ECLI:CZ:NSS:2018:3.AFS.192.2017:52
sp. zn. 3 Afs 192/2017 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: M. M., zastoupen
JUDr. Antonínem Šolcem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jugoslávská 1311/14,
proti žalovanému: Finanční úřad pro Karlovarský kraj, se sídlem Karlovy Vary, Západní 17,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2017,
č. j. 57 Af 10/2017 – 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce dne 19. 4. 2017 podal ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský
soud“) žalobu proti exekučnímu příkazu žalovaného ze dne 1. 3. 2017,
č. j. 175608/17/2401-80541-402145. Usnesením ze dne 14. 6. 2017, č. j. 57 Af 10/2017 – 70
(dále jen „napadené usnesení“), krajský soud řízení o žalobě zastavil podle §9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudních
poplatcích), neboť žalobce přes výzvu soudu nezaplatil ve stanovené lhůtě soudní poplatek
spojený s podáním žaloby.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítl v ní, že krajský soud nesprávně vyhodnotil otázku
uhrazení soudního poplatku a odepřel mu tím soudní ochranu. Uvedl, že se soudní cestou snaží
brojit proti postupu žalovaného tím, že nejprve podal žalobu proti nezákonnému zásahu, pokynu
nebo donucení správního orgánu (§82 a násl. s. ř. s.) [pozn. z příloh kasační stížnosti vyplývá,
že šlo o řízení vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 57 A 22/2017], při níž uhradil
soudní poplatek. Krajský soud jeho zásahovou žalobu odmítl a přípisem ze dne 4. 5. 2017
stěžovatele vyzval ke sdělení účtu pro vrácení zaplaceného soudního poplatku.
Zástupce stěžovatele na žádost reagoval sdělením doručeným krajskému soudu dne 15. 5. 2017,
v němž mu oznámil, že byla podána další žaloba (v nyní projednávané věci), a požádal
jej, ať je vracený soudní poplatek zaúčtován na úhradu soudního poplatku v této věci.
[3] Krajský soud přesto stěžovatele následně vyzval usnesením ze dne 30. 5. 2017,
č. j. 57 Af 10/2017 – 54, k uhrazení soudního poplatku, na které zástupce stěžovatele reagoval
přípisem, v němž poukázal na svůj předchozí požadavek o využití vracených prostředků k úhradě
nyní požadovaného soudního poplatku. Doplnil, že krajský soud na jeho žádost nijak reagoval,
a stěžovatel se proto domníval, že došlo k úhradě započtením. Uvedenou komunikaci s krajským
soudem stěžovatel doložil listinami připojenými ke kasační stížnosti. Stěžovatel uzavřel, že soudní
poplatek mu vrácen nebyl, peněžní prostředky se nachází na účtu soudu jako přeplatek, který jako
takový měl být použit na úhradu nově vzniklé poplatkové povinnosti. Vše krajskému soud včas
sdělil a nemohl se proto dostat do prodlení. Krajský soud přesto řízení napadeným usnesením
zastavil.
[4] Dne 17. 10. 2017 stěžovatel doplnil k výzvě zdejšího soudu svou kasační stížnost,
kdy upřesnil obsah a označení jejích příloh. Zopakoval, že trvá na svém názoru, že nevrácený
soudní poplatek za zásahovou žalobu měl být použit na související (nynější) řízení. Zdůraznil
nově, že ustanovením §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích je soudu uloženo postupovat
podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“),
o jehož ustanovení §154 opírá stěžovatel svůj právní názor. Stěžovatel navrhl zrušení
napadeného usnesení a vrácení věci k dalšímu řízení.
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jsou splněny
i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
[6] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[7] Stěžovatel ve své kasační stížnosti nijak nerozporuje postup krajského soudu v tom
směru, že by nebyl řádně vyzván k uhrazení soudního poplatku, popřípadě že nebyly dodrženy
zákonné lhůty, po jejichž marném uplynutí bylo řízení zastaveno. Podstata jeho argumentace
spočívá v námitce, že úhrada soudního poplatku v nyní přezkoumávaném soudním řízení měla
být provedena započtením soudního poplatku, který byl stěžovateli vracen v souvislosti
s odmítnutím jeho předcházející zásahové žaloby, přičemž vše soudu včas sdělil. Krajský soud
však nereagoval a stěžovatel se proto domníval, že soudní poplatek byl uhrazen započtením.
Nemohl se tedy dostat do prodlení s jeho úhradou a řízení nemohlo být zastaveno. Na podporu
svého právního závěru odkázal na §154 daňového řádu, který je nutné aplikovat na základě
§13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích.
[8] Podle §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích platí, že „[p]ři správě placení poplatků
se postupuje podle daňového řádu, pokud nestanoví tento zákon jinak“.
[9] Ustanovení §154 daňového řádu upravuje nakládání s přeplatkem ve vztahu
k nedoplatkům na jiných daňových účtech a u jiných správců daně téhož daňového subjektu.
[10] Z citovaného ustanovení §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích vyplývá, že úvaha
o aplikaci daňového řádu ve věcech soudních poplatků je namístě pouze tehdy, pokud sám zákon
o soudních poplatcích nestanoví soudu konkrétní, slovy citovaného ustanovení „jiný “, postup.
[11] Nejvyšší správní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že zákon o soudních poplatcích
upravuje situaci, která vyvstala v řízení před krajským soudem, autonomně, přičemž zcela
konkrétně stanoví, jak má správní soud v daném případě postupovat.
[12] Usnesením ze dne 13. 4. 2017, č. j. 57 A 22/2017 – 45, došlo k odmítnutí zásahové
(tj. předchozí) žaloby žalobce. Zákon o soudních poplatcích v §10 odst. 3, větě třetí stanoví,
že „[b]yl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený
poplatek “. Předmětný zákon tedy citovaným ustanovením konkrétně stanovuje, jakým způsobem
má soud postupovat v situaci, kdy je návrh na zahájení řízení (zde žaloba) odmítnut. Slovy
ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona tedy „stanoví jinak“, a vylučuje tím možnou aplikaci
daňového řádu ve smyslu citovaného ustanovení. Krajský soud přitom postup vyžadovaný
ustanovením §10 odst. 3, větou třetí zákona o soudních poplatcích plně respektoval, když pod
výrokem III. usnesení č. j. 57 A 22/2017 – 45, rozhodl o vrácení uhrazeného soudního poplatku
a přípisem ze dne 4. 5. 2017 vyzval žalobce ke sdělení účtu, na nějž mu má být soudní poplatek
vrácen. Stěžovatel postup krajského soudu v tomto směru nezpochybňuje, když předmětnou
výzvu sám přiložil k podané kasační stížnosti. Stěžovatel však opomněl uvést, že v reakci na jeho
žádost o započtení vraceného poplatku, vznesenou v rámci řízení pod sp. zn. 57 A 22/2017,
mu krajský soud přípisem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 57 A 22/2017 – 56, doručeným jeho zástupci
dne 26. 5. 2017, výslovně sdělil, že takový postup není možný, neboť krajský soud je vázán svým
usnesením č. j. 57 A 22/2017 – 45, které nabylo právní moci (§55 odst. 2 s. ř. s.). Současně
jej přitom opětovně vyzval ke sdělení čísla účtu pro vrácení soudního poplatku.
[13] Stěžovateli tedy bylo ještě před vydáním usnesení č. j. 57 Af 10/2017 – 54, jímž byl
vyzván k úhradě soudního poplatku v nyní přezkoumávaném řízení před krajským soudem,
známo, že jeho žádosti o započtení nebude, respektive nemůže být vyhověno. Lze pouze dodat,
že i v případě, kdy by krajský soud o této skutečnosti stěžovatele výslovně neinformoval, musela
by být stěžovateli zřejmá právě z výzvy k úhradě soudního poplatku. Krajský soud ji vydal dne
30. 5. 2017, tedy celých 15 dní po obdržení žádosti stěžovatele o realizaci zápočtu. V případě,
že by bylo možné žádosti vyhovět, měl by tak krajský soud dostatek času k realizaci
takového postupu ve vztahu k nyní rozebíranému řízení, v němž by tak následně jistě výzvu
usnesením č. j. 57 Af 10/2017 – 54, nevydával. Je však třeba zopakovat, že krajský soud
na žádost stěžovatele ze dne 15. 5. 2017 reagoval již dne 17. 5. 2017 sdělením o nemožnosti jeho
žádosti vyhovět. Stěžovatel tudíž nemohl mít žádné pochybnosti, že k úhradě soudního poplatku
započtením nedojde. Pokud i nadále setrvával na svém přesvědčení o úhradě poplatku
započtením, může jít tento jeho ničím nepodložený závěr pouze k jeho tíži.
[14] Kasační námitka stěžovatele je proto nedůvodná, neboť krajský soud postupoval zcela
v souladu s ustanoveními zákona o soudních poplatcích (§10 odst. 3, věta třetí). Zákon
o soudních poplatcích stanoví konkrétní postup, ve kterém nezakládá možnost převedení
uhrazeného soudního poplatku v jednom řízení na úhradu poplatkové povinnosti v jiném řízení,
vedeném týmž žalobcem, ale upravuje exaktně postup tak, že soudní poplatek v (zde) zastaveném
řízení je vrácen poplatníkovi, tedy žalobci. Krajský soud proto nepochybil, nereflektoval-li žádost
stěžovatele o započtení, přičemž jej o nemožnosti jím navrhovaného postupu výslovně
informoval přípisem ze dne 17. 5. 2017. Stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud na jeho
žádost nijak nereagoval, je tedy v kontextu shora uvedené argumentace nejen irelevantní,
ale také nesprávné, neboť je v přímém rozporu s obsahem soudního spisu ve věci
sp. zn. 57 A 22/2017 i spisu vedeném v nyní přezkoumávaném řízení (sp. zn. 57 Af 10/2017),
kam byl přípis ze dne 17. 5. 2017 založen.
[15] Ve světle uvedené argumentace je proto namístě závěr, že postup krajského soudu
byl správný. Žalobci vznikla současně s podáním žaloby poplatková povinnost ve smyslu
§4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích. Současně s tím se soudní poplatek stal podle
§7 odst. 1, věty první téhož zákona splatným. Protože žalobce poplatek s podáním žaloby
neuhradil, vyzval jej krajský soud usnesením č. j. 57 Af 10/2017 – 54, k jeho zaplacení ve lhůtě
jednoho týdne ode dne doručení daného usnesení, k němuž došlo dne 5. 6. 2017. Lhůta
pro zaplacení soudního poplatku tedy marně uplynula dne 12. 6. 2017. Stěžovatel v rámci
této lhůty pouze přípisem odkázal na svůj dřívější požadavek o započtení, ačkoliv
mu jak z přípisu ze dne 17. 5. 2017, č. j. 57 A 22/2017 – 56, tak z následné výzvy k úhradě
soudního poplatku (usnesení č. j. 57 Af 10/2017 – 54), muselo být zřejmé, že jeho žádosti není
možné vyhovět. Krajský soud proto zcela v souladu s §9 odst. 1 in fine zákona o soudních
poplatcích, ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s. , řízení o žalobě zastavil. O tomto důsledku
neuposlechnutí výzvy byl přitom stěžovatel v usnesení č. j. 57 Af 10/2017 – 54 výslovně poučen.
[16] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační námitku stěžovatele důvodnou a kasační
stížnost proto v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.
[17] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému,
kterému však v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti,
proto soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu