ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.6.2011:116
sp. zn. 3 Ads 6/2011 - 116
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: F. G.,
zastoupený JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem Malinovského náměstí 4, Brno,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 29. 5. 2009, č. X, o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 12. 10. 2010, č. j. 72 Cad
32/2009 – 88,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 12. 10. 2010,
č. j. 72 Cad 32/2009 – 88 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále též stěžovatelka) v záhlaví uvedený
rozsudek, jímž bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 29. 5. 2009 a uložena povinnost uhradit
žalobkyni vynaložené náklady řízení.
Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu: Napadeným
správním rozhodnutím zamítla stěžovatelka žádost žalobce o poskytnutí zvláštního příspěvku
ve výši 2500 Kč podle §5 zák. č. 357/2005 Sb. Svoje rozhodnutí stěžovatelka odůvodnila
tím, že žalobce podle potvrzení Ministerstva obrany ze dne 27. 4. 2009 prokázal pobyt
ve vojenském táboře nucených prací pouze v době od 1. 12. 1950 do 18. 11. 1951, tedy po dobu
kratší 12 měsíců a nesplnil tak podmínku uvedenou v §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona.
Dále řešil krajský soud právní otázku hodnocení délky doby pobytu ve vojenském táboře
nucených prací. Zde poukázal na zák. č. 108/2009 Sb., jímž bylo novelizováno ustanovení
§5 zák. č. 357/2005 Sb. Do tohoto ustanovení byl doplněn odstavec 3, který zní: Zvláštní příspěvek
podle odstavce 1 písm. c), náleží tehdy, jestliže omezení osobní svobody, které nebylo časově vymezeno anebo které
mělo trvat déle než dvanáct měsíců, skončilo ze zdravotních důvodů před uplynutím dvanácti měsíců.
Tato skutečnost se prokazuje dokladem o propuštění ze zdravotních důvodů. Zákon byl přijat dne
26. 3. 2009 a účinnosti nabyl dne 1. 7. 2009. V době vydání napadeného rozhodnutí byl
tedy tento zákon platný, nebyl však ještě účinný. Dle názoru krajského soudu mohla žalovaná
s tímto vědomím využít účinnosti nového předpisu a v souladu s principem nepravé retroaktivity
posuzovat žalobcovu věc podle těchto nových, více kasuistických předpisů, které předchozí
interpretaci spolu s novou judikaturou vyjasnily. K nepravé retroaktivitě procesních norem se
vyjádřil Nejvyšší správní soud i Ústavní soud, koneckonců argumentace ve prospěch účastníka
správního řízení je přípustná v dalších analogických případech. Soud také zdůraznil, že dle jeho
názoru zákonodárce tímto změnovým zákonem vyjádřil expressís verbís to, k čemu bylo možno
zcela bezpochyby dospět interpretací zákona č. 357/2005 Sb. Proto tedy nejde v souzené věci
o výklad krajského soudu v rozporu s §75 odst. 2 s. ř. s., tedy že by soud rozhodoval podle
jiných hmotně právních podmínek, než tu byly v době vydání napadeného rozhodnutí. Soud
dále poukázal na nutnost vykládat předpisy určené k odškodnění osob pronásledovaných
komunistickým režimem v souladu se zákonem č. 198/1993 Sb. a interpretovat je pokud možno
ve prospěch postižených osob. Zákon č. 357/2005 Sb. sám přitom pamatuje na osoby, které
v průběhu 12 měsíců pobytu u PTP zemřely, případně zemřely v důsledku tohoto pobytu.
Judikatura pak rovněž připustila sčítání dob nesvobody. Dle názoru soudu lze teleologickou
interpretací, hledající účel a smysl reparačních a nápravných zákonů, dospět k závěru,
že pro posouzení nároku na zvláštní příspěvek je v možno zohlednit i skutečnost, že postižený
nezískal dobu 12 měsíců v důsledku nemoci nebo zranění. Tuto úvahu pak soud podpořil i citací
důvodové zprávy k zákonu č. 108/2009 Sb., podle níž „ …je nepřijatelné, aby zůstávala nadále určitá
kategorie osob bez odpovídajícího finančního plnění majícího charakter ocenění nebo odškodnění, i když jejich
zásluhy nebo útrapy byly stejné jako u kategorie osob splňujících podmínku pobírání důchodu, což z hlediska
morálního i rovného přístupu není odůvodnitelné….Ocenění účasti v odboji, resp. odškodnění za minulá příkoří
a útrapy způsobené komunistickým režimem, je řešeno mj. formou příplatků či příspěvků k důchodu podle
nařízení vlády č.622/2004 Sb. a zákona č. 357/2005 Sb. Tato forma byla volena proto, aby bylo zajištěno
zvýšení životní úrovně v době, kdy se vlastní výdělečná aktivita již nepředpokládá a kdy nastává zpravidla pokles
příjmů, přičemž uvedené skutečnosti se mohly negativně promítnout i do výše důchodu…Návrh zákona naplňuje
základní sociální cíle stanovené v čl. 136 Smlouvy o založení ES, tj. zlepšování životních podmínek
a poskytování náležité sociální ochrany.“
Krajský soud pak na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce byl
propuštěn z vojenského tábora nucených prací ze zdravotních důvodů, takže splňuje všechny
podmínky pro přiznání zvláštního příspěvku.
Kasační stížnost podala žalovaná (stěžovatelka) z důvodu uvedeného v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Konkrétně namítala, že zák. č. 108/2009 Sb. nabyl účinnosti až dne
1. 7. 2009, tedy po vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce má možnost s přihlédnutím
k této novele zákona č. 357/2005 Sb. o zvláštní příspěvek znovu požádat. V době rozhodování
stěžovatelky však žalobce podmínky nároku nesplňoval, neboť podle tehdy platné úpravy nečinila
jeho délka pobytu ve VTNP 12 měsíců. Stěžovatelka tak neměla důvod zabývat se otázkou
pracovní neschopnosti a případného předčasného propuštění žalobce z VTNP ze zdravotních
důvodů. Na okraj stěžovatelka podotkla, že dle jejího názoru nesplňuje žalobce podmínky
pro přiznání zvláštního příspěvku ani dle současné úpravy, neboť o propuštění ze zdravotních
důvodů nepředložil žádný doklad. Stěžovatelka závěrem navrhla, aby byl napadený rozsudek
krajského soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že považuje kasační stížnost
za nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatelka v ní uplatňuje důvody,
které neuvedla v řízení před krajským soudem. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
uplatněného stížního bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejprve se však zabýval otázkou nastolenou žalobcem, tedy zda je kasační stížnost přípustná
s ohledem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Uvedené ustanovení je výrazem
uplatnění principu ekonomiky řízení a jeho cílem je zamezit posuzování rozhodných skutečností
až v řízení o mimořádném opravném prostředku, jímž kasační stížnost je. Nelze ovšem
přehlédnout, že toto ustanovení míří výhradně na žalobce, který má povinnost již v žalobě
nebo nejpozději ve lhůtě pro podání žaloby předestřít všechny důvody, na jejichž základě
považuje napadené rozhodnutí žalované za nezákonné nebo nicotné. K důvodům později
uplatněným nebo uplatněným dokonce až v kasační stížnosti proto soud nepřihlíží a opírá-li
se kasační stížnost jen o tyto důvody, soud ji jako nepřípustnou odmítne. Na žalovaný správní
orgán se uvedené ustanovení vztahovat nemůže, neboť ten se dostává do role navrhovatele
(stěžovatele) teprve až poté, kdy je jeho rozhodnutí krajským soudem zrušeno a v kasační
stížnosti se tedy originálně vypořádává s právním názorem, jímž ho tento soud zavázal.
V žalobním řízení žádné „důvody“ ve smyslu soudního řádu správního neuplatňuje. Kasační
stížnost podaná stěžovatelkou v projednávaném případě je tedy přípustná.
K věci samé pak Nejvyšší správní soud uvádí následující: Pro posouzení daného případu
je rozhodující zodpovězení právní otázky, zda pro splnění podmínky doby 12 měsíců pobytu
ve vojenském táboře nucených prací, nutné pro vznik nároku na zvláštní příspěvek podle
§5 zák. č. 357/2005 Sb. ve znění účinném do 1. 7. 2009, bylo možno zohlednit skutečnost,
že omezení osobní svobody v tomto táboře skončilo před uplynutím uvedené doby
ze zdravotních důvodů. Na rozdíl od krajského soudu má Nejvyšší správní soud za to, že tuto
skutečnost před účinností novely zákona č. 108/2009 Sb. zohlednit nešlo. Na tomto místě
Nejvyšší správní soud předesílá, že otázkou hodnocení potřebné doby pro účely zvláštního
příspěvku podle zákona č. 357/2005 Sb. v souvislosti s předčasným ukončením pobytu
ve vojenském táboře nucených prací kvůli nemocí internovaného se již v minulosti zabýval
a v rozsudku ze dne 7. 2. 2007 č. j. 3 Ads 108/2006 – 41 dospěl k závěru, že předčasné
propuštění z vojenského tábora nucených prací ze zdravotních důvodů rozhodnou skutečností
při posouzení nároku na dávku není. Odlišné posouzení téže otázky v projednávaném případě
by tedy bylo možné pouze prostřednictvím předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu podle §17 s. ř. s., k němuž ovšem senát rozhodující ve věci neshledal důvodu.
Výše uvedené pak považuje Nejvyšší správní soud za podstatné především proto, že vyvrací
argument krajského soudu, dle něhož dosavadní judikatura směřuje k interpretaci zákona
jím provedené.
Nejvyšší správní soud nesdílí názor krajského soudu ani v tom, že by z důvodové zprávy
k zákonu č. 108/2009 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 357/2005 Sb., bylo možné podpůrně
dovodit úmysl zákonodárce změnou předmětného ustanovení jen výslovně vyjádřit to, k čemu
bylo možno dospět již pouhou jeho interpretací, právě naopak. Krajský soud totiž jednak dílem
citoval ty úseky důvodové zprávy, které se netýkají uvedeného zvláštního příspěvku, ale vztahují
se k nově koncipované jednorázové peněžní částce nahrazující příplatek k důchodu a zvláštní
příspěvek k důchodu, dílem pak ty, jež mají pouze uvozující charakter a pro danou věc z nich
nic nevyplývá. Naopak úsek důvodové zprávy k části druhé zákona, do níž spadá i novela
ustanovení §5 zákona č. 357/2005 Sb., nebyl krajským soudem vytěžen vůbec.
Nejvyšší správní soud proto připomíná, že ustanovení §5 zákona č. 108/2009 Sb.
novelizovalo ve svém bodu 4 ustanovení §5 zákona č. 357/2005 Sb. tak, že podle nového znění
„zvláštní příspěvek podle odstavce 1 písm. c) a podle odstavce 2, jde-li o vdovu nebo vdovce po osobě uvedené
v odstavci 1 písm. c), náleží i tehdy, jestliže omezení osobní svobody, které nebylo časově vymezeno anebo které
mělo trvat déle než 12 měsíců, skončilo ze zdravotních důvodů před uplynutím 12 měsíců. Tato skutečnost
se prokazuje dokladem o propuštění ze zdravotních důvodů.“. K tomu důvodová zpráva výslovně uvádí,
že „výkon služby ve vojenských táborech nucených prací (bývalé PTP a ostatní obdobné složky) býval ukončen
i před uplynutím 12 měsíců pro úraz, popř. vážné onemocnění. Takový objektivní důvod by neměl vyřazovat
příslušníky těchto útvarů, resp. vdovy po nich, z účasti na nároku na zvláštní příspěvek. Přestože tato příčina
se vyskytovala nejčastěji právě u těchto příslušníků, není důvodné, aby byla nová právní úprava omezena pouze
na ně, když v §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 357/2005 Sb. je výčet druhů omezení osobní svobody zakládající
nárok na zvláštní příspěvek k důchodu širší a všechny tyto druhy jsou pro tento účel postaveny na roveň“.
Novelou zákona byl tedy s ohledem na dosavadní poznatky z praxe rozšířen dosavadní
okruh skutečností rozhodných při posuzování nároku na zvláštní příspěvek a v důsledku toho
též okruh osob, na něž se dobrodiní příspěvku vztahuje. Důsledky spojené s novým zněním
předmětného ustanovení pak řešil §6 bod 2 zákona č. 108/2009 Sb., v němž je uvedeno,
že „zvláštní příspěvek k důchodu, na jehož poskytnutí vznikl nárok podle zákona č. 357/2005 Sb., ve znění
účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, náleží na základě písemné žádosti od splátky důchodu, k němuž
tento příspěvek náleží, splatné v kalendářním měsíci, v němž tento zákon nabývá účinnosti“. Nejvyšší správní
soud má s ohledem na předchozí stať za to, že zákonodárce vcelku jasně vyjádřil svůj úmysl
přiznat nároky vzniklé nově v důsledku zohlednění předčasného ukončení pobytu ve vojenském
táboře nucených prací z důvodu zdravotního stavu postižených až od účinnosti novely a že zde
tedy není žádný prostor pro úvahy o možném judikatorním odklonu a o změně dosavadního
právního názoru vyjádřeného v citovaném rozsudku ze dne 7. 2. 2007 č. j. 3 Ads 108/2006 - 41.
Jakkoliv Nejvyšší správní soud oceňuje úsilí krajského soudu interpretovat v případě výkladových
alternativ rehabilitační a odškodňovací zákony pokud možno ve prospěch postižených žadatelů,
jak ostatně požadují i nálezy Ústavního soudu, v daném konkrétním případě má za to, že zde
k prezentovanému právnímu názoru žádná výkladová alternativa není. Nejvyšší správní soud
tak uzavírá, že žalobce k datu vydání napadeného správního rozhodnutí nesplňoval pro přiznání
zvláštního příspěvku podmínku doby 12 měsíců pobytu ve vojenském táboře nucených prací,
o tento příspěvek však může znovu požádat, a to zpětně ke dni 1. 7. 2009.
K tomu Nejvyšší správní soud jen pro úplnost uvádí, že za daného stavu věci
se již nezabýval spornou otázkou skutkového stavu, konkrétně tím, zda žalobce svůj pobyt
ve vojenském táboře nucených prací ukončil předčasně skutečně ze zdravotních důvodů,
neboť tato otázka pozbyla v důsledku vysloveného právního názoru pro posouzení zákonnosti
napadeného rozsudku (a koneckonců i napadeného správního rozhodnutí) na významu.
Stěžovatelka úspěšně uplatnila důvod kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán
právním názorem výše uvedeným, v novém rozhodnutí pak rozhodne též o nákladech řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 7. dubna 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu