ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.886.2005.1
sp. zn. 29 Odo 886/2005-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. o. b., proti žalovanému V. K., o zaplacení částky 7,445.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/14 Cm 59/2000, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. března 2005, č.j. 5 Cmo 331/2004-200, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. března 2005, č.j. 5 Cmo 331/2004-200 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2003, č.j. 13/14 Cm 59/2000-191, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 8. června 2003, č.j. 13/14 Cm 59/2000-191, jímž Krajský soud v Brně připustil, aby na místo dosavadní žalobkyně do řízení vstoupila C. (dále jen „společnost“).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že v řízení, zahájeném žalobou I. (dále též jen „původní žalobkyně“), navrhla Č. o. b. (podáním ze dne 27. února 2004 doručeným soudu prvního stupně dne 11. března 2004), aby na její místo do řízení vstoupila společnost. Po zjištění, že v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, v oddílu B, vložce 1351, je zapsán s účinností ke dni 19. června 2000 prodej podniku původní žalobkyně Československé obchodní bance, a. s., odvolací soud zdůraznil, že skutečnost, se kterou „je spojen přechod práv a povinností“ účastníka řízení, nastala před 1. lednem 2001, pročež podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 považoval za žalobkyni Č. o. b.
Vycházeje z předpokladu, že tato žalobkyně byla oprávněna podat návrh na vstup nabyvatele práva (společnosti) do řízení, odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně o splnění podmínek vyžadovaných ustanovením §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když pohledávky, jejichž úhrada je předmětem řízení, byly smlouvami ze dne 27. února 2004 postoupeny společnosti, jež se vstupem do řízení souhlasila.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel odvolacímu soudu zejména vytýká nesprávnost závěru, podle něhož se Československá obchodní banka, a. s. „bez dalšího“ stala účastníkem řízení na místo původní žalobkyně. Přitom akcentuje, že občanský soudní řád ve znění účinném před 1. lednem 2001 výslovně otázku procesního nástupnictví (v důsledku postoupení pohledávky) neřešil, nicméně „se vyžadovalo, aby nabyvatel pohledávky učinil vůči soudu úkon, kterým by toto právo uplatnil“. S poukazem na část dvanáctou, hlavu I., bod 1, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a na skutečnost, že takový úkon učinila Č. o. b. až po 31. prosinci 2000, dovolatel dovozuje, že jmenovaná se účastnicí řízení (žalobkyní) nestala.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový strav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Došlo-li v průběhu občanského soudního řízení (podle právní úpravy účinné před 1. lednem 2001) k tzv. singulární sukcesi, přecházela na sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut nebyl v občanském soudním řádu upraven výslovně) i práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatněním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Šlo o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení docházelo, aniž by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu bylo, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise č. 10, ročník 1997, pod číslem 82, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I., pod číslem 171).
Oproti tomu právní úprava účinná od 1. ledna 2001 otázku procesního nástupnictví při singulární sukcesi řeší.
Podle ustanovení §107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
Z výše citovaného ustanovení je nepochybné, že návrh na vstup do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.) je oprávněn učinit pouze žalobce (jako účastník řízení). Osoba, jejíž vstup do řízení je navržen, se stává účastníkem řízení až právní mocí usnesení, jímž soud návrhu podle §107a o. s. ř. vyhověl; k témuž datu přestává být účastníkem ten, na jehož místo nový účastník vstoupil (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 877/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod číslem 25 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005).
V projednávané věci je z obsahu spisu zřejmé, že žalobu podala (dne 26. srpna 1999) I. Tato ale v období do 31. prosince 2000 singulární sukcesi, k níž došlo v důsledku smlouvy o prodeji podniku ze dne 19. června 2000, neuplatnila, přičemž tak neučinila ani Č. o. b. (nabyvatelka práva); k procesnímu nástupnictví na straně žalobkyně tak podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 nedošlo. Nestala-li se Č. o. b. účastnicí řízení (žalobkyní), nesvědčilo jí ani právo podat návrh na vstup společnosti do řízení ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem co do splnění podmínek vyžadovaných ustanovením §107a o. s. ř. není správné a je tak naplněn dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soud, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem soudu prvního stupně zejména posoudit, kdo je účastníkem řízení na straně žalobkyně. Dospěje-li k závěru, že žalobkyní je nadále I. (po změně obchodní firmy I. b..), nepřehlédne, že na její majetek byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2004, č.j. 99 K 3/2004-26, prohlášen konkurs.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. března 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu