ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.52.2009:40
sp. zn. 3 Ads 52/2009 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: J. S.,
zastoupeného JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem Husovo náměstí 65, Ledeč
nad Sázavou, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 29. 9. 2008, č.j. x, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, č. j. 42 Cad 359/2008 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační st ížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ve věci starobního
důchodu.
Krajský soud při posouzení věci vycházel z následujícího skutkového stavu: Dne
25. 6. 2008 požádal žalobce na předepsaném formuláři o starobní důchod s datem přiznání
ode dne 1. 9. 2008. Dne 27. 6. 2009, tedy již po uplatnění žádosti o dávku, podal žalobce návrh
na zahájení řízení o době a rozsahu péče o osobu převážně bezmocnou a o osobu závislou
ve stupni II. a IV. Rozhodnutím ze dne 21. 7. 2008 OSSZ v Kolíně deklarovala, že žalobce nelze
v době od 20. 9. 2004 považovat za pečující osobu ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. s)
zák. č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že o svoji matku, která byla převážně bezmocná a posléze
uznaná osobou závislou na pomoci jiné osoby ve stupni II. a IV. , nepečoval osobně. Má-li být
doba péče hodnocena jako náhradní doba pojištění, měla by být zajišťována alespoň v takovém
rozsahu, v jakém je obvykle při zkráceném úvazku vykonávána výdělečná činnost. Žalobce
se přitom dle vlastního prohlášení již od roku 1968 převážně zdržuje v USA, kde také pobírá
starobní důchod a šetřením na místě samém dne 11. 7. 2008 bylo zjištěno, že je opět dlouhodobě
mimo území České republiky. Výše uvedené podmínky tedy nesplnil. Toto rozhodnutí nabylo
právní moci dne 16. 8. 2008. Napadeným rozhodnutím žalované pak byla žádost žalobce
o starobní důchod zamítnuta pro nesplnění podmínek ustanovení §29 odst. 1 písm. b)
zák. č. 155/1995 Sb., neboť žalobce nezískal pro nárok na dávku potřebnou dobu pojištění.
Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán řádně zjistil skutkový stav
ohledně rozsahu péče žalobce o osobu blízkou a rovněž správně posoudil právní otázku
podmínek pro uznání této péče za náhradní dobu pojištění. Na základě rozhodnutí OSSZ
v Kolíně ze dne 21. 7. 2008 měl za prokázané, že žalobce v rozhodném období nepečoval osobně
o svoji zdravotně postiženou matku, přičemž právě osobní péče je základní podmínkou
pro uznání příslušné náhradní doby pojištění podle §5 odst. 1 písm. s) ve spojení s §12
zák. č. 155/1995 Sb. Bez uznání uvedené doby získal žalobce pouze 11 roků a 90 dnů pojištění,
čímž nesplnil podmínku potřebné doby 15 let pojištění pro vznik nároku na starobní důchod
podle ustanovení §29 odst. 1 písm. b) zák. č. 155/1995 Sb.
Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem. Stěžovatel
uvedl, že se od 20. 9. 2004 až dosud stará o svoji těžce nemocnou matku A . S., která trpí
Alzheimerovou chorobou. V uvedeném období pečoval o matku osobně, avšak s ohledem na její
zdravotní stav není dlouhodobě možné a ani to není v lidských silách, aby se o takto nemocnou
osobu mohl starat pouze jediný člověk. Z tohoto důvodu najal hospodyni, která o matku pečuje
po celých 24 hodin v době jeho nepřítomnosti. Když je stěžovatel v České republice, je to on,
kdo o matku pečuje a poskytuje jí veškerou potřebnou péči. Krajský soud při posouzení věci
nevzal v úvahu, že stěžovatel péči o matku vykonával osobně nebo tuto péči zajistil
prostřednictvím jiné osoby, které platil mzdu a rozhodl pouze na základě ustanovení §5 odst. 1
písm. s) zák. č. 155/1995 Sb., aniž by přihlédl k realitě. S ohledem na výše uvedené skutečnosti
stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Od počátku řízení o dávku je v případě stěžovatele spornou otázka, zda lze období
od 20. 9. 2004 do dne, od něhož má být dávka přiznána, považovat za náhradní dobu pojištění
ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. s) ve spojení s ustanovením §12 zák. č. 155/1995 Sb.
Jak již uvedl krajský soud ve svém rozsudku, prokazování těchto dob má svůj specifický procesní
režim upravený v ustanovení §85 zák. č. 582/1991 Sb. a je zakončeno vydáním správního
rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení o rozsahu a době péče, jež je svojí podstatou
rozhodnutím o účasti na pojištění. Proti tomuto rozhodnutí také v podstatě stěžovatel brojí,
byť tak činí až podáním žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o starobní důchod. Je zajisté
otázkou, zda je rozhodnutí o rozsahu a době péče samostatně soudně přezkoumatelné či nikoliv,
případně zda podléhá soudnímu přezkumu jako rozhodnutí podkladové ve smyslu ustanovení
§75 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud při posouzení uvedené otázky vycházel ze své dosavadní
judikatury, konkrétně z rozsudku ze dne 14. 11. 2007 č. j. 3 Ads 37/2007 – 48, v němž vyslovil
právní názor, že rozhodnutí o rozsahu a době péče uvedené v ustanovení §6 odst. 4 bod 11
zák. č. 582/1991 Sb. je jako rozhodnutí o účasti na pojištění obecně samostatně soudně
přezkoumatelné, na základě ustanovení §89 odst. 2 cit. zákona je však vyloučeno
ze (samostatného) soudního přezkumu tehdy, pokud bylo vydáno po podání žádosti o dávku
důchodového pojištění. Lze tedy uzavřít, že za daných okolností postupoval krajský soud
v souladu se zákonem, pokud takovéto rozhodnutí přezkoumal v řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalované, neboť řízení o rozsahu a době péče bylo okresní správou sociálního zabezpečení
zahájeno a rozhodnutí vydáno až po podání žádosti o dávku.
Stejně tak má Nejvyšší správní soud za to, že krajský soud v daném případě správně
vyložil ustanovení §5 odst. 1 písm. s) zák. č. 155/1995 Sb. a vyvodil z něj pro projednávaný
případ odpovídající závěry, byť mohl poněkud důkladněji pojednat otázku zjištěného skutkového
stavu. Jak bylo již uvedeno výše, je doba účasti na důchodovém pojištění osob pečujících o jinou
osobu převážně nebo úplně bezmocnou nebo závislou ve stupni II. až IV. svojí povahou
tzv. náhradní dobou pojištění, tedy takovou dobou, která se sice zohledňuje pro nárok i stanovení
výše dávky, za niž však pojištěnec neodvádí do systému důchodového pojištění žádné pojist né.
Je tedy jen logické, že pro zápočet takové doby stanoví zákon přísné podmínky , v daném případě
osobní péči pojištěnce o postiženou osobu, kterou nelze nahradit péčí osoby jiné. Stěžovatel
sice tvrdí, že o matku osobně pečoval, sám však připouští, že to mu tak nebylo po celou dobu
a že v době, kdy se nezdržoval v České republice, zajišťovala za úplatu péči o jeho matku
hospodyně. Skutková zjištění uvedená v rozhodnutí OSSZ Kolín ze dne 21. 7. 2008 tedy v zásadě
nijak nezpochybnil. Nejvyšší správní soud sice určité pochybnosti ohledně úplnosti skutkových
zjištění má, a to s ohledem na rozhodnutí o dávce sociální péče uložená ve spisu Městského
úřadu v Kolíně, avšak ty jsou bez vlivu na celkové posouzení věci. Nelze totiž přehlédnout,
že stěžovatel byl v době od 1. 1. 2005 do 31. 1. 2005, dále od 1. 8. 2005 do 31. 12. 2005
a od 1. 5. 2006 do 31. 8. 2006 poživatelem dávky sociální péče – příspěvku při péči o osobu
blízkou, která byla podmíněna právě osobní celodenní a řádnou péčí o postiženou osobu.
V uvedených obdobích jsou tedy rozhodnutí OSSZ Kolín ze dne 21. 7. 2008 a příslušná
rozhodnutí MěÚ Kolín v rozporu. Vzhledem k tomu, že pro vznik nároku na dávku chybí
stěžovateli 3 roky a 275 dnů pojištění, je ovšem zřejmé, že ani uznání sporné doby by ke změně
rozhodnutí nevedlo. Ve zbývajícím období stěžovatel podmínku osobní péče o postiženou osobu
ke vzniku účasti na pojištění osob uvedených v ust. §5 odst. 1 písm. s) zák. č. 155/1995 Sb.
nenaplnil, a proto mu tato doba jako náhradní doba pojištění podle ustanovení §12 cit. zákona
nemohla být uznána. Krajský soud proto nepochybil, pokud žalobu proti rozhodnutí žalované
jako nedůvodnou zamítl.
Napadený rozsudek krajského soudu shledal Nejvyšší správní soud zákonným, kasační
stížnost proti němu proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, správní orgán i v případě úspěchu nemá právo
na náhradu nákladů řízení, Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení
žádnému z účastníků (§60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu