ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.101.2006:134
sp. zn. 3 Ads 101/2006 - 134
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: Ing. L. K.,
zastoupené advokátkou Mgr. Dagmar Dřímalovou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného: 1) ze dne 12. 7. 2005 čj. 4775/2005/SOC, 2) ze dne 2. 8.
2005 čj. 5082/2005/SOC, 3) ze dne 2. 8. 2005 čj. 6441/2005/SOC, vedené u Městského soudu
v Praze pod sp.zn. 3 Cad 41/2005, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2006, č. j. 3 Cad 41/2005 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala včas kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20. 4. 2006 č. j. 3 Cad 41/2005 - 68, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutím
žalovaného specifikovaným v záhlaví tohoto rozsudku, rozhodnuto o náhradě nákladů řízení
a o odměně ustanovené advokátky.
Ze žaloby vyplývá, že žalobkyně se domáhala přezkoumání a zrušení tří rozhodnutí
žalovaného: rozhodnutí ze dne 12. 7. 2005 čj. 4775/2005/SOC (dále jen „rozhodnutí č. 1“),
rozhodnutí ze dne 2. 8. 2005 čj. 5082/2005/SOC (dále jen „rozhodnutí č. 2“) a rozhodnutí
ze dne 2. 8. 2005 čj. 6441/2005/SOC (dále jen „rozhodnutí č. 3“).
Rozhodnutím č. 1 žalovaný změnil výrokovou část prvostupňového rozhodnutí
Městského úřadu Týnec nad Labem (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 18. 10. 2004
č.j. 674/2004. Ve výrokové části bylo slovo „snížit“ změněno na slovo „zvýšit“ s tím,
že prvostupňový orgán omylem uvedl, že dávku snižuje na částku 2046 Kč, ale ve skutečnosti
šlo o zvýšení dávky podle předchozího rozhodnutí ze dne 4. 8. 2004 č.j. 674/2004, kterým byla
stanovena dávka částkou 1792 Kč.
Rozhodnutím č. 2 žalovaný rozhodoval o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí
prvostupňového orgánu ze dne 25. 5. 2005 č.j. 674/05 ve věci přeplatku dávky sociální péče
za období od 1. 3. 2004 do 31. 3. 2005, který byl vyčíslen částkou 26 072 Kč a žalobkyni
byla stanovena povinnost přeplatek vrátit do 30. 6. 2005. Rozhodnutí bylo odůvodněno
tím, že v uvedené době vlastnila žalobkyně koncesní listinu na hostinskou činnost, provozování
této činnosti nebylo přerušeno, nebyla proto splněna podmínka sociální potřebnosti a žalobkyně
při podání žádosti o přiznání dávky tuto skutečnost neuvedla a neoznámila ji ani později, takže
nesplnila svou oznamovací povinnost. Proto bylo podle §107 zákona č. 100/1998 Sb.,
o sociálním zabezpečení, rozhodnuto o povinnosti vrátit tento přeplatek. Žalovaný jako odvolací
orgán odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Rozhodnutím č. 3 žalovaný rozhodl o odvolání žalobkyně proti prvostupňovému
rozhodnutí ze dne 21. 10. 2004 č.j. 674/2004 ve věci nařízení obnovy řízení o poskytnutí dávky
sociální péče. Prvostupňový orgán tímto rozhodnutím nařídil obnovu řízení podle §63 odst. 1
správního řádu, neboť vyšly najevo nové skutečnosti, které měly vliv na výši dávky sociální péče.
Žalobkyně měla dvě platné nájemní smlouvy a při podání žádosti dne 30. 3. 2004 uplatnila
nájemní smlouvu s vyšší částkou nájemného 1850 Kč měsíčně, která byla snížena na částku
124 Kč měsíčně. Proti rozhodnutí prvostupňového orgánu, který nařídil obnovu řízení, podala
žalobkyně odvolání, které žalovaný zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Na základě
podaného rozkladu ze strany žalobkyně projednalo věc Ministerstvo práce a sociálních věcí, které
rozhodnutím ze dne 25. 4. 2005 č.j. 2005/21917/21 zrušilo rozhodnutí žalovaného a vrátilo věc
k novému projednání. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že žalovaný měl postupovat nikoliv
podle §59, nýbrž podle §60 správního řádu, neboť se jednalo o opožděné odvolání.
K jednotlivým rozhodnutím žalovaného žalobkyně uvedla tyto žalobní body:
K rozhodnutí č. 1:
Žalobkyně je přesvědčena, že podle zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu,
má nárok na dávku sociální péče ve výši 4100 Kč, tedy ve výši životního minima. Dávku sociální
péče ve výši 2046 Kč, která jí byla přiznána, považuje za nezákonnou.
K rozhodnutí č. 2:
Žalobkyně namítla, že rozhodnutí prvostupňového orgánu a rozhodnutí žalovaného byly
vydány, přestože v době vydání těchto rozhodnutí nebylo v právní moci rozhodnutí o odejmutí
dávky od 1. 4. 2005. Žalobkyně poukázala na to, že prvostupňový orgán dne 18. 8. 2005
pod č.j. 674/9005 vydal rozhodnutí, jímž nepotvrzuje odejmutí dávky a přiznává ji žalobkyni
v původní výši.
K rozhodnutí č. 3:
Žalobkyně namítla, že ze strany prvostupňového orgánu došlo k porušení §33 správního
řádu, neboť správní orgán jí neumožnil seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit
se ke způsobu jejich zjištění a navrhnout případné doplnění, tak že se v důsledku rozhodnutí
prvostupňového orgánu dostala do stavu hmotné nouze a nemohla uhradit nezbytné náhrady
na bydlení a musela požádat majitele nemovitosti o snížení nájemného, který na přechodnou
dobu nájemné snížil.
Městský soud v Praze posoudil žalobní body
takto:
Žalovaný při vydání rozhodnutí č. 1 vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu
a z platné právní úpravy, kterou posoudil
takto:
Podle §1 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb. se občan považuje za sociálně potřebného,
jestliže jeho příjem nedosahuje částek životního minima stanovených zvláštním zákonem
a nemůže si tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotního stavu nebo z jiných
vážných důvodů vlastním přičiněným. Zvláštním zákonem je zákon č. 463/1991 Sb.
Z toho vyplývá, že částka životního minima posuzované osoby je kritériem pro rozhodnutí,
zda lze občana považovat za sociálně potřebného či nikoli.
Podle §4 o dst. 3 zákona o sociální potřebnosti při rozhodování o výši jednorázové
nebo měsíčně se opakující peněžité dávky nebo věcné dávky se přihlíží k částkám životního
minima, ke skutečným odůvodněným nákladům na zabezpečení výživy a ostatních základních
osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost posuzovaného občana, k výši příjmu
a k majetkovým poměrům.
Podle §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 463/1991 Sb. dávky státní sociální podpory a dávky
sociální péče, s výjimkou jednorázových dávek a dávek poskytovaných vzhledem ke zdravotnímu
stavu občana bez ohledu na sociální potřebnost jsou považovány za příjem posuzovaného
občana.
Podle názoru Městského soudu v Praze žalovaný v souladu s ust. §1 odst. 1 zákona
o sociální potřebnosti uznal žalobkyni za osobu sociálně potřebnou, neboť bylo prokázáno,
že její příjem nedosahuje částek životního minima a na základě tohoto zjištění byla žalobkyni
přiznána dávka sociální péče, jejíž výše byla stanovena v souladu s §4 odst. 3 zákona o sociální
potřebnosti. Žalovaný správně přihlédl k příjmu žalobkyně, kterým je také příspěvek na bydlení,
který je vyplácen jako dávka státní sociální podpory. Žalovaný proto musel k vyplácené dávce
státní sociální podpory přihlížet a tato dávka tedy ovlivnila výši dávky státní sociální péče. Podle
názoru Městského soudu v Praze žalovaný stanovil výši dávky sociální péče v souladu s právními
předpisy a zjištěným skutkovým stavem.
Při přezkoumávání rozhodnutí č. 2 Městský soud v Praze vycházel z vyjádření Městského
úřadu Kolín a z čestného prohlášení žalobkyně ze dne 6. 4. 2004, kde je pod bodem 7 uvedeno,
že žalobkyně má živnostenský list pro činnost „maloobchod se smíšeným zbožím“, činnost
pozastavena od 1. 3. 2004. O vlastnictví koncesní listiny na hostinskou činnost není v čestném
prohlášení žádná informace, tato skutečnost v průběhu celého správního řízení ani v průběhu
pobírání dávky sociální péče nebyla správnímu orgánu ohlášena. Soud rovněž vycházel
z protokolu ze dne 20. 9. 2004, z jehož obsahu vyplývá, že žalobkyně byla poučena o nutnosti mít
přerušeno živnostenské podnikání na živnostenském úřadě.
Městský soud v Praze k tomu uvedl, že podle §1 odst. 8 zákona č. 482/1991 Sb.,
o sociální potřebnosti, ve znění zákona č. 422/2003 Sb. se u občana, který má příjem z podnikání
nebo jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v §7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů,
se za příjem z této činnosti považuje pro účely tohoto zákona měsíčně nejméně částka ve výši
50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství vyhlášené Českým statistickým úřadem
za předchozí kalendářní rok s tím, že tato částka se zaokrouhluje na celé stokoruny dolů.
Tuto částku vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí sdělením ve Sbírce zákonů. Tato částka
se považuje za minimální příjem vždy od 1. července roku, v němž došlo k vyhlášení průměrné
mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok do 30. června následujícího roku.
Podle článku II. odst. 2 citovaného zákona se pro období od 1. 1. 2004 do 30. 6. 2004 u osob,
které mají příjem z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v §7 odst. 1 a 2
zákona o daních z příjmů, za příjem z této činnosti považuje pro posouzení sociální potřebnosti
a stanovení výše dávky sociální péče poskytované z důvodu sociální potřebnosti nejméně částka
7800 Kč měsíčně. Od 1. 7. 2004 do 30. 6. 2005 byla tato částka zvýšena na 8400 Kč od 1. 7. 2005
do 30. 6. 2006 jde o částku 9000 Kč.
Protože podle §1 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti se občan považuje za sociálně
potřebného, jestliže jeho příjem nedosahuje částek životního minima stanovených zákonem
č. 463/1991 Sb., žalobkyni nebylo možno ve správním řízení považovat za osobu sociálně
potřebnou, protože její příjem posuzovaný ve smyslu §1 odst. 8 zákona o sociální potřebnosti byl
v posuzovaném období vyšší než je životní minimum stanovené zákonem o životním minimu.
Městský soud v Praze vzal za prokázané, že ke dni 29. 3. 2004 nebyla přerušena
ani živnostenským úřadem ukončena koncesní listina žalobkyně na provozování hostinské
činnosti. Žalobkyně však při podání žádosti o sociální dávku dne 29. 3. 2004 tuto skutečnost
neuvedla a nesdělila ji ani v průběhu celého správního řízení a v průběhu pobírání dávky sociální
péče. Tvrzení žalobkyně, že nebyla informována o nutnosti přerušit oprávnění k provozování
činnosti jako osoba samostatně výdělečně činná se proto nezakládá na pravdě. Bylo tedy
prokázáno, že žalobkyně zamlčela rozhodnou skutečnost pro nárok na dávku sociální péče
a je proto povinna tuto dávku vrátit, a to s odkazem na §107 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb.
K námitce žalobkyně, že vrácení přeplatku ve výši 26 072 Kč bylo v rozporu s jiným
řízením, neboť nebylo ještě pravomocné rozhodnutí o odejmutí dávky, Městský soud v Praze
uvedl, že s ohledem na shora citované právní předpisy nelze tuto dávku odejmout zpětně
a odejmutí dávky sociální péče je opatřením do budoucna. Pokud jde o rozhodnutí přeplatku,
jednalo se o období od 1. 3. 2004 do 31. 3. 2005; pokud jde o rozhodnutí, na které poukazuje
žalobkyně, toto rozhodnutí se týkalo odejmutí dávky s účinností od 1. 4. 2005, takže každé
z uvedených rozhodnutí posuzuje jiné časové období. Rozhodnutí o přeplatku bylo žalovaným
vydáno dříve, než byla pravomocně skončena otázka odejmutí dávky sociální péče, což platná
právní úprava připouští. Městský soud v Praze proto dospěl k závěru, že přezkoumávané
rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy a odpovídá zjištěnému skutkovému stavu.
Pokud jde o rozhodnutí č. 3, z rozhodnutí prvostupňového správního orgánu Městský
soud v Praze zjistil, že jím byla nařízena obnova řízení ve věci přiznání dávky sociální péče
s odůvodněním, že při podání žádosti o dávku sociální péče dne 30. 3. 2004 předložila žalobkyně
smlouvu o pronájmu nemovitosti, kterou používá k trvalému bydlení, sepsanou dne 1. 6. 2003,
podle které má hradit pravidelně částku 1850 Kč. Při rozhodování o stanovení výše dávky
prvostupňový orgán přihlédl k této situaci, při posuzování výše nákladů na domácnost
však vycházel ze zákonné částky na domácnost 1780 Kč. Dne 20. 9. 2004 však žalobkyně
předložila prvostupňovému správnímu orgánu novou smlouvu o pronájmu nemovitosti sepsanou
dne 1. 4. 2004, jejíž účinnost je rovněž od 1. 3. 2004, tedy ještě před podáním žádosti o dávku
sociální péče. Z obsahu této smlouvy vyplývá, že žalobkyně má platit nájemné ve výši 1488 Kč.
Tím vyšla najevo nová skutečnost, kdy žalobkyně měla měsíční náklady podstatně nižší a tyto
náklady mají vliv na výši vyplacené dávky sociální péče, ale v řízení o přiznání dávky sociální péče
nemohly být uplatněny. Proto prvostupňový orgán nařídil obnovu řízení ve smyslu §63 odst. 1
správního řádu. (v textu míněn správní řád z roku 1967 účinný v době rozhodování správních
orgánů).
Po odvolání žalobkyně žalovaný vydal rozhodnutí č. 3, kterým odvolání zamítl
a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný odkázal na §4
odst. 3 zákona o sociální potřebnosti, podle kterého se při stanovení výše dávky sociální péče
přihlíží k částkám životního minima, skutečným odůvodněním nákladům na zajištění výživy
a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost, k výši příjmu
a majetkovým poměrům. Proto má výše nájmu nemovitosti určené k bydlení žalobkyně značný
vliv na výši vyplácené částky. Tím, že smlouvu o pronájmu nemovitosti sepsanou a účinnou
1. 3. 2004, předložila žalobkyně až dne 20. 9. 2004, došlo k tomu, že prvoinstanční rozhodnutí
se opíralo o důkazy, které se ukázaly být nepravdivými a proto bylo třeba s účinností od podání
žádosti přehodnotit výši dávky. Protože uvedené rozhodnutí v době předložení nové smlouvy
bylo již pravomocné, musel prvostupňový správní orgán postupovat formou obnovy řízení.
Žalovaný neshledal v rozhodování prvoinstančního správního orgánu žádné porušení správních
předpisů, proto odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Pokud žalobkyně namítla, že novou nájemní smlouvu sepsala až na základě své platební
neschopnosti v důsledku toho, že jí nebyly vypláceny dávky sociální péče, pak ze správního spisu
Městský soud v Praze zjistil, že smlouva byla sepsána dne 1. 3. 2004, žádost o dávku sociální péče
byla podána dne 30. 3. 2004, ale nová smlouva byla předložena prvostupňovému správnímu
orgánu až dne 20. 9. 2004. Městský soud v Praze po vyhodnocení provedeného dokazování
a s ohledem na §62 až 64 správního řádu dospěl k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí bylo
vydáno v souladu s platnými právními předpisy a se zjištěným skutkovým stavem.
Žalobkyně v kasační stížnosti uvedla, že Městský soud v Praze porušil povinnost doručit
jí vyjádření žalovaného o poskytnout jí přiměřenou dobu, a to nejméně deset pracovních dnů
k podání repliky. Žalobkyně vyjádření žalovaného neobdržela a tím se nemohla k tomu vyjádřit
a navíc při jednání před Městským soudem v Praze byla neustále „zastavována v řeči“. Žalobkyně
v tom spatřuje vadný procesní postup Městského soudu v Praze.
Pokud jde o rozhodnutí č. 2, žalobkyně v kasační stížnosti uvádí, že doložila
prvostupňovému správnímu orgánu již na počátku řízení v březnu 2004, že osobou samostatně
výdělečně činnou není, a to přerušením podnikání na Finančním úřadu a evidencí u Úřadu práce.
Podle názoru žalobkyně je tím jednoznačně prokázáno, že neměla příjmy, které jsou podstatou
vyplácení dávek sociální potřebnosti.
Žalobkyně dále tvrdí, že předložila dva další důkazy, a to dopisy Městského úřadu v Týnci
nad Labem ze dne 9. 11. 2005 a 12. 12. 2005, kde se potvrzuje, že žalobkyně není osobou
samostatně výdělečně činnou. Městský soud v Praze však tyto důkazy nevzal v úvahu a řádně
je nevyhodnotil. Rovněž upozorňuje, že v odůvodnění rozsudku jsou uvedena chybná data –
termín vrácení přeplatku je uveden 30. 6. 2005, i když ve skutečnosti se má jednat o datum
30. 6. 2006. Stejně tak se liší datum, které je v napadeném rozsudku uváděno dnem 1. 4. 2005,
přestože správní orgán uvádí datum 1. 3. 2004. Podle názoru žalobkyně tato chybná data mají
významný vliv na výsledek rozhodnutí. K rozhodnutím č. 1 a 3 žalobkyně uvedla, že se jedná
o výši dávky sociální potřebnosti – doplatku do životního minima a v době vydání rozhodnutí
bylo zákonné životní minimum 4100 Kč měsíčně.
Žalobkyně namítla, že Městský soud v Praze se dostal do rozporu s čl. 30 odst. 1, čl. 30
odst. 2, čl. 26 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 1 Listiny základních
práv a svobod. Dále namítla, že Městský soud v Praze porušil čl. 9 odst. 3, čl. 1 odst. 1, čl. 4
a čl. 2 odst. 4 Ústavy. Žalobkyně konečně namítá, že ve spisu nejsou výzvy k místnímu šetření
a k projednání věci před rozhodnutím. Městský soud v Praze nevzal v úvahu, že minimální
zákonné životní minimum nelze snižovat a že pojmy „sociální péče“ a „sociální potřebnost“
jsou rozdílné a nelze je libovolně zaměňovat.
Žalobkyně navrhla, aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti podrobně rozebral jednotlivé stížnostní
námitky žalobkyně a navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“) posoudil kasační stížnost
takto:
K námitce, že žalobkyni nebylo doručeno vyjádření žalovaného k žalobě a tím k němu
ani nemohla podat repliku, Nejvyšší správní soud uvádí:
Na č.l. 45 soudního spisu je uveden pokyn soudní kanceláři ze dne 14. 2. 2006,
aby vyjádření žalovaného (č.l. 35-41) zaslala žalobkyni. Tento pokyn však nebyl splněn (chybí
razítko soudní kanceláře potvrzující odeslání tohoto vyjádření žalobkyni).
Ze soudního spisu (č.l. 53) je však zřejmé, že dne 1. 3. 2006 žalobkyně se svým zástupcem
nahlíželi do spisu. V žádosti o povolení nahlédnout do spisu je uvedeno: „kopie: 35-41, správní
spis….. pořízeno digit. fotoap. – bez poplatku“. Z tohoto záznamu je patrno, že dne 1. 3. 2006
byla žalobkyni předána kopie vyjádření žalovaného a nic jí nebránilo v tom, aby podala repliku,
protože jednání ve věci se konalo dne 20. 4. 2006.
Skutečnost, že žalobkyni nebylo doručeno vyjádření žalovaného (resp. nelze prokázat,
že jí doručeno bylo), je porušením ust. §74 odst. 2 s. ř. s. Tato procesní vada však nemohla mít
za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], protože
žalobkyně byla s vyjádřením žalovaného seznámena tím, že u soudu včas převzala jeho kopii.
Žalobkyně tak nebyla na svých procesních právech zkrácena.
K tvrzení žalobkyně, že již na počátku řízení doložila prvostupňovému správnímu
orgánu, že není osobou samostatně výdělečně činnou a bylo tedy tím prokázáno, že neměla
příjmy, Nejvyšší správní soud uvádí:
Žalobkyně předložila čestné prohlášení, v němž uvedla, že má živnostenský list
pro činnost „maloobchod se smíšeným zbožím“; tato činnost byla pozastavena od 1. 3. 2004.
Žalobkyně v tomto čestném prohlášení neuvedla nic o tom, že má koncesní listinu na hostinskou
činnost. Tuto skutečnost žalobkyně správnímu orgánu neohlásila ani v průběhu pobírání dávky
sociální péče. Tím nesplnila svoji oznamovací povinnost a proto bylo ve smyslu ust. §107 zákona
č. 100/1988 Sb. rozhodnuto o její povinnosti vrátit přeplatek dávky sociální péče.
Žalobkyně dále namítla, že Městskému soudu v Praze předložila dvě listiny jako důkazy
o tom, že není osobou samostatně výdělečně činnou, a to od 1. 3. 2004. Žalobkyně se domnívá,
že tím splnila podmínky pro poskytování dávek sociální potřebnosti od 1. 3. 2004 a požadavek
na vrácení vyplacené částky je protiprávní. Městský soud v Praze však ve svém rozhodnutí
k těmto listinám nepřihlédl a nehodnotil je.
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že rozhodnutí o vrácení přeplatku dávky sociální
péče se týká období od 1. 3. 2004 do 31. 3. 2005. Listina, kterou žalobkyně předložila při jednání
u Městského soudu v Praze a kterou vyhotovil prvostupňový správní orgán, však potvrzuje,
že žalobkyně není v době od 1. 4. 2005 do 31. 7. 2005 považována za osobu samostatně
výdělečně činnou. Obsah této listiny se tedy týká jiného časového období, které navazuje
na období, za které má žalobkyně vrátit přeplatek dávky sociální péče. Tvrzení žalobkyně,
že prokázala, že od 1. 3. 2004 není osobou samostatně výdělečně činnou, není pravdivé. Postup
Městského soudu, který k uvedeným listinám nepřihlédl neshledal proto Nejvyšší správní soud
v rozporu s procesními předpisy.
Pokud Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku uvedl chybná data napadených
rozhodnutí, jde o písařskou chybu, která nemá vliv na zákonnost tohoto rozsudku.
Za rozhodující je třeba považovat časové údaje uvedené v napadených rozhodnutích.
Žalobkyně ve zcela obecné rovině namítla, že Městský soud v Praze porušil řadu
vyjmenovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod a Ústavy, přičemž žalobkyně pouze
cituje text těchto ustanovení. Není tedy patrno, v čem žalobkyně spatřuje tato tvrzená pochybení
v ústavní rovině a Nejvyšší správní soud se těmito námitkami nemohl konkrétně zabývat.
Námitku, že ve spise nejsou výzvy k místnímu šetření a „k projednání věci před
rozhodnutím“ žalobkyně neuplatnila jako žalobní bod v žalobě ve lhůtě stanovené v ust. §71
odst. 2 s. ř. s., tedy do dvou měsíců od doručení napadených rozhodnutí, i když ji uplatnit mohla.
Nejvyšší správní soud k této námitce nepřihlížel právě proto, že žalobkyně ji neuplatnila
v řízení před soudem, ač tak učinit mohla (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle ust. §60 odst. 1 a 2
s. ř. s. Žalobkyně ve věci úspěch neměla a žalovanému nelze náhradu nákladů přiznat.
Žalobkyni byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka
Mgr. Dřímalová, která však podle obsahu spisu neučinila žádný úkon právní služby. Nejvyšší
správní soud proto nerozhodoval o přiznání odměny této zástupkyni.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu