ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.93.2008:55
sp. zn. 3 Ads 93/2008 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: P. B., zastoupené
Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 193/20, Děčín, proti
žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad
Labem, zastoupenému Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem Řetězová 2, Děčín 1,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2006, čj. 17729/06, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2007, č. j. 42 Cad 69/2006 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 952 Kč
na účet advokáta Mgr. Martina Koláře, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaný brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 14. 2. 2006,
č. j. 17729/06, a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl
podle ustanovení §59 odst. 2 správního řádu [v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb.,
správním řádem, ve znění pozdějších předpisů – pozn. soudu] odvolání žalobkyně a potvrdil
jím rozhodnutí Úřadu práce v Děčíně (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 2. 1. 2006,
č. j. 3320/1/DCG/6, kterým byla uložena žalobkyni povinnost vrátit přeplatek dávky státní
sociální podpory rodičovského příspěvku ve výši 37 509 Kč, do dne 31. 12. 2006, dle zákona
č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění platném v době rozhodování žalovaného
(dále jen „zákon o státní sociální podpoře“). Žalovaný dospěl k závěru, že nezletilé dítě,
na které byl uplatněn nárok na rodičovský příspěvek , navštěvovalo předškolní zařízení ve větším
rozsahu než stanoví zákon. Tato skutečnost nebyla v zákonem stanovené lhůtě správnímu orgánu
oznámena. K námitce žalobkyně, že splňovala podmínky nároku na dávku, protože pečovala
také o další dítě do čtyř let věku, dávku pobírala v dobré víře, pouze opomněla uplatnit novou
žádost na další dítě, což považuje za formální záležitost, žalovaný konstatoval, že splnění
podmínek pro nárok na rodičovský příspěvek se vztahuje k péči o určité dítě, tj. k péči o dítě,
které je uvedeno v žádosti o dávku. Přitom není rozhodné o kolik dalších dětí žadatelka pečuje.
Krajský soud v Ústí nad Labem shledal podanou žalobu důvodnou, napadené rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z dikce ustanovení §62 odst. 1 zákona o státní
sociální podpoře krajský soud vyvodil, že povinnost k vrácení přeplatku na vyplaceném
rodičovském příspěvku lze určit jedině při absenci podmínek nároku na rodičovský příspěvek,
nikoliv při absenci podmínek nároku na výplatu příspěvku. Proto se krajský soud zaměřil
na objasnění okolnosti, zda žalobkyně v rozhodném období od března 2004 do května 2005
nesplňovala podmínky nároku na příslušnou dávku. V této souvislosti konstatoval, že zákon
o státní sociální podpoře v ustanovení §30 odst. 1 explicitně nestanoví vazbu na konkrétní dítě,
stran kterého bylo o dávku požádáno, nárok na příspěvek vzniká samostatně a nezávisle na tom,
zda oprávněná osoba podala zároveň žádost o přiznání dávky a tím jí vznikl nárok na její výplatu,
či nikoliv. Mezi účastníky soudního řízení bylo nesporné, že nárok na vý platu rodičovského
příspěvku ohledně syna T. (uveden v žádosti o tuto dávku) v rozhodném období od března 2004
do května 2005 neexistoval, protože toto dítě navštěvovalo jesle nebo jiné obdobné zařízení
častěji než pět kalendářních dnů v měsíci (§30 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře).
Žalobkyně však tvrdila, že nárok na dávku rodičovského příspěvku existoval v rozhodném
období od března 2004 do května 2005 ohledně jejího druhého syna K ., přestože v tomto
případě nešlo zároveň o nárok na výplatu dávky (nebylo o ní požádáno). Provedeným
dokazováním bylo zjištěno, že mladší syn žalobkyně K. B. v období od března 2004 do května
2005 nebyl umístěn v žádném pečovatelském zařízení a osobně o něj pečovala žalobkyně. Na
základě uvedených skutkových zjištění krajský soud uvážil, že v rozhodné době, za kterou byla
žalobkyni správním orgánem I. stupně určena povinnost vrátit vyplacené dávky rodičovského
příspěvku stran syna T., žalobkyně podmínky nároku na tento příspěvek stále plnila, a to
z důvodu osobní, celodenní a řádné péče o svého syna K., mladšího čtyř let (§30 odst. 1 zákon o
státní sociální podpoře). Žalovaný pak podle krajského soudu pochybil, pokud tuto skutečnost
v odvolacím řízení nezjistil a předcházející prvostupňové rozhodnutí nezrušil, neboť se na
žalobkyni povinnost vrátit přeplatek na rodičovském příspěvku za období od března 2004 do
května 2005 nevztahuje.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“)
kasační stížností z důvodu vyjádřeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, že povinnost k vrácení vyplacené
částky lze určit jedině při absenci podmínek n ároku na rodičovský příspěvek. Podle stěžovatele
krajský soud zcela pomíjí skutečnost, že v ustanovení §62 odst. 1 zákona o státní sociální
podpoře se hovoří o vyplaceném příspěvku, tedy o stavu, kdy podmínka nároku na jeho výplatu
byla již naplněna a není nutno ji zkoumat. Stěžovatel je přesvědčen, že z dalších ustanovení
citovaného zákona je zcela zřejmé, že příspěvek může být vyplácen pouze na základě podané
žádosti, a ta se vždy musí vztahovat k jednomu konkrétnímu dítěti. Stěžovatel namítá, že krajský
soud vykládá ustanovení §30 a §62 zákona o státní sociální podpoře odtrženě a izolovaně
od ostatního textu zákona a naprosto pomíjí systematiku předmětného zákona a další skutečnosti.
Připuštěním závěrů krajského soudu by mohlo dojít k situaci, že orgán poskytující příspěvek
by neměl žádnou reálnou možnost zjistit, zda na příspěvek nárok vůbec vznikl či trvá
a ustanovení zákona upravující podání žádosti by pak z větší části ztratilo svůj smysl,
neboť by zde docházelo k jakémusi „přechodu“ nároku na příspěvek ve vztahu i k několika
dětem postupně, přičemž by žádost o výplatu byla podána jen ve vztahu k prvnímu z nich.
Stěžovatel má za to, že splnění podmínek vzniku nároku na dávku nelze posuzovat obecně,
ale vždy výlučně ve vztahu ke konkrétnímu dítěti, na které je uplatněna žádost. Případný nárok
na dávku ve vztahu k mladšímu dítěti (i pokud by byl a podána žádost) nelze slučovat s řízením
o přeplatku, který vznikl na základě jiné žádosti uplatněné na starší dítě žalobkyně. Samotná
skutečnost, že žalobkyně je matkou ještě dalšího dítěte bez dalšího neznamená, že je o toto dítě
řádně, celodenně a osobně pečováno, není tedy bez dalšího jasné, zda byly splněny podmínky
nároku na dávku a jejich splnění lze posoudit teprve na základě podané žádosti. V daném případě
nebyla uplatněna žádost na mladší dítě žalobkyně a n emohl tak být posouzen nárok
na rodičovský příspěvek ve vztahu k tomuto dítěti. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že v řízení před správním úřadem
i v řízení před správním soudem tvrdila a dále i prokazovala, že p odmínky nároku na rodičovský
příspěvek v daném období splnila osobní celodenní a řádnou péčí o svého mladšího syna K . B.
ve věku necelých dvou let; žádost o rodičovský příspěvek však podala pouze ve vztahu ke
staršímu synovi. S kasačními námitkami stěžovatele nesouhlasí. Právní hodnocení stěžovatele
vychází ze striktně formálního výkladu s prvky byrokratizace státní správy, jež zcela pomíjí účel a
dále i speciální postavení rodičovského příspěvku ve vztahu k ostatním dávkám státní sociální
podpory. Nárok na rodičovský příspěvek vzniká ex lege již okamžikem poskytnutí péče dítěti.
Zákonodárce pak výslovně upravil situaci, kdy rodič na jedné straně pečuje o malé dítě za
podmínek dle §30 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, na druhé straně však nepodá ve
vztahu k tomuto dítěti žádost o poskytnutí příspěvku a přesto mu je rodičovský příspě vek
vyplácen. Zákonodárce výslovně stanovil, že dávka rodičovského příspěvku se vrací pouze,
pokud rodič nesplnil podmínky pro vznik samotného nároku na dávku, tj. pouze pokud by
zákonem předepsaným způsobem nepečoval o žádné malé dítě a přesto by mu byla dávka
vyplácena.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal
kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížními důvody. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Jelikož předmětem sporu
je v daném případě právní otázka a skutkový stav, tak jak byl popsán krajským soudem, nebyl
účastníky zpochybněn, vycházel z něj Nejvyšší správní soud sám i v řízení o kasační stížnosti.
O jednotlivých stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
To může spočívat obecně buď v tom, že správně zjištěný skutkový stav je subsumován
pod nesprávnou právní normu nebo je sice vybrána správná právní norma, ale následně
je nesprávně vyložena či aplikována.
Stěžovatel spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí
nad Labem v tom, že soud v daném případě nesprávně posoudil splnění zákonných podmínek
dle §62 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře pro vznik povinnosti žalobkyně vrátit
vyplacenou část rodičovského příspěvku. Pro závěr o důvodnosti stěžovatelem uplatněného
stížního bodu je tak zásadní posouzení právní otázky, zda obligátní podmínku nároku rodiče
na dávku rodičovského příspěvku, tj. řádnou, celodenní a osobní péči o dítě ve smyslu usta novení
§30 zákona o státní sociální podpoře, je třeba pro účely ustanovení §62 odst. 1 téhož zákona
posuzovat toliko ve vztahu k dítěti, na které byl v žádosti nárok na výplatu příspěvku uplatněn,
nebo z hlediska péče o kterékoliv dítě plnící zákonem stanovené podmínky.
Podle §62 odst. 1 věty druhé zákona o státní sociální podpoře, jestliže byl rodiči vyplacen
rodičovský příspěvek a nebyly přitom splněny podmínky nároku na tento příspěvek nebo zanikl-li
nárok na rodičovský příspěvek proto, že mu náleží příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu
podle zvláštního právního předpisu, je rodič povinen vrátit úřadu státní sociální podpory
vyplacené částky rodičovského příspěvku, které mu nenáležely. Zákon o státní sociální podpoře
tak ve výčtu podmínek pro vznik povinnosti rodiče k vrácení příspěvkového přeplatku výslovně
zakotvil absenci podmínek samotného nároku na dávku rodičovského příspěvku.
Je třeba upozornit, že zákonodárce v ustanovení §62 odst. 1 věty druhé zákona o státní sociální
podpoře zvolil výslovně pro vymezení podmínek vrácení rodičovského přeplatku zvláštní
odpovědnostní režim než pro vrácení neprávem vyplacených částek ostatních dávek státní
sociální podpory, a s tímto vědomím je zapotřebí interpretovat příslušná zákonná ustanovení.
Podmínky nároku na rodičovský příspěvek upravuje ustanovení §30 zákona o státní
sociální podpoře. Základní podmínkou vzniku nároku na rodičovský příspěvek (§30 odstavec 1)
je, že rodič po celý kalendářní měsíc osobně, celodenně a řádně pečuje alespoň o jedno dítě
ve věku do čtyř let věku nebo do sedmi let věku, jde -li o dítě, které je dlouhodobě zdravotně
postižené nebo dlouhodobě těžce zdravotně postižené. Z obsahu i smyslu tohoto ustanovení
vyplývá, že rodičovský příspěvek jako dávka státní sociální podpory je v prvé řadě nárokem
rodiče, a nikoliv nárokem dítěte, o něž rodič pečuje. Účelem dávky rodičovského příspěvku
je ve formě peněžitého plnění sanovat rodiči náklady na péči o malé dítě s tím, že nárok
na rodičovský příspěvek vzniká ex lege již okamžikem poskytnutí takové péče dítěti. Zákonem
je pak stanovena další podmínka v ustanovení §30 odstavec 3 písm. a), že rodičovský příspěvek
náleží rodiči, jestliže dítě navštěvuje jesle, mateřskou školu nebo jiné obdobné zařízení pro děti
předškolního věku nejvýše pět kalendářních dní v kalendářním měsíci.
K otázce vzniku nároku na dávku třeba zmínit, že nárok na dávku státní sociální podpory
vzniká dle §49 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře dnem splnění všech zákonem
stanovených podmínek, a to přímo ze zákona, nezávisle na provedení dalších úkonů. Naproti
tomu nárok na výplatu dávky vzniká splněním podmínek stanovených tímto zákonem pro vznik
nároku na dávku a na její výplatu a podáním žádosti o přiznání dávky. Správní rozhodnutí úřadu
státní sociální podpory o žádosti o přiznání dávky má tak ve věci samotného vzniku nároku
na dávku účinky pouze deklaratorní, na rozdíl od konstitutivních účinků předmětného
rozhodnutí ve věci vzniku nároku na výplatu takové dávky.
Pro posouzení dané věci nutno si uvědomit rozdílné podmínky, které zkoumá příslušný
správní orgán v řízení o přiznání dávky a v řízení o uložení povinnosti vrácení přeplatku
neprávem vyplacené dávky. Jedná se o dvě samostatná řízení s odlišným předmětem a s explicitně
vyjádřenými rozdílnými zákonnými podmínkami. Řízení o přiznání dávky rodičovského
příspěvku se zahajuje na základě žádosti podan é rodičem, kterou uplatňuje již existující nárok
na uvedenou dávku. Žádost o rodičovský příspěvek může být podána pouze na jedno konkrétní
dítě rodiče, jehož jméno, příjmení a rodné číslo je nezbytné uvést v předepsaném tiskopise
formulářové žádosti. Rodič prokazuje splnění podmínek vzniku nároku na rodičovský příspěvek
mimo jiné uvedením údajů týkajících se péče o toto určité dítě v předmětném tiskopise. Příslušný
správní orgán v rámci řízení o přiznání dávky následně přezkoumává splnění podmínek vzniku
nároku na dávku rodičovského příspěvku a na její výplatu toliko ve vztahu ke konkrétnímu dítěti,
na které byl v žádosti nárok na dávku uplatněn. V tomto směru lze uzavřít, že rodičovský
příspěvek může být vyplácen pouze na základě podané žádosti, ta se vždy musí vztahovat
k jednomu konkrétnímu dítěti, a splnění podmínek ná roku na dávku se posuzuje
podle charakteru péče rodiče o dítě, na které byla žádost o dávku uplatněna, tzn. jestli je péče
rodiče o uvedené dítě řádná, celodenní a osobní, plnící podmínky stanovené §30 zákona o státní
sociální podpoře ke dni rozhodování správního orgánu o přiznání dávky rodičovského příspěvku.
Naproti tomu řízení o rodičovském přeplatku na dávce, a tedy resp. o uložení povinnosti
rodiče vrátit vyplacené částky rodičovského příspěvku, které mu nenáležely, zahajuje příslušný
správní orgán z vlastního podnětu. Za jakých podmínek je rodič povinen vrátit neprávem
vyplacené částky rodičovského příspěvku, stanoví §62 odst. 1 věta druhá zákona o státní sociální
podpoře (viz shora uvedeno). Z citované zákonné úpravy vyplývá, že přeplatek na rodičovském
příspěvku vzniká pouze tehdy, pokud rodič přestane splňovat vlastní podmínky nároku
na tento příspěvek a dávka je mu přesto vyplácena . Podmínky nároku na dávku rodičovského
příspěvku zakotvené v ustanovení §30 zákona o státní sociální podpoře jsou ovšem koncipovány
tak, že nárok na rodičovský příspěvek zakládá péče rodiče zákonem předepsaným způsobem
o jakékoliv dítě do zákonem stanoveného věku. Promítnuto do procesu správního řízení,
rozhodující správní orgán je v řízení o přeplatku povinen vycházet ze znění předmětného
ustanovení §62 odst. 1 věty druhé zákona, a tudíž zkoumat splnění zákonných předpokladů
pro uložení povinnosti rodiče k vrácení přeplatku na dávce tak, jak jsou v uvedeném ustanovení
přesně vyjádřeny. Především je povinen posuzovat splnění, resp. “nesplnění“, podmínek nároku
rodiče na dávku rodičovského příspěvku ve smyslu ustanovení §30 zákona o státní sociální
podpoře, tj. zda rodič řádně, celodenně a osobně pečuje alespoň o jedno dítě plnící zákonem
stanovené podmínky, tedy bez ohledu na skutečnost na které dítě (uvedené v žádosti o dávku)
byla dávka přiznána vyplacena.
Uvedenému výkladu ostatně svědčí i vložení ustanovení odstavce 7 do ustanovení §30
zákona o státní sociální podpoře novelou provedenou zákonem č. 112/2006 Sb., jenž nabyl
účinnosti dnem 1. 1. 2007, ve znění: „Nárok na rodičovský příspěvek nezaniká, jestliže rodič přestal plnit
podmínky nároku na rodičovský příspěvek přiznaný z důvodu péče o dítě, na jejímž základě byl rodičovský
příspěvek přiznán, avšak v době ukončení plnění těchto podmínek splňuje podmínky nároku na rodičovský
příspěvek z důvodu péče o další dítě.“ Uvedeným opatřením zákonodárce toliko potvrdil smysl a účel
zákonné úpravy povahy nároku na rodičovský příspěvek vázaného na péči rodiče zákonem
předepsaným způsobem o kterékoliv dítě splňující zákonné podmínky, i když byl rodičovský
příspěvek původně přiznán na základě péče rodiče o dítě jiné (uvedené v žádosti o dávku).
Z hlediska souzené věci to znamená, že pokud chtěl správní orgán uložit žalobkyni
povinnost k vrácení přeplatku na dávce rodičovského příspěvku, byl povinen přezkoumat
existenci zákonných podmínek pro vyměření přeplatku uvedených v ustanovení §62 odst. 1 věta
druhá zákona o státní sociální podpoře, mj. zda žalobkyně v době rozhodné pro vznik přeplatku
(ne)splňovala podmínky nároku na tento příspěvek ve smyslu ustanovení §30 zákona o státní
sociální podpoře. Měl se zabývat tím, zda žalobkyně v rozhodné době pečovala o některé své dítě
způsobem zákonem stanoveným pro vznik nároku na rodičovský příspěvek. Pokud však správní
orgán pro účely řízení o přeplatku posuzoval splnění podmínek nároku žalobkyně na dávku
rodičovského příspěvku pouze ve vztahu k péči o dítě, na které byla uplatněna žádost o dávku,
postupoval v rozporu se zákonnou úpravou podmínek pro vyměření rodičovského přeplatku
dle §62 odst. 1 věta druhá z ákona o státní sociální podpoře ve spojení s ustanovením §30
téhož zákona.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem netrpí vadou podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a kasační
stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož účastník, měl-li ve věci úspěch, má proti druhému
účastníkovi právo na náhradu všech nákladů řízení, pokud je vynaložil důvodně. Žalovaný
v řízení o kasační stížnosti neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto jí Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. přiznal náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložila vůči žalovanému.
Nejvyšší správní soud tedy úspěšné žalobkyni uznal náklady právního zastoupení, které spočívají
v nákladech za odměnu advokáta za jeden úkon právní služby, a to za sepsání vyjádřen í
ke kasační stížnosti ze dne 27. 5. 2008 ve výši 500 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu], a paušální náhradu hotových výdajů
ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky). Přiznání odměny za další úkony právní služby
neshledal soud důvodným. Co se týče právního úkonu převzetí a přípravy zastoupení [§11
odst. 1 písm. a) téže vyhlášky], soud vzal především zřetel na to, že se jedná o zasto upení
advokátem, který žalobkyni zastupoval již v řízení před soudem prvního stupně. Celkem
tedy odměna advokáta činí 800 Kč. Protože advokát soudu doložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani, kterou je advokát
povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37
písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 152 Kč. Zástupci žalobkyně se tedy přiznává
celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti navýšená o daň ve výši 952 Kč. Tuto částku
je povinen žalovaný zaplatit žalobkyni na účet advokáta Mgr. Martina Koláře do 15 dnů
od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu