ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.3.2008:52
sp. zn. 3 Ads 3/2008 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně: V. V., proti
žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: J. V., . o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2007, čj. KUJI
200532/2006, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18.
9. 2007, č. j. 34 Cad 65/2007 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2007,
č. j. 34 Cad 65/2007 – 28, jímž bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2007,
čj. KUJI 200532/2006, a rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice, ze dne
26. 5. 2006, čj. 13994/2006, a proti výroku tohoto rozsudku, jímž byla žalovanému
stanovena povinnost uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1207 Kč,
se zamítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2007, č. j. 34 Cad 65/2007 – 28,
se ve výroku, jímž bylo zastaveno řízení o povinnosti vrátit dávku sociální péče
(opakovaný příspěvek nezaměstnaným) za období od 1. 4. 2003 do 31. 8. 2005 ve výši
154 626 Kč, zrušuje .
III. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 27. 3. 2007,
čj. KUJI 200532/2006, a rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice, ze dne 26. 5. 2006,
čj. 13994/2006, a dále bylo zastaveno předmětné správní řízení. Krajský soud ze správního spisu
zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu Moravské Budějovice byla žalobkyni stanovena
povinnost vrátit opakovanou dávku sociální péče za období od 1. 4. 2003 do 31. 8. 2005 ve výši
154 626 Kč, s odůvodněním, že žalobkyně správnímu orgánu neoznámila, že jejímu manželovi
byla od února 1998 vyplácena společností Ahold Czech Republic, a. s., výhra v částce 11 000 Kč
měsíčně, přičemž se jednalo o skutečnost rozhodnou pro nárok na dávku sociální péče podle
§6 odst. 1 písm. j) zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu (dále jen „zákon o životním
minimu“). Následkem toho vznikl v tomto období přeplatek na dávce, který je žalobkyně
povinna vrátit podle §107 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Odvolání
žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný výše uvedeným rozhodnutím zamítl, neboť
se ztotožnil s posouzením věci prvoinstančním orgánem.
Pro posouzení věci považoval krajský soud za stěžejní zodpovědět otázku, zda vyplácená
výhra manželovi žalobkyně je příjmem započitatelným pro stanovení výše dávky sociální péče
a zda tedy měla žalobkyně ve vztahu k této vyplácené částce oznamovací povinnost či nikoli.
Krajský soud se ztotožnil s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 7. 2007, č. j. 3 Ads 112/2006 - 58, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud zde vycházel
z toho, že výhra v loterii je předmětem daně z příjmů fyzických osob a není přitom od této daně
osvobozena. Z tohoto druhu příjmů se za příjem pro účely zákona o životním minimu považují
ty, jež jsou zahrnuty v taxativním výčtu §6 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Podle bodu 5
citovaného ustanovení sem náleží i ostatní příjmy uvedené v §10 odst. 1 písm. a) až g) zákona
o daních z příjmů. Zákonodárce tak další příjmy uvedené v §10 odst. 1 zákona č. 586/1992,
o daních z příjmů [písmena h) až k)], mj. i výhru v loterii, do rozhodného příjmu nezahrnul.
Citované znění právních předpisů je natolik jednoznačné, že v podstatě vylučuje možnost
jakéhokoli jeho „překlenutí výkladem“. Nejvyšší správní soud dále nepřisvědčil názoru krajského
soudu, že výhra v loterii je opakujícím se plněním. Byť v dané věci byla výhra vyplácena manželu
žalobkyně v měsíčních splátkách, nic to nemění na jednorázové povaze výhry jako takové.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že měsíčně vyplácenou výhru manžela žalobkyně nelze
klasifikovat jako opakující se pravidelný příjem podle §6 odst. 1 písm. j) zákona o životním
minimu, a tudíž není zahrnuta do rozhodného příjmu pro účely tohoto zákona (resp. zákona
č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti). Na výhru se proto nevztahovala oznamovací povinnost
podle §106 zákona č. 100/1988 Sb. Pokud příjemkyně dávky tento příjem správnímu orgánu
neoznámila, nelze ji za to jakkoli sankcionovat. Vyplácení dávky tak v dané věci nebylo
neodůvodněné, naopak neoprávněným shledal Nejvyšší správní soud její odnětí.
Krajský soud v Brně tedy uzavřel, že žaloba byla důvodná, neboť oba správní orgány
ve svých rozhodnutích chybně kvalifikovaly výhru manžela žalobkyně podle §6 odst. 1 písm. j)
zákona o životním minimu. Rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně proto zrušil
a řízení o povinnosti vrátit dávku sociální péče zastavil, neboť vzhledem k jednoznačnosti věci
považoval za nadbytečné věc vracet prvoinstančnímu orgánu k zastavení řízení.
V kasační stížnosti podané proti tomuto rozsudku stěžovatel tvrdil jeho nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]. Stěžovatel má za to, že krajský soud zastává chybný názor, že v dané věci
jsou rozhodné pouze příjmy rodiny žalobkyně a nikoli i její celkové sociální a majetkové poměry.
I za situace, kdy žalovaný zohlední závěry Nejvyššího správního soudu i krajského soudu,
a nebude výhru manžela žalobkyně považovat za opakovaný příjem zahrnovaný do rozhodného
příjmu pro účely zákona o životním minimu, nelze pominout skutečnost, že tato výhra vyplácená
ve splátkách 11 000 Kč měsíčně vytváří v rodině žalobkyně takové sociální a majetkové poměry,
které umožňují osobám společně posuzovaným zajišťovat jejich základní životní potřeby
naprosto nezávisle na dávkách sociální péče. Rodina žalobkyně tak neplní podmínku sociální
potřebnosti nutnou pro poskytování dávky sociální péče podle §3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti.
Stěžovatel dále uvedl, že správní orgány jsou při rozhodování o dávce sociální potřebnosti
povinny přihlížet k tomu, že společnost Ahold Czech Republic, a. s., vyplácí od února 1998
manželovi žalobkyně rentu z výhry v částce 11 000 Kč měsíčně, neboť se jedná o skutečnost
rozhodnou pro přiznání a výplatu dávky. Stěžovatel se proto domnívá, že výplata dávky sociální
péče v uvedeném období byla proti smyslu zákona. Jestliže žalobkyně plátci dávky výhru
neoznámila, je třeba její jednání hodnotit jako účelové, směřující ke zneužití dávek sociální péče
poskytovaných státem, a to přesto, že podle názoru krajského soudu i Nejvyššího správního
soudu nebylo oznámení této výhry její povinností. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu z hlediska
uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu ust. §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, rozsudek krajského soud však v části trpí vadou,
ke které je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu,
že skutkový základ rozsudku krajského soudu nebyl mezi účastníky sporný, a Nejvyšší správní
soud jej považuje za dostatečně zjištěný, vycházel z něj sám i v řízení o kasační stížnosti.
Ve věci samé uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Pro přezkoumání správního rozhodnutí o vyměření přeplatku je nezbytné posoudit
jednak to, zda byla dávka sociální péče skutečně vyplacena neprávem, a jednak to, zda příjemce
přeplatek na dávce zavinil.
Správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel z toho, že vznikl přeplatek na dávce,
neboť výhra manžela žalobkyně představovala příjem rozhodný pro posouzení nároku na dávku
sociální péče. Nejvyšší správní soud již v citovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2007, č. j. 3 Ads
112/2006 - 58, www.nssoud.cz, kde přezkoumával rozhodnutí žalovaného o odnětí dávky
v této věci, konstatoval, že měsíčně vyplácenou výhru manžela žalobkyně nelze považovat
za opakující se pravidelný příjem podle §6 odst. 1 písm. j) zákona o životním minimu, a zahrnout
ji tak do rozhodného příjmu pro účely tohoto zákona (resp. zákona o sociální potřebnosti).
Nejvyšší správní soud na tomto názoru setrval i v projednávané věci při posouzení otázky,
zda byla dávka sociální péče vyplacena neprávem. Je tedy zřejmé, že důvody vzniku přeplatku
uvedené správním orgánem neobstojí. Správní orgány I. i II. stupně se již dále nezabývaly
tím, zda bylo možné výhru manžela žalobkyně zohlednit při posouzení celkových sociálních
a majetkových poměrů rodiny a tedy při zvážení sociální potřebnosti žalobkyně podle §3 odst. 2
zákona č. 482/1991 Sb. Rovněž správní soud tuto otázku neřešil, neboť nebyla předmětem
přezkumného soudního řízení.
Z uvedeného vyplývá, že nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda byla dávka sociální
péče vyplacena neprávem. Teprve poté, co by tuto skutečnost správní orgán postavil najisto,
by bylo možné uvážit, zda žalobkyně neoprávněné vyplacení dávky zavinila.
Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že správní orgán pochybil, jestliže žalobkyni postihl
vyměřením přeplatku na dávce sociální péče za nesplnění ohlašovací povinnosti, neboť nebyl
splněn základní předpoklad pro takové rozhodnutí, totiž nepochybné zjištění o neoprávněném
vyplacení dávky.
Ačkoli za této situace byly úvahy týkající se zavinění přeplatku na dávce nadbytečné,
poznamenává Nejvyšší správní soud k námitkám stěžovatele ohledně ohlašovací povinnosti
žalobkyně následující. Stěžovatel v kasační stížnosti dovozoval, že ačkoli nebylo možné výhru
manžela žalobkyně zohlednit jako rozhodný příjem pro účely zákona o životním minimu, byla
žalobkyně povinna ji ohlásit, neboť výhra ovlivnila celkové sociální a majetkové poměry v rodině,
a byla tak skutečností rozhodnou pro trvání nároku na dávku ve smyslu §106 zákona
č. 100/1988 Sb. Žalovaný v napadeném rozhodnutí žalobkyni vytkl pouze to, že neohlásila jeden
z rozhodných příjmů. Při přezkoumání napadeného správního rozhodnutí soud vychází pouze
z argumentace správního orgánu obsažené v odůvodnění. Správní orgán tedy nemůže důvody
svého rozhodnutí dodatečně doplňovat v průběhu soudního řízení, případně v kasační stížnosti
podané proti rozhodnutí soudu, jímž bylo správní rozhodnutí zrušeno. Soud se tak nemohl
zabývat tím, zda žalobkyně měla povinnost výhru manžela ohlásit jako skutečnost ovlivňující
její celkové sociální a majetkové poměry. Touto otázkou by se zabýval jedině v případě,
že by správní orgán při stanovení povinnosti vrátit přeplatek na dávce sociální péče argumentoval
tím, že výhra ovlivnila celkové sociální a majetkové poměry žalobkyně natolik, že žalobkyni
nebylo možné považovat za sociálně potřebnou podle §3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud postupoval správně, jestliže zrušil
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Krajský soud však nebyl podle soudního řádu
správního oprávněn zastavit řízení, neboť toto rozhodnutí přísluší správnímu orgánu. Nejvyšší
správní soud proto příslušný výrok rozsudku krajského soudu zrušil.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobkyně měla ve věci úspěch, žádné
náklady řízení však neuplatnila, soud jí proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 12. června 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu