ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.185.2011:79
sp. zn. 3 Ads 185/2011 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: M. R.,
zastoupen Mgr. Marcelou Balátovou, advokátkou se sídlem Přívrat 1454/12, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, (do
31. 12. 2011 Magistrát města Brna), o přezkoumání rozhodnutí Magistrátu měst a Brna, odboru
sociálních věcí ze dne 4. 5. 2011, č. j. MMB/0172393/2011, sp. zn. OSP/ 7240/552/21/
11/No./odv., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
31. 10. 2011, č. j. 57 A 80/2011 - 22,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2011, č. j. 57 A 80/2011 – 22,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále „stěžovatel“) napadl shora uvedený
rozsudek Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“), jímž bylo výrokem I. zrušeno
„pro nezákonnost“ specifikované rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 4. 5. 2011 vydané
v odvolacím řízení ve věci dávky mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy
na zdraví, a výrokem II. rozhodnuto tak, že žádn ému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení.
Krajský soud při posouzení věci zjistil, že žalovaný správní orgán ve výroku svého
rozhodnutí nepřesně specifikoval rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jímž bylo
rozhodnuto o nároku žalobce (chybné datum 26. 1. 2010 místo 26. 1. 2011), čímž dle jeho názoru
podstatně porušil ustanovení o řízení podle §76 odst. 1 písmeno c) s. ř. s. Z tohoto důvodu
nebylo možno přezkoumat uvedené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobcových námitek,
neboť pro soudní přezkum zde není srozumitelný závěr správního orgánu, když z výroku
rozhodnutí nelze porozumět, jak vlastně správní orgán ve věci rozhodl. Soud proto rozhodnutí
žalovaného dle citovaného ustanovení s. ř. s. bez dalšího zrušil, aniž ve věci nařizoval jednání.
Výrok o nákladech řízení pak odůvodnil tím, že úspěšnému žalobci náklady řízení nevznikly.
Kasační stížnost
Kasační stížnost stěžovatel podal přesvědčen o existenci důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Explicitně uvedl, že rozsudek nenapadá v části výroku soudu o zrušení
napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení, kde rozsudek považuje za rozhodnutí
„principielně správné“ a netvrdí a priori ani to, že nedostatky odůvodnění musely mít vliv
na zákonnost výroku I. napadeného rozsudku. K tomuto závěru připojuje úvahu, že pro naplnění
kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stačí pouhá možnost, že namítaná vada
na zákonnost rozhodnutí vliv mít mohla.
Stěžovatel nezpochybňuje nepřípustnost kasační stížnosti jen proti výroku o nákladech
řízení. Tvrdí však, že kasační stížnost se ne míří pouze na náklady řízení, byť s tímto výrokem
rozsudku krajského soudu úzce souvisí. Podstatnou je totiž ta skutečnost, že stěžovatel požadoval
náklady řízení již v žalobě proti rozhodnutí žalovaného, avšak krajský soud se spokojil
s nepodloženým konstatováním, že mu žádné náklady nevznikly, aniž by se pokusil tento závěr
ověřit výzvou stěžovateli k doložení jejich existence před vydáním napadeného rozsudku.
V té souvislosti stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že neoprávněným postupem krajského
soudu dle §76 odst. 1 s. ř. s. by lo porušeno jeho právo na veřejné projednání věci (čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod).
Stěžovatel namítá též zmatečnost rozhodnutí krajského soudu spočívající v tom,
že projednání věci bránily chybějící podmínky řízení. Námitku zdůvodnil tvrzením, že odvolacím
správním orgánem měl být příslušný krajský úřad, nikoli Magistrát města Brna. Krajský soud
tak měl, dle názoru stěžovatele, dle §64 s. ř. s. ve spojení s §104 0dst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.
občanského soudního řádu, „věc přímo postoupit krajskému úřadu, který by věc projednal a rozhodl. “
Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel navrhuje, aby předmětnou záležitost „posoudil i z hlediska
věcné příslušnosti v řízení před Krajským soudem v Brně“.
Stěžovatel uvedl další výhrady směřující k otázce určení rozhodného období
pro posuzování jeho majetkových poměrů a neúplnost dokazování v daném směru rozhodných
skutečností.
Konečně stěžovatel navrhuje, aby, v řízení o kasační stížnosti bylo nařízeno jednání,
při kterém by byl schopen uplatněné důvody podrobně vysvětlit.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena
krajskému soudu k dalšímu řízení, ve kterém by krajský soud také znovu rozhodl o nákladech
řízení a rozhodnutí by náležitě odůvodnil.
V průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem stěžovatel vznesl námitku podjatosti
ve vztahu k soudcům tohoto soudu, kteří měli v té době ve věci rozhodovat. Usnesením ze dne
18. 5. 2012, č. j. Nao 35/2012 - 72, rozhodl v souladu s §8 s. ř. s. jiný senát Nejvyššího správního
sodu, a to tak, že označení soudci z projednávání a rozhodování dané věci vyloučeni nejsou.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Dříve, než Nejvyšší správní soud přistoupil k meritornímu posouzení uplatněných
námitek, musel posoudit otázku přípustnosti podané kasační stížnosti. Podle §104 odst. 2 s. ř. s.
je totiž nepřípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti důvodům rozhodnutí soudu nebo
jen proti výroku o nákladech řízení. V daném případě bylo výrokem I. napadeného rozsudku
zrušeno rozhodnutí žalovaného a s tímto výrokem byl stěžovatel srozuměn. Výrok II. se týkal
právě jen nákladů řízení.
Již na základě hodnocení prvého důvodu nepřípustnosti kasační stížnosti dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že kasační stížnost je přípustná. Vycházel přitom ze své stabilní judikatury
k této otázce, která bere v úvahu skutečnost, že ve správním soudnictví není rozhodováno
o právu samém, ale pouze o zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy. Výroky rozsudků
soudu tak mají v případě úspěchu žalobce pouze kasační povahu s tím, že závazný právní názor
na spornou otázku je obsažen až v odůvodnění rozsudku. Je třeba proto vždy rozlišovat,
zda uplatněná kasační stížnost směřuje skutečně jen do důvodů rozhodnutí soudu nebo brojí
i proti právnímu názoru, jímž byl správní orgán pro další řízení zavázán. I formálně úspěšný
žalobce, který dosáhl zrušení správního rozhodnutí, totiž může být fakticky neúspěšný, jestliže
závazný právní názor soudu nevyhovuje námitkám, které v žalobním řízení uplatnil.
Krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného z důvodu vady jeho výroku spočívající
v nesprávné identifikaci prvoinstančního správního rozhodnutí, k níž přihlédl podle §76 odst. 1
s. ř. s. z úřední povinnosti, a žalobními námitkami uplatněnými stěžovatelem se proto nezabýval.
Pro další řízení byl tedy žalovaný de facto zavázán vydat nové rozhodnutí bez této vady, zatímco
stěžovatelem nastolená otázka, který správní orgán by měl o jeho odvolání rozhodnout, explicitně
řešena nebyla. Namítá-li nyní stěžovatel, že tato otázka bez ohledu na vadu vytýkanou soudem
posouzena být měla a mohla, případně že byla implicitně posouzena chybně, hodnotí Nejvyšší
správní soud takovouto námitku jako námitku směřující do vysloveného závazného právního
názoru, nikoliv pouze do důvodů rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných
stížnostních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je zčásti důvodná.
Výrok rozsudku krajského soudu není zcela v souladu s jeho odůvodněním a ani samo
odůvodnění není ohledně aplikace příslušných ustanovení s. ř. s. jednoznačné. Ve výroku
rozsudku totiž krajský soud uvádí, že ruší rozhodnutí žalovaného „pro nezákonnost“, což je však
pojem vyhrazený pro nesprávné právní posouzení věci. Z odůvodnění, jež stojí na aplikaci
ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s., je však zřejmé, že důvodem byly zjištěné „vady řízení“. Krajský
soud navíc ve svém názoru osciluje mezi ustanovením písmene a), tedy nepřezkoumatelností
rozhodnutí o odvolání, když dovozuje, že kvůli nepřesnému označení rozhodnutí
prvoinstančního správního rozhodnutí z něj nelze porozumět, jak vlastně odvolací orgán ve věci
rozhodl, a ustanovením písmene c), kdy tutéž vadu výroku podřazuje pod tzv. jiné vad y řízení,
které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud však v projednávané věci žádný z výše uvedených názorů
nesdílí. Krajský soud v obecné rovině správně dovodil, že k vadám výroku, které zakládají
jeho nepřezkoumatelnost, přihlíží soud z úřední povinnosti a že takováto vada brání
přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů. Stejně tak není
pochyb o tom, že rozpor výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním spadá doktrinálně do kategorie
nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost a že takovouto nepřezkoumatelnost může způsobit
i rozporná identifikace rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve výroku a odůvodnění
rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Nejvyšší správní soud má však za to, že takto
intenzivní vadou napadené správní rozhodnutí v projednávané věci netrpí. Je totiž třeba odlišit
situaci, kdy lze mít skutečné pochyby o tom, jaké rozhodnutí bylo předmětem odvolacího
správního řízení, od situace, která nastala i v projednávaném případě, kdy „nesprávná
identifikace“ rozhodnutí je na úrovni zřejmých chyb a nesprávností ve smyslu §70 správního
řádu a v režimu zde uvedeném je i napravitelná.
V dané věci odvolací správní orgán ve výroku svého rozhodnutí jasně a srozumitelně
uvedl, že odvolání podané stěžovatelem se zamítá a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
se potvrzuje. Při identifikaci tohoto rozhodnutí se však dopustil zřejmé nesprávnosti při přepisu
data jeho vydání, kdy místo dne 26. 1. 2011 uvedl nepřesně 26. 1. 2010 , číslo jednací
424/2011/BBE již bylo napsáno správně. V odůvodnění pak toto rozhodnutí označil řádně
jak datem, tak i číslem jednacím. Dle názoru Nejvyššího správního soudu tak reálné pochyby
o tom, jaké rozhodnutí žalovaný v odvolacím řízení posuzoval, vůbec nemohly vzniknout,
ostatně z obsahu žaloby je zřejmé, že je neměl ani stěžovatel. Rozhodnutí žalovaného proto nelze
považovat za nepřezkoumatelné podle §76 odst. 1 písmeno a) s. ř. s., ani zatížené jinou vadou
řízení podle §76 odst. 1 písmeno c) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud v této části uzavírá, že rozhodnutí žalovaného netrpí vadou podle
§76 odst. 1 s. ř. s. a krajský soud proto pochybil, pokud nepřezkoumal toto rozhodnutí v mezích
žalobních bodů uplatněných stěžovatelem v jeho žalobě. Tím byl naplněn důvod kasační stížn osti
podle ustanovení §103 odst. 1 písmeno d) s. ř. s., neboť napadený rozsudek krajského soudu
sice není nepřezkoumatelný, je však zatížen tzv. jinou vadou řízení, jež mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud naproti tomu nepřisvědčil dalším námitkám uplatněným
stěžovatelem, který tvrdil, že soud nesprávně určil žalovaný správní orgán a také mu upřel právo
na veřejné projednání věci.
Podle §69 s. ř. s. je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo
správní orgán, na který jeho působnost přešla. V dané věci není sporu o tom, že v posledním
stupni vydal rozhodnutí Magistrát města Brna a tento správní orgán tedy měl v době rozhodnutí
krajského soudu pasivní procesní legitimaci bez ohledu na to, jak by byla na základě žaloby
stěžovatele posouzena v přezkumném soudním řízení otázka jeho kompetence. Pokud by totiž
soud dospěl k závěru, že žalovaný příslušným k vydání rozhodnutí o odvolání nebyl, bylo
by to důvodem ke zrušení jeho rozhodnutí či dokonce vyslovení jeho nicotnosti, jak ostatně
zmiňuje sám stěžovatel v doplněné kasační stížnosti, nikoliv k přenesení pasivní procesní
legitimace na jiný subjekt. Krajský soud tedy v daném rámci postupoval správně, pokud po celou
dobu řízení jednal jako s žalovaným s Magistrátem města Brna a pokud také jemu vracel věc
k dalšímu řízení.
Na tomto místě je však třeba upozornit, že ve věci dávek pomoci v hmotné nouzi došlo
zákonem č. 366/2011 Sb. k přechodu kompetencí mezi správními orgány. Novelou ustanovení
§61 zákona č. 111/2006 Sb. bylo rozhodování o těchto dávkách s účinností od 1. 1. 2012
svěřeno Úřadům práce a rozhodování o odvolání novelou ustanovení §77 tohoto zákona
Ministerstvu práce a sociálních věcí. Tato skutečnost způsobila i změnu v osobě žalovaného
v průběhu řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nespatřuje pochybení ani v tom, že za dané procesní situace
rozhodl krajský soud bez nařízení jednání. Krajský soud může o podané žalobě rozhodnout
bez jednání buď v případě, že takovýto postup sami účastníci navrhli nebo s ním souhlasí (§51
s. ř. s.), nebo též tehdy, aplikuje-li soud ve věci ustanovení §76 odst. 1 a 2 s. ř. s. Posléze uvedený
postup použil krajský soud právě v projednávané věci, když žalobou napadené správní
rozhodnutí dle návrhu zrušil. Pro tento případ však nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím soudu
bez jednání vyjádřený v jeho podání ze dne 21. 9. 2011 nebyl relevantní.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že i při postupu podle §76 odst. 1 a 2 s. ř. s. je třeba
před rozhodnutím soudu zjistit, jaké náklady úspěšný účastník skutečně vynaložil. Tuto zásadu
krajský soud zjevně nerespektoval. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek krajského soudu
je nyní nejvyšším správním soudem rušen, lze uvedenou vadu v rámci následného řízení
a rozhodnutí krajského soudu odstranit.
S ohledem na zjištěnou vadu podle §103 odst. 1 písmeno d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Krajského soudu v Brně podle §110 odst. 1 s. ř . s. zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.) tak, že nyní přezkoumá rozhodnutí původního žalovaného v mezích
uplatněných žalobních bodů a vzhledem k tomu, že nejsou splněny podmínky pro postup podle
§76 odst. 1 s. ř. s., rozhodne ve věci při jednání. V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne
podle §110 odst. 3 s. ř. s. též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
závěrem jen pro pořádek připomíná, že i v pokračujícím žalobním řízení bude nyní žalovaným
správním orgánem Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že důvody pro nařízení jednání ve věci kasační
stížnosti neshledal. V řízení o kasační stížnosti soud rozhoduje zpravidla bez jednání. Tuto zásadu
není třeba opouštět ani v posuzované věci. Pro takový postup nejsou splněny podmínky dle §109
odst. 2 s. ř. s. Osobní přítomnost účastníků není pro řádné rozhodnutí třeba, Nejvyšší spr ávní
soud neprovádí žádné dokazování a vychází jen ze skutečností a tvrzení, které jsou obsaženy
v jeho spisu sp. zn. 3 A ds 185/2011 a ve spisu krajského soudu sp. zn. 5 Ca 106/2004.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 2. srpna 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu