ECLI:CZ:NSS:2006:3.ADS.18.2005:79
sp. zn. 3 Ads 18/2005 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně
M. s.r.o., zastoupené Eliškou Barthelemy, advokátkou se sídlem Petrská 12, Praha 1, proti
žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, č. j. 12 Cad
19/2004 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek
Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne
30. 4. 2004, č. 332-6003-299-13.4.2004/Št. Citovaným správním rozhodnutím bylo zamítnuto
odvolání žalobkyně a potvrzen platební výměr Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne
4. 3. 2004, č. 187/593/04, kterým byla žalobkyni podle ust. §104 c) zák. č. 582/1991 Sb.
uložena povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti ve výši 2 322 934 Kč a penále ve výši 410 217 Kč. Celkově tedy bylo
předepsáno k úhradě 2 733 151 Kč. Prvoinstanční i odvolací správní orgán vycházely
z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně v období leden 2003 až prosinec 2003
nezahrnula do vyměřovacího základu pro odvod pojistného příjmy v úhrnné výši 6 386 796
Kč zúčtované v souvislosti s výkonem zaměstnání pánům J. F. S. a E. G., kteří jsou občany
Francouzské republiky. Oba jmenovaní neměli trvalý pobyt na území České republiky a
v organizaci pracovali na základě pracovních smluv uzavřených podle francouzského práva
ve funkci ředitele společnosti a odpovědného účetního vedoucího s místem výkonu práce
v Praze.
Nezahrnutím těchto příjmů do vyměřovacího základu pro odvod pojistného
na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti porušila organizace
ust. §3 odst. 1 písm. c) bod 1 a ust. §5 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 zák. č. 589/1992 Sb.
o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve znění
platném do 31. 12. 2003.
Městský soud v Praze při posouzení věci ze skutkového stavu již výše popsaného
rovněž vycházel a o právní otázce účasti jmenovaných pracovníků na nemocenském pojištění
a následné povinnosti organizace odvádět za tyto pracovníky pojistné uvážil následovně.
Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií vyhlášená
ve Sbírce zákonů pod č. 215/1949 a změněná Dodatkovou úmluvou vyhlášenou
pod č. 68/1970 (dále jen „Úmluva“) je součást právního řádu i České republiky a je nadřazena
vnitrostátnímu předpisu. Stanoví-li tedy mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije
se mezinárodní smlouva. Logickým a systematickým výkladem čl. 1 §1 a čl. 3 §1 Úmluvy
lze pak dovodit, že na zaměstnance francouzského občana je nutno v České republice
pro účely sociálního zabezpečení pohlížet stejně jako na zaměstnaného - českého občana.
Čl. 3 §1 ve spoj. s čl. 2 §1 bod 1, v části v období po 30. 6. 1964 písm. b), se vztahuje
na právní předpisy o nemocenském pojištění, proto čl. 3 §1 Úmluvy, ve kterém je uvedeno,
že českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci zaměstnaní v jednom ze smluvních států
podléhají zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání, je nutno vykládat ve smyslu části
prvé obecných zásad článku 1 §1, tedy tak, že tito pracovníci požívají výhod za stejných
podmínek jako státní příslušníci každého státu Úmluvy. Francouzský občan tedy přestává
být pro účast na nemocenském pojištění pro český právní řád cizincem a nelze aplikovat
zákonná ustanovení vztahující se na cizince. Nepřichází proto v úvahu aplikace
ust. §5 písm. b) zák. č. 54/1956 Sb. o nemocenském pojištění zaměstnanců, podle něhož jsou
z pojištění vyňati cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území ČR a kteří
jsou zde činní pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích
právních předpisů, ani ust. §3 odst. 1 písm. c) zák. č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, podle něhož nejsou poplatníky
pojistného zaměstnanci, pokud nejsou účastni nemocenského pojištění podle předpisů
o nemocenském pojištění. Výše nedoplatků pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti ani výše penále nebyly žalobou napadeny, soud proto
uvedené skutečnosti nepřezkoumával. Na základě shora uvedeného soud dovodil,
že žalobkyně jako zaměstnavatelka pánů J. F. S. a E. G. je podle ust. §3 odst. 1 písm. a) zák.
č. 589/1992 Sb. plátcem pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti za tyto svoje zaměstnance a napadené rozhodnutí správního orgánu shledal
zákonným. Žalobu proto jako nedůvodnou podle ust. §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
V podané kasační stížnosti dovozovala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) existenci
důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. K tvrzené nezákonnosti
stěžovatelka uvedla, že soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve argumentuje
nadřazeností Úmluvy nad zákonem a teprve posléze po provedení výkladu svého právního
názoru se vyjadřuje k tomu, zda je Úmluva součástí českého právního řádu. Stěžovatelka
sama vymezila problém tak, že v důsledku změny čl. 10 Ústavy provedené ústavním zákonem
č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002, a v důsledku novely zákona č. 54/1956 Sb. o nemocenském pojištění zaměstnanců, který v ust. §2 odst. 1 vymezuje okruh osob
zúčastněných na nemocenském pojištění s účinností od 1. 1. 2004, je nesporné a jasné právní
postavení zaměstnavatelů a zaměstnanců, kteří měli uzavřenou pracovní smlouvu podle cizích
právních předpisů z hlediska účasti na českém systému sociálního zabezpečení do 1. 6. 2002
a od 1. 1. 2004. V období od 1. 6. 2002 do 1. 1. 2004 je právní postavení zaměstnavatelů
a zaměstnanců, kteří měli uzavřenu pracovní smlouvu podle cizích právních předpisů sporné
a nejasné. Do účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb. dle znění čl. 10 Ústavy nebyla
Úmluva součástí českého právního řádu, neboť nebyla do českého právního řádu
inkorporována odkazem v zákoně, ani její text nebyl zákonem převzat, a pokud jde o situaci,
která nastala v důsledku změny čl. 10 Ústavy je stěžovatelka přesvědčena, že v důsledku
výslovného odkazu na nutnost souhlasu Parlamentu s ratifikací mezinárodní smlouvy,
k čemuž Parlament České republiky nikdy souhlas nedal, se Úmluva nestala součástí českého
právního řádu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítala, že i v případě, že by Úmluva byla
součástí českého právního řádu, tato sama přímo účast na sociálním zabezpečení nezakládá
a nelze tedy dovodit, že by cizí státní příslušníci, kteří mají uzavřenu pracovní smlouvu podle
cizího práva byli účastni na systému českého sociálního zabezpečení, tedy že by byl právní
stav jiný než do 31. 12. 2003. Dále poukázala na to, že ani „stanovisko MPSV k provádění
mezinárodních smluv při posuzování účasti na nemocenském pojištění“ ze dne 11. 2. 2003
nebylo aplikováno druhostupňovými správními orgány jednotně a správním posouzením věci
nejsou jednotné ani soudní orgány. Nemohla mít tedy ani právní jistotu o tom, zda nějakou
povinnost má či nemá.
K tvrzenému nedostatku důvodů rozsudku stěžovatelka namítala nepřezkoumatelnost
pasáže rozsudku na str. 4 a 5 v kasační stížnosti slovně vymezenou a to jak po stránce
jazykového vyjádření tak po stránce věcného obsahu svého sdělení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti, přičemž neshledal vady k nimž by podle
ust. §109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po posouzení uplatněných
důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Úvodem Nejvyšší správní soud předesílá, že o skutkovém základu daného případu
není mezi stranami sporu. Pánové J. F. S. a E. G. jsou občané Francouzské republiky.
V České republice neměli trvalý pobyt a pracovní smlouvy s nimi se řídily francouzským
právem. Stěžovatelka nepopřela, že nezahrnula do vyměřovacího základu pro odvod
pojistného jejich mzdy za období od 1. 1. do 31. 12. 2003. Nebyla také zpochybňována částka
dlužného pojistného a související penále.
Zásadním stížním bodem kasační stížnosti je důvod uvedený v ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
To obecně spočívá buď v tom, že správně zjištěný skutkový stav je subsumován
pod nesprávnou právní normu nebo je sice vybrána správná právní norma, ale následně
je nesprávně vyložena či aplikována. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka
především namítá neúčinnost Úmluvy o sociální bezpečnosti uzavřené mezi Československou
republikou a Francií dne 12. 10. 1948. Z toho pak dovozuje další pochybení správního orgánu
i Městského soudu v Praze, pokud na daný případ neaplikovali ust. §5 písm. b) zákona
č. 54/1956 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2003. Pro posouzení důvodnosti tohoto stížního
bodu je tedy zásadní odpověď na otázku, zda je Úmluva takovou mezinárodní smlouvou,
která je součástí právního řádu České republiky a jaký je její vztah k zákonu o nemocenském
pojištění.
Podle čl. 10 Ústavy České republiky ve znění platném do 31. 5. 2002 jsou ratifikované
a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká
republika vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Novelou Ústavy –
ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. účinným od 1. 6. 2002 byl nově vymezen okruh
mezinárodních smluv, které jsou součástí právního řádu a mají přednost před zákonem. Nyní
čl. 10 Ústavy deklaruje, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament
souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní
smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. V odst. 2 čl. 1 Ústavy
pak bylo výslovně prohlášeno, že Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají
z mezinárodního práva.
Tato ustanovení měla výslovně stvrdit vázanost státu nejen jeho vlastním právem,
ale též právem mezinárodním a odstranit dosavadní nepřehlednou situaci, kdy s výjimkou
ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách bylo
možné dosáhnout přednosti před zákonem a přímé použitelnosti pouze speciálními odkazy
v různých zákonech. Od 1. 6. 2002 je proto, aby byla mezinárodní smlouva součástí právního
řádu České republiky a měla přednost před zákonem, potřeba splnit čtyři podmínky:
1. souhlas Parlamentu s posléze ratifikovanou mezinárodní smlouvou
2. její vnitrostátní vyhlášení
3. závaznost pro Českou republiku
4. skutečnost, že Parlament neprovedl mezinárodní smlouvu nebo její ustanovení zákonem
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že všechny mezinárodní smlouvy, které byly
ratifikovány dříve, tj. před účinností této novely, si zachovávají dosavadní status.
K předmětné smlouvě pak dále uvádí:
Úmluva o sociální bezpečnosti uzavřená mezi Československou republikou a Francií
byla vyhlášena pod č. 215/1949 Sb., ratifikována prezidentem republiky dne 15. 2. 1949
a účinnosti nabyla dne 1. 7. 1949. Tato smlouva, jejímž původním účastníkem bylo
Československo, byla jednou z těch, které Česká republika převzala spolu s právy a závazky,
jež pro Českou a Slovenskou federativní republiku vyplývaly z mezinárodního práva
(podle čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.). Jde o tzv. prezidentskou mezinárodní
smlouvu, kterou je Česká republika vázána, jejímž předmětem nejsou lidská práva a základní
svobody a tudíž sama o sobě nemůže být považována za bezprostředně závaznou a mající
přednost před zákonem. Před novelou Ústavy tomu bránilo i její věcné zaměření,
tj. že předmětem její úpravy nejsou lidská práva a základní svobody. Novela Ústavy sice
rozšířila okruh mezinárodních smluv, jež jsou součástí vnitrostátního právního řádu i mimo
rámec těch, které se týkají lidských práv a základních svobod, avšak podmínila jejich účinky
navíc souhlasem Parlamentu, k čemuž v případě Úmluvy nedošlo. Její postavení jako
pramene práva je proto podmíněno zákonným odkazem, což znamená, že ji lze přímo
aplikovat pouze tehdy, existuje-li zákon, který jí takový právní status přiznává. Nejvyšší
správní soud je toho názoru, že právě takovým zákonem je zákon č. 100/1932 Sb.
o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění. Jeho ustanovení §1 říká,
že ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění, vyhlášených ve Sbírce zákonů
a nařízení, mají po dobu své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní. Úmluva mimo
jiné určuje, jakým zákonným předpisům o sociálním zabezpečení českoslovenští nebo
francouzští státní příslušníci podléhají a za jakých podmínek požívají jejích výhod. Obsahuje
tedy ustanovení o sociálním pojištění jak o něm hovoří §1 zák. č. 100/1932 Sb. Úmluva
splňuje také podmínku publikace ve Sbírce zákonů a jelikož nebyla dosud zrušena
ani nahrazena jinou, trvá její mezinárodní účinnost. Z toho je třeba dovodit vnitrostátní
účinnost ustanovení v ní obsažených. Pravidla obsažená v Úmluvě jsou proto aplikovatelná
přímo a Úmluva sama je k zákonu o nemocenském pojištění v poměru předpisu speciálního
k obecnému.
Z hlediska výše uvedeného je pak nutno posoudit otázku, zda a jak znění Úmluvy
ovlivňuje použitelnost ust. §5 písm. b) zák. č. 54/1956 Sb. ve znění do 31. 12. 2003
a ve svém důsledku i závěr o tom, zda výše jmenovaní zaměstnanci stěžovatelky byli účastni
na nemocenském pojištění v České republice. Zmíněné ustanovení uvádí, že z pojištění podle
tohoto zákona jsou vyňati cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území České
republiky a kteří jsou činní v České republice pro zaměstnavatele, kteří požívají
diplomatických výsad a imunit, pokud mohou být účastni nemocenského pojištění v jiném
státě nebo pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních
předpisů. Otázku, zda toto ustanovení dopadá na zaměstnance stěžovatelky, je nutno
zodpovědět s ohledem na čl. 1 §1 a čl. 3 §1 Úmluvy. V nich se stanoví, že českoslovenští
nebo francouzští státní příslušníci podléhají příslušným zákonným předpisům o sociálním
zabezpečení uvedeným v čl. 2 této Úmluvy a platných v Československu nebo Francii
a požívají jejich výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého z těchto států
za předpokladu, že prokáží svou státní příslušnost podle právních předpisů každého
ze smluvních států a že českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci zaměstnaní
v jednom ze smluvních států podléhají zákonodárstvím platným v místě jejich zaměstnání.
Lze tedy shrnout, že obecně se působnost ust. §5 písm. b) zák. č. 54/1956 Sb. vztahuje na cizí
státní příslušníky, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a jsou činni
pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů.
Toto ustanovení by se tedy vztahovalo i na pány J. F. S. a E. G.. Vynětí z pojištění se jich
však nedotkne, protože zde existuje platná mezinárodní smlouva, která je na základě odkazu
pojatého do zákona č. 100/1932 Sb. součástí právního řádu České republiky a tedy přímo
aplikovatelná. Smlouva speciálně upravuje, že francouzští státní příslušníci podléhají
zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání (v tomto případě v ČR), tedy jejím
zákonným předpisům o sociálním zabezpečení a požívají jejích výhod za stejných podmínek
jako státní příslušníci České republiky. Požívat výhody sociálního systému nepochybně
znamená účast osoby, jíž jsou ony výhody přiznávány, na pojištění v tomto systému.
Smyslem Úmluvy, vyjádřeným slovně i v její preambuli, je záměr zaručit občanům obou
smluvních států za stanovených podmínek stejné výhody, jako jsou poskytovány v dané zemi
občanům vlastním. Stojí-li tedy v projednávané věci proti sobě zákon osobu z pojištění
vyjímající a mezinárodní smlouva téže osobě přiznávající stejné postavení v sociálním
zabezpečení jako vlastním občanům v zemi, kde je cizinec zaměstnán, je třeba aplikační
přednost přiznat mezinárodní smlouvě. Ustanovení Úmluvy je nutno chápat k ustanovení
zákona o nemocenském pojištění jako vztah předpisu speciálního k předpisu obecnému.
Z toho pramení závěr, že zaměstnanci stěžovatelky panové J. F. S. a E. G. byli v rozhodné
době účastni na nemocenském pojištění, což přímo zakládá povinnost stěžovatelky odvádět za
tyto své zaměstnance stanovené pojistné a za dobu prodlení s placením i penále v zákonem
stanovené výši.
Argumentace stěžovatelky, že přednostní použití Úmluvy vede k odkazu na český
právní řád (a tedy vynětí cizince z pojištění) nemá logické opodstatnění. Zákon totiž cizí státní
příslušníky splňující tam uvedená kriteria z pojištění vylučuje a pokud by mezinárodní
smlouva stanovila totéž s odkazem na toto pravidlo českého právního řádu, byla by
nadbytečná. Na tomto místě Nejvyšší správní soud dodává, že s účinností od 1. 1. 2004 byl
novelizován zákon č 54/1956 Sb. tak, že napříště jsou z pojištění vyňati pouze cizí státní
příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a jsou v České republice činí
pro zaměstnavatele požívající diplomatických výsad a imunit, pokud mohou být účastni
nemocenského pojištění v jiném státě, a ti zaměstnanci, kteří jsou činí v České republice pro
zaměstnavatele, kteří nemají sídlo na území České republiky. Z posledně uvedené skupiny
zákon po novele stanoví výjimku, že vynětí z pojištění se netýká zaměstnanců činných
v České republice pro zaměstnavatele, kteří mají sídlo na území státu, s nímž Česká republika
uzavřela mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení (jsou tedy pojištěni účastni).
Z uvedeného je zřejmé, že napříště se vztahuje působnost předpisů o nemocenském pojištění
na všechny zaměstnance, kteří jsou čini v České republice pro zaměstnavatele mající sídlo na
jejím území a dále na území státu, se kterým Česká republika uzavřela smlouvu o sociálním
zabezpečení. U cizinců ve stejné situaci, jako jsou panové J. F. S. a E. G., tato změna
nepochybně napomůže k zpřehlednění situace pro zaměstnavatele i zaměstnance a účast na
nemocenském pojištění tak nebude sporná ani u cizinců, kteří si pro regulaci svého
pracovněprávního vztahu zvolili jiné než české právo. Tato nová právní úprava nepochybně
směřuje ke sjednocení podmínek účasti na nemocenském pojištění ve státech Evropské unie a
i v jiných státech, kde je rozhodující místo výkonu výdělečné činnosti, nikoli to, podle jakých
právních předpisů se výkon této činnosti řídí. To odpovídá také čl. 13 bodu 2 písm. a)
Nařízení Rady č. 1408/71.
Jen jako poznámku obiter diktum Nejvyšší správní soud na tomto místě dodává,
že si je vědom skutečnosti, že v rozhodné době nebylo snadné pro adresáty zmíněných
právních norem stanovené povinnosti zjistit a dodržet, čemuž nasvědčuje značný počet
obdobných případů v tomtéž období a nejednotný přístup při jejich řešení u žalované
i u krajských soudů rozhodujících ve správním soudnictví. Proto by dle názoru Nejvyššího
správního soudu tato skutečnost mohla být podnětem pro rozhodování správních orgánů
při využití pravomocí prominout penále za opožděné zaplacení zákonných odvodů. Na straně
druhé však i když nebyla právní úprava stanovící povinnost odvádět pojistné a příspěvek
na státní politiku zaměstnanosti vyjádřena z hlediska legislativně technického ideálně,
v žádném případě nemůže pány J. F. S. a E. G. připravit o výhody, které jim český právní řád
v oblasti sociálního zabezpečení v rozhodné době přiznával. Výše uvedené úvahy tedy
nemohou mít vliv na povinnost zaměstnavatele odvést stanovené částky na pojistném a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud tím nad rámec věci reaguje
na údaje stěžovatelky týkající se vymáhání plateb za rok 2003 a 2004 a nejednotnost
rozhodování správních orgánů a soudů v důsledku rozdílných výkladů předmětných
zákonných ustanovení.
K dovozovaným důvodům kasační stížnosti dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
pak Nejvyšší správní soud uvádí, že námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku není
opodstatněná, neboť soud na str. 4, 5 a 6 jak po stránce jazykového vyjádření, tak po stránce
věcného obsahu svého sdělení vyložil čl. 1 §1, čl. 2 §1 bod 1 a čl. 3 §1 Úmluvy, jejich
vzájemný vztah i jejich vztah k ust. §5 zák. č. 54/1956 Sb.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že Městský soud v Praze se při přezkoumávání žalobou
napadeného rozhodnutí nedopustil zásadního pochybení majícího vliv na výsledek právního
posouzení. Nejvyšší správní soud se odchýlil od jeho úvahy pouze v tom, z jakých ustanovení
se přímá aplikovatelnost Úmluvy dovozuje. To však samo o sobě není důvodem pro zrušení
napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud tedy neshledal naplnění důvodů kasační stížnosti
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a proto kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s.
ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady
přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud mu proto náhradu
nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spoj. s ust. §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu