ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.97.2003.1
sp. zn. 29 Odo 97/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného, advokátem, proti žalované R., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 322.662,- Kč s přísl. ze šesti směnek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 174/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2002, čj. 5 Cmo 363/2001-120, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2002, čj. 5 Cmo 363/2001-120, se ve výrocích II., III. a IV. zrušuje.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2001, čj. 50 Cm 174/98-80, se v rozsahu, ve kterém nebyl zrušen výrokem I. rozsudku odvolacího soudu zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem zrušil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.4.2001, čj. 50 Cm 174/98-80, v rozsahu, kterým byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 29.3.1998, čj. Sm 112/98-13, ohledně částky 52.747,- Kč se 6 % úrokem z této částky ročně ode dne 15.9.1997 do zaplacení, odměny ve výši 175,- Kč a náhrady nákladů řízení 2.416,- Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil. Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Přitom soud prvního stupně uložil směnečným platebním rozkazem ze dne 29.3.1998, čj. Sm 112/98-13 žalované zaplatit žalovanou částku ze šesti směnek vystavených k zajištění kupní ceny ze smlouvy uzavřené dne 12.8.1996 (dále jen „kupní smlouva“).
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29.12.1999, čj. 50 Cm 174/98-41, zrušil směnečný platební rozkaz ohledně částky 52.747,- Kč se 6 % úrokem z této částky ročně ode dne 15.9.1997 do zaplacení, odměny ve výši 175,- Kč a náhrady nákladů řízení 2.416,- Kč. V tomto rozsahu nebyl rozsudek napaden odvoláním a nabyl již právní moci. Jestliže soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18.4.2001, čj. 50 Cm 174/98-80 rozhodl, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti v plném rozsahu, rozhodoval o tomto výroku znovu. Protože jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté, odvolací soud v tomto rozsahu napadený rozsudek podle ustanovení §221 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zrušil a řízení zastavil.
K výtce žalované, že soud nevyhověl jejímu návrhu na provedení důkazu znalcem o tom, zda řeznické konsole, zabudovaný tresor, chladicí boxy, bojlery na ohřívání vody a reklamní markýzy jsou součástí nemovitosti nebo věcmi movitými, odvolací soud uvedl, že již ve svém zrušujícím usnesení ponechal na soudu prvního stupně, zda provede důkaz znaleckým posudkem či ohledáním místa a současně vzal v úvahu i možnost, že s ohledem na zjištění o změně nájemce nebytových prostor a způsobu jejich užívání již nemusí být možné ani ohledání místa, ani znalecké zjišťování a pak je třeba to přičíst k tíži té straně, na které leží důkazní břemeno, to je žalované.
Podle ustanovení §120 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Jak je patrno z citovaného ustanovení, je kladen důraz na znehodnocení věci jako takové a nikoli na znehodnocení její oddělené části.
Soud prvního stupně, který provedl ohledání místa, dospěl při hodnocení žalovanou rozporovaných položek (řeznické konsole, zabudovaný tresor, chladicí boxy, bojlery na ohřívání vody a reklamní markýzy) ke správnému závěru, že je lze oddělit, aniž by se tím hlavní věc znehodnotila, že nejde o součást nemovitosti, ale o věci movité a správně pak dovodil, že jejich cena je součástí dohodnuté kupní ceny, k níž se vztahují posuzované zajišťovací směnky. Oddělení uvedených věcí od nemovitosti neznamená její znehodnocení, neboť nebytové prostory, v nichž se věci nacházely, nebyly svým charakterem trvale určeny k prodeji masa a masných výrobků, mohou být (a také v současné době jsou, jak vyplynulo i z vyjádření žalobce) využívány k jiným účelům. Názor žalované, že by již oddělením věcí došlo k funkčnímu znehodnocení nemovitosti tedy není správný.
Doplnění dokazování znaleckým posudkem by za situace, kdy se již řada rozporovaných věcí na místě nenachází, znamenalo jen další průtahy v tomto již více než čtyři roky probíhajícím řízení. Navíc pak, jak soud již konstatoval dříve, v daném případě bylo žalováno ze směnek a o povinnosti žalované se rozhodovalo ve zkráceném směnečném řízení. Není-li již další dokazování, které by zobrazilo stav, který zde byl v rozhodné době, možné, jde to k tíži žalované, která je směnečným dlužníkem.
Námitku žalované, že v rozsudku soudu prvního stupně není brán ohled na částku 362,- Kč, považoval odvolací soud za nedůvodnou, neboť z rozsudku se podává, že o ni byla snížena kupní cena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná v rozsahu potvrzujícího výroku dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a pro případ, že by dovolací soud tento důvod přípustnosti dovolání neakceptoval, též na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z odůvodnění dovolání vyplývá, že dovolatelka napadá rozsudek soudu prvního stupně z důvodu nesprávného právního posouzení a z důvodu vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za nesprávné právní posouzení považuje posouzení toho, zda zabudované řeznické konsole, tresor, chladicí a mrazící boxy, bojlery na ohřívání vody a reklamní markýzy byly součástí nemovitosti, nebo zda byly samostatnými věcmi.
Za vadu řízení považuje dovolatelka to, že došlo k porušení ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení jestliže rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, musí soud ustanovit znalce a pouze v jednoduchých případech se může spokojit s potvrzením nebo odborným vyjádřením. V projednávané věci se nepochybně jednalo o odbornou otázku - posouzení, zda jsou vpředu uvedené prvky součástí nemovitosti - a proto měl být ustanoven znalec. K podpoře svého závěru dovolatelka argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 3 Cz 39/91, ve kterém je vysloven jednoznačný právní názor, že součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se věc znehodnotila. Znehodnocení pak citované rozhodnutí nechápe jen jako prosté snížení hodnoty a tím i ceny věci hlavní, o jejíž součást jde, ale také znehodnocení funkční, to znamená, že věc hlavní do budoucna po odstranění součásti bude plnit svůj účel na nižší úrovni.
V řízení byl proveden důkaz nájemní smlouvou žalované, ve které pronajímatel výslovně prohlašuje, že pronajímané prostory jsou stavebně určeny k provozování prodeje masa uzenin a dalších potravinářských výrobků; v tom směru tedy byly shora uvedené zabudované věci v souladu s tímto stavebním určením. Lze dokonce říci, že kdyby v nebytovém prostoru chyběly, nemohl by být k uvedenému účelu vůbec kolaudován. Z toho hlediska pak nemá žádný význam to, že v současné době již v nebytových prostorách prodejna masa a uzenin není, neboť je třeba vycházet ze stavu, který tady byl v době uzavření kupní smlouvy. Dovolatelka zdůrazňuje, že některé shora uvedené prvky jsou dokonce parametry při oceňování nemovitostí, které může brát v úvahu jen součásti oceňované věci. Dovolatelka nesouhlasí ani s tím, že s ohledem na změnu nájemce a užívání nebytových prostor již nebylo znalecké zjišťování možné; některé rozporované prvky se v prostorách dosud nacházely.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když odvolací soud v usnesení, jímž zrušil první rozsudek soudu prvního stupně, zavázal soud prvního stupně právním názorem (jejž tento soud ve svém prvním rozsudku nesdílel), že absence podpisu směnečníka na směnce nezbavuje žalovanou směnečného závazku, je-li výstavcem.
Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 29.7.1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v této věci, je podle ustanovení §120 odst. 1 obč. zák. součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se znehodnotila.
Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích - na vzájemné sounáležitosti věcí a na míře jejich oddělitelnosti.
První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť „to, co k věci podle její povahy náleží”, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy, ve vztahu více věcí, za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní „patří” natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace „nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila” však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter „oddělení” zákon nestanoví a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno, se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti, slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.
Jak uzavřel dovolací soud v rozsudku ze dne 19.6.2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, rozhodnutí o tom, jde-li o součást věci, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z uvedených kritérií. Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím řízení, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda byla v nalézacím řízení vzata v potaz všechna rozhodná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou. V projednávané věci není úvaha soudu úplná, neboť se nezabýval tím, zda hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením zabudovaných řeznických konsolí, tresoru, chladicích a mrazících boxů, bojlerů na ohřívání vody a reklamních markýz slouží svému původnímu účelu stejně kvalitně, jako před oddělením nebo mu nemůže sloužit vůbec. Toto posouzení nemůže být nahrazeno pouhým konstatováním soudu, že nebytové prostory, v nichž se věci nacházely, nebyly svým charakterem trvale určeny k prodeji masa a masných výrobků, mohou být (a také v současné době jsou, jak vyplynulo i z vyjádření žalobce) využívány k jiným účelům.
O tom, zda uvedené prostory byly určeny k uvedenému účelu, resp. jaké bylo původní určení posuzovaných prostor, soudy dokazování neprováděly, když k takovému zjištění by bylo třeba provést důkaz zejména příslušným kolaudačním rozhodnutím, popř. stavebním povolením. K takovému zjištění však nepostačuje pouhé prohlášení pronajímatele, že pronajímané prostory jsou stavebně určeny k provozování prodeje masa uzenin a dalších potravinářských výrobků, jak tvrdí dovolatelka.
Protože napadený rozsudek neobstál již v rovině právní, dovolací soud se nezabýval tím, zda byl správný postup odvolacího soudu, když nenařídil požadovaný znalecký posudek. Provedení takového posudku soud nařídí tehdy, jestliže v řízení bude prokázáno, že posuzované prostory byly stavebně určeny k provozování prodeje masa uzenin a dalších potravinářských výrobků a budou splněny podmínky ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, je neúplné a tedy i nesprávné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. listopadu 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu