ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.14.2008:46
sp. zn. 3 Ads 14/2008 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: M. P.,
zastoupené Mgr. Milanem Šellem, advokátem se sídlem na Příkopech 84, Třebíč, proti
žalovanému: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2006, č. X, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2007, č. j. 22 Cad 113/2006 - 26,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2007, č. j. 22 Cad 113/2006 - 26,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 4. 2006, č. X, žalovaná zamítla žádost žalobkyně (dále též
„stěžovatelka“) o sirotčí důchod pro nesplnění podmínek podle §52 zákona č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“).
Žalovaná uvedla, že pan L. S., otec žalobkyně, zemřel dne 16. 2. 2006. V posledních deseti letech
před úmrtím, tj. v době od 16. 2. 1996 do 15. 2. 2006 získal podle dokladů v evidenci pouze 2
roky a 70 dnů pojištění. Proto není splněna potřebná doba pojištění pro nárok na sirotčí důchod,
neboť potřebná doba činí u pojištěnce ve věku na 28 let 5 roků, a zjišťuje se z posledních deseti
let počítaných před vznikem invalidity. Žalovaná uvedla, že pokud byl zemřelý p ojištěn –
zaměstnán i v dobách, které nejsou uvedeny v osobním listě, nechť žalobkyně zašle příslušné
doklady k novému posouzení.
V žalobě žalobkyně poukázala zejména na skutečnost, že na danou věc dopadají
ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR, zejména čl. 59 až 64
Úmluvy o minimální normě sociálního zabezpečení, vyhlášené jako sdělení FMZV č. 461/1991 Sb., a dále čl. 59 až 64 Evropského zákoníku sociálního zabezpečení, vyhlášeného jako sdělení
MZV ČR pod č. 90/2001 Sb. m. s ., přičemž obě mezinárodní smlouvy mají podle názoru
žalobkyně charakter self-executing. Garantují tak právo chráněných osob na pozůstalostní
dávky v situaci, kdy živitel rodiny splnil čekací dobu (v podobě příspěvkových let, nebo určité
doby zaměstnání anebo pobytu) s tím, že čekací doba je považována za splněnou vždy,
kdy pojištěnec získal potřebnou dobu pojištění. Právo na pozůstalostní dávky pak nepodmiňují
tím, že by potřebnou dobu pojištění bylo třeba získat v určitém časově omezeném období
před tím, než nastane krytá sociální událost – úmrtí pojištěnce. Žalobkyně shledala
nespravedlivým, že jí nebyla přiznána pozůstalostní dávka, ačkoliv její otec sice splnil uvedenou
čekací dobu, avšak v různých obdobích svého aktivního pracovního života, tedy mimo určité
období bezprostředně předcházející jeho úmrtí. Uvedené mezinárodní smlouvy přitom garantují
obligatorní práva na nekrácené pozůstalostní dávky v případě splnění nejméně 15 příspěvkových
let nebo 10 let pobytu, případně na krácené pozůstalostní dávky . Ze správního rozhodnutí
je zřejmé, že pan L. S. získal za celý aktivní pracovní život potřebnou dobu pojištění, tedy 25 let a
159 dní (mezinárodní smlouvy stanoví potřebnou dobu 15 příspěvkových let na nekrácené
pozůstalostní dávky). Žalobkyně dále poukázala na rozpor s uvedenými mezinárodními
smlouvami v tom, že český právní řád negarantuje „právo na odvolání“ jako řádný opravný
prostředek, neboť v jediném stupni rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení. Tento
právní stav zavedlo s účinností od 1. 1. 2003 ustanovení §89 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o
organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
582/1991 Sb.“). Žalobkyně navrhla, aby soud vyzval žalovanou k vyjádření k žalobě, k předložení
správních spisů, a k návrhu na předložení věci Ústavnímu soudu. Dále žalobkyně navrhla, aby
soud řízení přerušil a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení §89 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., a dále aby rozsudkem zrušil rozhodnutí žalované ze dne 28. 4. 2006, č. 875 429 4252, a věc
vrátil žalované k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobkyně se dovolává čl. 10 Ústavy ČR
a mezinárodních právních předpisů. V souzené věci však byla žádost o sirotčí důchod zamítnuta,
neboť otec žalobkyně získal v rozhodném období pouze 2 roky a 70 dnů pojištění. Krom toho
nebyl ke dni úmrtí poživatelem starobního důchodu ani plného či částečného invalidního
důchodu, a nezemřel ani na následky pracovního úrazu. Ke dni úmrtí nedosáhl 60 let věku.
Pokud jde o namítané mezinárodní smlouvy, kriteriem pro plnění mezinárodních smluv
o minimální úrovni dávek sociálního zabezpečení je určený náhradový poměr, resp. minimální
úroveň přiznávané pozůstalostní dávky, která je určována jako podíl dávky k čisté mzdě.
Podle obou úmluv je stanoven náhradový poměr na 40 %. Pro nově přiznané plné invalidní
důchody a pozůstalostní důchody je pak typickým příjemcem zaměstnanec se mzdou rovnající
se 1,25 násobku průměrné mzdy nebo se mzdou kvalifikovaného dělníka se dvěma dětmi. Proto
se při výpočtu zahrnují do zaměstnancova i důchodcova příjmu také přídavky na děti. Úroveň
přiznaných pozůstalostních důchodů v letech 2004 až 2006 překračuje podle žalované stanovený
průměr, náhradový průměr dosahuje 60 až 74,7 %. Kritéria obou mezinárod ních smluv
tedy Česká republika plní. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 7. 2007, č . j. 22 Cad 113/2006 - 26, žalobu
proti tomuto rozhodnutí žalované zamítl. Soud v odůvodnění uvedl, že otec žalobkyně zemřel
ve věku 50 let. V průběhu roku 2005 podal žádost o invalidní důchod, byl uznán plně invalidním
od 15. 4. 2005, nesplnil však potřebnou dobu pojištění. Bylo mu sděleno, že dobu pojištění
si lze doplatit, to však vzhledem k úmrtí nestihl. Pracovně neschopen byl o žalobkyně od ledna
do srpna 2005. Původně pracoval jako nástrojář, později vykonával soukromou podnikatelsko-
výdělečnou činnost. Soud se ztotožnil s názorem žalované, že u zemřelého nebyla splněna
zákonná podmínka podle §40 odst. 1 písm. f) a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, neboť
potřebná doba pojištění pro pojištěnce ve věku nad 28 roků činí 5 roků a zjišťuje se z období
před vznikem plné invalidity. V případě zemřelého se tedy posuzovalo rozhodné období
od 15. 4. 1995 do 14. 4. 2005. V daném období získal zemřelý méně než pět let pojištění.
Proto žalovaná podle soudu dospěla ke správnému závěru o tom, že ne byly splněny podmínky
pro nárok na sirotčí důchod. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že v žalobě nezpochybnila rozhodnutí
žalované z hlediska dodržení zákonnosti v rozsahu upraveném vnitrostátním právem, nýbrž
napadala jeho rozpor s mezinárodními smlouvami, a sice s komunitárními akty sekundárního
práva Evropského společenství a s mezinárodními smlouvami a úmluvami, z nichž zmínila
Úmluvu o minimální normě sociálního zabezpečení a Evropský zákoník sociálního zabezpečení.
Soud pak pochybil, neboť se nezabýval hlediskem aplikace mezinárodních smluv, nepřezkoumal
rozhodnutí z hlediska materie upravené mezinárodními smlouvami, ačkoliv se podle stěžovatelky
jedná o smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR. Tím bylo stěžovatelce odepřeno poskytnutí soudní
ochrany a zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Podle stěžovatelky dále není relevantní,
že žádost o dávku důchodového pojištění byla podána na běžném tiskopise žalované, neboť
tato skutečnost neurčuje závazně, podle jakého práva měla být věc posouzena. Dále stěžovatelka
soudu vytkla, že nerozhodl o všech návrzích obsažených v žalobním petitu a tento postup
nijak neodůvodnil. Uvedené důvody kasační stížnosti podle stěžovatelky spočívají v §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 31. 7. 2007, č. j. 22 Cad 113/2006 - 26, zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.; rozsa hem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížností napadeného
rozhodnutí k závěru, že je dán důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Rozsudek Krajského soudu v Brně se totiž nevypořádal se všemi žalobními body, pročež
je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaného pod č. 787/2006 Sb. NSS, „opomene-li
krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho
rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] “.
Navzdory tomu, že žaloba obsahovala rozsáhlou argumentaci stěžovatelky mezinárodními
úmluvami z oblasti sociálního zabezpečení, na jejichž základě stěžovatelka dovozovala odlišné
právní závěry, než zaujala ve svém rozhodnutí žalovaná, krajský soud v odůvodnění rozhodnutí
věc zhodnotil toliko z pohledu zákona o důchodovém pojištění a k uvedeným námitkám
žalobkyně se vůbec nevyjádřil. Takový postup není správný, neboť povinností soudu prvního
stupně je vypořádat se se všemi řádně a včas uplatněnými žalobními body. Dále Nejvyšší správní
soud upozorňuje na jiné své rozhodnutí ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikované
pod č. 689/2005 Sb. NSS, podle něhož „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvr ácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž
je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji ne může jen pro nesprávnost
odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.“ Uvedené skutečnosti by měl
krajský soud zohlednit při vypořádávání se se žalobou v dalším řízení.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně
podle §110 odst. 1 část první věty před středníkem s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
v němž je tento soud vázán výše vysloveným názorem Nejvyššího správního soudu. Z důvodu
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu se Nejvyšší správní soud již nezabýval
důvodem kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., v rámci něhož stěžovatelka
namítala nesprávné posouzení otázky přímé aplikovatelnosti mezinárodních smluv
a sekundárních norem komunitárního práva týkajících se práva sociálního zabezpečení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. Krajský
soud v Brně v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu