ECLI:CZ:NSS:2016:3.AFS.190.2015:73
sp. zn. 3 Afs 190/2015 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní žalobkyně České televize,
se sídlem Praha 4 - Kavčí Hory, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem
se sídlem Praha 1, Jungmannova 745/24, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu
ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 6 Af 45/2011 – 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutími Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále „finanční ředitelství“)
ze dne 15. 3. 2011, č. j. 2933/11-1500-106932, a ze dne 15. 3. 2011, č. j. 2935/11-1500-106932,
byla zamítnuta odvolání žalobkyně proti rozhodnutím o žádosti o přiznání nároku na úrok
z přeplatku vydaného Finančním úřadem pro Prahu 4 (dále „správce daně“) dne 24. 9. 2010
pod č.j. 29640/10/004512105535, a dne 24. 9. 2010 pod č. j. 296399/10/004512105535,
a tato rozhodnutí správce daně byla potvrzena.
Působnost Finančního ředitelství pro Hlavní město Prahu přešla na Odvolací finanční
ředitelství, které se tak podle §69 soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“) stalo bez dalšího
žalovaným. K přechodu působnosti došlo v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 456/2011 Sb.,
o Finanční správě České republiky.
Rozhodnutí finančního ředitelství napadla žalobkyně (dále „stěžovatelka“) žalobou
u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“). Předmětem sporu byly dvě stěžejní otázky.
Za prvé, zda mělo být rozhodováno o přiznání nároku na úrok z přeplatku podle zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále „zákon o správě daní a poplatků“) nebo podle
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále „daňový řád“). Druhou spornou otázkou bylo,
zda stěžovatelce na přiznání úroku z přeplatku vůbec vznikl nárok.
V průběhu řízení před městským soudem Nejvyšší správní soud přijal v rozsudku ze dne
31. 10. 2013, č. j. 8 Afs 15/2013 - 54, (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná z www.nssoud.cz) takový výklad ustanovení §264 odst. 10 daňového řádu,
podle něhož v případě, kdy lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku začala běžet přede dnem
nabytí účinnosti daňového řádu, je třeba aplikovat zákon o správě daní a poplatků rovněž na úrok
z tohoto přeplatku. Stěžovatelka proto v doplnění žaloby změnila svá žalobní tvrzení s ohledem
na citovanou judikaturu tak, že projednávanou věc je třeba posoudit dle zákona o správě daní
a poplatků. S tímto názorem se městský soud ztotožnil.
Ohledně otázky, zda stěžovatelce vznikl nárok na přiznání úroku z přeplatku, dospěl
městský soud k závěru, že nikoliv. Stěžovatelka tvrdila, že jí uvedený nárok vznikl z přeplatku
na dani z příjmů právnických osob za roky 2007 a 2008, a to dle ustanovení §64 odst. 6 zákona
o správě daní a poplatků, neboť ke vzniku přeplatků došlo v důsledku pochybení správce daně.
Daň za uvedená období byla vyměřena na základě podaných daňových přiznání konkludentně,
neboť správce daně neshledal důvod pochybovat o správnosti podaných daňových přiznání.
Správce daně bez výhrad akceptoval jak údaje o základu daně, tak o dani samotné. Podle názoru
městského soudu nemohlo při konkludentním stanovení daně dojít k jakékoliv nezákonnosti.
To vyplývá z povahy konkludentního stanovení daně, při němž správce daně nezkoumá
zákonnost výše základu daně, ani daně samotné. Při konkludentním vyměření daně správce daně
nevykonává žádnou činnost. Nelze proto dovozovat, že rozhodnutí o konkludentním vyměření
daně by mohlo být stiženo nezákonností, respektive pochybením správce daně, jak vyžaduje
§64 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Na tom nic nemění ani tvrzení stěžovatelky,
že ji k podání daňových přiznání vedl způsob, jakým jí správce daně doměřil daň z příjmů
právnických osob za období 2005 a 2006. Bylo plně v dispozici stěžovatelky, v jaké výši svou daň
za období 2007 a 2008 v daňovém přiznání vypočte.
Ani skutečnost, že odvolací orgán na základě odvolání proti rozhodnutím
o konkludentním stanovení daně tuto daň stěžovatelce snížil, nemá za následek splnění podmínek
pro přiznání nároku na úrok z přeplatku ve smyslu ust. §64 odst. 6 zákona o správě daní
a poplatků. Dle názoru městského soudu je třeba zohlednit zvláštní povahu odvolacího řízení
proti konkludentnímu rozhodnutí o stanovení daně podle §46 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků. V tomto případě není odvoláním napadeno reálné rozhodnutí správce daně založené
na zjišťování skutkového stavu, ale vychází se výlučně z údajů poskytnutých správci daně
daňovým subjektem v daňovém přiznání. Výsledek konkludentního vyměření daně tedy není
odvislý od skutkových a právních úvah správce daně. Rozhodnutí o odvolání proti konkludentně
stanovené dani, které vedlo ke snížení takto stanovené daně, bylo v projednávané věci výsledkem
následně doplněného řízení.
Městský soud proto uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro vznik nároku na úrok
z přeplatku. Odkaz stěžovatelky na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 7 Afs 140/2005 – 55, a ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 Afs 53/2009 – 63, neposoudil městský
soud jako případný s ohledem na to, že tato rozhodnutí řešila skutkově odlišné případy.
Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností z důvodů
podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zpochybnila právní hodnocení povahy
konkludentního stanovení daně a hodnocení otázky zavinění přeplatku na dani z příjmů
právnických osob ve smyslu §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Též namítla
nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů.
S odkazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008 – 147,
a usnesení ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 – 34, stěžovatelka dovozuje, že v rámci
konkludentního vyměření daně ve smyslu §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků správce
daně vykonává určitou činnost a výsledek takového vyměření daně je bezprostředně závislý
na skutkových a právních úvahách správce daně. Správce daně hodnotí způsob, jakým daňový
subjekt v řádném či dodatečném daňovém přiznání stanovil základ daně a samotnou daň.
Rozhodnutí správce daně v rámci konkludentního stanovení daně je (i když pouze právně)
existujícím rozhodnutím, jež lze napadnout odvoláním.
Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem soudu, že ke vzniku přeplatků za období 2007
a 2008 nedošlo zaviněním správce daně ve smyslu §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků,
pročež nebyly splněny podmínky pro vznik nároku na úrok z přeplatku ve smyslu citovaného
ustanovení. Odkazuje přitom na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 7 Afs 140/2005 – 55, vyslovené ohledně výkladu termínu „zavinění“ správce daně ve smyslu
§64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. V citovaném rozsudku tento soud mimo jiné uvedl,
že přeplatek vznikne zaviněním správce daně především tehdy, byl-li způsoben nesprávným,
nezákonným rozhodnutím, které nemělo odkladné účinky, a daňový dlužník na jeho základě daň
uhradil, přitom toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení, případně v řízení před soudem zrušeno
nebo změněno. Za nezákonná rozhodnutí vydaná v projednávané věci stěžovatelka považuje
rozhodnutí o konkludentním stanovení daně za roky 2007 a 2008. Tato rozhodnutí byla k jejímu
odvolání změněna, daň na jejich základě byla zaplacena, rozhodnutí byla vykonatelná.
Soud podle stěžovatelky nezohlednil, že stěžovatelka přiznala daň v daňových přiznáních
za roky 2007 a 2008 na základě výsledků daňové kontroly za období 2005 a 2006. Stěžovatelce
nezbývala jiná možnost postupu s ohledem na hrozící penále v případě, že by daň nepřiznala
způsobem, který vyžadoval správce daně na základě výsledků daňové kontroly za období 2005
a 2006. Proti výsledkům daňové kontroly za období 2005 a 2006 (respektive proti dodatečným
platebním výměrům vydaným na základě této kontroly) navíc stěžovatelka brojila odvoláním.
Městský soud proto dle stěžovatelky zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek
důvodů.
Stěžovatelka trvá na tom, že splnila všechny podmínky pro vznik nároku na úrok
z přeplatku ve smyslu §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků a závěry městského soudu
jsou nezákonné. Navrhuje proto zrušení rozsudku městského soudu napadeného kasační
stížností a také zrušení napadených rozhodnutí finančního ředitelství.
Ke kasační stížnosti se vyjádřil žalovaný. Zopakoval okolnosti související s podáním
daňových přiznání za roky 2007 a 2008 a uvedl, že bylo zcela v dispozici stěžovatelky, zda přijme
nepravomocné závěry daňové kontroly za jiná zdaňovací období. Rovněž zdůraznil, že správce
daně pouze odsouhlasil údaje uvedené samotnou stěžovatelkou v dodatečném daňovém přiznání
za období 2007 ve smyslu §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Též podrobně vysvětlil,
že odvolací orgán musel doplnit odvolací řízení, aby mohl rozhodnout o odvolání stěžovatelky
proti konkludentně stanovené dani a výši této daně změnit. Zdůraznil, že žádným svým úkonem
neinicioval podání dodatečného daňového přiznání za období 2007 stěžovatelkou a odvolání
stěžovatelky proti konkludentně stanovené dani vyhověl. Přeplatek stěžovatelky na dani
za období 2007 tedy nelze považovat za přeplatek zaviněný správcem daně ve smyslu §64 odst. 6
zákona o správě daní a poplatků.
Rovněž v případě odvolání proti dani stanovené konkludentně na základě
řádného daňového přiznání za období 2008 musel odvolací orgán řízení doplňovat.
Rozhodnutím odvolacího orgánu byla stanovena stěžovatelce daňová ztráta ve výši
92.258.898 Kč. V této souvislosti žalovaný akcentoval, že dle §40 odst. 13 zákona o správě daní
a poplatků je daňový subjekt povinen v daňovém přiznání si sám daň vypočítat a uvést
též případné výjimky, osvobození, zvýhodnění, slevy, odpočty a vyčíslit jejich výši.
Daň je pak stanovena podle tvrzení daňového subjektu. Správce daně nemůže nést odpovědnost
za údaje uvedené daňovým subjektem v jeho daňových přiznáních. Také v tomto případě bylo
plně v dispozici stěžovatelky, zda přijme nepravomocné závěry správce daně v rámci jiné
kontroly za jiná zdaňovací období a vypočte svoji daňovou povinnost za období 2008 tímto
způsobem. Přeplatek na dani z příjmů právnických osob vzniklý v důsledku úhrady konkludentně
vyměřené daně za období 2008 proto nelze považovat za přeplatek zaviněný správcem daně
ve smyslu §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Odkaz na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 7 Afs 140/2005 – 55, a ze dne 13. 11. 2009,
č. j. 5 Afs 53/2009 – 63, je nepřípadný, neboť uvedené rozsudky dopadají na jinou skutkovou
situaci. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelka uvedla, že v projednávané věci jsou dány
specifické skutkové okolnosti. Daňová přiznání za období 2007 a 2008 podala (a daň v nich
vyčíslila) na základě závěrů daňové kontroly za předcházející období. Před a při podání těchto
daňových přiznání navíc vyjádřila stěžovatelka svůj zásadní nesouhlas se stanovením základu
daně za roky 2007 a 2008 (konkrétně uvedené v odvolání proti dodatečným platebním výměrům
za období 2005 a 2006). Stěžovatelka navíc polemizuje s námitkou žalovaného, že dodatečné
platební výměry za období 2005 a 2006 nebyly pravomocné v době podání daňových přiznání
za období 2007 a 2008. Odkazuje na princip presumpce správnosti správních rozhodnutí
a na skutečnost, že i přes její odvolání byly tyto platební výměry vykonatelné.
Též uvádí, že podle jejího názoru se i při konkludentním stanovení daně uplatní základní
zásady daňového řízení, dle kterých je to správce daně, kdo odpovídá za správné zjištění
a stanovení daňové povinnosti. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka opět na usnesení
rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008 – 147, a na nález
Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 591/08 (všechna zde citovaná rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/).
Odůvodnění:
zásadního nesouhlasu stěžovatelky se stanovením daně v dodatečných
platebních výměrech z období 2005 a 2006 a v dodatečném daňovém přiznání za období 2007
a řádném daňovém přiznání za období 2008 měly u správce daně vzbudit důvodné pochybnosti
o správnosti a zákonnosti takto stanovené daně. Pokud toto stanovení daně správce daně
bez výhrad akceptoval, byl jeho postup chybný a správce daně za něj odpovídá ve smyslu §64
odst. 6 zákona o správě daní a poplatků.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Platí totiž, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám
o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Vhodné je podotknout,
že konstantní judikatura zdejšího soudu označuje za nepřezkoumatelné zejména takové
rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek
(srovnej rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, popřípadě rozsudek ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74),
respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ
žaloby (srovnej rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44). Zároveň nelze
opomenout, že nepřezkoumatelnost rozsudku není závislá na subjektivní představě stěžovatele
o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se totiž o objektivní překážku,
která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014 – 85).
Podle judikatury Ústavního soudu (viz nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08)
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry
na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek účastníků,
pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti vyplývajících závěrů je sama o sobě dostatečná. Tak se s žalobní
argumentací stěžovatelky vypořádal i městský soud v projednávané věci a z jeho argumentace
je zcela zjevné, proč dle jeho názoru stěžovatelce nemohl vzniknout nárok na úrok z přeplatku
a je i zjevné, že pro vznik tohoto nároku nemůže být relevantní fakt, že stěžovatelka při stanovení
základu daně a výše daně ve svých daňových přiznáních z období 2007 a 2008 vycházela
ze způsobu, kterým byla daň stanovena správcem daně za jiná zdaňovací období,
byť s tímto způsobem stanovení daně zároveň vyjádřila nesouhlas. Městský soud rovněž
výslovně uvedl, že bylo plně v dispozici stěžovatelky, jak svou daň za období 2007 a 2008
v daňových přiznáních vyčíslí. Rozsudek městského soudu je tedy zcela srozumitelný
a přezkoumatelný. Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není dán.
Pokud jde o právní hodnocení věci, Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatelka
v kasační stížnosti nenapadla závěr městského soudu, že podmínky pro vznik nároku na úrok
z přeplatku mají být v projednávané věci posuzovány podle §64 odst. 6 zákona o správě daní
a poplatků, nikoliv podle daňového řádu. Proto Nejvyšší správní soud bez dalšího vycházel
ze závěru městského soudu, že na věc se plně aplikuje zákon o správě daní a poplatků,
který ostatně sám považuje za souladný s vlastní relevantní judikaturou.
Jádro kasační argumentace stěžovatelky tvoří její právní výklad, podle něhož
i konkludentní stanovení daně ve smyslu §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků
je rozhodnutím správce daně a proto pokud je takto daň stanovena nesprávně, odpovídá správce
daně za případný vznik přeplatku ve smyslu §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků.
Otázkou odpovědnosti správce daně za přeplatek (respektive možností splnění podmínek
pro vznik nároku na úrok z přeplatku) v případě konkludentního stanovení daně se Nejvyšší
správní soud ve své judikatuře již zabýval, například v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7 Afs
94/2014 – 53, publikovaném pod č 3260/2015 Sb. NSS. V tomto rozhodnutí dospěl k závěru,
že nebylo možno považovat zmíněná rozhodnutí správce daně o konkludentním stanovení daně
za nezákonná, ani za vydaná na základě nesprávného úředního postupu ani na základě jiné
nezákonnosti spočívající v porušení hmotného či procesního práva. Je tomu tak proto, že správce
daně bez jakýchkoliv pochybností bezvýhradně akceptoval údaje o základu daně a dani plátce
daně. Při tomto (konkludentním) stanovení daně nedošlo a ani nemohlo dojít k jakékoliv
nezákonnosti. To je dáno již z povahy konkludentního rozhodnutí. Zde správce daně daň
žádným způsobem nezkoumá, nehodnotí, neposuzuje zákonnost výše základu daně, daně a jejich
právního a skutkového základu. Jak správně uvedl městský soud, správce daně v případě
konkludentního vyměření nevykonává žádnou činnost (aktivitu). Naopak k vyměření daně dojde
bez jeho jakéhokoliv přičinění - fikcí - přímo ze zákona. V daném kontextu proto nelze vůbec
dovozovat existenci nezákonnosti, tím spíše jakoukoli nesprávnost přičítat správci daně.
Inspirativní je i další argumentace citovaného rozsudku, že o dvoláním proti konkludentnímu
rozhodnutí není napadeno reálné rozhodnutí správce daně, které by bylo založeno na skutkovém
stavu věci zjišťovaném správcem daně, ale vychází výlučně z údajů poskytnutých správci daně
daňovým subjektem v daňovém přiznání. Výsledek konkludentního vyměření tedy není odvislý
od skutkových a právních úvah správce daně.
Ohledně vztahu závěrů vyslovených Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne
28. 8. 2014, č. j. 7 Afs 94/2014 – 53, a rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 27. 7. 2010,
č. j. 5 Afs 92/2008 – 147, na něž odkazuje stěžovatelka, je třeba v prvé řadě upozornit,
že citované rozhodnutí rozšířeného senátu se zabývalo odlišnou právní otázkou,
která je pro posouzení věci stěžovatelky nepodstatná (jednalo se o otázku, jak je časově omezena
možnost správce daně zahájit vytýkací řízení). Je však třeba připomenout a zdůraznit,
že také v tomto rozhodnutí rozšířený senát uvedl, že platební výměr při konkludentním stanovení
daně existuje pouze právně (fiktivně), neboť objektivní právo jeho existenci stanoví, i když vydán
nebyl. To ukazuje na fakt, že reálné rozhodnutí správce daně při konkludentním stanovení daně
vydáváno není, což koresponduje závěrům rozsudku ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7 Afs 94/2014 – 53.
Nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 591/08, se rovněž vůbec netýká otázky
vzniku nároku na úrok z přeplatku při konkludentním stanovení daně, ale otázky (ne)unesení
důkazního břemene v daňovém řízení. Zdůrazňuje-li stěžovatelka závěry tohoto nálezu,
podle nichž musí být cílem daňového řízení vybrání daně ve výši správně stanovené,
je třeba poznamenat, že s tímto obecným pravidlem daňového řízení lze zcela jistě souhlasit.
Není je však možné aplikovat v případě konkludentního stanovení daně, kdy správce daně
skutkový stav a zákonnost základu daně vůbec nezjišťuje.
Pokud tedy při konkludentním stanovení daně správce daně žádným způsobem
nezkoumá, nehodnotí, neposuzuje zákonnost výše základu daně, daně a jejich právního
a skutkového základu (respektive nevyvíjí žádnou činnost), nemůže při tom ani pochybit a zavinit
tak vznik přeplatku na dani stanovené konkludentně ve smyslu §64 odst. 6 zákona o správě daní
a poplatků. Je přitom třeba vycházet z toho, že pojem zavinění přeplatku vykládá judikatura
zdejšího soudu právě jako aktivně vnímané „pochybení“ správce daně (srovnej rozsudek ze dne
31. 1. 2007, č. j. 7 Afs 140/2005 – 55).
V projednávané věci by tedy bylo možno považovat za reálné rozhodnutí správce daně,
při jehož vydání by mohlo dojít k pochybení, teprve rozhodnutí o odvoláních stěžovatelky proti
konkludentně stanovené dani. Teprve v této fázi řízení správce daně zjišťoval skutkový stav
a posuzoval zákonnost výše základu daně. Rozhodnutí o obou odvoláních stěžovatelky však byla
v její prospěch. V prvním případě byla konkludentně vyměřená daň snížena na 0 Kč, ve druhém
případě byla dokonce zjištěna daňová ztráta.
Je-li tedy samotnou povahou konkludentního stanovení daně vyloučena odpovědnost
správce daně za přeplatek, jak dovodil Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku ze dne
28. 8. 2014, č. j. 7 Afs 94/2014 – 53, nemůže nárok na úrok z přeplatku daňovému subjektu
vůbec vzniknout. Na tom ničeho nemění ani tvrzená motivace stěžovatelky ke stanovení základu
daně a výše daně ve svých daňových přiznáních v intencích závěrů daňové kontroly za předchozí
období. Je taktéž nerozhodné, že stěžovatelka vyjádřila s tímto způsobem stanovení daně zásadní
nesouhlas, navíc v odvolání proti dodatečným platebním výměrům za období 2005 a 2005,
tedy ve zcela jiném řízení. Na podstatu uvedeného závěru o povaze a důsledcích konkludentního
stanovení daně nemají tyto otázky žádný vliv.
Lze tedy uzavřít, že kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) ani d) s. ř. s. nebyly
v posuzované věci dány. Nejvyšší správní soud proto posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou
a jako takovou ji dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému,
protože však náhradu nákladů nežádal, a případné vzniklé náklady ani jinak ze spisu nevyplývají,
Nejvyšší správní soud mu náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu