ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.133.2012:19
sp. zn. 3 Ads 133/2012 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Mgr. V. K., proti
žalovanému: Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem Kounicova 24,
611 32 Brno, o přezkoumání rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Jihomoravského
kraje ze dne 12. 9. 2011, č. j. 3-OKZ/2011, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2012, č. j. 36 Ad 20/2011 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 12. 9. 2011,
č. j. 3-OKZ/2011, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný tímto rozhodnutím podle
§190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o služebním poměru“), změnil výrok
prvoinstančního rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje
ze dne 2. 6. 2011, č. K-JMK-2609/2011, v části vymezení skutku tak, že se žalobce uznává
vinným ze spáchání kázeňského přestupku podle §50 odst. 1 zákona, kterého se dopustil
úmyslným zaviněním při porušení služební kázně ve smyslu §46 odst. 1 zákona tak, že 1. dne
4. 4. 2011 v přesně nezjištěné době před 07:38 hod., v prostorách úseku kanceláře náměstka
ředitele pro vnější službu KŘP JmK, v přízemí sektoru G, neuposlechl rozkazu svého přímého
nadřízeného náměstka ředitele pro vnější službu, aby neopouštěl svoje pracoviště pro důvod
podání trestního oznámení na služební funkcionáře vedení Krajského ředitelství policie
Jihomoravského kraje a policejního prezidenta, neboť je to jeho mimoslužební záležitost,
a z důvodu záměru podat trestní oznámení opustil své pracoviště na dobu od 07:38 hod. do 10:59
hod., kterou strávil hledáním budovy Okresního státního zastupitelství Brno – venkov v Brně
na ulici Rašínova, které je určeno pro vyšetřování trestné činnosti policistů., 2. dne 6. 4. 2011
bez souhlasu svého přímého nadřízeného nebo oprávněného zastupujícího vedoucího příslušníka
opustil svoje pracoviště v Brně, Kounicova 24 na dobu od 8:25 hod. do 11:12 hod., ač si byl
vědom existence rozkazu NVS ze dne 4. 4. 2011, za účelem podání trestního oznámení
na služební funkcionáře vedení Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje a policejního
prezidenta na Okresním státním zastupitelství Brno venkov v Brně, ul. Polní 41, 3. dne 7. 4. 2011
bez souhlasu NVS nebo oprávněného zastupujícího vedoucího příslušníka, opustil svoje
pracoviště v Brně, Kounicova 24 na dobu od 09:58 hod. do 11:26 hod., za účelem jednání
s advokátem. Výrok prvoinstančního rozhodnutí v části, jíž byl uložen kázeňský trest podle §51
odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru spočívající ve snížení základního tarifu o 10 %
na dobu jednoho měsíce, zůstal nezměněn.
Krajský soud v Brně se v prvé řadě zabýval žalobní námitkou, že v řízení ve věci
kázeňského přestupku žalobce rozhodovali podjatí služební funkcionáři, čímž bylo porušeno
jeho právo na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že zákon o služebním poměru neupravuje
vyloučení služebního funkcionáře z projednání a rozhodnutí věci pro podjatost, vyjádřil se krajský
soud nejprve k otázce, zda se v tomto případě podpůrně aplikuje §14 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Krajský soud přitom odkázal
na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011, č. j. 3 Ads 79/2011 – 62,
kde se uvádí, že ačkoliv zákon o služebním poměru obsahuje v části XII. poměrně autonomní
úpravu řízení ve věcech služebního poměru, není tato úprava ani zdaleka komplexní. Nelze
zde proto vyloučit podpůrné použití správního řádu na základě ustanovení §1 odst. 2, které
zakládá subsidiaritu správního řádu v těch správních procesech, kde zvláštní zákon nestanoví
jiný postup. Krajský soud dále konstatoval, že ačkoli je řízení podle zákona o služebním poměru
oproti obecnému správnímu řízení řízením v mnoha ohledech specifické, služební funkcionář
jednoznačně vystupuje jako správní orgán ve smyslu §1 odst. 1 správního řádu. Uzavřel,
že pokud zákon o služebním poměru neobsahuje žádné ustanovení upravující podjatost
služebních funkcionářů, použije se podpůrně §14 správního řádu. Toto ustanovení je naplněním
požadavku dosáhnout při projednávání a rozhodování věci co nejvyšší míry objektivity, dodržení
zásady materiální pravdy a zásady rovnosti účastníků řízení, tedy naplnění ústavní zásady práva
na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ze správního spisu vyplývá, že služební funkcionář, který rozhodoval v prvním stupni,
pověřil provedením úkonů spojených s vedením řízení, s výjimkou podpisu rozhodnutí, kterým
se řízení ukončuje, vedoucího analyticko právního oddělení mjr. Mgr. M. H. Jak služební
funkcionář uvedl ve sdělení k námitce podjatosti, učinil tak z důvodu maximální objektivnosti
a nestrannosti. Většinou úkonů spojených s vedením kázeňského řízení byla tedy pověřena jiná
osoba. I přesto má krajský soud za to, že skutečnost, že je rozhodnutí vydáno jménem služebního
funkcionáře, který v řízení vystupuje současně jako svědek, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti
rozhodujícího orgánu. Není reálné, aby služební funkcionář objektivně a nestranně posoudil
svou vlastní svědeckou výpověď. Ta zde navíc byla klíčovým důkazem pro zjištění, zda žalobce
porušil rozkaz svého nadřízeného, aby neopouštěl své pracoviště z důvodu podání trestního
oznámení. Podle krajského soudu není podstatné, zda bylo rozhodnutí skutečně neobjektivní
a zaujaté. Podstatné je pouze to, že lze s přihlédnutím k okolnostem případu pochybovat
o nepodjatosti správního orgánu. Relevantní není ani to, zda podjatý služební funkcionář
rozhodnutí pouze podepsal nebo i vypracoval. Stále totiž jde o osobu bezprostředně se podílející
na výkonu pravomoci správního orgánu. Krajský soud dodal, že stejně lze pochybovat
i o podjatosti služebního funkcionáře, který rozhodoval v odvolacím řízení, neboť v rozhodnutí
byla posuzována i jeho svědecká výpověď.
Krajský soud se dále nad rámec žalobní námitky zabýval tím, jak se správní orgány
vypořádaly s žalobcem uplatněnou námitkou podjatosti. Ve svém rozhodnutí stěžovatel
konstatoval, že žalobce neuplatnil námitku podjatosti bez zbytečného odkladu, a proto
k ní v souladu s §14 odst. 2 nepřihlédl. Krajský soud ze správního spisu zjistil, že žalobce
uplatnil námitku podjatosti služebního funkcionáře I. stupně přípisem ze dne 14. 6. 2011 a rovněž
v doplnění odvolání dne 20. 6. 2011. Zdůvodnil ji tím, že služební funkcionář ve věci zároveň
vystupoval v pozici svědka, v odůvodnění rozhodnutí pak hodnotil i svoji svědeckou výpověď
a odůvodňoval její věrohodnost. Podle názoru soudu žalobce nemohl námitku podjatosti uplatnit
dříve, než bylo vydáno rozhodnutí, ze kterého by vyplývalo, kdo je vydal, jaké byly podklady
pro jeho vydání a úvahy, kterými se správní orgán řídil. Byla tedy uplatněna v souladu s §14
odst. 2 správního řádu, tzn. jakmile se o ní žalobce dozvěděl. Krajský soud dodává, že i v případě,
pokud by námitka podjatosti byla podána opožděně, byl by stěžovatel povinen se s ní vypořádat.
Ustanovení §14 odst. 2 správního řádu nelze vykládat tak, že pokud účastník neuplatní námitku
podjatosti bez zbytečného odkladu, není možné ke zde uvedeným skutečnostem přihlédnout.
V takovém případě správní orgán o námitce podjatosti sice nerozhoduje usnesením podle §14
správního řádu, pokud však dospěje k závěru, že rozhodnutí ve věci bylo vydáno podjatou
osobou, posoudí tento postup jako nezákonnost, která je důvodem pro zrušení tohoto
rozhodnutí. Stěžovatel se měl proto jako služebně nadřízený orgán námitkou podjatosti zabývat
po věcné stránce.
Krajský soud tedy shledal vadu řízení v tom, že služební funkcionáři prvního i druhého
stupně nepostupovali v souladu s §14 odst. 3 správního řádu a bezodkladně poté, co se dozvěděli
o okolnostech nasvědčujících, že jsou vyloučeni, neuvědomili svého služebně nadřízeného
a ve věci rozhodli. Jestliže bylo rozhodnutí vydáno podjatým služebním funkcionářem, byla
porušena jedna ze základních zásad právního státu - právo na spravedlivý proces. Rozhodnutí
stěžovatele proto krajský soud zrušil podle §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Současně zrušil v souladu s §78
odst. 7 s. ř. s. i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Za situace, kdy námitka podjatosti
byla důvodná a ostatní žalobní námitky s ní souvisí, se krajský soud těmito námitkami
již nezabýval.
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedl, že v obecné rovině nezpochybňuje závěry vyplývající
z konstantní soudní judikatury o subsidiárním použití správního řádu v řízení ve věcech
služebního poměru. Neztotožňuje se však s názorem krajského soudu, že by měl být správní
řád užit ve všech případech, kdy zákon o služebním poměru vlastní právní úpravu neobsahuje.
Takový výklad by byl mnohdy v rozporu se samotnou podstatou a smyslem služebního poměru
příslušníků bezpečnostních sborů. Jedním z takových případů je právě institut podjatosti. Zákon
o služebním poměru tento institut neupravuje. To ale podle názoru stěžovatele nelze vykládat
zjednodušujícím způsobem jako mezeru v právní úpravě, kterou je třeba bez dalšího překlenout
subsidiárním použitím §14 správního řádu. Naopak je zde třeba neexistenci právní úpravy chápat
jako záměrný projev specifičnosti řízení ve věcech služebního poměru.
O právech a povinnostech příslušníků bezpečnostních sborů vyplývajících z jejich
služebního poměru rozhoduje služební funkcionář jednak jako příslušný „správní orgán“ a jednak
jako jejich nadřízený ve smyslu subordinačním, který bezprostředně řídí, kontroluje a hodnotí
kvalitu výkonu služby a rozhoduje o celé řadě dalších věcí služebního poměru příslušníků.
Mezi nadřízeným služebním funkcionářem a podřízeným příslušníkem vznikají mnohem užší
a rozmanitější vazby než mezi úřední osobou a jiným občanem. Prakticky na každého služebního
funkcionáře by tak bylo možné nahlížet skrze §14 správního řádu jako na osobu, o jejíž
nepodjatosti lze důvodně pochybovat. V řízení ve věcech služebního poměru by proto téměř
ve všech případech musel rozhodovat jiný, než podle zákona o služebním poměru a interních
aktů příslušný služební funkcionář. Tento výklad však zákonodárce jistě nezamýšlel. Stěžovatel
současně poukázal na problém oprávněnosti vyššího služebního funkcionáře s personální
pravomocí postoupit řízení jinému služebnímu funkcionáři v horizontální pozici, který nemá
personální pravomoc a tudíž ani kázeňskou pravomoc nad konkrétním příslušníkem z jiného
teritoriálního útvaru bezpečnostního sboru. Zákon o služebním poměru možnost předávání
či postupování věcí jinému služebnímu funkcionáři vůbec neřeší (s výjimkou §175 odst. 4).
Podle stěžovatele je zákon o služebním poměru vystaven na principu tzv. nestrannosti
při plnění služebních povinností příslušníka. Poukázal na znění služebního slibu „nikdy
nezneužiji svého služebního postavení“ a ustanovení §46 odst. 1 zákona o služebním poměru,
podle něhož služební kázeň spočívá v nestranném plnění služebních povinností příslušníka.
Služební funkcionář má povinnost dodržet požadavek nestrannosti právě při rozhodování
v kázeňském řízení. Tato nestrannost podle stěžovatele představuje i právní podklad pro
presumpci správnosti tvrzení služebního funkcionáře. Stěžovatel připomněl, že zákon dává
služebnímu funkcionáři pravomoc k vyvozování důsledků z porušení služebních povinností.
Neměla by tudíž být prokazována pravdivost jeho tvrzení výpovědí svědka, a to ani vyššího
nadřízeného. Pokud by měla být otázka nestrannosti či podjatosti posouzena jinak, bylo
by nereálné aplikovat zákon o služebním poměru v praxi, zvláště v případech týkajících se řešení
kázeňské odpovědnosti, kde je předmětem řízení porušení rozkazu služebního funkcionáře
bezprostředně podřízeným příslušníkem. Podle stěžovatele lze připustit, že teprve v odvolacím
řízení by měl odvolací orgán ve smyslu §190 odst. 7 zákona o služebním poměru zkoumat
zákonnost rozhodnutí včetně toho, zda jsou zde konkrétní indicie či prvky, které by potvrzovaly
nestrannost rozhodování.
Stěžovatel dále poukázal na to, že v rámci rozhodování ve věcech služebního poměru
je kladen důraz na to, aby odpovědnost za toto rozhodování byla jednoznačně dána konkrétní
osobě, tj. aby v tomto ohledu v rámci Policie ČR existovala jednotná a ve vztahu k policistům
ve služebním poměru jednoznačně čitelná struktura rozhodování. Řízení o kázeňském přestupku
a o jednání, které má znaky přestupku, je pak vedeno výhradně s účastníkem řízení, který
je ve služebním poměru. Jde o zvláštní skupinu osob, pro které je dodržování služebních
povinností založeno vnitřním vztahem k organizaci podle zařazení na služebním místě. Služební
funkcionář zde nepůsobí jako orgán určený k ochraně práv jedince, ale jako orgán určený k plnění
práv a povinností bezpečnostního sboru a k vyžadování služební kázně vůči svým podřízeným.
Nemůže tak být současně splněna podmínka rozhodování nepodjatým orgánem v řízení
ve služebním poměru. Stěžovatel připomněl, že procesní postup byl v projednávané věci dodržen
tak, že účastník řízení mohl uplatnit zákonem o služebním poměru stanovená práva (§174
a §186 odst. 2).
Stěžovatel se při posouzení nutnosti zajistit nestrannost rozhodování o uvedeném
kázeňském deliktu současně zabýval tím, zda se jedná o trestní věc ve smyslu Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Dospěl přitom k závěru, že nebyla naplněna kritéria Engelova
testu vyjádřeného v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Engel a další versus Nizozemí
z 8. 6. 1986. Stěžovatel poukázal na to, že kázeňský delikt v projednávaném případě vykazoval
nízkou společenskou nebezpečnost, uložený kázeňský trest byl sankčním opatřením spíše
preventivního charakteru směřujícím k udržení služební kázně. Stěžovatel je proto přesvědčen,
že je vyloučeno uplatnění zásady spravedlivého procesu, resp. požadavku rozhodování
nepodjatým orgánem. Současně upozornil na to, že výše sankce byla určena v souladu
s principem proporcionality, uložený kázeňský trest nebyl vyjádřením svévole služebního
funkcionáře. Stěžovatel tedy tvrdí, že podjatost služebního funkcionáře, kterou shledal krajský
soud, nepředstavuje porušení jednoho z principů spravedlivého procesu, tj. právo na projednání
věci nezávislým a nestranným orgánem. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně z hlediska
uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Co se týče otázky, zda v projednávané věci bylo možné aplikovat §14 správního řádu
upravující institut vyloučení, uvážil Nejvyšší správní soud
takto:Správní řízení je postup
správního orgánu, jehož cílem je vydat správní akt schopný založit, změnit nebo zrušit práva
a povinnosti osob, nebo je autoritativně stvrdit. Správní řízení je upraveno jednak obecným
právním předpisem, kterým je zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), a jednak zvláštními, složkovými právními předpisy, které obsahují
zvláštní pravidla správního řízení a modifikují tak obecnou úpravu správního řízení. Mezi
obecnou úpravou správního řízení (správním řádem) a mezi zvláštními, speciálními právními
předpisy je vztah speciality, v jehož důsledku se obecný předpis (správní řád) použije vždy,
pokud není ve zvláštním předpise stanoveno jinak (§1 odst. 2 správního řádu). Správní řád
se tak použije mimo jiné také v případě, že zvláštní právní předpis na správní řád výslovně
neodkazuje. V případě, že právní úprava zvláštního zákona vylučuje užití správního řádu,
avšak zvláštní zákon současně neobsahuje úpravu odpovídající základním zásadám činnosti
správních orgánů, uplatní se vždy základní zásady uvedené v §2 až 8 správního řádu.
Zákon o služebním poměru je zvláštním zákonem upravujícím správní řízení ve věcech
služebního poměru, v němž se podle §170 zákona rozhoduje o právech nebo povinnostech
účastníků. Služební funkcionář v tomto řízení vystupuje v pozici správního orgánu ve smyslu
ustanovení §1 odst. 1 správního řádu a §2 odst. l zák. č. 361/2003 Sb., byť odpovědnost
za výkon takového rozhodnutí nese podle §1 odst. 3 citovaného zákona příslušný bezpečnostní
sbor. Zákon o služebním poměru neobsahuje ustanovení, které by odkazovalo na použití
správního řádu či obecných předpisů o správním řízení, neobsahuje však ani ustanovení vylučující
jeho použití. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 21. 9. 2011, č. j. 3 Ads
79/2011 – 62, www.nssoud.cz, na který krajský soud odkázal, použije se na základě ustanovení
§1 odst. 2 správní řád tam, kde zákon o služebním poměru nestanoví jiný postup.
Aplikace správního řádu pak nepochybně přichází v úvahu i v případě požadavku
na zajištění nestrannosti služebního funkcionáře a vydání objektivního rozhodnutí v řízení
o služebním poměru. Nelze totiž vyloučit, že i v tomto řízení mohou nastat okolnosti,
které by založily natolik intenzivní pozitivní či negativní vztah služebního funkcionáře k věci,
k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, že by vedl k oprávněným pochybnostem o jeho
nepodjatosti. Pro tyto případy je třeba zajistit možnost vyloučení služebního funkcionáře
z projednání a rozhodování věci. Nejvyšší správní soud dodává, že samotné uložení povinnosti
nestrannosti v rámci služební kázně (§46 odst. 1 zákona o služebním poměru) zde nedostačuje.
Obdobně lze totiž poukázat na zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinnost soudců
dodržovat princip nestranného a spravedlivého rozhodování, který je nepochybně zásadním
principem fungování soudní moci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn II. ÚS
105/01). I v tomto případě však právní úprava soudního řízení (občanský soudní řád či trestní
řád) současně obsahuje institut vyloučení soudce pro podjatost.
Neobstojí ani argumentace stěžovatele o nutnosti respektovat specifickou povahu řízení
ve věcech služebního poměru. Institut vyloučení pro podjatost je totiž odrazem zásady rovnosti
a nestranného přístupu k dotčeným osobám vyjádřenou v §7 správního řádu, jakož i zásady
materiální pravdy. Jak již bylo uvedeno výše, tyto základní zásady je třeba naplnit vždy při výkonu
veřejné správy, tedy i ve správních řízeních vedených podle zvláštních zákonů.
V této souvislosti lze poukázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, Pl. ÚS
30/09, a usnesení ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 1062/08, v nichž se Ústavní soud vyjádřil
k otázce nestrannosti správního orgánu. Uvedl, že i když čl. 36 odst. 1 Listiny „výslovně
nevyžaduje aby i "jiný orgán" vykazoval atributy nezávislosti a nestrannosti tak jako soud,
z jeho účelu, jímž je vymezení základních principů spravedlivého řízení, vyplývá nutnost širší
interpretace. To se ostatně "na úrovni podústavního práva" projevuje i zakotvením institutu
vyloučení z projednávání a rozhodování věci pro podjatost do jednotlivých předpisů upravujících
proceduru. Pokud jde o správní orgány, pro jejich rozhodovací činnost se sice logicky
nepředpokládá nezávislost, nestrannost již ale ano. Nestranností je totiž třeba rozumět objektivní,
předem nezaujatý přístup pověřených osob k posuzování, řešení a zejména rozhodování právních
věcí, a ten je nutno vyžadovat v případě všech státních orgánů. Jiný výklad by ve svém důsledku
založil procesní nerovnost, a otřásl by tak důvěrou v právní stát, jehož posláním je mimo jiné
i zajistit neutrální a objektivní rozhodování jeho orgány. Námitka podjatosti úředníka
rozhodujícího ve správním řízení, byť nejde o instituci soudního typu, tedy může mít
ústavněprávní rozměr“.
Vzhledem k tomu, že nutnost rozhodování nestranným správním orgánem vyplývá
již ze samotných základních zásad činnosti správních orgánů zakotvených ve správním řádu,
není případná argumentace stěžovatele, že tento požadavek nelze při projednání předmětného
kázeňského deliktu dovodit z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť
se zde o trestní obvinění ve smyslu tohoto článku nejedná.
Na naplnění požadavku nestrannosti služebního funkcionáře nelze rezignovat
s tím, že zákon o služebním poměru neupravuje postup odpovídající §14 odst. 4 správního
řádu, tedy určení jiného služebního funkcionáře k projednání a rozhodnutí věci. Zde je nutno
vycházet z příslušného vnitřního organizačního předpisu, který upravuje zastupování služebního
funkcionáře, např. v případě jeho nepřítomnosti.
Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že má-li mít vyloučení pro podjatost smysl, musí
být podjatá osoba vyloučena ze všech úkonů řízení, jak to ostatně požaduje §14 správního řádu.
Služební funkcionář příslušný k řízení v prvním stupni ve svém sdělení k námitce podjatosti
ze dne 23. 6. 2011 uvedl, že z důvodu maximální objektivnosti a nestrannosti pověřil provedením
úkonů spojených s vedením řízení, s výjimkou podpisu rozhodnutí, kterým se řízení ukončuje,
jinou úřední osobu. Tento postup však k naplnění požadavku rovného a nestranného přístupu
k účastníkům nepostačuje. Služební funkcionář totiž svým podpisem stvrzuje, že rozhodnutí
je skutečně projevem jeho vůle, resp. že se s jeho obsahem ztotožňuje. Vyhotovení rozhodnutí
nemůže být závislé na doplnění podpisu osoby, o jejíž nepojatosti jsou pochybnosti.
Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil se závěrem krajského soudu o tom, že za situace,
kdy zákon o služebním poměru institut vyloučení neupravuje, je nutno aplikovat §14 správního
řádu.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda byl opodstatněn závěr krajského
soudu, že v nyní projednávané věci skutečně rozhodovali služební funkcionáři, o jejichž
nepodjatosti, resp. nestrannosti ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, byly důvodné pochybnosti.
Zákon o služebním poměru svěřuje služebnímu funkcionáři pravomoc rozhodovat
ve věcech služebního poměru příslušníků, např. o ukládání kázeňské odměn a trestů, propouštění
či o zvláštních nárocích při skončení služebního poměru. Nejvyšší správní soud se ztotožnil
s názorem stěžovatele, že samotný vztah nadřízenosti a podřízenosti služebního funkcionáře
a jemu podřízeného příslušníka vyplývající ze služebního poměru není sám o sobě takovou
skutečností, která by mohla založit důvodné pochybnosti o tom, že by služební funkcionář nebyl
schopen ve věci služebního poměru příslušníka nestranně a objektivně jednat a rozhodnout.
Podjatost služebního funkcionáře nemůže být dána ani v případě, že služební funkcionář vychází
při projednání kázeňského deliktu z vlastních zjištění o plnění služebních povinností
příslušníkem. Tím by totiž byla popřena samotná podstata kázeňské pravomoci služebního
funkcionáře.
Ke vztahu vyplývajícího ze služebního poměru musí tedy přistoupit další skutečnost
(např. blízký příbuzenský poměr, vyostřené osobní spory), která by založila výrazně pozitivní
či negativní poměr služebního funkcionáře k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům,
z něhož by vyplýval takový jeho zájem na výsledku řízení, že by bylo důvodné pochybovat
o jeho nepodjatosti.
Nejvyšší správní soud má za to, že takovou skutečností je v nyní projednávané věci právě
to, že žalobce jako důvod opuštění svého pracoviště (jímž se měl dopustit projednávaného
kázeňského přestupku) označil podání trestního oznámení mj. na služební funkcionáře,
kteří následně o tomto kázeňském deliktu rozhodovali v I. a II. stupni. Nejvyšší správní
soud poznamenává, že žalobce toto výslovně uvedl v rámci projednání věci dne 13. 5. 2011
a ve své námitce podjatosti ze dne 10. 6. 2011. Služební funkcionáři obou stupňů si tedy měli
být již v průběhu řízení vědomi toho, že je zde skutečnost zakládající pochybnost o jejich
nestrannosti. Nejvyšší správní soud připomíná, že se zde nejedná o subjektivní hledisko
služebního funkcionáře, zde se cítí být podjatým, ale o objektivní úvahu o tom, zda lze o jeho
podjatosti důvodně pochybovat. Fakt, že si byl sám služební funkcionář I. stupně vědom
možných pochybností o jeho objektivitě, dokládá ostatně to, že pověřil vedením řízení jinou
úřední osobu. Nejvyšší správní soud proto stejně jako krajský soud dospěl k závěru,
že skutečnost, že věc byla projednána a rozhodnuta, aniž se služební funkcionáři obou stupňů
vypořádali s důvodnými pochybnostmi o své nepodjatosti v souladu s §14 správního řádu,
přestavuje vadu, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně netrpí
nezákonností z důvodu tvrzeného stěžovatelem podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., z úřední
povinnosti pak nebyly zjištěny ani vady dle §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto
kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalobce měl v řízení o kasační
stížnosti plný úspěch, žádné náklady mu však v souvislosti s tímto řízením prokazatelně
nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu