ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.34.2009:64
sp. zn. 3 Ads 34/2009 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Mgr. Lukáš
Raida, 28. října 875/275, Ostrava, správce konkurzní podstaty úpadce UNION banka, a. s.
„v likvidaci“, se sídlem 30. dubna 635/35, Ostrava – Moravská Ostrava, zastoupeného
Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou se sídlem Teslova 1125, Ostrava, proti žalované:
Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3,
o přezkoumání rozhodnutí Rozhodčího orgánu žalované ze dne 11. 4. 2007,
čj. 2167/07/Št, 2168/07/Št, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Ca 197/2007 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR ze dne 11. 4. 2007,
č. j. 2167/07/Št, 2168/07/Št. Rozhodčí orgán žalované tímto rozhodnutím zamítl odvolání
stěžovatele proti platebnímu výměru Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR č. 4140602921, ze dne
18. 12. 2006, kterým mu byla vyměřena povinnost zaplatit podle ust. §15 odst. 1 zákona
č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění (dále jen „zákon
č. 592/1992 Sb.“), dlužné pojistné ve výši 448 458 Kč, a platebnímu výměru Všeobecné
zdravotní pojišťovny ČR č. 2140602920, ze dne 18. 12. 2006, kterým mu byla vyměřena
povinnost zaplatit podle ust. 18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. penále ve výši 556 234 Kč.
Městský soud v Praze předně odmítl argumentaci stěžovatele, že se v projednávaném
případě jedná o pohledávku dělitelnou, a že pohledávkou vzniklou po prohlášení konkurzu
je pouze ta část pojistného za měsíc květen 2003, která připadá na období od 29. 5. 2003
do 31. 5. 2003. Za zásadní právní otázku posuzované věci pak Městský soud v Praze považoval
hodnocení vzájemného vztahu ust. §31 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání
(dále jen „zákon č. 328/1991 Sb.“) a ust. §18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. Podle jeho názoru
zákon č. 328/1991 Sb. patří do oblasti soukromoprávních vztahů, zatímco zákon č. 592/1992 Sb.
patří do sféry veřejnoprávních vztahů. Proto nelze hovořit o vztahu mezi zákonem
č. 328/1991 Sb. a zákonem č. 592/1992 Sb. jako o vztahu lex specialis a lex generali. Zákon
č. 328/1991 Sb. jako zákon soukromoprávního charakteru tedy nemění splatnost pohledávky
z odvodů na zdravotní pojištění podle zákona č. 592/1992 Sb.
Městský soud v Praze dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2006, č. j. 6 Ads 92/2005 - 49, v němž tento dospěl k závěru, že účelem ust. §31 odst. 1
věty první není umožnit úpadci neplnění závazků řádně a včas, ale umožnit mu uhrazení
pohledávek za podstatou, které vznikly po prohlášení konkursu a které se do něho proto
nepřihlašují. Nejsou-li tyto pohledávky uhrazeny před okamžikem nabytí právní moci
rozvrhového usnesení, jsou uhrazeny přednostně podle ust. §32 odst. 1 věty první zákona
č. 328/1991 Sb. Předmětem úpravy tohoto pravidla je tedy určení pořadí (doby), v jaké může být
pohledávka za podstatou uhrazena ve vztahu k jiným pohledávkám vzniklým před prohlášením
konkursu, jejichž uspokojení je odvislé od pravomocného rozvrhového usnesení.
Toto ustanovení však v žádném případě nedopadá na otázku termínu splatnosti
té které pohledávky za podstatou, která je upravena zvláštními předpisy. Tyto předpisy
také stanovují sankce za prodlení s uhrazením těchto pohledávek. Předmětem úpravy ust. §18
odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. je právě sankční penále za neuhrazení pojistného v zákonem
stanovené lhůtě, které vzniká ex lege za každý kalendářní den prodlení. Nejvyšší správní soud
uzavřel, že ust. §18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. je nutno užít i v případě, kdy je plátce
pojistného v prodlení se zaplacením pojistného splatného v době po prohlášení konkursu.
Správce konkursní podstaty se tak může dostat do prodlení a je povinen nést následky nesplnění
svých povinností řádně a včas ve formě zákonem stanoveného penále. Po úpadci, resp. správci
konkursní podstaty, však nelze požadovat, aby uhradil dlužné penále na veřejném zdravotním
pojištění v rozvrhu, pokud vznikla povinnost je zaplatit až po prohlášení konkursu,
neboť tato pohledávka nebude moci být uspokojena v konkursním řízení. Platební výměr,
kterým byl stěžovateli sdělen předpis penále, pouze deklaruje již vzniklou povinnost a nesměřuje
přímo k uspokojení pohledávky žalované (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 3. 2007, č. j. 6 Ads 19/2006 – 63, publ. pod č. 1239/2007 Sb. NSS).
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze z důvodů
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí
žalované pro jeho nezákonnost, konkrétně pro nesprávné posouzení vzniku a splatnosti
pohledávky z titulu pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Toto považoval za otázku
zásadního významu, od níž se odvíjí nezákonnost vyměřeného penále.
Městský soud v Praze bez bližšího odůvodnění uzavřel, že pohledávka z titulu veřejného
zdravotního pojištění není dělitelná na část před a po prohlášení konkurzu, a následně se zaměřil
na oprávněnost vyměření penále z hlediska hodnocení vzájemného vztahu ust. §31 odst. 1
zákona č. 328/1991 Sb. a ust. §18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., který považoval
za rozhodující. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 92/2005 – 49,
dospěl k závěru, že ust. §31 odst. 1 věta první zákona č. 328/1991 Sb. neumožňuje úpadci
neplnění závazků řádně a včas, ale umožňuje mu uhrazení pohledávek za podstatou, které vznikly
po prohlášení konkurzu a které se do něho proto nepřihlašují. Vzhledem ke stěžejní námitce
stěžovatele týkající se vzniku a splatnosti pohledávky je tedy rozhodnutí Městského soudu
v Praze nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí a dále rovněž nezákonné
pro nesprávné právní posouzení věci.
Stěžejní pro posouzení režimu úhrady pohledávky z titulu pojistného na veřejné zdravotní
pojištění za kalendářní měsíc květen 2003 je tedy okamžik vzniku této pohledávky.
Tento okamžik zákon č. 592/1992 Sb. výslovně nestanoví, nicméně stěžovatel má za to,
že se jedná o pohledávku vznikající postupně na základě právních skutečností určujících
povinnost k placení pojistného, přestože rozhodným obdobím pro zjištění její výše je kalendářní
měsíc. Poukázal na to, že pojistné je neoddělitelně spojeno se vznikem nároku na mzdu. Nárok
na mzdu i povinnost k zaplacení pojistného na veřejné zdravotní pojištění vznikají postupně
v průběhu kalendářního měsíce vykonáváním práce. Postupný vznik pohledávky z titulu
pojistného na veřejné zdravotní pojištění stěžovatel dovozoval i z toho, že zákon č. 592/1992 Sb.
umožňuje poměrnou výši pojistného spojenou s poměrnou částí kalendářního měsíce,
jestliže v ust. §3 odst. 9 upravuje poměrnou část minimálního vyměřovacího základu.
To by nebylo možné, ukázal-li by se správný výklad žalovaného, že tato pohledávka vzniká
za všech okolností, tedy i v případě prohlášení konkurzu na majetek dlužníka upraveného
veřejnoprávním předpisem zákona č. 328/1991 Sb., jakožto lex specialis, teprve prvního dne
měsíce následujícího po předmětném kalendářním měsíci. Uvedený výklad žalovaného by rovněž
vedl k absurdnímu závěru, že smrtí či zánikem zaměstnavatele ke konci kalendářního měsíce
by za tento kalendářní měsíc pohledávka z titulu veřejného zdravotního pojištění
vůbec nevznikla.
Stěžovatel dále uvedl, že zapodstatovými pohledávkami, které vznikají po prohlášení
konkurzu, jsou pohledávky vážící se k období po prohlášení konkurzu, nabíhající již samotnou
existencí konkurzní podstaty nebo v souvislosti s ní při jejím udržování, správě či zpeněžení.
Pokud se však jedná o pohledávku vážící se k období před prohlášením konkurzu,
která byla pouze vyčíslena, event. určena až po prohlášení konkurzu (jako je tomu v daném
případě ve vztahu k období od 1. 5. 2003 do 28. 5. 2003), nejedná se o pohledávku
zapodstatovou, nýbrž o pohledávku, kterou je nutné přihlásit do konkurzního řízení
podle ust. §20 zákona č. 328/1991 Sb. Stěžovatel poukázal na to, že ke dni předcházejícímu dni
prohlášení konkurzu je nutné vyhotovit mimořádnou účetní závěrku, jejímž účelem je přesné
vyjádření majetkové podstaty úpadce před prohlášením konkurzu včetně všech pohledávek
a závazků úpadce, tj. včetně vyčíslení závazků úpadce z titulu pojistného na veřejné zdravotní
pojištění za celé období předcházející dni prohlášení konkurzu.
Přestože i u jiných pohledávek, např. z titulu nájemného, energií či úroků, může být
rozhodným obdobím kalendářní měsíc, prohlášením konkurzu na majetek úpadce dochází
k rozdělení pohledávky z těchto titulů na pohledávku před a po prohlášení konkurzu. Totéž platí
i pro veřejnoprávní daňovou pohledávku. Pokud by byl režim pohledávky z titulu pojistného
na veřejné zdravotní pojištění jiný než u těchto pohledávek, jednalo by se o nepřípustné
zvýhodnění jednoho z věřitelů, tedy o porušení čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny. Všeobecná
zdravotní pojišťovna nemá vůči stěžovateli žádnou splatnou pohledávku, stěžovatel tudíž není
v prodlení s uhrazením pojistného za období od 1. 5. 2003 do 28. 5. 2003. Vydání platebních
výměrů č. 4140602921 a č. 2140602920 je v rozporu s právními předpisy. Na základě uvedeného
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná uvedla, že pohledávky z titulu pojistného
vznikají uplynutím rozhodného období, kterým je kalendářní měsíc. Pojistné je splatné v den,
který je zaměstnavatelem určen pro výplatu mezd za daný měsíc. Není-li tento den určen,
je pojistné splatné nejpozději do osmi dnů po uplynutí kalendářního měsíce. Povinnost
zaměstnavatele odvést pojistné za daný měsíc tak vzniká až uplynutím tohoto měsíce. Nejedná
se o postupně vznikající pohledávku za jednotlivé odpracované hodiny, dny či týdny,
jako je tomu u nároku zaměstnance za mzdu. V daném případě byl konkurz prohlášen dne
29. 5. 2003, pohledávka za měsíc květen vznikla až uplynutím měsíce, tj. dne 1. 6. 2003.
Z hlediska zdravotní pojišťovny je pohledávka za měsíc, ve kterém byl prohlášen konkurz,
vždy pohledávkou za konkurzní podstatou, jak je uvedeno v ust. §31 odst. 2 písm. d) zákona
č. 328/1991 Sb. Žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu ust. §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení
věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V projednávané věci byla zásadní otázka, kdy vzniká povinnost zaměstnavatele odvést
pojistné na veřejné zdravotní pojištění. Nejvyšší správní soud se již problematikou vzniku
pohledávky pojistného podrobně zabýval ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 2007,
č. j. 3 Ads 63/2006 – 65, publ. pod č. 1007/2007 Sb. NSS. Byť se zde jednalo o pojistné
na sociální zabezpečení, lze závěry tohoto rozsudku aplikovat i v projednávané věci,
neboť principy výpočtu a odvodu pojistného upravené zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném
na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, i zákonem č. 592/1992 Sb.,
o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, jsou shodné. Nejvyšší správní soud by se mohl
od názoru vysloveného v citovaném rozsudku odchýlit jedině v případě, že by věc předložil
rozšířenému senátu podle §17 s. ř. s., k čemuž však po posouzení věci neshledal důvod.
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 2007, č. j. 3 Ads 63/2006 – 65,
konstatoval, že pojistné na sociální zabezpečení je nepochybně svou povahou odvislé
od výdělečné činnosti, a nepolemizuje tedy s tím, že výdělečná činnost, v daném případě
vykonávaná na základě pracovně-právního vztahu, je pro vznik pojistného vztahu podmiňující.
To však v žádném případě neznamená, že by oba tyto právní vztahy podléhaly témuž právnímu
režimu. Dle názoru Nejvyššího správního soudu je pro rozhodnutí v projednávané věci určující
právě odlišnost v charakteru obou vztahů, kdy vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem
je vztahem pracovně-právním a tudíž svou podstatou povahy soukromoprávní, vztah
mezi zaměstnavatelem a státem, ze sociálního pojištění naproti tomu vztahem ryze
veřejnoprávním. Z této odlišnosti pak vyplývá i nutnost rozlišovat mezi obsahy uvedených
vztahů, tj. závazkem zaměstnavatele vůči zaměstnanci, spočívajícím v povinnosti zaplatit
za odvedenou práci mzdu na jedné straně, a závazkem zaměstnavatele vůči státu,
tj. jeho povinnosti odvést z této mzdy pojistné na straně druhé. Skutečnost, že pojistný vztah
je co do svého vzniku determinován existencí vztahu pracovně-právního, tedy není sama o sobě
pro posouzení věci rozhodující.
Ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. výslovně uvádí, že pojistné na všeobecné
zdravotní pojištění se platí za jednotlivé kalendářní měsíce. Z toho jednoznačně vyplývá,
že pohledávka pojistného vzniká jako celek teprve po uplynutí kalendářního měsíce.
V projednávaném případě tedy pohledávka z titulu pojistného za měsíc květen 2003 vznikla dne
1. 6. 2003.
Tento závěr lze dovodit i z úpravy vyměřovacího základu pro výši pojistného v zákoně
č. 592/1992 Sb. Spojením ust. §3 odst. 1 a ust. §4 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění
účinném ke dni dne 11. 4. 2007, získáme větu, podle níž je vyměřovacím základem zaměstnance
úhrn příjmů, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona o daních z příjmů a nejsou
od této daně osvobozeny a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá účast
na nemocenském nebo důchodovém pojištění, za kalendářní měsíc, za který se pojistné platí, pokud se dále
nestanoví jinak. Pro účely výpočtu a odvodu pojistného na sociální zabezpečení je tak rozhodující
hrubý měsíční příjem zaměstnance, nikoli hodinová, denní či týdenní mzda. I kdyby
tedy zaměstnanec pracoval v tom kterém měsíci pouhou jednu hodinu, byl by zaměstnavatel stále
povinen odvést pojistné za tento kalendářní měsíc z rozhodného příjmu zaměstnance
v tomto měsíci dosaženého, a nikoli z oné konkrétní hodiny, již zaměstnanec reálně odpracoval.
Lze tedy uzavřít, že zatímco zaměstnanci náleží odměna za práci za každou hodinu, den, etc.,
pohledávka státu tímto způsobem nevzniká.
Závěr Městského soudu v Praze, podle něhož je pohledávka z titulu pojistného
pohledávkou nedělitelnou, která vznikla až po prohlášení konkurzu, a jedná se tudíž
o pohledávku za podstatou, je proto zcela správný a Nejvyšší správní soud se s tímto ztotožnil.
Splatnost pojistného stanoví ust. §5 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. jako den,
který je v organizaci určen pro výplatu mezd a platů za příslušný měsíc. U zaměstnavatele,
kde je výplata rozložena na různé dny, je dnem splatnosti pojistného poslední den výplaty
za uplynulý kalendářní měsíc. Není-li tento den určen, je pojistné splatné nejpozději do osmi dnů
po uplynutí kalendářního měsíce, za nějž se odvede.
K povinnosti dodržovat zákonné lhůty splatnosti u pohledávek za podstatou uvedených
v ust. §31 odst. 2 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., se Nejvyšší správní soud již vyjádřil
ve svém rozsudku ze dne 21. 12. 2006, č. j. 6 Ads 92/2005 – 49, publ. pod č. 1129/2007 Sb.
NSS. Zde dospěl k závěru, že ust. §31 odst. 1 větu první zákona č. 328/1991 Sb. nelze vykládat
izolovaně od věty druhé téhož odstavce upravující dva možné způsoby uspokojení nároku, tj.,
kdy lze jednotlivé nároky uspokojit. Zatímco podle věty první lze nároky a pohledávky uspokojit
kdykoliv v průběhu konkurzního řízení, zbývající nároky jen podle pravomocného rozvrhového
usnesení. Slovo kdykoliv neznamená libovůli s plněním povinnosti platit pojistné na veřejné
zdravotní pojištění, které je pohledávkou za podstatou, ale vyjadřuje přednost uspokojení
této pohledávky za podstatou oproti uspokojení nároku podle pravomocného rozvrhového
usnesení. Proto je uvedené ustanovení bez specifického vztahu a tím méně nadřazenosti
vůči ustanovením upravujícím problematiku veřejného zdravotního pojištění v zákoně
č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění či zákoně č. 592/1992 Sb. o pojistném
na všeobecné zdravotní pojištění. Povinnosti uložené v uvedených zákonech či oprávnění
z nich vyplývající nejsou vůči zaměstnavateli uvedeným ustanovením dotčeny. Nejvyšší správní
soud zde považuje za nutné poznamenat, že se neztotožnil s názorem Městského soudu v Praze,
že zákon č. 328/1991 Sb. je normou soukromoprávní povahy (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 3. 2007, č. j. 6 Ads 19/2006 – 63, publ. pod č. 1239/2007 Sb. NSS).
Neplatil-li stěžovatel pojistné na veřejné zdravotní pojištění včas a ve správné výši, dostal
se do prodlení a v souladu s ust. §18 zákona č. 592/1992 Sb. mu bylo oprávněně vyměřeno
penále. V projednávané věci již nebylo podstatné, zda platební výměr, kterým bylo stěžovateli
sděleno penále, bude moci být v průběhu konkurzu užit k vymáhání penále. Nejvyšší správní
soud se proto touto otázkou nezabýval.
Ačkoli Městský soud v Praze k otázce vzniku pohledávky pojistného za měsíc
květen 2003 pouze konstatoval, že se nejedná o pohledávku dělitelnou na období
před a po vyhlášení konkurzu, aniž tento závěr blíže odůvodnil, vzal Nejvyšší správní soud
v úvahu, že posuzovaná otázka již byla vyřešena v dřívějším rozsudku zdejšího soudu,
na jehož závěry bylo možné odkázat. Za této situace Nejvyšší správní soud akcentoval význam
principu rychlosti a hospodárnosti řízení a upřednostnil okamžité meritorní rozhodnutí ve věci
před formálním zrušením napadeného rozsudku.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek Městského soudu v Praze netrpí vadami podle ust. §103 odst. 1 písm. a) ani d) s. ř. s.,
a kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaná měla ve věci úspěch,
nevznikly jí však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec její běžné úřední činnosti.
Soud jí proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 8. července 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu