ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.82.2012:38
sp. zn. 3 Ads 82/2012 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: DELTA,
výrobní družstvo invalidů, se sídlem v Českých Budějovicích, Plzeňská 44, zast. JUDr. Evou
Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu
1952/2, o přezkum rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2010, čj. KUJCK 14983/2010
OSVZ/22, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 14. 5. 2012, č. j. 2 Ad 11/2012 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce jako stěžovatel (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 27. 10. 2010, čj. KUJCK 14983/2010 OSVZ/22,
jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti lékařským posudkům Nemocnice České Budějovice
č. 20/2010 a 21/2010, jimiž byla uznána nemoc z povolání I. P.
Krajský soud v napadeném usnesení žalobu odmítl s odvoláním na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, v jejímž smyslu lékařské posudky o nemocech z povolání a o pracovních
úrazech vydané pro účely pracovně-právní nejsou ve správním soudnictví přezkoumávány.
Stěžovatel v kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění, uplatnil důvody kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že proti napadenému rozhodnutí podal nejprve žalobu
k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích podle části páté o. s. ř. Dne 30. 1. 2012 obdržel
usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 12. 2011, č. j. 10 C 443/2010 - 93,
jež nabylo právní moci dne 15. 2. 2012, kterým soud řízení zastavil a to z důvodu své věcné
nepříslušnosti. Svůj závěr soud odůvodnil tak, že dle jeho názoru nejde v případě podané žaloby
o žádnou z věcí vymezenou v §244 odst. 1 o. s. ř., neboť předmětem sporu není žádný nárok,
který by vyplýval ze soukromoprávních vztahů účastníků, ale jde o spor týkající se rozhodnutí,
jež výlučně záviselo na posouzení zdravotního stavu paní I. P. Taková věc dle názoru Okresního
soudu v Českých Budějovicích náleží do věcné příslušnosti soudu rozhodujícího podle zvláštního
zákona ve správním soudnictví, přičemž odkázal na konstantní soudní judikaturu, zejména
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, III. 233/01, ze dne 18. 3. 2004, III. ÚS 26/04 a
ze dne 18. 6. 2009, III. ÚS 2833/08, neboť ve všech těchto případech, kdy Ústavní soud
rozhodoval o ústavní stížnosti proti rozhodnutí příslušného orgánu ve věci lékařského posudku,
vycházel z toho, že jde o věc, která spadá do působnosti soudů rozhodujících ve správním
soudnictví podle s. ř. s. Na základě tohoto usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích
podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích jakožto soudu
rozhodujícímu ve správním soudnictví, ten však žalobu nyní napadeným usnesením odmítl.
Krajský soud s odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. 4 Ads
81/2005 - 125 uvedl, že lékařské posudky o nemocech z povolání a pracovních úrazech vydané
pro účely pracovně-právní nejsou ve správním soudnictví přezkoumávány, přičemž tento právní
názor byl aprobován Ústavním soudem. Stěžovatel dále namítá, že tím, že je přezkoumání
lékařského posudku podle §77a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, vyloučeno
ze soudního přezkumu dle §70 písm. d) s. ř. s., je mu jakožto zaměstnavateli odebráno právo
domáhat se svých práv soudní cestou, neboť obsah takovéhoto lékařského posudku, který
je rozhodnutím v rámci správního řízení má dopad do základních práv a povinností
zaměstnavatele. Za tohoto stavu věci nelze než souhlasit se stanoviskem soudce Ústavního soudu
Miloslava Výborného k nálezu ÚS sp. zn. Pl. ÚS 11/08, tedy že na rozhodnutí krajského úřadu,
kterým je přezkoumáván výše uvedený lékařský posudek se musí pohlížet jako na rozhodnutí
v materiálním slova smyslu. Do dnešní doby totiž jak Nejvyšší správní soud, tak Ústavní soud,
nevyřešily otázku, jakou ochranu má proti tomuto rozhodnutí zaměstnavatel. Bude-li
totiž zaměstnavatel čekat až na uplatněný příp. pracovně právní nárok ze strany zaměstnance
v rámci občanského soudního řízení a nepřevede-li zaměstnance na jinou pracovní činnost,
či s ním nerozváže pracovní poměr, dopustí se tak deliktního jednání, které může být řešeno
v rámci správního řízení příslušným orgánem inspektorátu práce a postiženo udělenou sankcí,
proto které bude žalobce nucen podat správní žalobu a hájit se tvrzením, že rozhodnutí krajského
úřadu o odvolání proti lékařskému posudku bylo chybné. Stěžovatel dodal, že se tak dostáváme
se do absurdní situace, kdy žalobce nemůže své námitky proti lékařskému posudku podle §77a
zákona o péči o zdraví lidu uplatnit v rámci soudní ochrany, neboť je mu v tom výše zmiňovanou
judikaturou zabráněno a naopak je nabádán napadeným usnesením Krajského soudu v Českých
Budějovicích k protiprávnímu chování a počkání si na případné uplatnění nároku ze strany
zaměstnance, kdy až v rámci tohoto občanskosoudního řízení může své námitky proti lékařskému
posudku použít. Zároveň je ovšem nutno konstatovat, že civilní soud v rámci takového
občanskoprávního sporu bude mít rozhodnutí krajského úřadu o odvolání proti lékařskému
posudku, na základě něhož byl napadený lékařský posudek potvrzen, za listinu veřejnou dle §134
o. s. ř. a jako k takové k ní bude při hodnocení důkazů a její důkazní síle přistupovat.
Dále stěžovatel považoval za nutné zmínit jako důležitou skutečnost, že jak rozsudek
Nejvyššího správního soudu za dne 20. 9. 2007, č. j. 4 Ads 81/2005 - 125, tak nález Ústavního
soudu ze dne 23. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 11/08, paušálně stanoví, že úkon krajského úřadu,
kterým byl přezkoumán posudek lékaře závodní preventivní péče o zdravotní způsobilosti k práci
je vyloučen ze soudního přezkumu, aniž by důvody pro uplatnění této výluky ve vztahu
k zaměstnavateli jakkoliv rozváděl. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že nepolemizoval
se závěry znaleckého posudku jako takového, ale hlavně brojil proti způsobu, jakým bylo vedeno
řízení ze strany správního orgánu, když znalecký posudek zadal. Hlavním smyslem podané žaloby
byla právě náprava postupu správního orgánu při zadání znaleckého posudku, neboť toto mělo
vliv na prokázání výše uvedené nemoci z povolání. Postup správního orgánu byl nedůsledný,
rozhodoval na základě nekvalifikovaného znaleckého posudku, který nevypracovával znalec
v příslušném oboru a nijak se nevypořádal s důkazními listinami (znaleckým posudkem znalce
v oboru ortopedie). Dle svého názoru byl stěžovatel napadeným rozhodnutím v předchozím
řízení zkrácen na svých právech a vzhledem ke skutečnosti, že předmětem správní žaloby byly
právě tyto skutečnosti, pak má za to, že by ve věci měl rozhodovat správní soud, neboť se jedná
o rozhodnutí ve veřejnoprávní sféře, když správní orgán skutkový stav vyvodil z lékařského
posudku nekompetentního orgánu. Proto stěžovatel považuje rozhodnutí správního orgánu
za nezákonné. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení, popř., aby zrušil i žalobou napadené
rozhodnutí krajského úřadu, a stěžovateli přiznal náklady řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že lze opětovně poukázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. 4 Ads 81/2005 – 125, a především
na skutečnost, že rozhodnutí žalovaného vydané podle §77a zákona č. 20/1966 Sb., o péči
o zdraví lidu, nepodléhá soudnímu přezkumu podle §65 s. ř. s., neboť uvedené rozhodnutí
nezakládá, nemění a neruší ani závazně neurčuje práva nebo povinnosti v oblasti veřejného práva.
Závěry vyslovené v uvedeném rozhodnutí rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu byly
rovněž potvrzeny nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08.
Žalovaný se ztotožňuje s názorem krajského soudu v tom, že lékařský posudek, resp. rozhodnutí
o odvolání – přezkoumání znaleckého posudku dle §77a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví
lidu, je zjištěním zdravotního stavu konkrétní osoby a toho, zda nemoc z povolání skutečně
vznikla. Další kroky, které by měly být žalobce učiněny po zjištění této skutečnosti, jsou upraveny
v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje povinnosti
zaměstnavatele tehdy, pokud zaměstnanec nemocí z povolání trpí, nicméně tato otázka není
řešitelná v intencích veřejného práva, a další kroky jsou pak plně v moci žalobce v postavení
zaměstnavatele. Žalovaný dále uvádí, že podle jeho názoru bylo jeho rozhodnutí napadené
žalobou vydáno v souladu se zákonem po řádném zjištění skutkového stavu věci. Žalovaný
se neztotožňuje s právním názorem žalobce v tom, že znalecký posudek zpracoval k tomu
nekompetentní znalecký ústav. Podle výpisu z evidence znaleckých ústavů je Státní zdravotní
ústav v Praze oprávněn zpracovávat v rámci oboru zdravotnictví znalecké posudky k hygieně
práce a vybraným nemocem z povolání (vyjma pracovních úrazů). Proto žalovaný považuje
danou argumentaci žalobce za nepřípadnou. Dle právního názoru žalované je jeho napadené
rozhodnutí správné po hmotně právní i procesně právní stránce. Z uvedených důvodů
proto závěrem svého vyjádření žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
proti předmětnému usnesení krajského soudu zamítl.
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Po přezkoumání napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Podle §77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu vydávala zdravotnická
zařízení prostřednictvím lékařů nebo klinických psychologů při výkonu zdravotní péče,
a to na základě posouzení zdravotního stavu pacienta, lékařské posudky. Podle odst. 2 téhož
ustanovení, měl-li pacient, k jehož zdravotnímu stavu byl lékařský posudek vydán, nebo osoby,
pro které v souvislosti s vydáním tohoto posudku vyplývají povinnosti, za to, že lékařský posudek
je nesprávný, mohli podat návrh na přezkoumání lékařského posudku vedoucímu zdravotnického
zařízení, a to prostřednictvím lékaře nebo klinického psychologa, který posudek vypracoval.
Podle §77 odst. 5 téhož zákona, pokud vedoucí zdravotnického zařízení nebo lékař nebo klinický
psycholog uvedený v odstavci 2 větě poslední návrhu na přezkoumání lékařského posudku
nevyhověl, postoupil návrh jako odvolání do 30 dnů od jeho doručení, správnímu úřadu,
který vydal rozhodnutí o registraci tohoto zdravotnického zařízení nebo je (byl) zřizovatelem
tohoto zdravotnického zařízení.
Nejvyšší správní soud se má ke kasační stížnosti zabývat tím, zda žalobou napadené
rozhodnutí bylo způsobilé přezkumu ve správním soudnictví.
Dřívější judikatura Nejvyššího správního soudu stran přezkoumatelnosti lékařských
posudků ve správním soudnictví nebyla jednotná, což vyústilo (k podané ústavní stížnosti)
v nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06, kterým pro nejednotnost
judikatury zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2006, č. j. 4 Ads 81/2005 –
76, zabývající se věcí lékařského posudku.
Návazně se věcí zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku
ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 4 Ads 81/2005, dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského úřadu
vydané podle §77a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů,
tj. lékařský posudek, nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva nebo povinnosti,
a proto není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Takový úkon správního orgánu je podle §70
písm. a) s. ř. s. vyloučen ze soudního přezkumu, a žalobu proti němu proto soud podle §46
odst. 1 písm. d) téhož zákona odmítne.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu přitom vycházel z následujících úvah.
Především poukázal na skutečnost, že právní úprava ustanovení §77 zákona č. 20/1966 Sb. prošla určitým vývojem. Podle ustanovení §77 odst. 1 tohoto zákona v jeho znění
do 31. 8. 2002, „lékaři nebo odborné komise zdravotnických zařízení ustavené podle zvláštních předpisů
rozhodují v mezích zákona při výkonu zdravotní péče na základě posouzení zdravotního stavu o právech
a povinnostech občanů, týkajících se jejich zdraví“.
Zákonem č. 285/2002 Sb. (transplantační zákon) bylo v části páté – změna zákona o péči
o zdraví lidu, ustanovení §77 odst. 1 změněno tak, že „zdravotnická zařízení vydávají prostřednictvím
lékařů nebo klinických psychologů při výkonu zdravotní péče, a to na základě posouzení zdravotního stavu
pacienta, lékařské posudky. Zdravotnické zařízení předá lékařský posudek pacientovi prokazatelným způsobem.
Pokud je vydán zdravotnickým zařízením lékařský posudek pro stejný účel jako předcházející lékařský posudek,
pozbývá tento lékařský posudek dnem platnosti nového posudku svou platnost“.
V důvodové zprávě (obecná část) k zákonu č. 285/2002 Sb. je pouze uvedeno, že návrh
zákona je velmi úzce spjat a provázán se současně připravovaným zákonem o zdravotní péči
a o změně některých zákonů (zákon o zdravotnických zařízeních). Součástí návrhu zákona byla
i novela zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.
Ze znění ustanovení §77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., v tom směru, že se vydávají
lékařské posudky, na rozdíl od předchozího „rozhodování o právech a povinnostech občanů,
týkajících se jejich zdraví“, rozšířený senát dovodil, že úmyslem zákonodárce nebyl soudní
přezkum posudků jako rozhodnutí.
Lékařský posudek vydaný podle §77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., není rozhodnutím
o právu či povinnosti. Jde pouze o posouzení zdravotního stavu, což znamená, že jeho obsahem
jsou zjištění a následné úvahy pouze medicínského charakteru.
Totéž platí i pro rozhodování správního úřadu, kterému bylo podle §77 odst. 5 zákona
postoupeno odvolání proti lékařskému posudku. Z ustanovení §77a zákona č. 20/1966 Sb. nelze
dovodit, že by se odvolací orgán zabýval jinými otázkami než správností posouzení zdravotního
stavu pacienta.
Není tedy sporu o tom, že rozhodnutí o odvolání proti lékařskému posudku závisí
výlučně na posouzení zdravotního stavu a nikoliv na posouzení otázek právních. Uvedené
ve svých důsledcích znamená, že ani soudní přezkoumání „rozhodnutí“ by se nemohlo zabývat
jinými otázkami než zdravotním stavem žalobců bez jakéhokoliv právního posouzení. Soudní
přezkum by se omezil pouze na formální správnost a dodržení procesního postupu (správního
řádu) při vydání „rozhodnutí“, a dále na přezkoumání závěru znaleckého posudku (byl-li
by znalec přibrán), tedy rovněž pouze závěrů lékařských.
Pro úplnost se dodává, že v příloze č. 1 vyhlášky č. 385/2006 Sb. ze dne 21. 7. 2006,
účinné od 1. 4. 2007, byl uveden minimální obsah samostatných částí zdravotnické dokumentace.
Pod bodem 8. písm. B se uvádělo, že lékařský posudek, pokud je vydáván pro účely
pracovněprávních nebo obdobných vztahů, dále obsahuje a) identifikační údaje zaměstnavatele,
b) údaje o pracovním zařazení posuzované osoby, druhu práce, režimu práce a zdravotních
a bezpečnostních rizicích práce, za kterých je vykonávána a míře těchto rizik, c) označení nemocí
z povolání podle zvláštního právního předpisu, a to pokud se jedná o lékařský posudek ve věci
nemoci z povolání. Podle bodu 8. písm. C z posudkového závěru lékařského posudku vydaného
za účelem posouzení zdravotní způsobilosti musí být zřejmé, zda posuzovaná osoba a)
je zdravotně způsobilá, b) je zdravotně způsobilá s podmínkou; zdravotní způsobilostí
s podmínkou se rozumí např. použití nezbytného zdravotnického prostředku posuzovanou
osobou nebo jiné omezení posuzované osoby kompenzující její zdravotní omezení; v posudku
se vždy tato podmínka vymezí, c) je zdravotně nezpůsobilá, nebo d) pozbyla dlouhodobě
zdravotní způsobilost.
Byl-li výsledkem lékařského posouzení obsaženého v lékařském posudku závěr
o tom, že pracovník je pro svůj zdravotní stav trvale nezpůsobilý k výkonu dosavadní práce,
vyplývá z tohoto závěru povinnost zaměstnavatele zaměstnance propustit nebo převést na jinou
práci. Tato povinnost zaměstnavateli vznikala ze zákona, nikoliv z posudku. Byla totiž důsledkem
nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu určité činnosti, kterou posudek nezakládá, ale pouze
deklaruje.
Podle §133 odst. 1 písm. a) zákoníku práce je zaměstnavatel povinen nepřipustit,
aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem a zdravotní
způsobilosti.
Je-li tedy v lékařském posudku deklarována nezpůsobilost zaměstnance k výkonu
dosavadního zaměstnání, nastupuje povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci
podle §37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce (z roku 1965), případně, za splnění podmínek
jeho ustanovení §46 odst. 1 písm. d), dát zaměstnanci výpověď.
Lékařský posudek o nezpůsobilosti k výkonu dosavadního zaměstnání, případně
rozhodnutí správního úřadu podle §77a zákona č. 20/1966 Sb. je tedy podkladem pro úkon
zaměstnavatele podle §41 odst. 1 písm. b), případně §52 písm. d) zákoníku práce.
Zásahem do práv nebo povinností pracovníků není lékařský posudek sám o sobě,
ale teprve úkon zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích. Proti těmto úkonům
zaměstnavatele může zaměstnanec brojit prostředky uvedenými v zákoníku práce, avšak nikoliv
ve správním soudnictví, ale v řízení občanskoprávním (§7 odst. 1 o. s. ř.).
Předpokladem pro postup zaměstnavatelů podle §41 odst. 1 písm. b), případně §52
písm. d) zákoníku práce je pravomocný lékařský posudek, z něhož soudy rozhodující
v občanskoprávním řízení o žalobách o neplatnosti pracovněprávních úkonů zaměstnavatelů
podle §135 odst. 2 o. s. ř. vycházejí. Postup podle §135 odst. 2 o. s. ř. v řízení občanskoprávním
by neměl znamenat porušení zásady volného hodnocení důkazů, tedy možnost přezkoumat
rozhodnutí vydaná správními orgány přímo v pracovněprávním sporu. Naopak, těžiště
posuzování lékařských posudků vydaných podle §77a a následujících zákona č. 20/1966 Sb.
by mělo být v řízení občanskoprávním.
Tím spíše vystupuje do popředí neefektivnost přezkoumávání těchto posudků ve větvi
správního soudnictví. Jak již bylo výše uvedeno, vydaný posudek znamená povinnost
zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci či ho propustit. Případné žalobě podané proti
rozhodnutí vydanému podle §77a zákona č. 20/1966 Sb. by většinou nebylo lze přiznat odkladný
účinek (ohrožení života nebo zdraví zaměstnance či dalších osob). Soudy v občanském soudním
řízení tak posuzují platnost úkonu zaměstnavatele, aniž by musely vyčkat rozhodnutí správního
soudu, které se z tohoto pohledu jeví jako zbytečné. Význam by mohlo mít snad jen z hlediska
případného uplatnění náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád),
ve znění pozdějších předpisů, což ovšem není primárním účelem soudního přezkumu.
Závěr lékařského posudku o tom, že občan je pro svůj zdravotní stav nezpůsobilý výkonu
dosavadního zaměstnání, neznamená zásah do práva na volbu povolání. Tak by tomu bylo jedině
v situaci, kdyby občan byl absolutně zbaven možnosti si povolání zvolit. Podle článku 26 odst. 1
Listiny má sice každý právo na svobodnou volbu povolání, jakož i právo podnikat a provozovat
jinou hospodářskou činnost, avšak podle odst. 2 téhož ustanovení zákon může stanovit
podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Skutečnost, že zaměstnanec
pozbude vzhledem ke svému zdravotnímu stavu způsobilost konat dosavadní zaměstnání,
nemůže být, i když s tím zaměstnanec nesouhlasí, interpretována tak, že jde o zásah do práva
podle článku 26 Listiny. Takovým výkladem by mohlo dojít k situaci, že by nebylo
lze bezprostředně reagovat na případy, kdy zaměstnanec tuto způsobilost pozbyl a s tímto
závěrem souhlasí. Rozhodnutí krajského úřadu vydané podle §77a zákona č. 20/1966 Sb. je sice
aktem orgánu veřejné správy, vydaným ve formě rozhodnutí, ale není rozhodnutím v materiálním
smyslu, neboť nezasahuje bezprostředně do práv a povinností občanů; takový správní akt nelze
podřadit pod ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu uzavřel, že rozhodnutí krajského úřadu
vydané podle §77a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů,
nezakládá, nemění, neruší, ani závazně neurčuje práva nebo povinnosti, a proto není
rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Takový úkon správního orgánu je podle §70 písm. a) s. ř. s.
vyloučen ze soudního přezkumu, a žalobu proti němu proto soud podle §46 odst. 1 písm. d)
téhož zákona odmítne.
Nejvyšší správní soud je v nyní projednávané věci, která je obdobná jako věc,
jíž se zabýval shora popsaným způsobem rozšířený senát, právním názorem shora vyjádřeným
vázán.
S ohledem na výše uvedené neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou
a podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody
pro jeho nařízení.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí žalovaného je vyloučeno ze soudního
přezkumu, nezabýval se již Nejvyšší správní soud tvrzeními stěžovatele v kasační stížnosti.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu