ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.112.2009:53
sp. zn. 3 Ads 112/2009 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Z. R., zast.
JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem Trutnov, Svatojánské nám. 47, proti
žalovanému: ředitel Policie České republiky, správy Východočeského kraje, se sídlem
Hradec Králové, Ulrichovo nám. 810, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2008 ,
č. 138, ve znění rozhodnutí ze dne 28. 11. 2008, č. j. PVC-2037/ČJ-KR-2007, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2009 , č. j. 30 Ca
17/2009 - 24,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2009, č. j. 30 Ca 17/2009 - 24,
se zrušuje a žaloba se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 2. 2007 zamítl ředitel Policie ČR okresního ředitelství Trutnov
žádost žalobce o nařízení obnovy řízení podle §192 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služební zákon“), ve věci
jeho propuštění ze služebního poměru pro porušení služební přísahy podle §106 odst. 1
písm. d) a §108 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., neboť se dopustil zavrženíhodného jednání ,
které má znaky trestného činu a které je způsobilé ohrozit dobrou pověst policie.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne
21. 5. 2007, č. 779 zamítl.
Rozhodnutí žalovaného následně zrušil Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
31. 10. 2007, č. j. 30 Ca 88/2007 - 27, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Novým rozhodnutím ze dne 25. 3. 2008, č. 138, žalovaný odvolání žalobce vyhověl
a rozhodnutí ředitele PČR, okresního ředitelství Trutnov , ze dne 28. 2. 2007, zn. ORTU -
86/2007, zrušil. Toto rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 28. 3. 2008.
Přípisem ze dne 26. 11. 2008 se žalobce obrátil na ředitele Policie ČR Správy
Východočeského kraje se žádostí podle §181 odst. 8 služebního zákona o opravu rozhodnutí
ze dne 25. 3. 2008, konkrétně o doplnění chybějícího výroku o zastavení řízení a o doručení
opraveného rozhodnutí k rukám žalobcova právního zástupce.
Opravným usnesením ze dne 28. 11. 2008, č. j. PVC -2037/ČJ-KR-2007, které bylo
právnímu zástupci žalobce doručeno dne 23. 12. 2008, žalovaný dodatečně řízení také zastavil.
Obě naposledy uvedená rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu
v Hradci Králové žalobou ze dne 21. 1. 2009, která byla soudu doručena dne 22. 1. 2009.
Krajský soud se předně zabýval otázkou včasnosti podané žaloby. V souvislosti
s tím přezkoumal i usnesení žalovaného ze dne 28. 11. 2008, kterým chtěl provést opravu
původního rozhodnutí dle §181 odst. 8 služebního zákona. Podle uvedeného ustanovení opraví
služební funkcionář chyby v psaní, počtech a jiné zřejmé nesprávnosti v písemném vyhotovení
rozhodnutí kdykoliv i bez návrhu a vyrozumí o tom účastníka. Dle §190 odst. 7 téhož zákona
odvolací orgán, jsou-li pro to důvody, rozhodnutí změní nebo zruší a řízení zastaví; jinak
odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí.
Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný a) odvolání vyhověl a b) rozhodnutí
prvoinstančního orgánu, kterým byla zamítnuta jeho žádost o obnovu řízení, zrušil. Výrokem b)
napadeného rozhodnutí tedy žalovaný rozhodl v rozporu s §190 odst. 7 služebního zákona,
neboť odvoláním napadené rozhodnutí pouze zrušil, opominul však další nedílnou část výroku,
tj. že řízení se zastavuje. Toto pochybení shledal krajský soud zcela zásadním. Jak již v minulosti
krajské soudy i Nejvyšší správní soud opakovaně zdůraznily, musí být výrok rozhodnutí
správního orgánu zcela určitý, jednoznačný a srozumitelný. Absence části výroku, který je přesně
stanoven zákonem, způsobuje podle soudu nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí
pro nesrozumitelnost dle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Ta je pak sama o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení
věci žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný se sice pokusil toto pochybení napravit rozhodnutím ze dne 28. 11. 2008,
přitom se však dopustil řady dalších nezákonností. Domníval se, že část výroku o zastavení řízení
lze dodatečně do výroku doplnit formou opravy jiné zřejmé nesprávnosti dle §181 odst. 8
služebního zákona. Absenci části výroku, jehož podoba je určena zákonem, však podle soudu
rozhodně nelze považovat za zřejmou nesprávnost písemného vyhotovení rozhodnutí.
V této souvislosti odkázal krajský soud opět na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
podle které lze institut opravy zřejmých omylů a nesprávností aplikovat pouze na zjevné omyly
ohledně údajů, které jsou jinak dostatečně podloženy zjištěními prokazujícími správné znění,
tedy na opravy různých méně významných překlepů a zkomolenin, opravy dat a rodných čísel
nebo na opravy početních chyb (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 42/2007 - 142,
www.nssoud.cz).
Žalovaný navíc učinil opravu formou usnesení, přestože takovou formu rozhodnutí
služební zákon vůbec nezná. Z textu §181 odst. 8 služebního zákona lze dovodit,
že zákonodárce nepředpokládal, že k opravě zde uvedených skutečností bude docházet nutně
formou rozhodnutí, ale že postačí i přípis služebního funkcionáře, o němž bude účastník
vyrozuměn.
Uvedené nezákonnosti jsou nejenom dostačující pro zrušení napadeného rozhodnutí
ve znění citovaného opravného usnesení, ale jsou významné právě i pro posouzení včasnosti
podané žaloby. Pokud žalovaný v písemném vyhotovení svého rozhodnutí ze dne 25. 3. 2008
uvedl pouze, že se odvolání vyhovuje a rozhodnutí prvostupňového orgánu se ruší,
aniž by zároveň řízení zastavil, mohl takovýto neúplný výrok vyvolat v žalobci dojem, že v řízení
bude nadále pokračováno, že vlastně odvoláním dosáhl, čeho chtěl. Neměl tedy důvod napadat
takové rozhodnutí žalobou. Ani v odůvodnění tohoto rozhodnutí není o zastavení řízení zmínka.
Žalobce proto mohl důvodně očekávat, že řízení o jeho návrhu na obnovu řízení bude
pokračovat u správního orgánu první instance. Navíc k obraně proti vrchnostenskému zásahu
do práv je jistě spravedlivé tolerovat vyšší míru případné indolence dotčených oso b.
Uvedená pochybení nemohou jít podle krajského soudu k tíži žalobce. Ten podal žalobu
ve chvíli, kdy byl v úplnosti seznámen s výrokem rozhodnutí o jeho odvolání, a lhůta pro podání
žaloby tak byla v daném případě dodržena. Opačný výklad by podle krajského soudu vedl
k tomu, že by se žalobce nemohl domoci v úplnosti nápravy rozhodnutí o svém odvolání,
a to výlučně v důsledku nezákonného postupu žalovaného, což považuje za nepřijatelné,
jakož i v rozporu s některými zásadami správního řízení (zásada ochra ny dobré víry, zásada
legitimního očekávání).
Krajský soud dal následně žalobci za pravdu i v otázce charakteru jeho podání,
resp. jeho chybné kvalifikace žalovaným podle §193 služebního zákona. V podrobnostech
krajský soud odkázal na svůj rozsudek ze dn e 31. 10. 2007, přičemž konstatoval, že žalovaný
zde vyslovený názor o důvodnosti návrhu na obnovu řízení zcela pominul. Krajský soud
proto napadené správní rozhodnutí ze dne 25. 3. 2008 ve znění rozhodnutí ze dne 28 . 11. 2008
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. pro nezákonnost vyplývající
z nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel nesouhlasí
s názorem krajského soudu, podle něhož je jeho opravné usnesení nezákonné. Tento procesní
úkon služební zákon neupravuje a neukládá ani subsidiární použití jiného právního předpisu.
Se zrušením rozhodnutí v odvolacím řízení podle §190 odst. 5 služebního zákona nespojuje
tento zákon vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, jak bylo stanoveno předchozí právní
úpravou. Zrušení rozhodnutí je tedy jednoznačně spojeno se zastavením řízení. Stěžovatel
je proto toho názoru, že žalobce, zastoupený advokátem, nemohl nabýt dojmu, že v řízení
o obnově bude pokračováno. Tomuto dojmu pak v žádném případě nenasvědčuje
ani odůvodnění rozhodnutí, jak tvrdí krajský soud. Žalobce by mohl nabýt dojmu, že v řízení
o žádosti bude pokračováno, nikoliv však v řízení o obnově řízení, nýbrž v řízení přezkumném
podle §193 služebního zákona.
Dne 26. 11. 2008 požádal žalobce žalovaného o opravu nesprávnosti ve výroku
v písemném vyhotovení rozhodnutí podle §181 odst. 8 služebního zákona. Na základě
této žádosti žalovaný provedl opravu výroku rozhodnutí, a to formou usnesení dne 28. 11. 2008,
neboť k nesprávnosti došlo při písemném vyhotovení rozhodnutí. Pokud neměl advokát žalobce
v úmyslu opravu ve smyslu uvedeného ustanovení, měl podle žalovaného napadnout rozhodnutí
ze dne 25. 3. 2008 žalobou u soudu podle §196 služebního zákona .
Další kasační námitky žalovaného směřovaly jednak k posouzení charakteru prvotního
žalobcova podání ze dne 30. 1. 2007, jednak k mer itu věci, totiž k posouzení důvodů pro obnovu
řízení podle §192 odst. 1 písm. b) služebního zákona. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle §181 odst. 8 služebního zákona opraví služební funkcionář chyby v psaní, počtech
a jiné zřejmé nesprávnosti v písemném vyhotovení rozhodnutí kdykoliv i bez návrhu a vyrozumí
o tom účastníka.
Podle §190 odst. 8 služebního zákona je odvolací orgán povinen rozhodnout o odvolání
bez zbytečného odkladu, nejpozději do 90 dnů ode dne jeho podání. Jsou-li pro to důvody,
odvolací orgán rozhodnutí změní nebo zruší a řízení zastaví; jinak odvolání zamítne a rozhodnutí
potvrdí.
Usnesením ze dne 28. 11. 2008 žalovaný na základě stěžovatelovy výslovné žádosti
provedl opravu rozhodnutí ze dne 25. 3. 2008 tak, že do výroku do plnil slova „a řízení
se zastavuje“. Pro tento svůj úkon zvolil formu usnesení, byť služební zákon předvídá pro opravu
zřejmých nesprávností pouze „vyrozumění“. Z uvedeného je patrné, že samotný žalovaný měl
o správné formální podobě požadované opravy pochybnosti, a není tak zcela zřejmé,
zda postupoval podle stěžovatelem dovolávaného §181 odst. 8 služebního zákona, či podle §76
správního řádu. Vydáním usnesení namísto přípisu každopádně postupoval způsobem,
který zajišťoval stěžovateli silnější právní postavení, a tedy ve prospěch stěžovatele, nikoli
naopak. Za určující pro posouzení projednávané věci však Nejvyšší správní soud považuje
tu skutečnost, že ať už byla požadovaná oprava provedena jakoukoli procesní formou, nikdy
nemohla ovlivnit právní moc původního rozhodnutí.
Oprava sama není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., neboť stěžovatelova
práva nezakládá, nemění ani neruší ani závazně neurčuje, pouze uvádí omyl zatěžující
opravované rozhodnutí do souladu se skutkovým či právním stavem. Nejvyšší správní soud
se proto neztotožňuje s názorem krajského soudu, podle něhož tvoří obě napadená rozhodnutí
jakýsi pomyslný celek („rozhodnutí ,ve znění‘ rozhodnutí“), kdy teprve vydáním opravného usnesení
bylo o meritu věci účinně rozhodnuto. Právní moc rozhodnutí ze dne 25. 3. 2008 nastala
jeho doručením stěžovateli (jeho právnímu zástupci) a následná oprava provedená usnesením
ze dne 28. 11. 2008 na této nemohla cokoli změnit. Oba předmětné správní úkony je proto
dle Nejvyššího správního soudu třeba nahlížet samostatně a podle toho přistupovat rovněž
k procesním lhůtám. Pokud tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí ze dne 25. 3. 2008 v zákonné
lhůtě správní žalobou, nemůže účinky marného uplynutí lhůty zvrátit podáním žaloby
po obdržení opravy tohoto rozhodnutí.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu neobstojí argumentace krajského soudu,
podle níž mohl být stěžovatel výrokem původního rozhodnutí uveden v omyl. Z citace §190
odst. 8 služebního zákona je zřejmé, že odvolací orgán má pouze tři možnosti, j ak o podaném
odvolání rozhodnout: buď jej zamítnout a napadené rozhodnutí potvrdit, nebo rozhodnutí
změnit, anebo jej zrušit a řízení zastavit. Tezi, podle níž se mohl žalobce domnívat, že v řízení
bude pokračováno, je proto podle názoru Nejvyššího správního soudu nutno odmítnout
jako neopodstatněnou. Zrušil-li služební funkcionář napadené rozhodnutí, fakticky tím řízení
také zastavil, neboť možnost dalšího řízení před správním orgánem prvního stupně tento zákon
nepřipouští.
Konstrukce, na níž je žaloba vybudována, je navíc vnitřně rozporná. Stěžovatel
v ní na jednu stranu přiznává, že se na žalovaném dožadoval zcela konkrétní opravy rozhodnutí
ze dne 25. 3. 2008 (implicite se tedy podle něj jednalo o „zřejmou nesprávnost“), aby vzápětí v žalobě
tvrdil, že původnímu textu tohoto rozhodnutí nerozuměl. Z uvedeného lze podle Nejvyššího
správního soudu usoudit na patrnou účelovost tvrzení stěžovatele, nikoli však dovozovat důvod
prodloužení zákonné lhůty pro podání žaloby.
Lze tak uzavřít, že v projednávané věci měl stěžovatel k dispozici tyto právní prostředky
nápravy rozhodnutí ze dne 25. 3. 2008 : Buďto žalobu ke správnímu soudu – kterou by ovšem
bylo nutné podat v zákonné lhůtě – anebo podání návrhu na přezkumné řízení podle §193
služebního zákona. Jelikož způsoby rozhodnutí v tomto řízení služební zákon neupravuje,
uplatnil by se patrně §97 odst. 3 ve spojení s §180 odst. 1 správního řádu . Výsledné rozhodnutí
(v daném případě změnové) by pak bylo opět možné napadnout žalobou u správního soudu
(srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 4 As
31/2006 - 73, publ. pod č. 1513/2008 Sb. NSS) , předmět přezkumu by však byl vymezen
poměrně úzce, neboť by se redukoval pouze na onu opravu nedostatků původního rozhodnutí,
resp. způsob, kterým byla správním orgánem provedena.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové trpí vadou podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto
jej v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Jelikož shledal v řízení před krajským soudem důvody
pro odmítnutí žaloby, současně podle téhož ustanovení žalobu odmítl.
Žaloba byla odmítnuta, žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 3 s. ř. s.) .
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. března 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu