem žalobce hospodářskou smlouvu o dodávce zboží na vydraženou provozovnu a žalovaný v období od 31. května do 5. srpna 1991 zboží dodané na provozovnu „v žalované částce“ převzal, „realizoval prodej“, ale jeho cenu nezaplatil.
Odvolací soud rovněž přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru o neplatnosti hospodářské smlouvy uzavřené mezi žalobcem (jeho právním předchůdcem) a svědkem T. ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku a §21 odst. 1 a §22 hospodářského zákoníku, když účelem tohoto právního úkonu bylo obcházení zákona, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením uplatněného nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňuje, že mezi ním a svědkem T. byla uzavřena ústní dohoda, že na prodejně bude hospodařit ve své režii, ovšem ve vztahu k třetím osobám bude vystupovat jako zástupce svědka, v důsledku čehož subjektem právního vztahu se žalobcem mohl být pouze svědek T. V této souvislosti dovolatel zpochybňuje závěr soudů obou stupňů o neplatnosti hospodářské smlouvy podle ustanovení §22 odst. 1 hospodářského zákoníku, když žalobce od počátku věděl, že žalovaný jedná jménem svědka T. Podle dovolatele nelze argumentovat ani ustanovením §39 občanského zákoníku, když z provedeného dokazování, ani z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, který konkrétní zákon by mohl být posuzovanou smlouvou obcházen, či jaké konkrétní ujednání smlouvy se příčí dobrým mravům.
Nemohla-li být hospodářská smlouva uzavřená mezi žalobcem a svědkem T. - dle přesvědčení dovolatele - posouzena jako neplatná, nemohlo na straně žalovaného vzniknout ani bezdůvodné obohacení, přičemž vzhledem k tomu, že nebyl podnikatelem, nemohl ani uzavřít hospodářskou smlouvu s žalobcem.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení, poté, co rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci, soud prvního stupně k návrhu žalobce usnesením ze dne 10. července 2003, č.j. 12 C 108/94- -212, rozhodl, že podle ustanovení §107a o. s. ř. bude nadále na straně žalobce vystupovat společnost A. spol. s r. o., se sídlem v P. 4, S. 608, IČ ... Protože ve smyslu ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu ustanovení §107a o. s. ř. neplatí, Nejvyšší soud k výše uvedenému rozhodnutí nepřihlížel, a nadále ve věci jednal s původním žalobcem.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je naplněn dovolatelem uplatněný dovolací důvod, tj. v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním přezkoumal správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) lze považovat dovolání za důvodné tehdy, jestliže v rámci tímto důvodem vymezeného dovolacího přezkumu nelze dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Není-li správnost závěru odvolacího soudu takto zpochybněna, nelze ani podané dovolání shledat důvodným.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého jestliže odvolací soud závěr o (ne)důvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Od tohoto závěru, potvrzeného z pohledu jeho ústavnosti nálezem Ústavního soudu ze dne 13. července 1999, sp. zn. III ÚS 198/98, nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v této věci.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že vzhledem k neplatnosti hospodářské smlouvy uzavřené mezi právním předchůdce žalobce a svědkem T. podle ustanovení §39 občanského zákoníku a §21 odst. 1 a §22 hospodářského zákoníku, je plnění realizované právním předchůdcem žalobce vůči žalovanému zčásti neoprávněným majetkovým prospěchem a zčásti plněním dle hospodářských smluv uzavřených v intencích ustanovení §153 odst. 2 písm. b) hospodářského zákoníku.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatel výslovně zpochybnil závěr odvolacího soudu o neplatnosti hospodářské smlouvy uzavřené mezi žalobcem (jeho právním předchůdcem) a svědkem T. podle ustanovení §22 odst. 1 hospodářského zákoníku, tj. nenapadl správnost právního závěru o neplatnosti hospodářské smlouvy podle ustanovení §21 odst. 1 hospodářského zákoníku. Přezkum správnosti závěru o neplatnosti hospodářské smlouvy podle ustanovení §22 hospodářského zákoníku je však bez významu, jelikož na něm rozsudek odvolacího soudu nespočívá potud, že účinně spočívá na závěru jiném (dovoláním výslovně nezpochybněném), podle něhož je hospodářská smlouva neplatná i podle ustanovení §21 odst. 1 hospodářského zákoníku.
Souhlasit nelze ani s argumentací dovolatele, že z provedeného dokazování ani z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, který konkrétní zákon by mohl být posuzovanou smlouvou obcházen (§39 občanského zákoníku), když soudy obou stupňů výslovně konstatovaly, že důvodem, pro který svědek T. vydražil provozovnu a následně uzavřel hospodářskou smlouvou s právním předchůdcem žalobce o dodávkách zboží do této provozovny, byla skutečnost, že žalovaný byl členem okresní privatizační komise, to jest, že uvedenými právními úkony bylo obcházeno ustanovení §2 odst. 4 zákona č. 500/1990 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, podle něhož člen okresní komise pro privatizaci se nesmí ani prostřednictvím svého zástupce účastnit veřejné dražby v územním obvodu působnosti komise, jejímž je členem. Skutečnost, že odvolací soud (i soud prvního stupně) v odůvodnění rozsudku odkazem na konkrétní ustanovení nespecifikoval, který právní předpis a ve kterém ustanovení byl obcházen, nýbrž jednání zapovězené výše uvedeným ustanovením slovně popsal, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost, když důvod neplatnosti je z odůvodnění seznatelný.
Protože dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl dovolatelem uplatněn důvodně a jeho prostřednictvím se žalovanému správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobci v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. srpna 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu