ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.126.2010:70
sp. zn. 3 Ads 126/2010 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P.,
zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Blanická 19, Olomouc, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2009, č. j. KUOK 110375/2009, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne
4. 8. 2010, č. j. 73 Cad 14/2009 – 34,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 4. 8. 2010
č. j. 73 Cad 14/2009 – 34 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
II. Ustanovené advokátce, JUDr. Janě Kašpárkové, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 960 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního
zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalovaný proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě,
pobočka v Olomouci, ze dne 4. 8. 2010 č. j. 73 Cad 14/2009 – 34 , kterým bylo zrušeno
rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2009 č. j. KUOK 110375/2009 a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení. Uvedeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí
Městského úřadu Litovel ze dne 2. 11. 2009, č. j. 12614/2009/LTO, kterým nebyla žalobkyni
přiznána okamžitá pomoc na úhradu nezbytného jednorázového výdaje – pořízení zimní obuvi
a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
V odůvodnění rozsudku krajský soud zejména uvedl, že žalovaný nepostupoval v souladu
se zákonem č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, (dále jen „zákon č. 111/2006 Sb.“),
neboť byl povinen posuzovat stav hmotné nouze žalobkyně v kontextu jejích příjmů a celkových
sociálních a majetkových poměrů. Krajský soud zjistil, že napadené rozhodnutí žalovaného
se tímto posouzením vůbec nezabývalo, přestože jde o nezbytnou a výchozí podmínku řádného
zhodnocení, zda se žalobkyně nachází v hmotné nouzi či nikoli. Právní názor žalovaného,
že potřeba zakoupení zimní obuvi je kryta jinou dávkou, a to příspěvkem na živobytí, dle názoru
krajského soudu neobstojí, když není zdůvodněno, zda se žalobkyně nachází ve stavu hmotné
nouze a má nárok na dávku, o kterou požádala. Žalovaný tak nezjistil dostatečně skutkový stav
věci dle ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb ., správního řádu.
Krajský soud také dodal, že ustanovení §2 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb. popisuje
situaci, kdy správní orgán může uznat žadatele za osobu v hmotné nouzi, přičemž v souladu
s judikaturou správních soudů je třeba slovo „může“ vykládat tak, že pokud jsou splněny
podmínky hmotné nouze, správní orgán takovou osobu za osobu v hmotné nouzi uzná. Krajský
soud shrnul, že žalovaný nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 1 a o dst. 5 zákona
č. 111/2006 Sb., v napadeném rozhodnutí řádně neodůvodnil svůj postup a tím zatížil řízení
vadami, které měly za následek nezákonnost rozhodnutí, a proto rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm měl žalovaný na základě dostatečných podkladů posoudit,
zda může považovat žalobkyni za osobu ve stavu hmotné nouze a zda na základě tohoto
posouzení má žalobkyně nárok na úhradu nezbytného jednorázového výdaje nebo nákladu
spojeného s pořízením nezbytných základních předmětů dlouhodobé spotřeby. V případě zjištění
stavu hmotné nouze a pochybností o žádosti ze dne 16. 10. 2009 pomůže správní orgán
žalobkyni nedostatky žádosti odstranit nebo ji vyzve k jejich odstranění a poskytne
jí k tomu přiměřenou lhůtu.
Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasí s výtkou krajského soudu, že se nezabýval
posouzením stavu hmotné nouze ve vztahu k sociálním a majetkovým poměrům žalobkyně.
Žalobkyně byla zcela prokazatelně osobou v hmotné nouzi, neboť v předmětné době
byla příjemcem „základní“ dávky v systému pomoci v hmotné nouzi - příspěvku na živobytí.
Pokud by její sociální a majetkové poměry byly takové, že jí mohly i po úhradě odůvodněných
nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb,
nebyla by uznána za osobu v hmotné nouzi ani pro dávku příspěvku na živobytí. V případě
žalobkyně bylo provedeno porovnání příjmů a celkových sociálních a majetkových poměrů
v rámci správního řízení o jinou dávku pomoci v hmotné nouzi (příspěvku na živobytí)
a výsledek tohoto porovnání byl správním orgánům znám z jejich úřední činnosti.
Za nepatřičnou považuje stěžovatel argumentaci krajského soudu s odkazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008, č. j. 6 Ads 98/2008 - 53, v němž nebyla řešena
problematika mimořádné okamžité pomoci. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem krajského
soudu, že pokud jsou splněny podmínky hmotné nouze, musí být dávka mimořádné okamžité
pomoci poskytnuta. Stěžovatel trvá na tom, že pořízení zimní obuvi spadá pod pojem základní
životní podmínky respektive živobytí, žalobkyně tak má tuto potřebu krytou jinou dávkou
pomoci v hmotné nouzi – příspěvkem na živobytí. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry Krajského soudu
v Ostravě, pobočka v Olomouci a s ohledem na hospodárnost řízení doplnila, že po doručení
napadeného rozsudku došlo k zastavení řízení o dávce mimořádné okamžité pomoci na úhradu
pořízení zimní obuvi, neboť žalobkyně vzala žádost o tuto dávku zpět.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z předloženého správního spisu vyplynuly následující podstatné skutečnosti.
Dne 16. 10. 2009 podala žalobkyně u Městského úřadu Litovel (dále „správní orgán
I. stupně“) žádost o mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nezbytného jednorázového
výdaje, a to na pořízení zimní obuvi, jako předpokládanou výši výdaje uvedla částku 1000 Kč.
Dne 20. 10. 2009 pak správnímu orgánu I. stupně předložila pokladní doklad na částku 280 Kč
z téhož dne od N. N. T. Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 2. 11. 2009
č. j. 12614/2009/LTO nepřiznal žalobkyni dávku mimořádné okamžité pomoci na úhradu
nezbytného jednorázového výdaje - pořízení zimní obuvi. V odůvodnění správní orgán I. stupně
uvedl, že pořízení běžné obuvi je součástí základních osobních potřeb, které jsou zahrnuty
v částce životního minima, respektive v částce živobytí a tento výdaj již je pokryt příspěvkem
na živobytí, který žalobkyně a její nezaopatřené dítě pobírá. Proti citovanému rozhodnutí podala
žalobkyně odvolání a stěžovatel rozhodnutím ze dne 3. 12. 2009 č. j. KUOK 110375/2009
odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Dle stěžovatele spadá obuv zcela
nepochybně mezi ostatní základní osobní potřeby, jejich zajištění je saturováno základní dávkou
pomoci v hmotné nouzi, tedy příspěvkem na živobytí. V případě, že příjmy osob nedosahují
částky na živobytí (která se odvíjí od částek exist enčního a životního minima), je jejich živobytí
a základní osobní potřeby zajištěno rovněž příspěvkem na živobytí. Žalobkyně a její syn
je příjemkyní této dávky pomoci v hmotné nouzi, proto její základní osobní potřeby
jsou zabezpečeny jejími příjmy a příspěvkem na živobytí.
Z provedené rekapitulace vyplývá, že v posuzova ném případě se primárně jedná
o posouzení otázky přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytných nákladů.
Podmínky pro přiznání mimořádné hmotné pomoci jsou stanoveny zákoně
č. 111/ 2006 Sb. Podle §36 odst. 1 cit. zákona, má nárok na mimořádnou okamžitou pomoc
a) osoba uvedená v §2 odst. 3,
b) osoba uvedená v §2 odst. 4 a 5, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi,
c) osoba uvedená v §2 odst. 6, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi.
Podle §36 odst. 2 téhož zákona se pro účely poskytování mimořádné okamžité pomoci osobě
uvedené v §2 odst. 3, odst. 5 písm. a) a odst. 6 tato osoba posuzuje bez společně posuzovaných osob. Mimořá dnou
okamžitou pomoc lze poskytnout pouze jedné z osob společně posuzovaných, jde -li o stav hmotné nouze podle §2
odst. 4.
Podle odst. 2 téhož ustanovení se osoba nachází v hmotné nouzi, není-li dále stanoveno jinak,
jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob
a) po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (§9 odst. 2) nedosahuje čás tky živobytí (§24),
přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných
důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak ohroženo, nebo
b) dosahuje sám nebo spolu s příspěvkem na živobytí podle §4 odst. 1 ) písm. a) částek živobytí,
ale nepostačuje k zabezpečení odůvodněných nákladů na bydlení (§34) a služby s bydlením
bezprostředně spojené.
Podle §2 odst. 5 téhož zákona, za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi
považovat též osobu, která nemá vzhledem k příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům dostatečné
prostředky:
a) k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, spojeného zejména se za placením správního poplatku
při prokázané ztrátě osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného listu nebo dokladů potřebných
k přijetí do zaměstnání, s úhradou jízdného v případě ztráty peně žních prostředků, a v případě nezbytné
potřeby s úhradou noclehu, nebo
b) na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé
potřeby a na základní vybavení domácnosti a odůvodněných nákladů souvisejících se vzděláním
nebo zájmovou činností nezaopatřeného dítěte.
Důvody pro poskytnutí mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytných
nebo odůvodněných nákladů jsou tak stanoveny v §2 odst. 5 písm. a) a b) zákona o pomoci
v hmotné nouzi, přičemž důvody vymezené v §2 odst. 5 písm. b) stěžovatel v napadeném
rozhodnutí implicitně vyloučil a ve věci posuzoval, zda ž alobkyní předestřené důvody
lze podřadit pod §2 odst. 5 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb.
Nejvyšší správní soud uvádí, že zákon č. 111/2006 Sb. konstruuje tři dáv ky pomoci
v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádnou okamžitou pomoc),
které mají sice společné to, že slouží k zajištění základních životních podmínek osob
nacházejících se v hmotné nouzi (ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 111/ 2006 Sb.), liší se však
jednotlivými podmínkami pro jejich poskytování a konkrétním účelem poskytnutí. Dávku
příspěvek na živobytí, kterou žalobkyně pobírala, a tato skutečnost byla správnímu orgánu
I. stupně i stěžovateli známa z úřední činnosti (str. 2 napadeného rozhodnutí), lze označit
za dávkou opakující se a zajišťující osobám sociálně slabým konečný příjem alespoň ve výši
životního či existenčního minima, jak je stanoveno zákonem č. 110/2006 Sb. o životním
a existenčním minimu. Při rozhodování o poskytnutí příspěvku na živobytí se prioritně zkoumá,
zda se osoba nachází v hmotné nouzi, přičemž se též zjišťují její celkové sociální a majetkové
poměry (srovnej §3 odst. 4 zákona č. 111/2006 Sb.).
Mimořádná okamžitá pomoc, jak plyne ze samotného jazykového výkladu tohoto pojmu,
je dávkou jednorázovou pro osoby ocitající se v takové mimořádné situaci, která vyžaduje
okamžitou pomoc, ať už peněžitou či věcnou. Prostřednictvím mimořádné okamžité pomoci
tak může být poskytnuta pomoc v situacích nepříznivého a mimořádného charakteru,
kdy není osoba v hmotné nouzi, ale je jí vhodné bezprostředně poskytnout pomoc,
což však nevylučuje, aby tato pomoc byla poskytnuta též osobě pobírající příspěvek na živobytí
a v hmotné nouzi se již nacházející. Mimořádná okamžitá pomoc je fakultativní dávkou,
nikoli dávkou nárokovou (s výjimkou případu osoby jíž hrozí vážná újma na zdraví), jak se snažil
nepřiléhavými odkazy na judikaturu zdejšího soudu dovodit krajský soud, u které není stanovena
pevná hranice příjmu; záleží tedy na správní úvaze orgánu pomoci v hmotné nouzi, zda a v jaké
výši tuto dávku poskytne, přičemž tento postup může správní soud přezkoumávat pouze
z hlediska překročení případných mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.), resp. z hlediska
případné libovůle ze strany správního orgánu. Zdejší soud dále podotýká, že s ohledem
na skutečnost, že jde o dávku poskytovanou podle zákona o pomoci v hmotné nouzi,
musí jít o osobu, která nemá dostatečné finanční prostředky ani takový majetek, aby mohla
nepříznivou situaci řešit vlastními silami.
Žalobkyně odůvodnila žádost o přiznání mimořádné okamžité pomoci na úhradu
nezbytných nebo odůvodněných nákladů tím, že žádá o úhradu nezbytného jednorázového
výdaje, a to pořízením zimní obuvi, přičemž v žádosti dodala, že vlastní pouze cca 10 let staré
kozačky a 5 let staré opravované botasky.
Stěžovatel závěry v napadeném rozhodnutí postavil na negativní vymezením důvodů
předpokládaných v §2 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb., když uvedl, že pořízení zimní obuvi
splňuje charakter výdaje základní osobní potřeby, jenž by měl být hrazen z příspěvku na živobytí
poskytovaném žalobkyni. Z napadeného rozhodnutí stěžovatele se podává, že „obuv (ať zimní
či pro jiné roční období) zcela nepochybně spadá (spolu s oblečením, hygienickými potřebami,
apod.) mezi ostatní základní osobní potřeby, jejichž zajištění je již saturováno základní dávkou
pomoci v hmotné nouzi – tedy z příspěvku na živobytí“.
V případě, že příjmy osob nedosahují částky živobytí (ta se odvíjí podle §24 zá kona
č. 111/2006 Sb. od částek existenčního a životního minima), jsou jejich základní osobní potřeby
zajištěny příspěvkem na živobytí. Dle §1 odst. 1 zákon a č. 110/2006 Sb., o životním
a existenčním minimu, je životní minimum definováno jako minimální hranice příj mů osob,
která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb,
mezi něž spadá i posuzovaný výdaj žalobkyně.
Požadovaný výdaj žalobkyně stěžovatel neshledal jako mimořádný náklad spojený
s úhradou nezbytného jednorázového výdaje ( podle §5 odst. 2 písm. a) zákona č. 110/2006 Sb.
„k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, spojeného zejména se za placením správního poplatku při prokázané
ztrátě osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného listu nebo dokladů potřebných k přijetí do zaměstnání,
s úhradou jízdného v případě ztráty peněžních prostředků, a v případě nezbytné potřeby s úhradou noclehu )“.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud uvádí, že o žádný nezbytný výdaj mimořádné
okamžité pomoci vymezený zákonem č. 110/2006 Sb. se v případě žalobkyně nejednalo a pokud
stěžovatel předestřené závěry v napadeném rozhodnutí zaujal, podle názoru Nejvyššího
správního soudu nepochybil.
Již pro tuto skutečnost nebylo proto možno žalobkyni z jí uplatněného důvodu pokládat
za osobu nacházející se v hmotné nouzi v užším smyslu citovaného ustanovení.
Krajský soud tak nesprávně předřadil povinnost přezkoumat příjmy a sociální
a majetkovou situaci stěžovatelky před povinnost posouzení toho, zda–li se v souzené věci vůbec
jedná o úhradu ne zbytného jednorázového výdaje či úhradu nákladů spojených s pořízením
nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby.
K této posloupnosti je možno dále obecně podotknout, že objasnění charakteru
mimořádné okamžité pomoci je věcí zásadní pro eventuelní posouzení stavu hmotné nouze,
a to v tom směru, zda bude osoba posuzována sama nebo spolu s dalšími osobami.
Posoudil-li tedy stěžovatel požadovaný výdaj žalobkyně – prostředky na koupi
obuvi - jako výdaj na základní osobní potřebu, jenž by měla být hrazena z prostředků dávky
příspěvku na živobytí, který žalobkyně pobírala, tudíž nepodřadil tento výdaj pod žádnou
ze situací zákonem č. 111/2006 Sb. předvídaných v §36, nemusel se dále zabývat zkoumáním
příjmů a celkové sociální a majetková situ ace žalobkyně, tak jak nadbytečně požadoval krajský
soud. Jinými slovy, bylo již bezpředmětné zabývat se tím, zda žalobkyně splňuje další podmínky
uvedené v §36 odst. 1 téhož zákona nezbytné pro přiznání mimořádné hmotné pomoci podle §2
odst. 5, jakkoliv bylo stěžovateli zřejmé (o tuto skutečnost se v napadeném rozhodnutí výslovně
podělil), že žalobkyně se podle kritérií uvedených v §2 odst. 2 citovaného zákona
č. 111/2006 Sb. v hmotné nouzi nacházela, neboť pobírala příspěvek na živobytí.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že stěžovatel postupoval správně, pokud si na prvním
místě ujasnil, o jaký výdaj žalobkyně se jedná a je-li předpokládaný v ustanovení §2 odst. 5
zákona č. 111/2006 Sb. Při tomto postupu vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu,
své závěry přezkoumatelným způsobem vyložil, přičemž nevybočil z mezí správního uvážení.
S odkazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
důvodnou, proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V novém řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.), a současně rozhodne o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Odměna soudem ustanovené zástupkyně žalobkyně byla určena za jeden úkon právní
pomoci, tj. písemné podání soudu ve věci samé (vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 1. 9. 2010)
podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.
(dále jen „advokátní tarif“). Za výše uvedený úkon tak náleží zástupkyni žalobkyně odměna
ve výši 500 Kč podle §7 a §9 odst. 2 advokátního tarifu a dále režijní paušál ve výši 300 Kč
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupkyně žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty,
a proto se podle §35 odst. 8 s. ř. s. její odměna zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí
20 % z částky 800 Kč, tj. 160 Kč. Zástupkyni žalobkyně tak bude vyplacena částka ve výši
960 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení žalobkyně nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu