ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.94.2012:31
sp. zn. 3 Ads 94/2012 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického, v právní věci žalobce: J. V.,
zastoupený JUDr. Miloslavem Petrželou, advokátem se sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 4. 2008, č.j. 2007/7557/30, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2012, č. j. 7 A 63/2011 – 158,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2012, č. j. 7 A 63/2011 – 158,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Ředitel Celního ředitelství Brno dne 1. 10. 2007 pod č. j. 7087-03/07-010100-90 propustil
žalobce ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, neboť shledal, že žalobce dne 28. 2. 2007 v rámci
plnění služebních povinností uložil blokovou pokutu ve výši 4.000 Kč, na její zaplacení vybral
200 EUR, tedy v rozporu s předpisy přijal nepovolenou měnu, do rozpočtu odvedl 4.000 Kč,
čímž se obohatil o rozdíl dle platného kurzu cca ve výši 1.600 Kč. Podle ředitele se uvedeným
jednáním žalobce dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu, je způsobilé
ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru a porušil tak služební slib.
Žalovaný (dále též „stěžovatel“) rozhodnutím ze dne 21. 4. 2008, č. j. 2007/7557/30 zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele celního ředitelství.
Žalobce se následně domáhal žalobou zrušení rozhodnutí žalovaného služebního
funkcionáře. Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2010,
č. j. 7 Ca 156/2008 - 44 rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ke kasační
stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2011, č. j. 3 Ads 10/2011 –
77, rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O žalobě znovu rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2011, č. j. 7 A
63/2011 - 101, rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud
následně ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 5. 10. 2011, č. j. 3 Ads 128/2011 -
125 rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 15. 6. 2011, č. j. 7 Ca 63/2011 - 158,
rozhodnutí zrušil podle §76 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále též jen „s. ř. s.“) pro vady řízení, které měly vliv na zákonnost rozhodnutí, a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
Podle názoru městského soudu byl výslech svědků N. T. V. a S. M. K. bulharskými
justičními orgány proveden bez vyrozumění obhájce žalobce, a to v rozporu s §33 odst. 1, §41
odst. 2, §165 odst. 2 trestního řádu a také v rozporu s žádostí dožadujícího orgánu dle článku 4
Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních. Pro tuto vadu podle §211 odst. 2
trestního řádu nebylo možné v trestním řízení přečíst protokol o výslechu svědků. Jelikož žalobce
tuto námitku vznesl v soudním řízení správním, také městský soud k provedenému výslechu
nepřihlédl. Soud neuznal argumentaci stěžovatele spočívající v tom, že nemohl-li soud využít
výslech svědků, měl protokol využít jako listinný důkaz. Podle soudu byl totiž výslech svědků
proveden natolik vadným způsobem, že jej jako důkaz vůbec nelze použít. Soud podpůrně
poukázal i na ustanovení §174 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), z něhož vyplývá, že
účastník má právo klást svědkům otázky, proto má právo být přítomen výslechu svědka.
Městský soud dále s poukazem na svůj rozsudek ze dne 27. 10. 2010, č. j. 7 Ca 156/2008 -
46 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2011, č. j. 3 Ads 10/2011 – 77 shrnul,
že záznam vysvětlení řidiče V. ze dne 7. 3. 2007, který pořídil správní orgán, je nepřípustný. Soud
rovněž rekapituloval právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku
ze dne 23. 3. 2011, č. j. 3 Ads 10/2011 - 77 o námitce podjatosti zaměstnankyně žalovaného
a o aplikovatelnosti správního řádu na řízení ve věcech služebního poměru.
Městský soud uzavřel, že podkladem k prokázání zavrženíhodného jednání žalobce
spočívajícím v obohacení o částku 1.600 Kč mohou být pouze důkazy provedené v souladu
se zákonem. Těmito důkazy shledal soud kopii pokutových bloků 1.000 Kč s ručně vypsaným
textem „50 €“ na každém ze čtyř pokutových bloků, odborné vyjádření odboru kriminalistické
techniky a expertiz Police České republiky, výslech žalobce a jeho kolegy Z. D., který měl být
přítomen přijetí 200 € od svědka V. dne 28. 2. 2007. Soud se sice ztotožnil se žalovaným, že
tvrzení Z. D. o důvodech vepsání částky „50 €“ na pokutové bloky je nevěrohodné, podle soudu
však přípustné důkazy neprokazují ucelený děj přijetí částky 200 €. Podle soudu je prokázáno
pouze vystavení pokutových bloků po 1.000 Kč, na něž Z. D. vepsal „50 €“. Podle soudu tak
nebylo prokázáno, že žalobce přijal danou částku a tím se dopustil zavrženíhodného jednání,
které má znaky trestného činu ve smyslu §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Dle
názoru soudu bez přihlédnutí k vadně provedeným důkazům nebylo žalobci prokázáno jednání
mající znaky trestného činu, které mělo založit důvod pro propuštění žalobce dle §42 odst. 1
písm. d) zákona o služebním poměru.
Městský soud se dále zabýval i zbývajícími žalobními námitkami, jejichž vypořádání
zde Nejvyšší správní soud rekapituluje pro úplnost. Městský soud shledal jako určitý výrok
rozhodnutí správního orgánu I. stupně; podle soudu je patrné, jakého jednání se žalobce dopustil,
jaké skutkové podstatě trestního zákona bylo jeho jednání podřazeno. Městský soud shledal
postačujícím, pokud byly specifikace trestného činu a předpisy upravující způsob vybírání pokut
či měny, v níž pokuta měla být vybírána, uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Podle soudu důkaz
kriminalistickou expertízou sám o sobě nemá význam k prokázání jednání žalobce, lze jej však
hodnotit v souvislostech s ostatními důkazy. Soud zaujal rovněž ten názor, že zproštění žalobce
obžaloby nebránilo správnímu orgánu vést správní řízení o propuštění ze služebního poměru
podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, neboť ke zproštění obžaloby došlo
až rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 2 T 40/2009 po skončení správního řízení. Správní
orgán o rozsudku tedy nevěděl. Pro městský soud by rozsudek měl význam pouze, byl-li
by jím soud vázán podle §52 s. ř. s., soud ovšem není vázán zprošťujícím rozsudkem. Soud
konstatoval, že zprošťující rozsudek osvědčuje pouze tolik, že nebylo prokázáno, zda se stal
skutek, pro který je žalobce stíhán. Nedostatek důkazů v trestním řízení však zároveň neznamená,
že tímto nedostatkem trpí i správní řízení. Soud je názoru, že při hodnocení důvodu propuštění
služební funkcionář není vázán trestním rozhodnutím a není důvod vyčkávat jeho výsledku.
Rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru není učiněn závěr o spáchání trestního
činu, ale jen závěr o tom, zda konkrétním jednáním příslušník porušil služební slib (zda tím,
že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit
dobrou pověst bezpečnostního sboru). Soud k námitkám žalobce uzavřel, že nedodržení
pořádkové lhůty podle §190 odst. 8 zákona nemá vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného.
II. Kasační stížnost
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2012, č. j. 7 A 63/2001 – 158
podal žalovaný (dále též jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž uplatnil důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Stěžovatel je názoru, že se městský soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu dle rozsudku ze dne 5. 10. 2011, č. j. 3 Ads 10/2011 – 125, a podle
rozsudku ze dne 23. 3. 2011, č. j. 3 Ads 10/2011 – 77.
Konkrétně stěžovatel tvrdí, že Městský soud v Praze v rozporu s názorem Nejvyššího
správního soudu neprovedl důkaz výpovědí svědků, když odmítl jejich použitelnost v řízení
z toho důvodu, že byly získány v rozporu se zákonem. Podle stěžovatele jsou tyto výpovědi
důkazy podle §180 odst. 2 zákona o služebním poměru, které mohou přispět ke zjištění
skutkového stavu věci, mohou „dokreslit“ již zjištěné skutečnosti, potvrdit pravdivost ostatních
důkazů, osvědčit zjištěné skutečnosti a správnost zjištění skutkového stavu (zejména přijetí částky
200 €) v řízení před správním orgánem. Stěžovatel je toho názoru, že Městský soud v Praze
nemohl odmítnout přihlédnout k nim při hodnocení skutkového stavu. Podle stěžovatele bylo
na městském soudu, aby žalobci dal dostatečný prostor vyjádřit se k důkazům. Stěžovatel
poukázal na to, že se nejedná o nové důkazy, tyto důkazy jen ověřují správnost předchozích
důkazů (výpověď řidiče před celními orgány a písemné vyjádření jeho zaměstnavatele). Stěžovatel
je názoru, že pochybení orgánu činného v trestním řízení při získávání výpovědi řidiče kamionu
V. N. T. a zaměstnavatele S. K. má význam jen pro trestní řízení, ale nemůže mít vliv na
využitelnost takového důkazu pro jiné řízení, tj. pro řízení, ve kterém má být tento důkaz využit
pro potvrzení jiného důkazu a pro potvrzení správnosti zjištěného skutkového stavu. Podle
stěžovatele se městský soud neřídil právním názorem Nejvyššího správního soudu a nesprávně
zhodnotil existující důkazy. Stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Důvodem pro stěžovatele má být, že vydání rozhodnutí o odvolání by bylo v protikladu
k důvodům, pro které je podávána kasační stížnost. Pro stěžovatele by následky znamenaly
nenahraditelnou újmu spočívající ve vydání rozhodnutí, které nemělo být vydáno.
Žalobce kasační stížnost považuje za nedůvodnou, s právním názorem městského soudu
se ztotožnil. Žalobce uvedl, že výslechy obou svědků jsou procesně nepoužitelné v trestním
řízení podle §211 odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 trestního řádu. Žalobce je názoru, že na řízení
ve věcech služebního poměru se subsidiárně použije správní řád; podle ustanovení §51 odst. 1
správního řádu je pak v řízení obecně připouštěno užití všech důkazních prostředků, které jsou
vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními
předpisy. Žalobce poukázal na právní názor judikatury zastávaný v občanském soudním řízení
(dle žalobce přiměřeně použitelný pro soudní řízení správní podle §64 s. ř. s.), podle něhož
pokud navrhne účastník řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo opatřen
v rozporu s obecně závaznými předpisy a jeho pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv
jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede.
Podle žalobce jedině výslechy svědků mohly skutkový děj „přijetí 200 EUR“ potvrdit
nebo vyvrátit. Žalobce poukázal na to, že podle městského soudu provedenými důkazy přijetí
200 EUR prokázáno nebylo, dokreslení či potvrzení zjištěného skutkového děje výslechy svědků
tak nemohlo mít význam.
Podle žalobce stěžovatel v kasační stížnosti zaměnil právo klást svědkům otázky a právo
vyjádřit se k důkazům, nesouhlasí tedy s názorem, že městský soud mohl dát žalobci prostor
k vyjádření se k důkazům.
Podle žalobce nemůže obstát úvaha o tom, že vada při opatření svědeckých výpovědí
má relevanci pouze v trestním řízení, ale v řízení ve věcech služebního poměru lze tyto důkazy
použít, došlo by tím k popření základních principů spravedlivého procesu a zásad právního státu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud v projednávané věci rozhodl o předchozích kasačních stížnostech
žalovaného rozsudky ze dne 5. 10. 2011, č. j. 3 Ads 10/2011 – 125, a ze dne 23. 3. 2011,
č. j. 3 Ads 10/2011 – 77. Přípustnost nynější kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud nejprve
posoudil podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost
nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo
zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno,
že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Právě o tento případ
se ve věci jedná, neboť stěžovatel namítl, že Městský soud v Praze nedodržel závazný právní
názor Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost je přípustná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvod tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Stěžovatel nesouhlasí s Městským soudem v Praze v otázce právního hodnocení důkazů.
Podle názoru Městského soudu v Praze nelze provést v řízení podle soudního řádu
správního resp. v řízení ve věcech služebního poměru důkaz protokolem o výslechu svědků N. T.
V. a S. M. K. pro procesní vadu mající za následek nepoužitelnost těchto důkazů v trestním
řízení. Městský soud je současně názoru, že protokol o výslechu svědka nelze považovat
ani za důkaz jinou listinou.
Nejvyšší správní soud tento názor Městského soudu v Praze nesdílí.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze bez dalšího okolnostem ovlivňujícím
osud trestního řízení přisuzovat shodný účinek i v řízení ve věcech služebního poměru.
Jak již Městský soud v Praze přiléhavě vyslovil, zproštění žalobce obžaloby v trestním řízení
nemohlo (pro nezávislost obou řízení) mít vliv na vedení řízení o jeho propuštění ze služebního
poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů. Pro řízení ve věcech služebního poměru je tedy nerozhodné, že trestní řízení
pro příslušníka bezpečnostního sboru skončilo zproštěním obžaloby a z jakého důvodu
se tak stalo. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud ve vztahu daňového řízení
a trestního řízení např. v rozsudku ze dne 30. 11. 2009, č. j. 8 Afs 86/2008 – 95, v němž Nejvyšší
správní soud zdůraznil, že pro výsledek daňového řízení není rozhodující skutečnost, zda žalobce
spáchal či nespáchal nějaký trestný čin.
Svědeckou výpověď o skutku, který se měl stát mezi žalobcem a jinou osobou, mohou
podat pouze zúčastněné osoby. Sílu a přesvědčivost takové svědecké výpovědi lze jiným
důkazním prostředkem nahradit pouze zprostředkovaně. Zahraniční státní příslušnost svědka,
který se zdržuje v místě bydliště v domovském státě, navíc služebnímu funkcionáři
resp. městskému soudu významně ztěžuje provedení důkazu jeho výslechem. O obtížnosti
obstarání takové svědecké výpovědi ostatně svědčí, že i orgán činný v trestním řízení požádal
bulharskou stranu o právní pomoc ve věcech trestních, než aby sám svými prostředky zajistil
osobní výpověď obou svědků v České republice.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2009, č. j. 5 Afs 51/2008 – 95 připustil,
že protokol o výslechu svědka provedeném v zahraničí, byť nebyl proveden v souladu s českým
právem, je přesto možno použít v řízení před tuzemským orgánem jako listinný důkaz, vůči
němuž má subjekt zachovány veškeré námitky. Přestože se Nejvyšší správní soud vyslovil
v citovaném rozsudku k výslechu zahraničního svědka provedeném v rámci mezinárodní právní
pomoci v daňovém řízení, tento názor pro shodnou povahu a význam důkazu svědeckou
výpovědí obstojí i v řízení ve věcech služebního poměru.
Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 – 119
připustil, že listiny, z nichž je patrný obsah výpovědí svědků z jiných řízení, obecně mohou být
podkladem pro rozhodnutí. Uvedené tím spíše platí i pro projednávanou věc, je-li podle §180
odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, důkazem pro řízení
ve věcech služebního poměru vše, co může přispět k zjištění skutkového stavu věci, zejména
výpovědi a vyjádření účastníka, svědků a jiných osob, doklady a jiné písemnosti nebo záznamy,
odborná vyjádření, znalecké posudky, potvrzení, listiny, protokoly o ohledání a pořízená
dokumentace skutkového děje. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku rovněž vyslovil,
že tyto listiny musí být pořízeny nezávisle na příslušném (v rozhodované věci šlo o daňové)
řízení. Dále je podle Nejvyššího správního soudu třeba, aby v jiném řízení byly listiny
pořízeny v souladu se zákonem a aby se do sféry správce daně dostaly zákonným způsobem.
Poslední podmínkou použitelnosti listiny z jiného řízení podle Nejvyššího správního soudu
je, že s obsahem uvedených listin se subjekt musí seznámit a případně může navrhnout další
důkazy, které by zjištění vyplývající z dotyčných listin upřesnily, korigovaly či vyvrátily.
Vycházeje z výše uvedeného nelze tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu
ve správním řízení (jímž je řízení ve věcech služebního poměru) odmítnout použití protokolu
o výslechu svědků jen z toho důvodu, že byl tento důkaz pro trestní řízení opatřen procesně
vadným způsobem. Trestní řízení je svázáno mj. přísnými pravidly provádění důkazů s důrazem
na právo obviněného (obžalovaného) na obhajobu, ostatně právě tato vada měla v trestním řízení
za následek nepoužitelnost obou výslechů a následné zproštění žalobce obžaloby. Správní řízení
ve věcech služebního poměru oproti tomu však takovými pravidly provádění důkazů omezeno
není.
Z protokolu o výslechu svědků vyplývá, že oba svědci byli v souladu s českým právem
poučeni o povinnosti vypovídat pravdivě, o významu výpovědi svědka podle §101 trestního
řádu, o následcích křivého obvinění a křivé výpovědi svědka podle §§174 a 175 zákona
č. 140/1964 Sb., trestního zákona. Samotnou nepřítomností obhájce či žalobce u výslechu svědků
v Bulharsku pak nebyla dotčena další práva a povinnosti žalobce v řízení vyplývající z §174
zákona o služebním poměru – právo nahlížet do spisu a pořizovat si z něj výpisy, právo
navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení, právo na poskytnutí informací o řízení
potřebných k hájení svých práv a oprávněných zájmů, právo vyjádřit v řízení své stanovisko,
právo klást otázky znalcům a právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům,
ke způsobu jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění. Provede-li městský soud důkaz
listinou – protokolem o výslechu svědků – žalobci rovněž zůstanou zachovány veškeré námitky
vůči jejímu obsahu.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že protokoly o výslechu svědků N. T. V. a S. M. K.
lze provést jako listinný důkaz v řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru podle §42
odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou,
a proto rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení
(§110 odst. 1. s. ř. s.). V dalším řízení je Městský soud v Praze vázán výše vyloženým právním
názorem Nejvyššího správního soudu.
O návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud nerozhodoval, když rozhodl ve věci samé rozsudkem.
Městský soud v Praze v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 10. září 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu