ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.92.2012:13
sp. zn. 3 Ads 92/2012 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: V. S., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, orgán sociálního zabezpečení, se sídlem nám. Hrdinů
1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2011, č.j. OSZ-45250-72/M-Šp-2011,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012,
č. j. 42 Ad 135/2011 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, č. j. 42 Ad 135/2011 - 45, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2011, č.j. OSZ-45250-72/M-Šp–2011, o zamítnutí
námitek a potvrzení prvostupňového rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva
vnitra ze dne 5. 4. 2011, č.j. OSZ-45250-67/D-2011, jímž nebylo vyhověno jeho žádosti o změnu
výše sirotčího důchodu, který mu byl přiznán podle §52 a §53 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění účinném k datu 17. 10. 2008, a to ve výši 3.054 Kč měsíčně.
Ze správního spisu vyplývají následující pro posouzení věci relevantní skutečnosti:
Stěžovatel V. S., nar. X, dnem 18. 4. 2008 zanechal studia na Střední odborné škole
a Středním odborném učilišti v Kralupech nad Vltavou. Proto prvostupňový orgán rozhodnutím
ze dne 19. 5. 2008, č.j. OSZ-45250-45/VD-Ro-2008 rozhodl o tom, že mu od 1. 5. 2008 nenáleží
sirotčí důchod ve výši 4.056 Kč.
Na základě žádosti stěžovatele ze dne 1. 10. 2008 a potvrzení o studiu na EDUCAnet-
Soukromém gymnáziu Brno, o. p. s. byl k datu 1. 9. 2008 stěžovateli sirotčí důchod znovu
přiznán v souladu s aktuálně platnou úpravou (§53 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění
ve znění k 1. 9. 2008) ve výši 3.054 Kč. Procentní výměra sirotčího důchodu v září 2008 náležela
podle §51 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění v tehdy platném znění ve výši 40% procentní
výměry plného invalidního důchodu, na nějž měl zemřelý otec stěžovatele nárok ke dni svého
úmrtí, tedy 40 % z částky 2.208 Kč, tedy 884 Kč. K procentní výměře ve výši 884 Kč byla
přičtena základní výměra ve výši 2.170 Kč, sirotčí důchod byl tedy přiznán ve výši 3.054 Kč.
Stěžovatel podal žádost o úpravu výměry sirotčího důchodu ze dne 21. 1. 2010
s tím, že mu má být sirotčí důchod nově určen s přihlédnutím k §53 odst. 3 zákona
o důchodovém pojištění, tzn. aby bylo o výši jeho sirotčího důchodu rozhodnuto tak, že jeho
procentní výměra nebude nižší, než procentní výměra sirotčího důchodu, která mu náležela
ke dni zániku nároku na tento důchod.
Na základě této žádosti mu prvostupňový orgán sdělil přípisem ze dne 2. 2. 2010,
že mu byl přiznán sirotčí důchod od 1. 9. 2008 podle ustanovení §52 a 53 zákona o důchodovém
pojištění ve znění platném do 31. 12. 2009 v celkové výši 3.054 Kč. Vzhledem k tomu,
že stěžovatelův sirotčí důchod byl přiznán od 1. 9. 2008, není k provedení přepočtu žádné
zákonné opory.
Jelikož stěžovatel se s touto odpovědí prvostupňového orgánu nespokojil a požadoval,
aby prvostupňový orgán ve věci zamítnutí jeho žádosti vydal rozhodnutí, prvostupňový orgán
mu v tomto ohledu vyhověl a vydal prvostupňové rozhodnutí ze dne 5. 4. 2011, č.j. OSZ-45250-
67/D-2011. V odůvodnění uvedl, že ustanovení §53 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění
nabylo účinnosti až dnem 1. 1. 2010, což znamená, že ke dni přiznání sirotčího důchodu dne
1. 9. 2008 neplatilo a výše procentní výměry sirotčího důchodu k datu 1. 9. 2008 nemohla
být posouzena podle ustanovení §53 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Ke dni 1. 1. 2010
nemohla být podle ustanovení §53 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. procentní výměra sirotčího
důchodu zvýšena, protože toto ustanovení zákona se týká výše procentní výměry sirotčího
důchodu ke dni vzniku nároku, který vznikl již ke dni 1. 9. 2008, a přechodné ustanovení
zákona č. 306/2008 Sb. ke změnám zákona o důchodovém pojištění účinným od 1. 1. 2010
tento problém neřešilo.
Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí stěžovatel podal námitky, v nichž uvedl,
že nesouhlasí s výkladem prvostupňového orgánu. Začleněním ustanovení §53 odst. 3 zákona
č. 155/1995 Sb. zákonodárce pouze napravil svou chybu, kdy v původní právní úpravě opomněl
neudržitelnou situaci spočívající v tom, že dítě, kterému nárok na sirotčí důchod dočasně zanikl,
se ze zákona ocitne v horším postavení, než mělo předtím, což rozhodně nemůže být smyslem
této dávky. Náprava tohoto pochybení zákonodárce musí být nutně vykládána ve prospěch osob
oprávněných, a nikoliv v jejich neprospěch. Pokud by zákonodárce byl jiného názoru a skutečně
by chtěl, aby na tom byl stěžovatel hůře, tak by to určitě výslovně uvedl v přechodných
ustanoveních.
V napadeném rozhodnutí žalovaný námitky zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
V odůvodnění především konstatoval, že původní nárok stěžovatele na sirotčí důchod zanikl
ke dni 30. 4. 2008, jelikož stěžovatel přestal splňovat podmínku nezaopatřenosti. Tu opět začal
splňovat podle doloženého potvrzení o studiu ke dni 1. 9. 2008, a proto mu byl sirotčí důchod
opět přiznán v částce 3.054 Kč měsíčně. Jednalo se však o nové přiznání sirotčího důchodu,
nikoliv o jeho obnovu. Ke dni 1. 1. 2010 byla zákonem č. 306/2008 Sb. provedena novelizace
zákona o důchodovém pojištění a do ustanovení §53 byl doplněn nový odst. 3, podle něhož
nesmí být výše procentní výměry sirotčího důchodu, na který vznikl znovu nárok, nižší
než procentní výměra sirotčího důchodu, která náležela ke dni zániku nároku na tento důchod.
Nová právní úprava výše procentní výměry sirotčího důchodu se netýká důchodů pravomocně
přiznaných před 1. 1. 2010. Zákon č. 306/2008 Sb. neobsahuje přechodné ustanovení, které
by umožňovalo provést nový přepočet sirotčích důchodů, jež byly přiznány před 1. 1. 2010.
Krajský soud v napadeném rozhodnutí potvrdil právní názor žalovaného a konstatoval,
že podle ustanovení §53 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění ve znění platném od 1. 1. 2010
(zákon č. 306/2008 Sb.) platí, že pokud zanikl nárok na sirotčí důchod proto, že dítě přestalo být
nezaopatřené a nárok na sirotčí důchod vznikl znovu, neboť podmínka nezaopatřenosti byla
znovu splněna, nesmí být výše procentní výměry sirotčího důchodu nižší než procentní výměra
sirotčího důchodu, která náležela ke dni zániku nároku na tento důchod. Krajský soud
pak přisvědčil závěru žalovaného, že tento zákon neobsahuje ani přechodná ustanovení,
která by umožňovala provést přepočet sirotčího důchodu stěžovatele, a proto nelze výkladem
zákona dospět k závěru, že lze provést přepočet sirotčích důchodů přiznaných znovu bez ohledu
na dobu opětovného přiznání, neboť podmínka nezaopatřenosti byla znovu splněna před
1. 1. 2010. Z uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že napadá rozsudek krajského soudu
pro nezákonnost spočívající v tom, že krajský soud nesprávně vyložil příslušnou právní úpravu
tak, že absence přechodných ustanovení v zákoně č. 306/2008 Sb., který novelizuje zákon
o důchodovém pojištění, znamená, že nelze provést přepočet sirotčích důchodů znovu
přiznaných před účinností tohoto zákona. Stěžovatel namítl, že platí obecná právní zásada,
že v případě změny zákona je nutno řešit otázku, jaký je vzájemný vztah staré a nové úpravy.
Při absenci přechodných ustanovení je povinen vzájemný vztah staré a nové úpravy vyložit soud.
Tuto povinnost rozhodně nelze bez dalšího odbýt argumentem, že pokud zákonodárce
přechodnou úpravu neřeší, tak nárok neexistuje. Navíc krajský soud věc posuzoval výlučně
z hlediska formálních podmínek naplnění nároku, aniž by ji posoudil obsahově. Nevzal vůbec
v úvahu, že stěžovatelův případ je vysloveně exemplární, který nutně vedl zákonodárce k nápravě
nepřiměřené a naprosto nelogické tvrdosti, a ustanovení §53 zákona č. 155/1995 Sb. doplnil
o odstavec třetí. Stěžovatel podotkl, že ze zdravotních a rodinných důvodů před koncem
školního roku ukončil studium na jedné škole, aby po prázdninách nastoupil na jinou školu,
což řádně oznámil i příslušnému orgánu sociálního zabezpečení. Pouze za tuto skutečnost,
aniž by se na podstatě nároku něco měnilo, je sirotek vlastně potrestán nižší výměrou důchodu.
Předmětnou novelou právě tuto neopodstatněnou sankci zákonodárce odstranil. Je nesporné,
že pokud by zákonodárce chtěl, aby náprava nepřiměřené tvrdosti na jeho případ nedopadala,
tak by to v přechodných ustanoveních novely zákona výslovně uvedl. Výklad krajského soudu
je tak v rozporu s principy spravedlnosti. Proto stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku
a vrácení věci k novému projednání.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že krajský soud posoudil věc
naprosto správně, jelikož zákon č. 306/2008 Sb. neobsahoval ustanovení, které by umožňovalo
provést přepočet sirotčího důchodu přiznaného před 1. 1. 2010 podle ustanovení §53 odst. 3
zákona č. 155/1995 Sb., které nabylo účinnosti až od 1. 1. 2010. Žalovaný navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), neshledal přitom vady, k nimž by musel podle §109 odst. 3
s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžejní výše popsaná námitka stěžovatele
polemizující s nesprávným posouzením právní otázky krajským soudem ohledně výkladu
ustanovení §53 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění je námitkou z důvodu podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky krajským soudem.
Nejvyšší správní soud nejprve považuje za nutné zrekapitulovat právní úpravu platnou
k datu, k němuž stěžovatel požadoval přiznání svého sirotčího důchodu po přerušení (1. 9. 2008).
Sirotčí důchod náleží mezi tzv. pozůstalostní důchodové dávky. Podle ustanovení §52 odst. 1
zákona o důchodovém pojištění ve znění platném a účinném k tomuto datu mělo na sirotčí
důchod nárok nezaopatřené dítě, zemřel-li
a) rodič (osvojitel) dítěte, nebo
b) osoba, která převzala dítě do péče nahrazující péči rodičů, a dítě na ni bylo v době
její smrti převážně odkázáno výživou, kterou nemohli ze závažných důvodů zajistit
jeho rodiče, jestliže rodič (osvojitel) nebo osoba uvedená v písmenu b) byli poživateli
starobního, plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu nebo ke dni smrti
splnili podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní důchod nebo
podmínky nároku na starobní důchod anebo zemřeli následkem pracovního úrazu.
Podle §20 písm. a) zákona o důchodovém pojištění se za nezaopatřené dítě pro účely
tohoto zákona považuje dítě do skončení povinné školní docházky, a poté, nejdéle však
do 26. roku věku, jestliže se soustavně připravuje na budoucí povolání. Nárok na vdovský
důchod vznikne znovu, jestliže se splní některá z podmínek do pěti let po zániku dřívějšího
nároku na vdovský důchod. Podle §53 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění ve znění
účinném k datu nového přiznání nároku stěžovatele platilo, že výše základní výměry sirotčího
důchodu činí 2.170 Kč měsíčně. Výše procentní výměry sirotčího důchodu činí 40% procentní
výměry starobního nebo plného invalidního důchodu, na který měl nebo by měl nárok zemřelý
v době smrti, nebo 40% procentní výměry částečného invalidního důchodu po poživateli tohoto
důchodu, který ke dni smrti nesplňoval podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na plný
invalidní důchod nebo podmínky nároku na starobní důchod. Podle těchto pravidel vypočtený
sirotčí důchod stěžovatele k 1. 9. 2008, tedy k datu přiznání sirotčího důchodu po přerušení,
činil 3.054 Kč. Nejvyšší správní soud tedy v tomto ohledu naprosto souhlasí s názorem
krajského soudu, že žalovaný vypočetl výši sirotčího důchodu přiznaného k 1. 9. 2008 v souladu
se zákonem.
Ve svém rozsudku ze dne 29. 5. 2003, č. j. 4 Ads 11/2003 - 31, publikovaném
pod č. 104/2004 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud komentoval důsledky obdobné dřívější úpravy
pro sirotčí důchody po přerušení tak, že „zákonodárce zřejmě nevylučoval situaci, kdy po odnětí dávky
sirotčího či vdovského důchodu z důvodu ukončení studia a jejich opětovném přiznání v souvislosti s novým
započetím studia nezaopatřeného může dojít … k rozdílu mezi původně vyplácenou a nově přiznanou částkou,
a to třeba i v neprospěch poživatele dávky … Pokud by měl záměr před snížením dávky poživatele ochránit,
pamatoval by na tuto situaci v ustanoveních týkajících se vdovského či sirotčího důchodu, jako to učinil např.
v §52 odst. 4 zák. č. 155/1995 Sb., který se vztahuje k těm osvojeným sirotkům, u nichž dojde později
ke zrušení osvojení; v těchto případech vznikne nárok na sirotčí důchod znovu, a to ve výši, v jaké by náležel,
kdyby byl vyplácen ke dni zrušení osvojení. Jiné obdobné ustanovení, které by chránilo výši obnovených nároků
na dávky, ať již vdov či osiřelých dětí, však zákon o důchodovém pojištění neobsahuje“.
V době vydání napadeného správního rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti
stěžovatele o změnu výše sirotčího důchodu (tedy k datu 29. 4. 2011), byl již součástí §53
zákona o důchodovém pojištění nový odstavec 3 (doplněný zákonem č. 306/2008 s účinností
od 1. 1. 2010), podle něhož platí, že zanikl-li nárok na sirotčí důchod proto, že dítě přestalo být
nezaopatřené a nárok na sirotčí důchod vznikl znovu, neboť podmínka nezaopatřenosti byla znovu splněna, nesmí
být výše procentní výměry sirotčího důchodu nižší než procentní výměra sirotčího důchodu, která náležela ke dni
zániku nároku na tento důchod.
Důvodová zpráva k citované novelizaci §51 a §53 zákona o důchodovém pojištění
zákonem č. 306/2008 Sb. uvádí: „Podle platné právní úpravy se obnova nároku na pozůstalostní důchod
považuje za nový vznik nároku, a proto při opětovném přiznání tohoto důchodu při splnění některé z podmínek,
se kterou zákon o důchodovém pojištění spojuje trvání nároku na pozůstalostní důchod (např. vdova se stane
invalidní pro invaliditu třetího stupně nebo dosáhne důchodového věku, sirotek, který přerušil studium, začne opět
studovat), je jeho výše zpravidla nižší, než jaká byla ke dni předchozího zániku nároku, neboť k tomuto důchodu
nenáleží dřívější zvýšení důchodu (tj. částky, o které byl pozůstalostní důchod zvyšován od data původního
přiznání do zániku nároku na něj). Navrhuje se proto, aby v těchto případech (tj. při novém vzniku nároku
na pozůstalostní důchod po předchozím zániku nároku na tento důchod) náležela procentní výměra
pozůstalostních důchodů ve výši, v jaké byla vyplácena ke dni zániku původního nároku na tyto důchody, pokud
je ve srovnání s nově stanovenou výší procentní výměry důchodu vyšší.“ (důvodová zpráva k zákonu
č. 306/2008 Sb., parlamentnímu tisku č. 435/0, ASPI, evid. č. LIT34527CZ).
Novelizace zákona o důchodovém pojištění zákonem č. 306/2008 Sb. dále obsahuje
standardní přechodná ustanovení používaná při změnách předpisů důchodového pojištění,
a to zejména čl. II bod 1: „1. O nárocích na důchody, které vznikly před 1. lednem 2010 a o nichž nebylo
do tohoto dne pravomocně rozhodnuto, a o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodů za dobu před tímto
dnem, i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne podle právních předpisů účinných před tímto
dnem.“ Přechodná ustanovení tak zde vychází z toho, že o nárocích na důchody, které vznikly
před 1. 1. 2010, se rozhoduje podle právních předpisů účinných před tímto dnem.
Z uvedeného výkladu předmětné právní úpravy vyplývá, že žalovaný i krajský soud
odůvodnily svá rozhodnutí správně, pokud dospěly k závěru, že příslušná novelizace zákona
o důchodovém pojištění neobsahuje žádné speciální přechodné ustanovení k pravidlu, jehož
se stěžovatel dovolává. To neznamená, že by zde snad byla mezera v zákoně, jak to ve své kasační
stížnosti vykládá stěžovatel. Žalovaný i krajský soud pouze poukázaly na to, že pravidlo chránící
zachování výše sirotčího důchodu i po přerušení nemá zvláštní přechodné ustanovení, proto
se použije obecné intertemporální pravidlo. Je totiž zřejmé, že při absenci speciálního
přechodného ustanovení se použije obecné pravidlo, podle něhož se výše důchodu nepřepočítává
dle každého nově přijatého zákona novelizujícího zákon o důchodovém pojištění, ale nárok
zůstává nezměněn od okamžiku svého vzniku, pokud zákon výslovně nestanoví něco jiného.
V tomto ohledu Nejvyšší správní soud poukazuje na ustanovení §54 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění, podle něhož nárok na důchod vzniká dnem splnění podmínek
stanovených zákonem.
V případě stěžovatele je třeba setrvat na tom, že zákonodárce nepřijal žádné pravidlo,
které by stanovovalo, že žalovaný má k datu 1. 1. 2010 změnit důchodový nárok stěžovatele
vzniklý k datu 1. 9. 2008 podle předpisu účinného od 1. 1. 2010, který je pro stěžovatele
výhodnější. Naopak výslovné znění přechodných ustanovení novelizujícího zákona potvrzuje,
že o důchodech, na které vznikl nárok před 1. 1. 2010, se rozhoduje podle předpisů účinných
před tímto dnem (lex retro non agit). S obdobným závěrem řešil některé případy pozůstalostních
důchodů v minulosti i Ústavní soud ČR (srv. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 549/09 ze dne
19. 3. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ČR se v této věci odvolal
na princip dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR), podle nějž „to byl právě zákonodárce, kdo určil časový
bod, od něhož zamýšlel dosáhnout realizace právní úpravou sledovaného účelu a takto jím chtěného stavu věcí“.
Ústavní soud tedy rovněž v této obdobné věci týkající se vdovského důchodu nespatřoval nic
neústavního na situaci, kdy osoby, u nichž vznikl k určitému datu nárok na důchod, jsou
zvýhodněny oproti osobám, jimž tento nárok vznikl v nižší výši dříve, a relevantní právní úpravu
shledal ústavně konformní.
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž vyplývá, že ž alovaný postupoval správně
a v souladu se zákonem, pokud nevyhověl žádosti stěžovatele o změnu výše jeho sirotčího
důchodu, přiznaného k 1. 9. 2008, podle předpisů účinných po 1. 1. 2010. Krajský soud proto
rovněž nepochybil, pokud žalobě proti tomuto rozhodnutí nevyhověl.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že se krajský soud v napadeném rozsudku
nedopustil pochybení, pro něž by bylo na místě tento rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Žalovanému rovněž právo na náhradu nákladů nenáleží, neboť
přiznání nákladů řízení správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění je podle §60 odst. 2
s. ř. s. vyloučeno. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalovaný, přestože měl ve věci plný
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu