ECLI:CZ:NSS:2009:3.ANS.11.2008:48
sp. zn. 3 Ans 11/2008 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: V. P., zastoupeného
Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou se sídle m Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému:
Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, ve věci ochrany proti
nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 5. 2. 2008, č. j. 7 Ca 56/2007 - 13,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, č. j. 7 Ca 56/2007 - 13,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovené advokátce stěžovatele Mgr. Dagmar Dřímalové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4800 Kč. Tato částka bude jmenované
vyplacena do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedené
usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla odmítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal ochr any
proti nečinnosti žalovaného. Stěžovatel uvedl, že se dne 31. 1. 2006 obrátil na lékařku MUDr. K.
s žádostí o sdělení podkladů, na základě nichž dospěla k závěrům lékařské zprávy ze dne
11. 1. 2006. Vzhledem k tomu, že lékařka ani ředitelka SZÚ na toto nereagovali, p ožádal
podnětem ze dne 21. 3. 2006 žalovaného o přezkoumání zprávy podle ust. §77a zákona č.
20/1966 Sb. Stěžovatel nesouhlasil s odpovědí žalovaného, že lékařská zpráva nemá charakter
posudku, a nelze proto postupovat ve smyslu citovaného ustanovení.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky řízení o žalobě
stěžovatele. Soud se ztotožnil s námitkou žalovaného, že vydaná lékařská zpráva není lékařským
posudkem ve smyslu zákona č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákona č. 20/1966 Sb.“), neboť není takto označena, a žádné účinky jako lékařský
posudek podle citovaného zákona mít nemůže. Není proto možné domáhat se jakýmkoliv
způsobem postupu podle tohoto zákona. Soud proto uzavřel, že se zcela z jevně jednalo o věc,
která je z pravomoci soudu ve správním soudnictví pojmově vyloučena, a žalobu stěžovatele
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějšíc h
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasil se závěrem o nepříslušnosti soudu s ohledem na výklad
pojmu lékařský posudek podle ust. §77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. Stěžovatel uvedl, že zákon
č. 20/1966 Sb. nespecifikuje konkrétní náležitosti lékařskéh o posudku, resp. jak by měl lékařský
posudek vypadat, ani nestanoví, že vyjádření lékaře o zdravotn ím stavu pacienta, má-li být
za lékařský posudek považováno, musí být takto označeno. Sdělení – lékařská zpráva MUDr. K.
ze dne 11. 1. 2006 podle názoru stěžovatele obsahuje veškeré náležitosti vyjádření lékaře o
zdravotním stavu pacienta (obsahuje údaje z osobní i rodinné anamnézy, diagnózu i závěr) a lze je
tak považovat za lékařský posudek podle zákona č. 20/1966 Sb. To, že své vyjádření o
zdravotním stavu stěžovatele MUDr. K. označila jako lékařskou zprávu a nikoli jako lékařský
posudek, nelze přičítat k tíži stěžovatele. Pokud by se nejednalo o lékařský posudek, ale toliko
lékařskou zprávu, jak uvádí soud i žalovaný, zajisté by vyšetření stěžovatele neprob ěhlo v předem
sjednaném termínu a vyjádření lékařky by bylo obsahově mnohem stručnější.
Stěžovatel zastává názor, že na jeho případ nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 11. 2003, č. j. 7 A 93/2002 - 41, neboť v projednávaném případě
se nejedná o žalobu na přezkum lékařského posudku soudem, ale o žalobu na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Ustanovení §77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. upravuje postup, kdy ošetřující lékař rozhoduje
na základě posouzení zdravotního stavu o některých právech a povinnostech pacienta,
které souvisí s jeho zdravotním stavem, např. o způsobilosti vykonávat určitou činnost. Lékařská
zpráva MUDr. K. nemůže být posuzována ve smyslu zákona č. 20/1966 Sb.,
neboť pro stěžovatele nemá žádné další účinky.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., v rozsahu důvodů, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti. Z úřední povinnosti poté přihlédl k vadě, která měla za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující pro posouzení případu
rozhodné skutečnosti:
Na základě vyšetření stěžovatele ze dne 11. 1. 2006 vypracovala lékařka MUDr. K. listinu
označenou jako „Lékařská zpráva - psychiatrické vyšetření pro ČSSZ dne 11. 1. 2006“. V závěru
konstatovala, že schopnost soustavné výdělečné činnosti je z psychiatrického hlediska trvale
narušena. Prognosticky je pacient osobností rizikovou pro rozvoj psychotické poruchy.
Stěžovatel se elektronickým podáním ze dne 31. 1. 2006 lékařky dotázal, v čem spatřovala
obřadnost vystupování, resp. jaká hodnotící kritéria užila, a dále na základě jakých skutečností
dospěla k závěru o riziku pro rozvoj psychotické poruchy, resp. v jakém konkrétním jednání
spatřuje toto riziko. Vzhledem k tomu, že neobdržel žádnou odpověď, požádal stěžovatel
dne 21. 3. 2006 Magistrát hl. m. Prahy, aby zjistil, zda byla zpráva přezkoumána ředitelkou SZÚ
a s jakým výsledkem, a pokud ne, aby zprávu přezkoumal sám na základě ust. §77 zákona
č. 20/1966 Sb.
Žalovaný stěžovateli přípisem ze dne 14. 4. 2006 sdělil, že na základě místního šetření
zjistil, že dne 11. 1. 2006 stěžovatel navštívil ordinaci MUDr. K. a předložil žádost České správy
sociálního zabezpečení o lékařskou zprávu o jeho zdravotním stavu. Lékařka jej vyšetřila
a vypracovala lékařskou zprávu, s jejímž obsahem jej následně seznámila. Jedná se tedy
o lékařskou zprávu, nikoli o lékařský posudek ve smyslu ust. §77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb.
Podání stěžovatele ze dne 31. 1. 2006 nemá charakter žádosti o přezkum lékařského posudku
podle citovaného ustanovení.
Ve věci samé pak uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Nejvyšší správní soud předně přisvědčil městskému soudu, že listina obsahující závěry
vyšetření stěžovatele dne 11. 1. 2006 skutečně neměla charakter lékařského posudku ve smyslu
ust. §77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. Samotné odůvodnění městského soudu v tomto bodě
pak Nejvyšší správní soud doplňuje
takto:
Podle ust. §21 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. je nedílnou součástí léčebně preventivní
péče lékařská posudková činnost, jejímž předním úkolem je posuzování způsobilosti k práci.
Tuto činnost vykonávají zpravidla ošetřující lékaři podle zvláštních předpisů vydaných
ministerstvem zdravotnictví v dohodě s ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky.
Podle odstavce 3 citovaného ustanovení je p osuzování způsobilosti k práci pro účely
sociálního zabezpečení upraveno zvláštními předpisy.
Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že pouze lékařské posudky vydávané
podle ust. §21 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. k posouzení způsobilosti k práci (typicky pro účely
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ), jsou posudky ve smyslu v ust. §77 odst. 1 zákona
č. 20/1966 Sb. Jedině tyto posudky pak podléhají přezkoumání v režimu ust. §77 a 77a
citovaného zákona.
Posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti občanů pro účely sociálního
zabezpečení je upraveno v zákoně č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení. Lékaři OSSZ podávají posudky, které mají charakter odborného podkladu
pro správní orgán, jenž na jejich základě vydává rozhodnutí zakládající, měnící, popř. rušící práva
občanů nebo organizací. Takovýto posudek má vždy konkrétní účel a obsahuje závazný
posudkový závěr. Podle ust. §8 odst. 9 zákona č. 582/1991 Sb., musí lékaři okresních správ
sociálního zabezpečení při posuzování plné invalidity a částečné invalidity vycházet z lékařských
zpráv a posudků vypracovaných odbornými lékaři o zdravotním stavu občanů. Na rozdíl
od lékařského posudku vydávaného podle ust. §77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. není tento
posudek lékaře OSSZ samostatně přezkoumatelný, k přezkoumání jeho závěrů dochází teprve
v rámci soudního řízení o přezkumu rozhodnutí ČSSZ ve věcech důchodového pojištění.
V projednávaném případě provedla lékařka vyšetření stěžovatele na základě žádosti ČSSZ,
tedy pro účely řízení ve věci sociálního zabezpečení. Z obsahu listiny popisující závěry vyšetření
je zřejmé, že se jednalo právě o takový podklad pro vydání posudku lékaře OSSZ,
jaký má na mysli ust. §8 odst. 9 zákona č. 582/1991 Sb. Lékařka v závěru lékařské zprávy
sice konstatovala, že schopnost soustavné výdělečné činnosti je z psychiatrického hlediska trvale
narušena, toto však nelze považovat za autoritativní zhodnocení, zda je stěžovatel zdravotně
způsobilý, jak by tomu bylo v případě lékařského posudku ve výše uvedeném smyslu.
K takovému závaznému hodnocení by nebyla ošetřující lékařka ostatně ani oprávněna.
Předmětné odborné posouzení zdravotního stavu (zde označené jako lékařská zpráva)
tak bylo pouze listinou obsahující údaje o zjištěném zdravotním stavu, popisující konkrétní
zdravotní potíže, průběh léčení, případně další významné skutečnosti, které souvisí se zdravotním
stavem.
Ačkoli Nejvyšší správní soud souhlasil s posouzením charakteru předmětné listiny
vypracované lékařkou MUDr. K. tak, jak je provedl Městský soud v Praze, shledal vadu ve formě
rozhodnutí o žalobě.
Podle Nejvyššího správního soudu předně nelze tvrdit, že podaná žaloba stěžovatele
byla z pravomoci soudu ve správním soudnictví pojmově vyloučena. Krajský soud je nepochybně
oprávněn rozhodovat o žalobě na ochranu proti nečinnosti. Není zde tedy dán nedostatek
pravomoci, ani jiný nedostatek podmínek řízení pro odmítnutí žaloby podle ust. §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. V projednávané věci pak nelze nalézt ani žádný důvod pro odmítnutí žaloby
pro nepřípustnost podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., o kteréžto ustanovení opřel soud
formálně své rozhodnutí.
Za podmínky řízení lze označit předpoklady, při jejichž splnění lze ve věci meritorně
rozhodnout. V případě žaloby dle §79 s. ř. s. musí být splněny obecné podmínky na straně
účastníků řízení, tj. způsobilost být účastníkem řízení, procesní způsobilost, a dále dle citovaného
ustanovení musí být splněna povinnost bezvýsledného vyčerpání prostředků, které procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti jeho nečinnosti, a konečně
povinnost tvrzení žalobce, že správní orgán nevydal rozhodnutí nebo osvědčení,
ačkoli mu to zákon ukládá.
Nejvyšší správní soud má za to, že samotné posouzení, zda byl žalovaný povinen vydat
rozhodnutí podle ust. §77a odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. a následné posouzení, zda jde či nejde
o nečinnost správního orgánu ve smyslu ust. §79 odst. 1 s. ř. s., se děje při rozhodování o věci
samé, nikoli při posuzování podmínek řízení. Závěr o tom, zda byl správní orgán skutečně
nečinný, je již hmotněprávním posouzením věci, dle něhož je hodnocena důvodnost žaloby.
Jestliže krajský soud dospěl k závěru, že se nejednalo o nečinnost žalovaného
podle ust. §79 odst. 1 s. ř. s., byla žaloba nedůvodná, nikoli neprojednatelná.
Nejvyšší správní soud byl proto nucen usnesení Městského soudu v Praze zrušit,
neboť není oprávněn k zamítnutí žaloby na základě věcného posouzení tam, kde ji krajský soud
pro nepřípustnost či nedostatek podmínek odmítl.
V dalším řízení je Městský soud v Praze vázán právním názorem vysloveným v rozsudku
zdejšího soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.), rozhodne tedy o podané žalobě v zákonem předepsané
formě. Ve svém rozsudku rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2
s. ř. s.).
Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu s ust. §11 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti ve výši 4200 Kč,
a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky,
celkem tedy 4800 Kč. Uvedená částka bude vyplacena do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu